ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.304.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 304/2015-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. března 2015 o dovolání, které podal obviněný P. T. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 6 To 376/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 2 T 132/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 2 T 132/2013, byl obviněný P. T. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 10. 5. 2013 kolem 14:20 hodin řídil mimo obec Š., okr. O., v územním obvodu Okresního soudu ve Frýdku-Místku, po ul. R. v levém jízdním pruhu osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia, RZ …, kdy řízení vozidla nevěnoval náležitou pozornost, nepřizpůsobil rychlost jízdy situaci v silničním provozu, překročením nejvyšší dovolené rychlosti jízdy v daném místě 90 km/h a při rychlosti jízdy nejméně 101,5 km/h opožděně reagoval na vzniklou situaci v silničním provozu a to na v levém jízdním pruhu týmž směrem pomaleji jedoucí nezjištěné motorové vozidlo, v důsledku prudkého brždění uvedl vozidlo do smyku, který nezvládl a havaroval vpravo mimo vozovku, kde se vozidlo převrátilo na střechu, přičemž jeho spolujezdkyně ve vozidle, P. R., utrpěla zranění spočívající ve vykloubení pravé kyčle, zhmoždění hlavy, oděrky levého předloktí s dobou léčení delší 6-ti týdnů, a D. Ž. utrpěla zranění spočívající v tržně-zhmožděné ráně v čelní a spánkové oblasti a ucha vlevo, pohmoždění levé paže, pravého předloktí a bérce s dobou léčení delší 7-mi dnů“. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán zaplatit na náhradě škody poškozeným P. R. částku ve výši 124.514 Kč, D. Ž. částku ve výši 24.397 Kč, České průmyslové zdravotní pojišťovně částku ve výši 18.021 Kč a Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, částku ve výši 59.484 Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 6 To 376/2014, zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o trestu a náhradě škody. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §147 odst. 2 tr. zákoníku uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku a tří měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku a tří měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným P. R. na náhradě majetkové škody částku 73.010 Kč, na nemajetkové újmě v penězích 10.000 Kč, D. Ž. na náhradě majetkové škody částku 13.704 Kč, na nemajetkové újmě v penězích 2.560 Kč, České průmyslové zdravotní pojišťovně částku ve výši 12.014 Kč a Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, částku ve výši 39.656 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. současně odkázal poškozené P. R., D. Ž., Českou průmyslovou zdravotní pojišťovnu a Revírní bratrskou pokladnu, zdravotní pojišťovnu, se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu odůvodnění svého dovolání uvedl, že uplatněný dovolací důvod spatřuje v extrémním rozporu mezi skutkovými závěry, které jsou obsaženy ve skutkové větě výroku o vině rozhodnutí nalézacího soudu, s důkazy provedenými v hlavním líčení. S odkazem na výslech znalců Ing. Škandery a RNDr. Skácela v hlavním líčení akcentoval, že v daném místě před nehodou mohl jet i dovolenou rychlostí 90 km/h, případně i rychlostí nižší. Ze znaleckých posudků a následných výpovědí znalců podle obviněného vyplývá závažná pochybnost o jeho zavinění dopravní nehody a současně podle něj závěry znalců potvrzují jeho verzi, jak se celá nehoda udála, tedy že základní a jedinou příčinou dopravní nehody bylo vjetí pomalu jedoucího červeného vozidla do jeho jízdní dráhy. Na základě těchto skutečností dovodil, že závěr soudu o jeho vině nemá základ v provedených důkazech, zejména neodpovídá posudkům obou znalců. Dodal, že jeho verze je potvrzována celou řadou svědků, zejména S., P. a K. Upozornil, že svědci S. a P. potvrzují nejenom jím popsaný nehodový děj, ale i to, že se řádně věnoval řízení. Nejvíce zdůraznil svědeckou výpověď řidiče nákladního vozidla, S. K výpovědi svědka K. naopak podotkl, že byla v naprostém rozporu se všemi výpověďmi ostatních svědků, ve vzájemném porovnání nemá žádnou vypovídací hodnotu a nelze k ní vůbec přihlížet.
Za shora nastíněné důkazní situace uzavřel a zopakoval, že výrok o vině, jež nebyl odvolacím soudem zrušen, trpí zásadní vadou, a to, že skutkové závěry soudů obou stupňů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, zejména s oběma znaleckými posudky a výslechy obou znalců, a rovněž s výpověďmi většiny svědků, což mělo následně za příčinu i nesprávnou právní kvalifikaci skutku v jeho trestní věci.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu jeho dovolání zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2014, č. j. 6 To 376/2014-408, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. 8. 2014, č. j. 2 T 132/2013-396, a věc přikázal k dalšímu projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k uvedenému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedla, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 6 To 376/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně právě do oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž soudům nižších stupňů vytýká nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, jeho námitky směřují k popření skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyjádřených v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v odůvodnění obou soudních rozhodnutí. Obviněný s vlastním hodnocením některých provedených důkazů (obou znaleckých posudků a výpovědí svědků jím jmenovaných) prosazuje vlastní - od skutkového závěru od soudů nižších stupňů odlišnou - verzi skutkového stavu věci (základní a jedinou příčinou dopravní nehody bylo vjetí pomalu jedoucího červeného vozidla do jeho jízdní dráhy). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad (skrze změnu skutkového základu věci) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací však nenamítá rozpor mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů soudy učinily, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Pokud obviněný ve svém dovolání namítá existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními lze nejprve v obecnosti poznamenat, že takový extrémní nesoulad je dán tehdy, jestliže skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna.
V kontextu výše uvedeného je na místě poznamenat, že pouhá polemika obviněného (založená na subjektivním a selektivním hodnocení důkazů) se skutkovými závěry přijatými soudy nižších stupňů nemůže sama o sobě takový extrémní nesoulad založit a nemůže znamenat porušení jeho základních práv. Současně je třeba uvést, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy logicky přijatelným způsobem. Jejich skutkové závěry, jež na tomto podkladě učinily, tak mají v provedeném dokazování obsahové zakotvení. Lze tedy konstatovat, že rozhodnutí nižších soudů ve věci činných nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Se zřetelem k tomu lze konstatovat, že extrémní nesoulad ve vymezeném pojetí není v posuzované věci dán. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý