ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.154.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 154/2015-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2015 o dovolání, které podal obviněný J. L. , roz. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. 6 To 40/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 15/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 3 T 15/2013, byl obviněný J. L. uznán vinným [pod body 1) – 4)] pokračujícím zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, zčásti [pod body 2) – 4)] nedokonaným spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a současně [pod body 2) a 4)] pokračujícím přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným J. Š. částku ve výši 22.564,- EUR, Ing. P. B. částku ve výši 147.400,- EUR a M. P. částku ve výši 76.000,- EUR. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli tito poškození odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaným rozsudkem byl naproti tomu obviněný T. V. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni pro skutek, jímž měl spáchat zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. L. (dále jen „obviněný“), rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. 6 To 40/2014, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to v celém výroku o trestu odnětí svobody, a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. ve zrušené části znovu rozhodl tak, že obviněného za pokračující zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, zčásti nedokonaný, spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a pokračující přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným napadeným rozsudkem, odsoudil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze (a rozsudku Krajského soudu v Plzni) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Uvedl, že jeho jednáním nebyly naplněny znaky skutkové podstaty pokračujícího zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a pokračujícího přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku, resp. že skutkový stav soudy zjištěný není trestným činem, za který jej pokládaly. Zdůraznil přitom, že již od počátku trestního řízení tvrdil, že mezi ním a poškozenými (M. P., J. Š. a Ing. P. B.) byl obchodněprávní vztah. Dodal, že peníze, které v průběhu kontaktů s poškozenými obdržel, byly plněním ze smlouvy, uzavřené mezi ním a poškozenými. Pokračoval, že rezervační smlouvu uzavíral v přesvědčení, že podnikatelský záměr naplní, byl přesvědčen, že pokud poškození podle dohody zajistí částku 45.000.000,- Kč podle čl. II. odst. 2 smlouvy, podaří se mu dojednat s Karlovarskou Korunní koupi pozemků a podnikání se rozběhne. Tento podnikatelský záměr mu nevyšel, přičemž hlavní příčinu shledal v tom, že poškození podepsali předmětnou smlouvu, přestože, jak vyjádřil poškozený P., sehnat tuto částku bylo pro ně nereálné a neměli v úmyslu závazky ze smlouvy plnit.
Dále obviněný upozornil na to, že ačkoli měly soudy obou stupňů za prokázané, že zfalšoval listiny specifikované ve výroku rozsudku soudu prvého stupně, po dobu celého trestního řízení poukazoval na skutečnost, že nemá ani znalosti, ani nedisponuje potřebnou technikou, která by k falšování listin byla potřebná. Podotkl, že tuto skutečnost nebylo možné dovodit ani z výsledků znaleckého zkoumání jeho počítače ani ze zkoumání písmoznaleckého. Zdůraznil, že vlastnil pouze černobílou tiskárnu a černobílou kopírku, na které by barevné kopie rozhodně vyrábět nemohl. Dodal, že tato dvě technická zařízení nezkoumal znalec v oboru výpočetní technika a nepotvrdil, že by na nich uváděná falza (obviněný) zhotovil. Konstatoval také, že ve falzifikátu výpisu LV, který měl deklarovat, že se stal vlastníkem pozemků, o něž se jednalo, bylo chybné rodné číslo, z čehož dovodil, že kdyby jej zhotovoval on sám, neudělal by takovou zřejmou chybu, protože své rodné číslo zná. Zásadně se neztotožnil se závěry obou soudů, podle nichž byl okruhem nepřímých důkazů z padělatelství předmětných listin usvědčen, jelikož podle něj v řízení nebylo prokázáno, že to byl on, kdo je vyhotovil. Opětovně pak vyjádřil nesouhlas s právní kvalifikací svého jednání pod body 1 – 4 výrokové části rozhodnutí, když podle jeho mínění soud neměl dostatečné skutkové ani právní podklady pro takovéto posouzení.
S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). S odkazem na věcné zaměření dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že námitky obviněného nelze pod citovaný, ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů, podřadit. Obviněný se totiž ve své dovolací argumentaci přes tvrzení, že skutkový stav, jak jej zjistily oba soudy, nebyl správně kvalifikován, tohoto skutkového stavu zjevně nedržel a zabývá se jednak opětovným prosazením své obhajoby k nedostatku jeho podvodného záměru a jednak odkazem na vyloučení dostupnosti speciálního technického vybavení, které by mu umožnilo vyhotovit padělky předmětných veřejných listin, kterými se při jednání s poškozenými vykazoval. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně vyjádřila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. 6 To 40/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) dovolací důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkové ( procesní). Obviněný totiž přes tvrzení, že jeho jednáním nebyly naplněny znaky skutkových podstat shora uvedených trestných činů, resp. že skutkový stav popsaný v rozhodnutí soudů nižších stupňů není trestným činem, za který jej soudy považovaly, de facto nenamítá rozpor mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, neuvádí žádné konkrétní hmotně právní argumenty odůvodňující tvrzení o nesprávném právním posouzení soudy zjištěného skutku. Ve skutečnosti totiž jeho námitky směřují k popření skutkových zjištění soudů nižších stupňů v komprimované podobě vyjádřených ve skutkové větě rozsudku soudu prvého stupně a rozvedených v odůvodnění obou soudních rozhodnutí. Obviněný se domáhá odlišného skutkového závěru, než jaký učinily soudy nižších stupňů, resp. vytýká jim nesprávné hodnocení provedených důkazů, přičemž prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci. Až a pouze z těchto námitek (sekundárně) vyvozuje zmíněné obecné tvrzení o nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nad tento rámec je namístě konstatovat, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů (a jejich právními závěry) není nesoulad, natož potom nesoulad extrémní. O extrémní nesoulad se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. K takové situaci ovšem v dané věci nedošlo. Soudy obou stupňů si totiž byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Nelze jim tudíž vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně přesvědčivě, srozumitelně a logicky vyložily svůj hodnotící postup. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného (i jiného) dovolacího důvodu irelevantní. V souvislosti se shora uvedeným lze ještě zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Tímto základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý