ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.40.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 40/2015-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2015 o dovolání, které podala obviněná S. S . , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 9 To 300/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 59/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 38 T 59/2014, byla obviněná S. S. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že „společně se samostatně trestně stíhanými M. S., P. L., a mladistvým M. L.,, po předchozí domluvě o poskytnutí vzájemné součinnosti v úmyslu odcizit věci poškozené, dne 26. 7. 2012 v době od 18.05 hodin do 18.15 hodin v P. – S., v ul. N., v prostoru eskalátorů mezi odjezdovou halou S. n. a vestibulem metra S. n., poté, co využil M. S., nepozornosti poškozené M. D. a během jízdy na eskalátoru jí z batohu na zádech vzal hnědou koženou rozevírací peněženku neznačkovou i s obsahem OP, průkazem pojištěnce VZP, platební kartou zn. Maestro vydanou Čs. spořitelnou na jméno poškozené a finanční hotovostí ve výši 150,- Kč a peněženku poté předal S. S., která stála v jeho těsné blízkosti, postavili se k poškozené po vystoupení z eskalátorů P. L., M. L., a M. S., aby odvedli pozornost poškozené a S. S. mezi tím prošla kolem nich s již v tašce ukrytou peněženkou poškozené a tímto jednáním způsobili poškozené M. D., škodu ve výši 150,- Kč“. Za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byla uznána vinnou trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 1 T 19/2013, byla obviněná odsouzena podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 1 T 19/2013, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozené M. D. škodu ve výši 150 Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 9 To 300/2014, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku namítla, že důvodnost svého dovolání spatřuje ve skutečnosti, že ze strany obou soudů nebylo postaveno najisto, že to byla právě ona, kdo měl naplnit všechny znaky skutkové podstaty trestných činů kladených jí za vinu. Spáchání předmětné trestné činnosti od samého počátku popírala a nikdy se k ní nedoznala. Upozornila, že ze strany soudů nebyl vyslechnut jako svědek nikdo z údajných spolupachatelů a žádný ze soudů se tak neseznámil s jeho stanoviskem na předmětnou záležitost. Jediným důkazem, který byl soudy použit k její identifikaci jakožto pachatele uvedeného trestného činu, tedy jakožto osoby, která měla trestní jednání spáchat, byl videozáznam pořízený automatickým kamerovým systémem ve vestibulu stanice S. n. a dále pak výslech příslušníka Policie ČR J. N., který vyhodnocením uvedeného záznamu dospěl k závěru, že jednou z osob na předmětném záznamu je právě ona. Poznamenala, že odvolací soud nad rámec provedených důkazů v rámci odůvodnění usnesení ještě deklaroval svůj osobní názor na věc, který však neměl oporu v žádném z důkazů, k nimž je soud podle platného právního řádu oprávněn přihlížet. Jednalo se o to, že obviněná měla být v minulosti odsouzena za obdobnou trestnou činnost, kterou měla spáchat s M. S. Odvolací soud sice konstatoval, že k tomuto odsouzení nelze přihlédnout, avšak vše nasvědčuje tomu, že to byla ona, kdo byl zachycen na předmětném videozáznamu. Uvedený videozáznam však odvolací soud jako důkaz v průběhu veřejného zasedání neprovedl (oficiálně se s ním neseznámil) a navíc se ani osobně neseznámil s její osobou, aby si tak ujasnil, zda mohla být osobou zachycenou na videozáznamu či nikoli. Na tomto videozáznamu je patrný pohyb nějakých osob, jimž však není natolik vidět do obličeje, aby bylo možné bez jakýchkoli důvodných pochybností dospět k tomu, že se skutečně jedná o konkrétní a ztotožněné osoby. Na jeho základě nelze podle názoru obviněné dospět k jednoznačnému závěru, že osobou na těchto záznamech je ona.
Oponovala také závěru, že by měla být členem organizované skupiny, s níž se trestných činů kladených jí za vinu měla dopustit. Podle jejího názoru nelze bez dalšího dovodit čistě jen z videozáznamu, aniž by se soud, také v souladu se zásadou přímosti a ústnosti, alespoň pokusil realizovat výslech ostatních údajných spolupachatelů, tj. P. L. a M. S. Jedinou osobou, jež byla soudem nalézacím vyslechnuta, byl M. L., který však ve věci nevypovídal. Obviněná namítla, že jí není zřejmé, na základě čeho soudy v odůvodnění svých rozhodnutí s naprostou jistotou konstatovaly, že na předmětném videozáznamu jsou dané osoby, když neprovedl jejich ztotožnění a dvě osoby dokonce ani nikdy osobně neviděl. Z provedených důkazů podle jejího názoru nelze dospět k tomu, že předmětnou trestnou činnost měla spáchat jako člen organizované skupiny, jelikož není možné jen z videozáznamu prokázat okolnosti, jež podmiňují naplnění tohoto znaku. Minimálně tento znak skutkové podstaty zločinu krádeže podle §205 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku tedy není možné považovat za jednoznačně prokázaný, když za účelem jeho prokázání nebyl podle ní proveden žádný relevantní důkaz.
Dále obviněná zdůraznila, že pokud soudy vycházely jen z úředního záznamu pořízeného policejním orgánem a zejména pak následně slyšeným svědkem J. N., který provedl rozbor předmětného videozáznamu a na základě svých domněnek a svého přesvědčení, které údajně opřel o své dřívější zkušenosti, dospěl k názoru, že osoby na videozáznamu jsou všichni jmenovaní, nelze toto tvrzení považovat za spolehlivý a navíc ani za přípustný důkaz. Svědek J. N. podle ní soud pouze seznámil se svými domněnkami, které však nebyly doplněny žádnými na sebe navazujícími přímými důkazy, za něž považovala toliko například rekognici podle §104b tr. ř. nebo výslech všech údajných členů organizované skupiny nebo svědků za účelem prověření, zda se pachatelé mohli v daném místě a čase mohli nacházet (s odkazem na §2 odst. 5 tr. ř.). Důkaz výslechem svědka J. N. současně považovala za obcházení zákona ve smyslu §158 odst. 6 tr. ř. (ve smyslu názoru Nejvyššího soudu prezentovaném v rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 1116/2012).
Pokračovala, že neposkytla souhlas podle §211 odst. 6 tr. ř. ke čtení úředních záznamů pořízených podle ustanovení §158 odst. 3 a 5 tr. ř., o čemž svědčí i protokol o hlavním líčení ze dne 15. 5. 2014. Jelikož soud bez jejího souhlasu konstatoval k důkazu úřední záznamy obsažené ve spisu postupem podle §213 tr. ř., dopustil se zásadní procesní chyby, pro kterou nebyl následně oprávněn z jejich obsahu vycházet jako z důkazu. Vzhledem k tomu, že ztotožnění ostatních údajných členů organizované skupiny bylo provedeno úředním záznamem policejního orgánu na č. l . 63 spisu, s jehož konstatováním však nikdy nevyslovila souhlas, nelze mít za prokázané, že osoby na dotčeném videozáznamu jsou ona a výše jmenovaní.
Uzavřela, že podle jejího mínění nebylo v rámci trestního řízení postaveno najisto, že vůbec došlo z její strany k naplnění skutkové podstaty kteréhokoliv z trestných činů, jejichž spáchání je jí kladeno za vinu.
S ohledem na výše uvedené obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 9 To 300/2014, i vadné řízení jemu předcházející a vrátil věc k dalšímu projednání. Současně prostřednictvím svého obhájce vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání za splnění podmínek podle §265h odst. 2 tr. ř.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nastíněné výtky obviněné týkající se toho, že nebylo postaveno najisto, že právě ona spáchala předmětnou trestnou činnost, že provedené důkazy jsou nedostatečné, nelze podle jeho názoru pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Nejedná se totiž o námitky, které by směřovaly vůči nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Námitky neshledal důvodnými ani v obecné rovině. Měl za to, že z provedených důkazů vyplývá bez důvodných pochybností, že obviněná se předmětné trestné činnosti skutečně dopustila. Výtku, že odvolací soud se „oficiálně“ (v rámci veřejného zasedání) neseznámil s videozáznamem a s obviněnou, považoval za zcela bezpředmětnou. Městský soud se nijak neodchýlil od klíčových skutkových zjištění obvodního soudu, proto nebylo nutné, aby v rámci veřejného zasedání předmětné důkazy znovu prováděl (srov. §259 odst. 3 tr. ř.).
K námitce obviněné stran spáchání činu „jako člen organizované skupiny“ státní zástupce s výhradou, že jde částečně o námitku skutkovou, uvedl, že se ztotožňuje se stanoviskem soudů. Tzv. skutková věta rozsudku soudu prvního stupně tento znak zřetelně vykazuje. Je z ní totiž patrné, že šlo o sdružení více osob, že v něm byla provedena dělba úkolů, v důsledku čehož bylo jednání skupiny plánovité a koordinované (odkázal také na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 113/2008). Státní zástupce rovněž odmítl výtku obviněné, že soudy použily jako důkaz výpověď policisty J. N., ač šlo, s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 1116/2012, o důkaz nepoužitelný. Shledal správným závěr odvolacího soudu, podle něhož se názor Nejvyššího soudu, prezentovaný v obviněnou označeném rozhodnutí v této věci neuplatní, neboť se jedná o věc odlišnou, a dotčený důkaz byl důkazem ve věci použitelným.
Jelikož z odůvodnění napadených soudních rozhodnutí nedovodil ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci (soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř.), státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu Praze ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 9 To 300/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, naplňují (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však mají uplatněné dovolací námitky svůj základ v oblasti skutkové (procesní). Obviněná totiž svojí argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, nýbrž primárně zpochybňuje právě skutková zjištění soudů nižších stupňů, jimž přitom vytýká vadné důkazní řízení a nesprávné hodnocení provedených důkazů, a současně prosazuje pro ni příznivější a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou verzi skutkového stavu věci. Pouze z uvedených skutkových a procesních výhrad (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Přitom je možné konstatovat, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy (rozsah provedeného dokazování odpovídal ustanovení §2 odst. 5 tr. ř.) a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (nevymykajícím se mezím stanoveným §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními (skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování) a právními závěry. Jejich rozhodnutí tak nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná. Činí-li za dané situace obviněná kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud stručně dodává, že nelze přisvědčit ani námitce obviněné, podle níž jsou v důsledku pochybení soudu úřední záznamy, konkrétně úřední záznam ze dne 3. 7. 2013 (č. l. 63 spisu) o ztotožnění pachatelů posuzované trestné činnosti, důkazy nepoužitelnými, a proto nelze mít za prokázané, že osoby na dotčeném videozáznamu jsou ona a ostatní jmenovaní. To je podmíněno již tím, že specifikovaný úřední záznam (a to platí i pro ostatní úřední záznamy) nebyl důkazem, na němž by byl založen závěr o vině obviněné shora popsaným skutkem a trestným činem, neboť tím byla především výpověď svědka J. N. procesně řádně provedená při hlavním líčení soudem prvního stupně, ve spojení se svědeckými výpověďmi M. D. a A. N. a zmíněným videozáznamem. Neobstojí přitom výtka obviněné, založená na odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 1116/2012, že svědecká výpověď policisty J. N., je rovněž nepoužitelným důkazem. Nejvyšší soud konstatuje, že městský soud správně ve svém rozhodnutí shledal, že názor Nejvyššího soudu na použitelnost důkazu v podobě výpovědi policistů, vyložený ve zmíněném rozhodnutí, se v této věci neuplatní, neboť se jedná o věc odlišnou. Dotčený důkaz tedy byl (to i se zřetelem k ustanovení §89 odst. 2 tr. ř.) důkazem ve věci použitelným.
Nejvyšší soud pak konstatuje, že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry není nesoulad, což platí i pro naplnění znaku, že trestný čin spáchala jako členka organizované skupiny ve smyslu §205 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku.
Organizovanou skupinou se rozumí sdružení více osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, čímž jsou umocněny jeho škodlivé dopady pro společnost. Skupina nemusí mít trvalejší charakter a tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině, ale postačí, že se do ní pachatel včlenil a aktivně se na její činnosti podílel. Tomu, aby pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, nebrání skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny. Pokud tedy soud prvého stupně v tzv. skutkové větě uvedl, že obviněná „společně se samostatně trestně stíhanými M. S., P. L., a mladistvým M. L., po předchozí domluvě o poskytnutí vzájemné součinnosti v úmyslu odcizit věci poškozené…“ , přičemž následně konkrétně rozvedl způsob realizace předmětného činu, vyjádřil zcela zřetelně a správně účast obviněné na organizované skupině, tedy naplnění onoho znaku, jenž je přitěžující okolností ve skutkové podstatě daného trestného činu. Je zcela patrné, že se jednalo o sdružení více osob, že v něm byla provedena dělba úkolů, v důsledku čehož bylo jednání skupiny plánovité a koordinované. Tento fakt je přitom podložen nejen videozáznamem, nýbrž i výpovědí poškozené a svědkyně N. Jak konstatoval Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 11 Tdo 113/2008, „při nedostatku jiných důkazů, zejména výpovědí členů organizované skupiny, je možno na rozdělení jejich úloh, resp. určitou plánovitost a koordinovanost jejich jednání, logicky usuzovat i ze samotného skutkového děje“ .
K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý