ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.221.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 221/2015-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2015 o dovoláních, která podali obvinění M. K. a M. L. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 3 To 100/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 4/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. a obviněného M. L. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 6. 2014, sp. zn. 48 T 4/2013, byli obvinění M. K. a M. L. uznáni vinnými zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku (bod I. citovaného rozsudku), dále zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku (bod II. uvedeného rozsudku). Za uvedené trestné činy byli podle §140 odst. 3 tr. zákoníku oba obvinění odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti let nepodmíněně, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo obviněnému M. K. dále uloženo ochranné opatření – zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to jednoranné terčové malorážkové pistole značky DRULOV, ráže .22 LR bez výrobního čísla a sedmi kusů nábojů ráže .22 LR. Jmenovanému obviněnému bylo současně podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku uloženo ústavní ochranné psychiatrické léčení proti závislosti na alkoholu, drogách, jakož i jiných látkách s psychotropními účinky. Oba obvinění pak byli podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázáni k povinnosti společně a nerozdílně zaplatit poškozené L. Š. náhradu škody ve výši 39.803,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená A. W. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali oba obvinění, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 3 To 100/2014. Podle §258 odst. 1 písm. b), písm. c) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obou obviněných v celém rozsahu zrušil (bod I. citovaného rozsudku) a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal oba obviněné vinnými zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, neboť „ obžalovaný M. K. a obžalovaný M. L. společně: po předchozí dohodě na přepadení a usmrcení poškozeného V. P., s úmyslem vniknout do domu a zmocnit se peněz a věcí, poté co si obžalovaný M. K. opatřil střelnou zbraň jednorannou terčovou malorážkovou pistoli zn. DRULOV, ráže .22 LR bez výrobního čísla, jejíž funkčnost si před činem ověřili zkušební střelbou, takto ozbrojeni dne 26. 11. 2012 asi v 19.00 hodin ve S. H., na ul. N., obžalovaný M. K. zneužil známosti a důvěry poškozeného V. P., kterého pod lstivou nepravdivou záminkou, že potřebuje vodu do chladiče vozidla, přiměl k tomu, aby ho vpustil do domu, kde v koupelně přízemní části domu, za bezprostřední přítomnosti obžalovaného M. L., poškozeného V. P. zasáhl střelou z pistole do hlavy a když se poškozenému V. P. ještě podařilo vystoupat do prvního patra domu, obžalovaný M. K. po nabití pistole jej z bezprostřední blízkosti opětovně střelil do hlavy a po tomto útoku oba obžalovaní prohledali byt poškozeného, přičemž na místě nalezli a odcizili finanční hotovost ve výši nejméně 7.000,- Kč, 3 ks 0,5 litrových lahví alkoholu zn. Becherovka v celkové hodnotě 495,- Kč, dále přenosný radiomagnetofon zn. PANASONIC RX-ES20, výr. číslo ... v hodnotě 700,- Kč a DVD přehrávač zn. HYUNDAI DV-2-X 227DU, výr. číslo ... v hodnotě 400,- Kč a z místa posléze odešli, přičemž těžce zraněný a krvácející V. P. v důsledku utrpěných střelných poranění hlavy nejpozději v průběhu několika následujících hodin na místě zemřel bez možnosti záchrany, když bezprostřední příčinou jeho smrti byl úrazově krvácivý šok při krevních ztrátách způsobenými střelnými poraněními hlavy a jeho tělo bylo nalezeno dalšího dne, tj. 27. 11. 2012 asi v 9.00 hodin I. J.“. Za tyto trestné činy odsoudil oba obviněné podle §140 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody, obviněného M. K.v délce trvání devatenácti let a obviněného M. L. v délce trvání sedmnácti let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku oba obviněné zařadil pro výkon uložených trestů do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému M. K. dále uložil podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ochranné opatření – zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to jednoranné terčové malorážkové pistole značky DRULOV, ráže .22 LR bez výrobního čísla a sedmi kusů nábojů ráže .22 LR, a podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku ochranné psychiatrické protitoxikomanické a protialkoholní léčení v ústavní formě. Podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázal oba obviněné k povinnosti společně a nerozdílně zaplatit poškozené L. Š. náhradu škody ve výši 39.803,- Kč (bod II. citovaného rozsudku). Současně odvolací soud podle §259 odst. 1 tr. ř. věc obou obviněných v rozsahu skutků v bodě II. obžaloby i výroku odvoláními napadeného rozsudku vrátil soudu prvního stupně (bod III. citovaného rozsudku).
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali dovolání oba obvinění, a to s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v obou jeho alternativách).
Obviněný M. K. v rámci svého dovolání zejména namítl, že soudy obou stupňů nesprávně právně vyhodnotily stěžejní důkaz, kterým byl znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Vyslovil nesouhlas s tím, že soudy zamítly jeho návrh k doplnění předmětného znaleckého posudku ohledně stupně jeho opilosti v době činu, když ve svých výpovědích spolu s obviněným M. L. podrobně uvedli, jaký druh alkoholu a v jakém množství před činem konzumovali. Uvedl, že míru alkoholu v krvi tempore criminis bylo možno zjistit zcela banálním výpočtem, který mohl učinit znalec MUDr. Sedláček, jenž byl vyslýchán v rámci hlavního líčení, kdy však soud, nikoli znalec, zkonstatoval jeho nekompetentnost. Z výše uvedeného dovodil, že alkoholemie nebyla tempore criminis vůbec zjišťována. Akcentoval, že soudy ve věci činné tedy nedostatečně a nesprávně vyhodnotily jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti v době činu ve vztahu k množství požitého alkoholu a jejich závěry o jeho vině jsou tudíž předčasné. O míře jeho opilosti podle jeho mínění nemohlo mnoho vypovědět to, že jel na kole (nebylo to poprvé, co se v tak silně podnapilém stavu pohyboval na kole) a došel domů. Zdůraznil, že nikdy neměl problémy se samotnou jízdou na kole, vždy si však nic nepamatoval. Podotkl, že má také již dosti sníženou toleranci k alkoholu, a to i vzhledem k somatickým následkům (poškození jater) a i změna jeho osobnosti je rozhodně větší, než jak popsal vlastní posudek. Dále namítl, že nikdy neměl v úmyslu poškozeného usmrtit. S odkazem na výpověď spoluobviněného M. L. uvedl, že si předmětné výstřely s ohledem na svou těžkou opilost nepamatuje.
V závěru shrnul, že soudy obou stupňů zamítly návrhy obhájců k doplnění předmětného znaleckého posudku, byť jeho závěry byly neúplné, nejasné a plné pochybností. Tento svůj postup pak podle přesvědčení obviněného soudy nedostatečně zdůvodnily (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 418/03). Pokračoval, že otázka právního vyhodnocení rozpoznávací a ovládací složky je otázkou zcela stěžejní pro naplnění trestní odpovědnosti. Podle jeho názoru tak soudy obou stupňů nedostatečným zkoumáním ovládacích a rozpoznávacích složek v době činu nesprávně vyloučily případnou otázku zmenšené příčetnosti či trestného činu opilství.
Na základě výše uvedeného obviněný M. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 10. 2014, č. j. 3 To 100/2014-1207, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě, č. j. 48 T 4/2013-1115, ze dne 13. 6. 2014, a podle ustanovení §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný M. L. v textu svého dovolání konkrétně namítl, že v jeho trestní věci je dán extrémní nesoulad mezi právními závěry a vykonanými skutkovými zjištěními, zejména když jsou uvedená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Pokračoval, že skutek formulovaný ve výroku napadeného rozsudku nemá oporu v provedeném dokazování, je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, a to zejména pokud jde o závěr, že trestná činnost byla spáchána ve spolupachatelství. Podle jeho mínění měl být skutek formulován jinak ve vztahu k jeho osobě a v důsledku toho měl soud zvolit jinou právní kvalifikaci jeho protiprávního jednání. Tuto svou argumentaci obviněný posléze rozvedl a namítl konkrétní jím spatřované nedostatky formulace skutkové věty ve vztahu k jeho osobě. Uvedl, že nešlo o společné jednání s obviněným M. K., neexistovala mezi nimi žádná předchozí dohoda na přepadení a usmrcení poškozeného (dohoda byla podle jeho slov pouze o tom, že půjdou k domu poškozeného a obviněný M. K. jej požádá o půjčku peněz), funkčnost malorážkové pistole neověřovali (skutečně stříleli, ale obviněného M. L. ani nenapadlo, že by ji spoluobviněný chtěl proti někomu použít). Dále oponoval, že není pravda, že by byl usmrcení poškozeného přítomen, protože v době střelby, resp. obou výstřelů, stál venku a obviněný M. K. tedy musel střílet sám. Poznamenal, že ve formulaci skutku není uvedeno, kde měl být při druhém výstřelu. Nepopíral, že do domu poškozeného sice vnikl, že byt spolu s druhým obviněným prohledávali, vzali nějaké věci a z domu odešli, zdůraznil však, že se tak stalo až po druhém výstřelu. Dále namítl, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nebyla žádná výslovná ani konkludentní dohoda na přepadení a usmrcení poškozeného a nebylo zcela bezpečně prokázáno, zda po prvním výstřelu vnikli do domu oba obvinění (ač je ve skutkové větě konstatováno, že v domě v této době již byl), nebo v mezidobí tak, jak to popisovali obvinění, měl obviněný M. K. z domu vyjít a po návratu provést druhé střelné poranění poškozeného, kdy zdůraznil, že soud neuvedl, kde se měl nacházet on.
Akcentoval, že jeho obhajoba, tedy, že se nacházel mimo dům poškozeného, rozhodně vyvrácena nebyla. Soudu také vytkl, že nezohlednil skutečnost, že se celá situace mohla stát tak, že vyšel výstřel, obviněný M. K. vyšel ven, přebil zbraň, poté šel dovnitř a cca po 30 vteřinách od druhého vstupu do domu vyšla druhá rána, takže poškozený měl dostatek času se dostat z přízemí do prvního patra. Podle jeho tvrzení i z výpovědi obviněného M. K. je podle jeho názoru zřejmé, že společná dohoda uzavřena nebyla. S odkazem na uvedené námitky uzavřel, že věc byla nesprávně právně posouzena pokud jde o jeho účast na celé záležitosti s tím, že jeho osoby se měla dotýkat pouze ta část skutkového děje, v níž spolu s obviněným M. K. prohledali byt poškozeného a odcizili finanční hotovost, alkohol a další věci. Jeho jednání tak podle něj mělo být kvalifikováno pouze jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku a přečin krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku.
Na základě výše uvedeného obviněný M. L. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 3 To 100/2014, z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v napadené části, tj. s výjimkou bodu III. zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obou obviněných se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
K námitkám uvedeným obviněným M. K. uvedl, že je lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit jen zčásti, a to konkrétně v té části, ve které obviněný namítá zmenšenou, resp. dokonce vyloučenou příčetnost. Nicméně ačkoliv jde o námitku uplatněnou relevantně, nejedná se podle jeho názoru o námitku důvodnou zejména proto, že se jedná o námitku opakovanou, se kterou se v dostatečném rozsahu již vypořádaly dříve ve věci činné soudy. S odkazem na příslušné pasáže soudních rozhodnutí podotkl, že oba soudy ve věci činné dospěly na základě příslušných znaleckých posudků k závěru, že u obviněného byla vyloučena komplikovaná nebo patická forma alkoholové opilosti, netrpěl ani netrpí žádnou duševní poruchou, přičemž v době skutku se mohl nacházet v prosté alkoholové opilosti bez příznaků halucinací, bludů či poruchy vědomí a šlo tak v jeho případě pouze o sníženou příčetnost vyvolanou vědomým požitím alkoholu, jehož se byl obviněný schopen vyvarovat a s nímž má dlouhodobou zkušenost. Za správné považoval i úvahy soudů o existenci trestní odpovědnosti obviněného za spáchání předmětné trestné činnosti.
Pokud jde o zbývající námitky, tedy že obviněný neměl v úmyslu poškozeného usmrtit, že si smrtící výstřely nepamatuje, pochybnosti o závěrech soudů stran konzumace alkoholu inkriminovaného dne, nedostatečné „zkoumání“ příčetnosti obviněného či údajnou nejasnost a pochybnost znaleckých posudků, jedná se o výtky, které podle přesvědčení státního zástupce nelze pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod přiřadit, jelikož pouze zpochybňují správnost skutkových zjištění, úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů a jejich kvalitu.
Dále státní zástupce shledal, že námitky obviněného M. L. nelze pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod podřadit. Poznamenal, že na podkladě předmětného (ani jiného) dovolacího důvodu nelze namítat ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., neboť tato činnost spočívá v aplikaci norem procesních, nikoliv hmotně právních. Nicméně právě takovéhoto nepřípustného přezkumu se obviněný podle názoru státního zástupce na dovolacím soudu domáhá. Formálně sice obviněný zpochybňuje otázku svého spolupachatelství na činu, avšak ve skutečnosti (fakticky) nabízí vlastní verzi průběhu skutkového děje a domáhá se změny skutkových zjištění. Teprve až v návaznosti na to, po takto dosažené změně skutkových zjištění, by mělo dojít ke změně právního posouzení. To je však v dovolacím řízení zásadně vyloučeno, a proto námitky jmenovaného obviněného nelze akceptovat jako odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu.
Ve vztahu k oběma obviněným státní zástupce dodal, že z odůvodnění napadeného soudního rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. K. jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného M. L. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o těchto dovoláních rozhodl v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 3 To 100/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda argumenty, o něž se dovolání opírají, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však směřují uplatněné dovolací námitky obou obviněných primárně do oblasti skutkové (procesní). Oba obvinění soudům nižších stupňů vytýkají v první řadě vadné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, obviněný M. K. též neúplné dokazování. Současně přitom prosazují vlastní verzi skutkového stavu věci - obviněný M. K. stran své alkoholemie v době činu a usmrcení poškozeného, obviněný M. L. stran své účasti na usmrcení poškozeného. Až následně (sekundárně) z těchto skutkových (procesních) námitek vyvozují, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Svojí argumentací tedy nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnými ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nad tento rámec lze k námitce opomenutého důkazu poznamenat, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Pokud však návrhu na doplnění dokazování nevyhoví, je povinen tento závěr odůvodnit ve svém rozhodnutí. V dané věci se soudy obou stupňů patřičně zabývaly otázkou úplnosti důkazního řízení, přičemž dospěly k závěru, že dokazování bylo úplné a že z hlediska požadavků ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. nevyvstala potřeba jeho doplnění, a to ani ve smyslu důkazního návrhu obhajoby. V odůvodnění svých rozhodnutí, a to včetně rozhodnutí předcházejících shora citovaným rozsudkům (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 10. 2013, č. j. 48 T 4/2013-882, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2014, č. j. 3 To 132/2013-974), tento závěr dostatečným způsobem vyložily. Nejedná se proto o opomenutý důkaz, resp. neúplně provedené dokazování.
K tomu lze dále dodat, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů (a jejich právními závěry) není dán nesoulad, natož potom nesoulad extrémní. O extrémní nesoulad se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. K takové situaci ovšem v dané věci nedošlo. Soudy obou stupňů si totiž byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, což zvláště platí ve vztahu k činnosti a rozhodnutí odvolacího soudu - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Nelze jim tudíž vytýkat svévoli. Zejména odvolací soud se přitom vypořádal i s těmi námitkami obviněných, jež tito následně zásadně učinili obsahem i jejich dovolací argumentace. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů (především odvolací soud) přesvědčivě, srozumitelně a logicky vyložily svůj hodnotící postup. Činí-li za této situace obvinění kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozují vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného (i jiného) dovolacího důvodu irelevantní. V souvislosti se shora uvedeným lze ještě zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Tímto základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý