ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.172.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 172/2015-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2015 o dovolání, které podal obviněný R. H. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 8 To 335/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 131/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 5 T 131/2014, byl obviněný R. H. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku ve znění zákona č. 330/2011 Sb. [body 1), 2) rozsudku] a zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku [body 3), 4) rozsudku]. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu se této trestné činnosti dopustil tím, že
„1) dne 16. 1. 2014 kolem 13.30 hod. v tramvaji v zastávce T. na ul. V. v B. nezletilému D. K., vytrhl z ruky bez užití verbálního a fyzického násilí jeho mobilní telefon zn. SAMSUNG OMNIA WINDOWS, nezjištěného výr. čísla, kdy následně vyběhl z tramvaje, čímž způsobil jeho matce, poškozené I. K., škodu odcizením ve výši 1.700,- Kč,
2) dne 4. 2. 2014 v době kolem 10:20 hodin ve Večerce na ul. V. … v B. bez užití verbálního a fyzického násilí vytrhl z ruky A. N. elektronickou čtečku knih - e-knihu značky e-Reading černé bary nezjištěného výr. čísla v zeleném plastovém obalu, kdy následně z Večerky vyběhl, čímž poškozené A. N., způsobil škodu odcizením ve výši 1.900,- Kč,
přičemž tohoto jednání se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Městského soudu v Brně, sp. zn. 12 T 194/2011, ze dne 5. 12. 2011, který nabyl právní moci dne 5. 12. 2011, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §205 odstavec 1, písmeno d), odstavec 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců, který vykonal dne 18. 8. 2013,
3) dne 4. 2. 2014 v době od 11:36 do 11:40 hod. na ul. V. na zastávce MHD T. v tramvaji č. … přistoupil k A. H., která držela mobilní telefon zn. NOKIA LUMINA 520 černé barvy IMEI: … příčně v obou rukách, shora uprostřed uchopil telefon, o který se začali přetahovat, kdy za použití zvýšené síly jí telefon násilím vytrhl z držení a následně vyběhl z tramvaje, čímž poškozenému J. H., způsobil škodu ve výši 2.850,- Kč,
4) dne 4. 2. 2014 V 10:10 hodin v B. na ul. V. před domem č. … na chodníku na zastávce MHD »M.« směr centrum, poté, co vyšel z provozovny »HERNA« V. …, B., zezadu přistoupil k pravému boku poškozené jménem J. L. S., uchopil popruh její kabelky a z pravého ramene se jí pokusil strhnout tuto dámskou hnědou koženou kabelku, poškozená si tohoto jednání všimla a oběma rukama také uchopila popruh kabelky a přes popruh se začali o kabelku přetahovat, přičemž poškozenou dotáhl cca 5 metrů k zastávkovému sloupu, kde popruh kabelky pustil a z místa utekl, po celou dobu poškozená na pachatele anglicky křičela“. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla dále uložena povinnost nahradit poškozenému nezl. D. K., zastoupenému matkou I. K., škodu ve výši 1.700,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená A. N. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Současně byl obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro dílčí útoky pokračujícího přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku, kterých se měl dopustit tím, že
„dne 6. 1. 2014 v době od 13:00 hod. do 14:00 hod. na zastávce MHD M. na ul. V. v B., v tramvaji č. …, vytrhl bez užití násilí z rukou P. M. mobilní telefon zn. NOKIA Lumia 720 černé barvy IMEI: … se SIM kartou T-Mobile tel. č.: … s pouzdrem a následně z tramvaje utekl, čímž poškozené P. M., způsobil škodu odcizením ve výši 5.400,- Kč,
dne 6. 1. 2014 kolem 15:50 hod. v B. v tramvaji č. … na zastávce T. na ul. V. bez užití verbálního a fyzického násilí vytrhl P. Š. z ruky mobilní telefon zn. SONY model XPERIA "J", bílé barvy nezjištěného IMEI s vloženou SIM kartou VODAFONE – tel. č. …, kdy následně vyběhl z tramvaje a utekl neznámým směrem, čímž poškozené P. Š., způsobil škodu odcizením ve výši 2.300,- Kč“.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. byly poškozená P. M., a poškozená P. Š., odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 8 To 335/2014, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l ), g) tr. ř., neboť skutky uvedené pod body 1 a 2, resp. 3 a 4, tak jak byly soudem prvního stupně zjištěny, není možné právně posoudit jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku, resp. zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dále podrobně rozvedl, jakým způsobem byl zjištěn skutkový stav pod body 1) a 2) výroku. U prvního dílčího skutku akcentoval, že byl skutkový stav soudem zjištěn ze tří důkazů. Prvním byla výpověď poškozeného nezletilého D. K., který však nemohl ukázat, o kterou osobu se jednalo a ani při rekognici pachatele nepoznal. Druhým byl úřední záznam Městské policie ze dne 16. 1. 2014, ze kterého podle jeho názoru nelze dovodit časové souvislosti mezi jeho proběhnutím kolem hlídky a oznámením trestného činu ze strany poškozeného. A dále čtyři kamerové záznamy, které, s odkazem na úřední záznam o jejich vyhodnocení, považoval za neupotřebitelné. Obdobně pak postupoval v případě druhého dílčího skutku, jenž byl zjištěn z výpovědi poškozené, kamerového záznamu (zde podotkl, že tento nebyl při hlavním líčení přehrán a ve spisové dokumentaci se nachází pouze fotografie, na kterých není patrno nic protiprávního), z biologické stopy a výpovědi policisty. Zdůraznil, že ve stejnou dobu téhož dne se měl dopustit i skutku pod bodem 4) rozsudku, kde je údajně usvědčován jiným kamerovým záznamem. Uvedl také své výtky k procesu ztotožnění své osoby policistou P. P., které nebylo provedeno při jím navrhované rekognici. Poznamenal, že soud prvního stupně podle jeho názoru zmařil rekognici, když do jednací síně i přes jeho odpor a námitky povolal jeho i policistu jako svědka současně.
Dovodil, že tento skutkový děj popsaný pod body 1) a 2) výrokové části rozsudku nelze ve vztahu k němu právně posoudit jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku, jelikož z něj nevyplývá, že by to byl právě on, kdo odcizil poškozenému D. K. mobilní telefon a A. N. čtečku.
U dílčího skutku popsaného pod bodem 3) rozsudku namítl odlišný popis skutkového děje ze strany soudu prvního stupně ve srovnání s výpovědí poškozené A. H. při hlavním líčení. Kvalifikace tohoto skutku byla podle něj nepřípadná, neboť použití násilí ani pohrůžky bezprostředního násilí v tomto případě nebylo nijak prokázáno a pouhé konstatování poškozené, že nechtěla telefon pustit, o použití násilí nic nevypovídá. Zdůraznil také, že jmenovaná poškozená jej při rekognici nepoznala, ani jej nepopsala, aby mohl být individualizován. V předmětném případě tak nedošlo k naplnění subjektivní ani objektivní stránky trestného činu loupeže a spáchaný skutek byl nesprávně právně posouzen. Navíc podle něj ze skutkového stavu nelze dovodit, že by to byl právě on, kdo se mobilního telefonu jmenované poškozené zmocnil.
Ke skutkovému zjištění popsanému pod bodem 4) rozsudku uvedl, že pouhá podobnost oděvu pachatele zachyceného na kamerovém záznamu před hernou s oblečením, které vydala sestra obviněného, dostatečně neodůvodňuje závěr, že se jednání kladeného mu za vinu dopustil právě on. Připomněl také, že v danou dobu se měl podle kamerových záznamů dopustit i skutku popsaného pod bodem 2) rozsudku. Vyjádřil se také k výsledku pachové identifikace, která by, jakožto důkaz podpůrný, v případě vyslovení jeho viny, musela být doplněna dalšími usvědčujícími přímými důkazy, popřípadě uzavřeným řetězcem důkazů nepřímých, což se v daném případě nestalo. Sejmutí pachové stopy také podle jeho mínění mělo být provedeno jako neodkladný úkon, což se nestalo (pachová stopa byla sejmuta až den po činu). Podle názoru obviněného navíc není patrno, kde a z které části kabelky byla sejmuta, o kolik pachových stop se jednalo. Pokračoval, že i odborné vyjádření na č. l . 240 je zcela neurčité, nesplňuje ani základní požadavky na svoji průkaznost a soud k němu neměl vůbec přihlédnout, jelikož nemohlo sloužit jako důkaz v trestním řízení.
V závěru konstatoval, že spáchání žádného ze souzených skutků nebylo prokázáno tak, aby zde nebyly důvodné pochybnosti o tom, kdo je jejich pachatelem. Všechny skutečnosti zjištěné v průběhu hlavního líčení byly svojí povahou pouhé indicie, které v konkrétním případě ani ve svém souhrnu netvoří uzavřený řetěz nepřímých důkazů o tom, že se stíhaných skutků dopustil právě on.
S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 8 To 335/2014, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 5 T 131/2014, a podle ustanovení §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl, popř. aby sám ve věci rozhodl a zprostil jej obžaloby podle ustanovení §226 písm. a) tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k uvedenému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 8 To 335/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněná dovolací argumentace žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. neodpovídá.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž, byť své dovolání uvozuje tvrzením, že skutky uvedené pod body 1) a 2), resp. 3) a 4), tak jak byly soudem prvního stupně zjištěny, není možné právně posoudit jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku, resp. zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, de facto v prvé řadě soudům nižších stupňů vytýká nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů – zcela odlišný skutkový závěr v tom smyslu, že provedené důkazy nebyly způsobilé prokázat předmětné skutky a jejich pachatele, resp. že skutky popsané pod body 1) až 4) výroku odsuzujícího rozsudku spáchal právě on. Svojí argumentací tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
O primárně skutkové povaze dovolacích námitek ostatně svědčí i závěrečný alternativní návrh obviněného, aby jej dovolací soud zprostil obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. ( nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán ).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nad tento rámec lze stručně konstatovat, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry (mezi vykonanými skutkovými závěry a jejich právním posouzením není nesoulad). Nelze jim tudíž vytýkat svévoli. To ostatně dokládá i ta skutečnost, že soud prvního stupně obviněného pro dílčí skutky, jež měly být součástí pokračujícího skutku a přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku, podle §226 písm. c) tr. ř. (neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný ) zprostil. Je tedy zjevné, že soud prvního stupně, jemuž právě přísluší provádět a hodnotit důkazy, nepostupoval paušálně a věnoval hodnotící činnosti dostatečnou pozornost - provedené důkazy hodnotil nejen jednotlivě a především ve vzájemných souvislostech. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně srozumitelně a logicky vyložily svůj hodnotící postup. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a právě z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Obiter dictum Nejvyšší soud ještě dodává, že trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Neočekávané vytrhnutí věci z ruky není ještě násilím ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku. Za násilí je však třeba považovat takové počínání pachatele, při kterém pachatel například tím, že věcí cloumá, překonává odpor napadeného, který věc pevně svírá a snaží se klást odpor, aby se jí již proti projevované vůli napadeného zmocnil (viz zpráva o zhodnocení poznatků o rozhodování soudů o některých trestných činech proti svobodě se zvláštním zaměřením na trestný čin loupeže ze dne 11. 2. 1979, publikovaná pod č. R 1/1980 nebo rozhodnutí č. 19/1972 Sb. rozh. tr.).
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá průběh jednání obviněného a jeho úmysl zmocnit se, s využitím násilí („přetahování“ o telefon), věci – telefonu poškozené A. H. Jeho jednání spočívalo v tom, že předmětným telefonem cloumal a překonával tak odpor poškozené, která jej držela a nechtěla pustit. Přitom ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí není důvodem pro posouzení jednání pachatele jako trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku (viz rozhodnutí č. 60/1967 Sb. rozh. tr.). Učiněným skutkovým zjištěním tak odpovídá závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud pak pouze stručně konstatuje, že mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a jimi přijatými právními závěry není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
K uvedeným skutečnostem je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý