ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.291.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 291/2015-56
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. května 2015 o dovolání podaném obviněným Bc. A. Z., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 9 To 52/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 4/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2014, č. j. 4 T 4/2013-3846 , byl obviněný Bc. A. Z. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku. Městským soudem za to byl odsouzen podle §206 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu v rozsudku vymezené výši blíže konkretizovaným poškozeným.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 9 To 52/2014 , jímž napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
v období od začátku prosince 2009 do 27. 12. 2010 jako jednatel a stoprocentní vlastník společnosti Orange Construction, s. r. o., IČ: 27793346, se sídlem Spálená 97/29, 110 00 Praha 1 a po 27. 12. 2010 nejméně do 11. 3. 2011, kdy společnost účelově převedl na osobu Z. M., avšak dále ji telefonicky řídil na základě plné moci a mandátní smlouvy vystavené mu novým jednatelem Z. M., v souvislosti s realitní činností společnosti obdržel do úschovy na účet společnosti č. … platby od klientů v souvislosti s obchodní činností v celkové výši 11.008.035,90 Kč, přičemž takto do úschovy získané finanční prostředky po následném splnění smluvních podmínek klientů do současné doby nevyplatil prodávajícím a v případě nesplnění smluvních podmínek je nevrátil kupujícím, ačkoli k tomu byl dle uzavřených smluv povinen a věděl, že se jedná o finanční prostředky svěřené mu na dobu určitou za účelem úschovy, a takto získané finanční prostředky úmyslně použil v rozporu s podmínkami smluv tak, že v období nejméně od 24. 11. 2010 do 11. 3. 2011 finanční prostředky průběžně úmyslně vyváděl z bankovního účtu společnosti č. …, a to buď sám hotovostními výběry a převody na jiné účty, případně na základě jeho pokynů tak činil i Z. M. dalšími hotovostními výběry,
v jednom případě navíc i z druhého účtu společnosti č. …, finanční prostředky byly vybrány v hotovosti na pobočkách Komerční banky, a. s., Spálená 51, Praha 1, Náchodská 1880, Praha 9 a Brixova 759, Praha 9, a to konkrétně:
- dne 24. 11. 2010 částka 99.000,- Kč
- dne 25. 11. 2010 částka 99.000,- Kč
- dne 3. 12. 2010 částka 500.000,- Kč
- dne 7. 1. 2011 částka 300.000,- Kč
- dne 10. 1. 2011 částka 800.000,- Kč
- dne 28. 1. 2011 částka 99.999,- Kč
- dne 2. 2. 2011 částka 99.999,- Kč
- dne 1. 3. 2011 částka 200.000,- Kč
tedy celkem 2.197.998,- Kč,
na základě pokynů obžalovaného vybral Z. M. z účtu společnosti na pobočce Komerční banky, a. s., Brixova 759, Praha 9 hotovost, kterou následně předal obžalovanému, a to konkrétně:
- dne 2. 3. 2011 částku 1.050.000,- Kč
- dne 8. 3. 2011 částku 700.000,- Kč
- dne 9. 3. 2011 částku 30.000,- Kč
- dne 11. 3. 2011 částku 300.000,- Kč
a z druhého účtu společnosti č. …
- dne 11. 3. 2011 částku 180.000,- Kč
tedy celkem 2.260.000,- Kč
a dále prováděl různé finanční operace, takže ke dni 22. 4. 2011 na účtu zbylo 104.535,98 Kč, čímž finanční prostředky poškozených, poukázané na tento běžný účet, byly vyčerpány, a to v rozporu se smlouvami, jednáním obžalovaného vznikla následně uvedeným poškozeným škoda:
D. V., a D. V., (zakázka Orange Construction, s. r. o. č. …) uzavřeli dne 6. 12. 2009 smlouvu o budoucí smlouvě kupní chaty v H., jako kupující převedli na účet společnosti ke dni 9. 12. 2009 včetně provize společnosti částku 490.000,- Kč, přičemž nedošlo k uzavření kupní smlouvy s prodávající V. V. a přepsání nemovitosti v Katastru nemovitostí a ani k vrácení finančních prostředků, které měly být dle smluvních podmínek poškozeným vráceny z důvodu nesplnění smluvních podmínek, neboť prodávající byla v insolvenci a smlouva o budoucí smlouvě kupní byla uzavřena do doby než se vyřeší překážky plynoucí z insolvence na straně prodávající, k čemuž však přes opakované ujišťování ze strany společnosti do současné doby nedošlo,
MUDr. D. L., a D. M., (zakázka Orange Construction, s. r. o. č. …) uzavřely dne 26. 10. 2010 smlouvu o zprostředkování prodeje nemovitosti bytu v Ú. n. L. a dne 14. 2. 2011 kupní smlouvy, přičemž kupující J. G. a M. K. na účet společnosti ke dni 23. 2. 2011 složili kupní cenu včetně provize společnosti ve výši 1.090.000,- Kč, vklad práva byl zapsán v Katastru nemovitostí dne 21. 3. 2011, poškozeným byla na účet zaslána pouze částka 240.000,- Kč a zbylá část kupní ceny ve výši 784.235,90,- Kč poškozeným vyplacena nebyla,
H. (W.) N., (zakázka Orange Construction, s. r. o. č. …) uzavřela smlouvu o zprostředkování převodu členských práv a povinností k bytovému družstvu ze dne 18. 1. 2011 a smlouvu o převodu členských práv a povinností ze dne 28. 4. 2011 k bytu v O., kupující K. Z. složila na účet společnosti dne 18. 1. 2011 rezervační zálohu ve výši 70.000,- Kč, včetně provize společnosti, k uzavření kupní smlouvy z důvodu ukončení činnosti Orange Construction, s. r. o., nedošlo, a rezervační záloha ve výši 28.000,- Kč, po odečtení provize, nebyla poškozené vyplacena,
K. V., (zakázka Orange Construction, s. r. o. č. …) uzavřel kupní smlouvu ze dne 18. 1. 2011 k bytu v P. – K., kupující E. B. převedla na účet společnosti ke dni 21. 1. 2011 částku včetně provize společnosti 400.000,- Kč, převod nemovitosti byl v Katastru nemovitostí zapsán dne 7. 3. 2011 a poškozenému nebyla doplacena zbylá část kupní ceny ve výši 350.000,- Kč,
K. Z., (zakázka Orange Construction, s. r. o. č. …) uzavřela dne 3. 12. 2009 smlouvu o budoucí smlouvě chaty v H., jako kupující převedla na účet společnosti ke dni 10. 12. 2009 včetně provize společnosti částku 430.000,- Kč, k uzavření kupní smlouvy s prodávající V. V. a přepsání nemovitosti v Katastru nemovitostí nedošlo, poškozené nebyly ani vráceny finanční prostředky, které jí měly být vráceny z důvodu nesplnění smluvních podmínek, vzhledem ke skutečnosti, že prodávající byla v insolvenci, byla uzavřena smlouva o budoucí smlouvě, do doby než se vyřeší překážky plynoucí z insolvence na straně prodávající, k čemuž přes opakované ujišťování ze strany společnosti nedošlo,
K. M., (zakázka Orange Construction, s. r. o. č. …) uzavřela dne 16. 2. 2011 kupní smlouvu na chatu v Ř., kupující V. K. a D. K. složili společnosti dne 4. 12. 2010 rezervační zálohu ve výši 160.000,- Kč včetně provize společnosti, vklad práva v Katastru nemovitostí byl zapsán dne 7. 3. 2011 a poškozené byla vyplacena částka 121.600,- Kč odpovídající rozdílu mezi složenou rezervační zálohou a výše zprostředkovatelské provize,
L. R., (zakázka Orange Construction, s. r. o. č. …) uzavřel dne 20. 1. 2011 rezervační smlouvu, dne 20. 1. 2011 smlouvu o zprostředkování prodeje pozemku ve V. u O. a dne 3. 2. 2011 kupní smlouvu, kupující M. Š. složil na účet společnosti ke dni 3. 2. 2011 včetně provize společnosti částku 220.000,- Kč, vklad byl zapsán v Katastru nemovitostí dne 17. 2. 2011, poškozenému nebyla vyplacena částka 190.000,- Kč,
L. T., a L. J., (zakázka Orange Construction, s. r. o. č. …) uzavřeli dne 5. 11. 2010 smlouvu o zprostředkování prodeje pozemků na K. a dne 6. 12. 2010 kupní smlouvu, kupující společnost Avert Servise, s. r. o. složila na účet společnosti ke dni 13. 12. 2010 částku včetně provize společnosti 660.000,- Kč, vklad práva zapsán v Katastru nemovitostí dne 19. 1. 2011, poškozeným nebyla vyplacena částka 600.000,- Kč,
M. M., (zakázka Orange Construction, s. r. o. č. …) uzavřel dne 15. 4. 2010 smlouvu o zprostředkování prodeje bytu v Ú. n. L. a dne 15. 12. 2010 kupní smlouvu, kupující D. T. složila na účet společnosti ke dni 27. 12. 2010 včetně provize částku společnosti částku 1.450.000,- Kč, vklad práva zapsán v Katastru nemovitostí dne 19. 1. 2011, poškozenému nebyla vyplacena zbylá část kupní ceny ve výši 46.500,- Kč,
M. Ž., (zakázka Orange Construction, s. r. o. č. …) uzavřela dne 16. 2. 2011 rezervační smlouvu na koupi bytu v Ú. n. L., dne 21. 2. 2011 převedla na účet společnosti rezervační zálohu ve výši 50.000,- Kč, k uzavření kupní smlouvy ze strany prodávající nedošlo a poškozené rezervační záloha nebyla vrácena,
P. L., (zakázka Orange Construction, s. r. o. č. …) uzavřela dne 17. 8. 2010 rezervační smlouvu a dne 9. 1. 2011 kupní smlouvu na prodej domu ve S., kupující P. Š. převedl na účet společnosti ke dni 26. 1. 2011 včetně provize společnosti částku 2.990.000,- Kč, vklad práva byl zapsán v Katastru nemovitostí dne 4. 2. 2011 a poškozené nebyla kupní cena ve výši 2.840.000,- Kč vyplacena,
Ing. T. E., (zakázka Orange Construction, s. r. o. č. …) uzavřela dne 30. 8. 2010 smlouvu o zprostředkování prodeje bytu v P. a dne 21. 10. 2010 kupní smlouvu, kupující N. M. C. a P. T. N. složili a převedli na účet společnosti ke dni 10. 12. 2010 včetně provize společnosti částku 2.670.000,- Kč, vklad práva byl v Katastru nemovitostí byl zapsán dne 19. 1. 2011, poškozené nebyla kupní cena ve výši 2.610.000,- Kč vyplacena,
U. K., (zakázka Orange Construction, s. r. o. č. …) uzavřela dne 9. 2. 2011 smlouvu o zprostředkování prodeje bytu v D. a dne 25. 3. 2011 kupní smlouvu, kupující JUDr. E. S. složila na účet společnosti dne 9. 2. 2011 rezervační zálohu ve výši 40.000,- Kč včetně provize společnosti, vklad práva byl zapsán v Katastru nemovitostí dne 14. 4. 2011, poškozené nebyla vyplacena částka 5.200,- Kč odpovídající rozdílu mezi složenou rezervační zálohou a výší zprostředkovatelské provize,
V. K., (zakázka Orange Construction, s. r. o. č. …) uzavřela dne 9. 11. 2010 smlouvu o zprostředkování prodeje bytu v T. a dne 29. 12. 2010 kupní smlouvu, kupující P. M. převedl na účet společnosti ke dni 7. 1. 2011 včetně provize společnosti částku 1.280.000,- Kč, vklad práva zapsán v Katastru nemovitostí dne 20. 1. 2011, poškozené nebyla kupní cena ve výši 1.220.000,- Kč vyplacena,
Z. M., (zakázka Orange Construction, s. r. o. č. …) uzavřela dne 12. 12. 2010 smlouvu o zprostředkování převodu členských práv a povinností k bytovému družstvu v Ú. n. L. a dne 21. 2. 2011 smlouvu o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu, kupující J. K., převedl na účet společnosti ke dni 25. 2. 2011 včetně provize společnosti částku 1.262.500,- Kč, dále na účet prodávající M. Z. částku 50.000,- Kč, členská práva a povinnosti v bytovém družstvu byly převedeny dne 21. 2. 2011 na kupujícího J. K., poškozené nebyla vyplacena kupní cena 1.200.000,- Kč a nebyla vrácena záloha za rezervaci dalšího bytu v částce 30.000,- Kč, tedy celkem 1.230.000,- Kč, přičemž kupující J. K., přestože zaplatil kupní cenu včetně provize v částce 1.312.500,- Kč a vlastnictví bytu v Katastru nemovitostí je převedeno na něj, nemůže zakoupený byt užívat, neboť dle článku 5 smlouvy o převodu členských práv a povinností k bytovému družstvu ze dne 21. 2. 2011, k předání bytu kupujícímu má dojít do 5 dnů od uhrazení kupní ceny na účet prodávajícího.
Za tento zločin ho vrchní soud odsoudil podle §206 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Ve shodě se soudem prvního stupně rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného k náhradě škody. Současně – opět ve shodě s městským soudem – podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou M. Z. se zbytkem nároku a poškozeného J. K. podle §229 odst. 1 tr. ř. s celým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Josefa Monsporta dovolání , jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/14 (část II.) namítl porušení svého práva na spravedlivý proces, spočívající v extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, v opomenutí důkazů a v nevypořádání se odvolacího soudu se všemi relevantními odvolacími námitkami.
Ve vztahu k případům V. a V. D. a Z. K. (část III.) zmiňuje dovolatel čl. II/2.2.b kupní smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene, z něhož plyne, že kupní cena pro prodávající V. bude mimo jiné ponížena o souhrn všech nákladů spojených s vyplacením závad uvedených na příslušném LV. Ze svědeckých výpovědí svědků D., K. a P., jakož i z označené smlouvy vyvozuje, že poškození D. a K. ještě před podpisem smlouvy i složením finančních prostředků věděli o nutnosti vyplacení exekuce a s takovým použitím peněz souhlasili. Za této důkazní situace nelze podle názoru dovolatele učinit závěr, že by použití peněz na vyplacení exekuce bylo v rozporu s příkazem nebo vůlí svěřitele. Závěr soudu, že tyto náklady měla nést společnost Orange Construction nepovažuje za správný.
Obviněný zdůrazňuje (část IV.), že byl odsouzen rovněž pro údajnou zpronevěru peněz složených na účet společnosti Orange Construction, a to výběry ze dne 24. 11. 2010, 25. 11. 2010 a 3. 12. 2010, jež byly posouzeny odvolacím soudem jako pokračující útoky trestného činu zpronevěry. S poukazem na svoji odvolací námitku a ve spise založené výpisy z účtů namítá, že na účty (č. … a č. …) vedené Komerční bankou, a. s. vložil v tomtéž či blízkém období několikanásobně více peněz. Tato skutečnost podle jeho mínění vylučuje jeho zločinné úmysly. Z neprojednání této námitky odvolacím soudem vyvozuje (s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 226/06) porušení svého práva na spravedlivý proces. Skutková zjištění soudů stran subjektivní stránky pokládá v této části za rozporná s provedenými důkazy.
Podle dovolatele (část V./1) těžiště jeho jednání spočívá v období od 27. 12. 2010, kdy převedl celý obchodní podíl na společnosti a jednatelství na Z. M. Rozhodujícím důkazem o jeho vině se podle něj stala opakovaná výpověď svědka M. Za této situace je podle názoru obviněného třeba pečlivě hodnotit věrohodnost svědka a provést jakýkoli důkaz, který je způsobilý k jejímu ověření. Napadený rozsudek se podle názoru obviněného nevypořádal se všemi opatřenými a provedenými důkazy, neboť pokládá za nereálné, že by Z. M., který v té době byl jediným majitelem a jednatelem společnosti Drevoeko a zakoupil dvě české společnosti M. a PROCUMO, měl za odměnu 600 Euro na sebe nechat převést obchodní společnost i jednatelství, nepřevzal žádný majetek společnosti ani její účetnictví, ačkoli toto převzetí na listinách podepsal apod. Stejně tak považuje za nepravděpodobné, že by svědek za tuto odměnu vybíral několikamilionové částky z banky a tyto předával bez potvrzení, podepisoval převzetí pokladny s několika milionovou finanční hotovostí, převzetí vozidel a podepisoval bianco listiny.
Soudu vytýká, že se stran převzetí účetnictví zabývá jen podle něj podezřelou skutečností, že účetnictví nebylo předáno v prostorách společnosti a došlo k vypovězení spolupráce s bývalou účetní firmou, a nebere v potaz ručně psané poznámky Z. M. k obsahu účetní a smluvní agendy. Podle obviněného není rozumný důvod k tomu, aby si tyto poznámky psal, pokud by účetnictví nepřevzal. Nesprávným je podle dovolatele, že soud uvěřil výpovědi svědka M., že žádný majetek nepřevzal, ačkoli byly opatřeny listinné důkazy prokazující, že vozidla Audi Q 7 (S. D. – viz dodatek obviněného k dovolání 6. 3. 2015) a Škoda Octavia převedl na další osoby, přičemž obviněný hovoří (v dodatku k dovolání ze dne 6. 3. 2015) o automobilu, který měl Z. M. prodat Z. K.
Všechny tyto skutečnosti měly podle obviněného vést soudy k vyšší obezřetnosti při hodnocení výpovědi svědka Z. M. To vše se zřetelem ke skutečnosti, že nebyly dostatečně vzaty v úvahu i lži svědka stran jeho trestního stíhání.
Další, podle soudu podezřelé, skutečnosti jako prodání společnosti slovenskému občanovi bez zázemí v P., utajení prodeje společnosti zaměstnancům nepovažuje obviněný za jakkoli podezřelé (s oporou o výpovědi svědků P., P., A. a S.).
Pokud napadený rozsudek tvrdí, že měl závazky vůči klientům a poškozeným z napadeného rozsudku vypořádat sám, pak na žádost Z. M., coby nového majitele, tyto záležitosti ponechal v jeho pravomoci. Z výpisů z firemních účtů, ke kterým měl dispoziční právo, vypořádal závazky plynoucí z dalších konkretizovaných obchodů. Má za to, že tyto platby v úhrnné výši přibližně 8 milionů korun (v období 1. - 2. 2011) zpochybňují závěry napadeného rozsudku o jeho zločinných úmyslech a pokračujících úmyslných zpronevěrách, neboť by v takovém případě zpronevěřil i tyto částky.
Obviněný dále vznáší výhradu (bod V./2) opomenutých důkazů, a to (ad V./2a) ve vztahu k osobě J. Č., jehož svědecký výslech opakovaně navrhoval. I přesto, že se svědek odstěhoval do Kanady, bylo podle dovolatele možné cestou právní pomoci jeho výslech zajistit. Poukázal na snahu obhajoby zajistit jeho vyjádření prostřednictvím e-mailové komunikace, která byla soudem odmítnuta. Ve snaze obstarat vyjádření svědka předkládá v rámci doplnění dovolání podáním ze dne 9. 2. 2015 písemnost obsahující odpovědi jmenovaného na zaslané otázky opatřenou vlastnoručním podpisem J. Č., ověřenou kanadskou autoritou. Je přesvědčen, že o autenticitě, kterou soudy popřely, již nemůže být pochyb.
Námitku opomenutého důkazu vznesl i ve vztahu k vyžádání informace o případných trestních odsouzeních a současných trestních stíháních Z. M. ze Slovenské republiky. Tyto důkazy mohly podle něj přispět k hodnocení tohoto svědka a zároveň objasnit, zda nebyl odsouzen pro něco, pro co je odsouzen jako samostatný pachatel (v této souvislosti poukázal na obžalobu podanou k Okresnímu soudu v Žiaru nad Hronom ohledně majetku společnosti Orange Construction).
Akcentuje, že nebylo vyhověno jeho žádosti stran vyžádání informace od Policie SR o údajném fingovaném oznámení Z. M. o krádeži vozidla a účetnictví společnosti Orange Construction. V zaslaném dodatku dovolání ze dne 6. 3. 2015 zprostředkoval čestné prohlášení D. B., který se vyjádřil v tom směru, že jeho svědectví navržené obhajobou soud odvolací zamítnul, ačkoli má za to, že jako osoba vykonávající detektivní činnost měl ve vztahu k osobě Z. M. co říct.
Závěrem obviněný rovněž zmínil, že v důsledku postupu odvolacího soudu rezignoval na přednesení rozsáhlého závěrečného projevu.
Obviněný ve svém dovolání navrhl, aby (ad 1) Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 9 To 52/2014 a (ad 2) již před rozhodnutím ve věci samé podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž je dovolání podáváno. K podnětu na odklad výkonu rozhodnutí sdělil, že se netýká jen trestní sankce, nýbrž i možných významných negativních dopadů výroku o náhradě škody.
Dodatečným sdělením vyjádřil obviněný souhlas s tím, aby o této věci rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupce se k obviněným podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která po stručném shrnutí průběhu řízení námitce obviněného, že použití peněz na výplatu exekucí nebylo proti příkazu či vůli svěřitele, nepřisvědčila. Uvedla, že z popisu příslušných částí tzv. skutkové věty, vztahujících se k obchodním případům poškozených manželů D. a Z. K., který dovolatel ani nezpochybňuje, je evidentní, že právním titulem, zakládajícím svěřitelský vztah jeho realitní společnosti k jimi složeným finančním částkám, byla v obou případech smlouva o budoucí kupní smlouvě, ve které se hovoří o dohodnuté kupní ceně ve výši tam uvedené, na kterou byla složena rezervační záloha tam vyčíslená s tím, že tato částka bude započtena na kupní cenu, kterou budoucí kupující uhradí z vlastních prostředků do úschovy realitní kanceláře na její účet tam specifikovaný, a to nejpozději do pěti pracovních dnů po podepsání této smlouvy (odkázala na smlouvy ze dne 6. 12. 2009 a 3. 12. 2009 - část II., bod č. 4). Pokud tedy dovolatel poukazuje na příslušnou pasáž kupních smluv, ze které odvozuje souhlas poškozených s použitím finančních částek jimi složených do úschovy realitní kanceláře v rámci exekučního řízení, vedeného na majetek majitelky obchodovaných nemovitostí V. V. tak, aby obchodované rekreační objekty byly zbaveny uvedené právní zátěže, pak zcela přehlíží, že k uzavření akcentovaných kupních smluv v žádném z těchto případů vůbec nedošlo a strany se takovou formálně právní změnou účelu použití peněz složených do úschovy realitní kanceláře ani nemohly řídit. Naopak na straně budoucích kupujících, se kterými nedošlo k uzavření kupní smlouvy do 30. 6. 2011 (s odkazem na II./2, 3 smlouvy o budoucí kupní smlouvě) vznikl nárok na vyplacení poskytnutého plnění v návaznosti na uplatnění jejich práva na odstoupení od smlouvy, aniž by současně bylo rozhodným, zda svého oprávnění využili.
Podstatným podle státní zástupkyně zůstává, že jejich finanční prostředky, složené realitní kanceláři do úschovy, byly zcela jednoznačně určeny jednak na úhradu kupní ceny zájmových nemovitostí a dále na pokrytí nákladů zprostředkovatelské provize realitní kanceláře bez ohledu na nutnost vyplacení závazků prodávající, k jejichž zajištění posloužily právě obchodované nemovitosti a bez něhož by na straně druhé k jejich prodeji nemohlo dojít. Přestože taková situace byla kupujícím známá, chyběl jakýkoliv právní podklad (viz shora) k tomu, aby ze strany realitní makléřky OC D. P. (viz její výpověď) byli právě s odvolávkou na smlouvu o budoucí kupní smlouvě informováni o tom, že jimi složené peníze budou použity na vyplacení exekucí. O tom, že by s takovým způsobem nakládání s předmětem svěřitelského vztahu souhlasili, však nevypověděl žádný z poškozených, kterým buď nebylo řečeno, kdo platí dluhy paní V. (svědkyně K.), nebo jim bylo tzv. rozmluveno složení kupní ceny nemovitosti, jakož i její zálohy do notářské úschovy s tím, že k tomu poslouží účet realitní kanceláře s obecným zdůvodněním „aby mohla být zaplacena exekuce“ (svědek D.), postrádajícím však jakoukoliv právní reflexi jak na stěžejní důvod svěřitelského vztahu: „peníze jsme posílali s vědomím, že kupujeme chatu„ (sv. D.), tak i ke smyslu jejich počínání, kterým byli vedeni k uzavření obchodního vztahu s realitní kanceláří OC a který spočíval v potřebě zprostředkování koupě zájmových nemovitostí za dohodnutou cenu. Proto pokud v naplnění takového obchodního vztahu bránily právní překážky obchodovaných nemovitostí, pak případné následky rizikového obchodování nemohl nést nikdo jiný, než obchodní subjekt, který tuto rizikovou obchodní transakci zprostředkovával, tedy realitní kancelář, jak správně uzavřel soud odvolací. V daném případě však došlo ze strany dovolatelem zastupované realitní kanceláře k takovému zprostředkování rizikového smluvního vztahu, kdy byla veškerá finanční zátěž, spojená s oddlužením obchodovaných nemovitostí, přenesena na kupující, kteří ačkoliv zaplatili jejich kupní cenu, nestali se v dohodnuté době ani účastníky kupní smlouvy, tím ani nabyvateli rekreačních objektů a nebyly jim ani vráceny peníze, které byly složeny do úschovy realitní kanceláře právě za tímto účelem a na dobu časově omezenou.
Státní zástupkyně dospěla k závěru, že k použití zpronevěřených finančních prostředků došlo v rozporu s účelem svěření a že okolnosti způsobení škodlivého následku na majetku manželů D. a Z. K. byly zcela správně zahrnuty do skutkového rámce dovolatelova pokračujícího jednání ve smyslu §206 tr. zákoníku.
K další námitce dovolatele [že ve vztahu k tzv. prvnímu období, v němž byl viněn pro výběry z účtů společnosti v tam uvedených termínech listopadu až prosince 2010 v celkové výši zhruba 700.000 Kč, se odvolací soud nikterak nevypořádal s tou jeho odvolací námitkou, že v tomto období bylo na účet společnosti naopak vloženo celkem 2.350.000 Kč a na další její účet částka 800.000 Kč] státní zástupkyně uvedla, že dovolatel především přehlédl, že úmyslného vyvádění finančních prostředků, které byly na bankovní účty společnosti Orange Construction složeny jejími klienty, se podle opatřených skutkových zjištění dopouštěl nejen v poukazovaném období svého výlučného vlastnického a jednatelského postavení v obchodní společnosti OC, ale i po převedení svého obchodního podílu na osobu Z. M., kdy předmětnou obchodní společnost řídil na podkladě mandátní smlouvy a udělené plné moci. Proto z pohledu jeho odpovědnosti za způsob nakládání se svěřenými finančními prostředky zákazníků předmětné realitní kanceláře nemůže být rozhodným dělení celkového sledovaného období, ve kterém se přisouzený skutek odehrál, jednak na období před a po uskutečnění formálního převodu obchodní společnosti na jinou osobu, když v průběhu obou těchto období naplňoval jak svoji pozici vlastníka společnosti, tak svoji následnou pozici mandatáře nového vlastníka společnosti takovým způsobem jednání, který zakládá naplnění znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zpronevěry.
Státní zástupkyně zmínila, že pokud dovolatel odvolacímu soudu v této souvislosti dále vytknul, že se s touto konkrétní námitkou (směřující ke zpochybnění přisouzené výše způsobeného škodlivého následku) nevypořádal, pak příslušná pasáž odůvodnění jeho rozsudku svědčí o pravém opaku, neboť se z jejího textu podává, že podle příjmových a výdajových položek provozního účtu společnosti, kam byly oproti jeho účelovému určení ukládány i finanční úschovy klientely realitní kanceláře, buď sám nebo prostřednictvím M. vybral postupně finanční hotovost v celkové výši 4,4 miliony korun, kteréžto finanční prostředky tak nemohly posloužit k vypořádání nároků poškozených z neuskutečněných obchodních případů, na jejichž financování byly složeny. Při uplatnění související dovolací námitky, že při ponechání dispozičního oprávnění vypořádával další závazky společnosti vůči jejím klientům v období leden až únor 2011 v úhrnné výši cca 8.000.000 Kč pak neuvádí, z jakých finančních zdrojů tak měl činit a především v uvedeném směru přehlíží, že přisouzeným výsledkem jeho aktivit v oblasti různých finančních operací s prostředky poškozených, poukázanými na běžný účet společnosti, byl takový jeho konečný stav, kdy ke dni 22. 4. 2011 na něm figurovalo aktivum ve výši pouhých 104.535,98 Kč v porovnání s výchozím stavem plateb od klientů v celkové výši firemní úschovy v částce 11.008.035,90 Kč. Zpochybnění dovolatelova defraudačního úmyslu tak podle státní zástupkyně nevychází ze skutkového stavu věci, na jehož podkladě byl ze zpronevěry finančních prostředků poškozených uznán vinným.
Státní zástupkyně, s ohledem na výše popsaný a v podrobnostech přisouzený způsob nakládání s finančními prostředky klientů v období před a po převodu dovolatelovy obchodní společnosti na osobu Z. M., míní, že obviněnému nelze přisvědčit v názoru, že těžiště přisouzeného jednání spočívá v období od 27. 12. 2010, kdy došlo ke změně v osobě vlastníka společnosti s tím, že při svých aktivitách, které v postavení osoby zplnomocněné jednat jménem společnosti učinil, byl omezen pokyny nového majitele společnosti. Taková jeho obhajoba však byla vyvrácena nejen svědectvím Z. M., ale i dalšími důkazy. Ze svědectví řady makléřů společnosti vyplývá, že společnost měla problémy s včasným vyplácením kupních cen již dlouho před obdobím, kterým byl časově vymezen přisouzený skutek. O skutečném ekonomickém stavu společnosti, za kterého se dovolatel rozhodl k jejímu formálnímu převedení na jemu zcela neznámou osobu Z. M., aby z titulu jeho zplnomocnění pokračoval v dosavadním způsobu nakládání s firemními financemi, zejména pak s těmi, které byly předmětem pouhé úschovy, pak vypovídá zřetelné směřování ekonomicky se propadající společnosti k insolvenčnímu řízení, které bylo zahájeno již za pouhé čtyři měsíce po dokonání činu s následným rozhodnutím o jejím úpadku a prohlášením konkurzu na její majetek.
Podle státní zástupkyně nemohly soudy námitce obviněného stran zpochybnění svědecké výpovědi Z. M. přisvědčit. Ačkoliv obě soudní instance shodně naznaly, že jde o osobu obecně nevěrohodnou, nemohly na straně druhé přehlédnout tu část jeho výpovědi, ve které potvrdil, že v minulosti opakovaně nechával na sebe za bagatelní částky převádět obchodní společnosti, aniž by v nich měl zájem podnikat. Tomu také odpovídají netransparentní okolností nabytí dovolatelovy obchodní společnosti, kdy mu Z. M. zcela mimo prostory jejího sídla v průběhu svého čtrnáctidenního pražského pobytu podepsal veškeré předložené listiny potvrzující jak převzetí podnikatelského zázemí společnosti, bianco listiny, tak i jeho zplnomocnění k jednání jejím jménem a po dohodě s ním taktéž nahlásil krádež firemního vozidla mj. s účetnictvím společnosti, a to takřka v těsné návaznosti na ukončení spolupráce s firemní účetní a po smazání veškerých účetních dat společnosti Orange Construction, ke kterému došlo z jeho strany na podkladě dovolatelova přímého pokynu. Věrohodnost rozhodných usvědčujících tvrzení svědka, potvrzenou dalšími důkazy, neměly soudy důvodu zpochybnit pouze pro nepravdivost jeho dílčí informace, že není trestně stíhán.
Ustálený skutkový stav věci, který se stal podkladem právního závěru o dovolatelově vině a který není založen pouze na vypovídací hodnotě svědectví Z. M., nemůže být podle názoru státní zástupkyně nikterak ovlivněn důkazním přínosem svědectví J. Č., aniž by bylo konfrontováno s celkovým skutkovým stavem věci, jakož i souborem důkazů, kterým je podporován. Státní zástupkyně je přesvědčena, že odvolací soud při posouzení otázky účelnosti veškerého navrženého dokazování zcela správně dospěl k zápornému stanovisku a přiloženou e-mailovou korespondenci mezi obhájcem tehdejšího odvolatele a J. Č. naprosto důvodně označil za nedostatečně průkaznou s absencí takové důkazní hodnoty jakou má svědecká výpověď. K nápravě neprocesního stavu navrhovaného důkazu nepřispěla podle státní zástupkyně ani změněná forma předchozího komunikačního prostředku J. Č. na jeho „Čestné prohlášení“, která se za podmínek §265f odst. 2 tr. ř. stala předmětem doplnění dovolání obviněného ze dne 9. 2. 2015.
Státní zástupkyně shrnula, že v daném případě není možné dospět k závěru, že by v rámci předmětného řízení o dovolání byly splněny výjimečné a judikatorně specifikované podmínky zásahu do skutkového stavu věci, který by se nemohl stát spolehlivým podkladem výroku o dovolatelově vině, neboť trpí nejen vadou tzv. opomenutých důkazů, ale i takovým porušením dovolatelova práva na spravedlivý proces, jako je existence extrémního rozporu mezi výsledky provedeného dokazování na straně jedné a přijatými skutkovými zjištěními na straně druhé.
Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání podala osoba oprávněná [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě (v její poslední den) a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž s výjimkou petitu, tj. konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu, splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jinými slovy řečeno, v mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek proto nemají námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, jimiž dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
Obviněný se svou dovolací argumentací, kterou ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil, s věcným naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně rozešel. To je zřejmé ostatně již z toho, že jej zcela vědomě nezaměřuje na vytknutí hmotně právní vady nastalé při subsumpci skutkových zjištění pod příslušné ustanovení tr. zákoníku (tj. vadu spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení soudy zjištěného skutku), nýbrž právě výlučně vůči těmto skutkovým zjištěním, resp. vůči dalším tvrzeným vadám, které jsou ryze trestně procesního charakteru. Za daného stavu by jeho dovolání mohlo být posouzeno jako důvodné pouze tehdy, pokud by dovolateli bylo lze přisvědčit v jeho tvrzení, že napadeným rozsudkem, resp. řízením mu předcházejícím, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Tak tomu však podle zjištění Nejvyššího soudu není.
Jak plyne z již výše uvedeného shrnutí dovolacích námitek obviněného (část II.), tvrzení o extrémním nesouladu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů uplatňuje tento (část III. dovolání) vůči zjištěním, která jsou vyjádřena ve vztahu k poškozeným V. a V. D. (zpronevěra částky 450.000,- Kč) a Z. K. (zpronevěra částky 430.000,- Kč). Ten podle dovolatele spočívá v nesprávnosti závěru soudu o protiprávnosti jeho jednání spočívajícím v naložení se složenými finančními prostředky v rozporu s účelem svěření. Tato nesprávnost podle dovolatele spočívá v řádném nezhodnocení obsahu smluvního ujednání a obsahu svědeckých výpovědí, které (podle něj) vedou k závěru, že použití prostředků těchto poškozených nebylo proti příkazu či vůli svěřitelů, neboť věděli o nutnosti vyplatit exekuce a s takovým užitím peněz souhlasili.
Takové tvrzení dovolatele o existenci extrémního nesouladu vyjádřených skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů není důvodné.
Je nezbytné připomenout, že o obviněným uplatňovaný rozpor (v jeho výkladu Ústavním soudem) by se jednalo tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy. Tedy, že tato zjištění nevyplývají z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě že jsou přímo opakem jejich obsahu, apod. Extrémní nesoulad je dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy. Jinak vyjádřeno o extrémní nesoulad se jedná tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.
Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
O skutkových závěrech soudů nižších stupňů nelze tvrdit, že jsou v očividném rozporu s provedenými důkazy. Závěry soudů – učiněné i ve vztahu k poškozeným D. a K. – mají v provedených důkazech oporu. Obviněným dovozovaný odlišný závěr je toliko jím prezentovanou alternativou výkladu poznatků z důkazů plynoucí, a to alternativou, která nemůže odůvodnit kasaci napadeného rozsudku.
Dovolává-li se obviněný čl. II./2.2.b smlouvy, pak z něj plyne v zásadě jen to, že prodávající V. nemůže v souvislosti s prodejem nemovitostí zatížených exekucí očekávat zisk finanční částky, která by odpovídala výši částek složených kupujícími (neboť podle zmíněného ujednání měla realitní kancelář uhradit na účet prodávající „zbytek kupní ceny, která bude ponížena o zprostředkovatelskou provizi a souhrn všech nákladů spojených s vyplacením závad uvedených na příslušném LV…“ ). Uvedené ustanovení nemá žádný podstatný význam z hlediska zájmů a zejména povinnosti kupujících. Zcela nepřípadné je z obsahu tohoto článku smlouvy a povědomosti poškozených o zadluženosti původní majitelky, příp. o existenci exekučního řízení ve vztahu ke kupovaným nemovitostem, a z výpovědi svědkyně P. dovozovat to, co se tvrdí v dovolací námitce obviněného, tj. že v případě naložení s prostředky těchto poškozených nejde o trestněprávní vztah, neboť chybí protiprávnost jednání obviněného, který měl jednat v souladu s vůlí svěřitelů.
Dovozovat z výpovědí svědků V. D. (č. l. 3639), V. D. (č. l. 3640) a Z. K. (č. l. 3641) takový závěr, je zcela nedůvodné. Při vědomí poškozených o potížích převodu v důsledku zadluženosti původní majitelky je totiž třeba zdůraznit jednak to, že prostředky složené na účet společnosti, jejímž jediným majitelem a jednatelem byl obviněný, byly zcela jednoznačně určeny jednak na úhradu kupní ceny zájmových nemovitostí (v případě smlouvy s poškozenými D. čl. II./2. hovoří o složení rezervační zálohy ve výši 100.000,- Kč u dohodnutého správce vkladu – realitní kanceláře Orange Construstion s. r. o., jež bude započtena na kupní cenu, a doplatku kupní ceny ve výši 390.000,- Kč), případně dále na pokrytí nákladů zprostředkovatelské provize realitní kanceláře, vše bez ohledu na nutnost vyplacení závazků prodávající. Z výpovědí poškozených nevyplynulo, že by souhlasili s tím, že jejich prostředky budou užity dovolatelem tvrzeným způsobem, tzn. k vyplacení exekucí (aniž by došlo k uzavření kupní smlouvy a k její realizaci). Poukázat lze dále na to, že taková změna by musela podléhat režimu čl. V./2, dle něhož „Veškeré změny či doplnění této smlouvy lze provést jen formou písemných číslovaných dodatků podepsaných oběma smluvními stranami, které budou nedílnou součástí této smlouvy…“.
Pokud odvolací soud uzavřel, že (str. 13 rozsudku) „peněžní vklady poškozených D. a K. se nacházely v režimu úschovy s přesným účelem a požívaly ochrany cizí svěřené věci“ , pak takový závěr má v provedených důkazech oporu a nemůže být považován za nesouladný, natož pak nesouladný extrémně. V souladu s tím pak dovolací soud nemá žádných výhrad k tomu, že odvolací soud věc vyhodnotil tak, že „je nepřijatelná verze obhajoby, že poškození peněžní prostředky svěřili realitní kanceláři za účelem vyplacení exekucí, aniž by získali nemovitosti do svého vlastnictví“.
Vyslovil-li dovolatel nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že náklady výše popsané měla nést společnosti Orange Construction (a dovozuje-li, že by měly jít k tíži budoucích kupujících, tj. poškozených), pak dostačuje připomenout tu část smluvního ujednání, podle něhož „Výmaz uvedených závad a exekucí zajistí RK za součinnosti budoucí prodávající“ ).
Tvrzení o neprojednání odvolacích námitek (část IV. dovolání) je do značné míry polemikou dovolatele s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu, tedy tou částí rozhodnutí, vůči níž není dovolání přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.). V kontextu toho, že uvedenou námitku obviněný řadí mezi skutečnosti, které mají svědčit o porušení jeho práva na spravedlivý proces, je třeba poukázat na to, co již uvedla státní zástupkyně ve svém vyjádření, že odvolací soud posuzoval jednání obviněného v jeho celistvosti, neshledal důvod k vyčlenění a samostatnému hodnocení charakteru jednání obviněného v období předcházejícím převedení společnosti a poté (tj. po datu 27. 12. 2010), když implicitně poukázal na jednotný záměr obviněného, který plyne ze zjištění, že peněžní prostředky určené k úhradě kupní ceny byly předány do úschovy na provozní bankovní účet, ve vztahu k němuž byl obviněný až do 1. 3. 2011 jediným oprávněným disponentem a disponoval s ním (společně se Z. M.) až do 9. 3. 2011, přičemž výlučně sám rozhodoval o všech finančních platbách, měl možnost a povinnost výlučně on sám provést vypořádání ve vztahu k označeným poškozeným a neučinil tak, ač fakticky řídil společnost až do 11. 3. 2011. Nelze tedy uzavřít, že by na odvolací námitku obviněného nebylo odvolacím soudem reagováno. Sama skutečnost, že na ni nebylo reagováno způsobem, jaký očekával obviněný, nemůže založit důvod pro kasaci napadeného rozsudku dovolacím soudem.
Skutečnost, že obviněný vyrovnával závazky s jinými klienty, nemůže odůvodnit závěr o absenci subjektivní stránky trestného činu ve vztahu k útokům, jimiž byl uznán vinen. Není totiž důvod k tomu, aby závěr o zpronevěře prostředků ve výši specifikované u jednotlivých poškozených uvedených v tzv. skutkové větě rozsudku, byl podmíněn zjištěním o zpronevěře spáchané ve vztahu k dalším subjektům ( „kdyby tomu tak bylo, nevyplácel bych, ale zpronevěřil i tyto milionové částky“ ). Odkázat lze i na přiléhavé vyhodnocení této námitky státní zástupkyní.
Pokud jde o opomenutí důkazů, dovolací soud nesdílí hodnocení obviněného, že v případě nevyhovění odvolacího soudu na provedení dalšího dokazování, které by mělo směřovat k opatření dalších poznatků využitelných při hodnocení věrohodnosti svědka Z. M., jde o opomenuté důkazy ve smyslu jejich výkladu Ústavním soudem. Stran namítaného neprovedení všech důkazních návrhů obhajoby lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno."
Odvolací soud obviněným označené důkazy neopomenul, neboť jednak o uplatněném důkazním návrhu procesním způsobem rozhodl (č. l. 3909), jednak důvody, proč další doplnění dokazování neshledal nezbytným pro meritorní rozhodnutí, vyložil ve svém rozsudku (str. 9-10). Důkazní návrhy obviněného vyhodnotil jako neúčelné a nadbytečné, když poukázal na to, že měly směřovat výlučně k prověření věrohodnosti svědka M., a když podle posouzení odvolacího soudu uvedenému zhodnocení označeného důkazu byla ze strany nalézacího soudu věnována dostatečná pozornost (str. 12).
Dovolací soud připomíná, že z principu nezávislosti soudní moci plyne oprávnění soudu rozhodnout o rozsahu dokazování nezbytného pro jeho rozhodnutí a že tudíž není povinen vyhovět všem důkazním návrhům procesních stran. Soudy nižších stupňů při vědomí problematičnosti osoby svědka Z. M. učinily poznatek, že z jeho údajů mohou vycházet při tvorbě skutkových zjištění. Úkolem dovolacího soudu není, aby „přehodnocoval“ hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nevykazuje-li jejich hodnocení zjevných logických rozporů. Rovněž tak zásadně není jeho úkolem, aby soudům nižších stupňů ukládal provedení dalšího dokazování, lze-li okruh důkazů, na jehož podkladě rozhodly, pokládat za dostačující ke splnění požadavku plynoucího z ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Důvodné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu v posuzované věci nevznikají. Proto v situaci, kdy dovolatel na straně jedné svou argumentaci, jíž zpochybňuje správnost napadených rozhodnutí, buduje na bezúhonnosti svědka (soudu vytýká, že nevzal v úvahu, že svědek byl „v inkriminované době jediným majitelem a jednatelem slovenské společnosti Drevoeko… podnikal v oboru autoopravárenství, následně zakoupil 2 české společnosti…“ , což se neslučuje „s představou bídného člověka…“ ) a na straně druhé se domáhá dokazování týkajícího se trestního stíhání téhož svědka, jež by takový závěr mělo zpochybnit, neshledává Nejvyšší soud v přístupu soudů nižších stupňů žádné pochybení, které by mělo vést ke zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku (a to i s přihlédnutím k dodatkům dovolání).
Ani v případě třetího okruhu vytýkaných pochybení proto nelze tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces pokládat za důvodné.
K otázce spravedlivého procesu se sluší dodat, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).
V návaznosti na uvedené je nezbytné konstatovat, že obviněný se svými námitkami s dovolacím důvodem určeným k nápravě vad hmotně právního posouzení skutku, či jiné skutečnosti významné pro rozhodnutí [důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] obsahově míjí.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., dle něhož dovolání odmítne, „ bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v 265b.“ Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Uplatnil-li dovolatel požadavek, aby Nejvyšší soud již před rozhodnutím ve věci samé podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž je podáváno dovolání, pak je třeba konstatovat, že s přihlédnutím k obsahu dovolání a obsahu jím napadeného rozhodnutí předseda senátu dovolacího soudu neshledal vydání takového rozhodnutí opodstatněným.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. května 2015
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil