ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.458.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 458/2015-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. dubna 2015 o dovolání, které podal obviněný P. K. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 8 To 431/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 135/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 25. 7. 2014, sp. zn. 6 T 135/2013, byl obviněný P. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 odst. 1 tr. zákoníku a podle §173 odst. 1 a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to žlutého kovového boxeru. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 1 T 7/2012, který nabyl právní moci dne 1. 11. 2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných L. Š. a N. T..
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný P. K. a obviněná N. T., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 8 To 431/2014, jímž podle §256 tr. ř. tato odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný P. K. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle názoru obviněného totiž nebylo prokázáno, že by se popsaného skutku dopustil on.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dále vyjádřil přesvědčení, že byl odsouzen na základě důkazů, které nemohou obstát jako důkazy usvědčující. Svědectví poškozených Y. T. W. a G. D. B. podle jeho názoru totiž takovými důkazy být nemohou. Pokud soud dospěl k závěru, že byly splněny podmínky ke čtení výpovědí poškozených z přípravného řízení podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., zbavil se tím podle jeho mínění možnosti objasnit okolnosti celého případu, ale také možnosti odstranit závažné rozpory ve výpovědích poškozených a přesvědčivě zjistit skutkový stav. Obviněný vyslovil jednak pochybnost stran procesní použitelnosti uvedených výpovědí, jednak názor, že bez slyšení těchto svědků před soudem byl sám zbaven práva na spravedlivý proces. Soud prvého stupně podle něj předčasně rezignoval na výslech obou poškozených (obviněný tak neměl možnost se svědků před soudem dotazovat). Uvedl, že soudy obou stupňů současně bagatelizovaly rozpory ve výpovědích poškozených - závažné rozpory však mohl soud prvého stupně do jisté míry odstranit jejich výslechem na dožádání. Ani odvolací soud pak tato pochybení neodstranil, naopak vůbec se k rozporům nevyjádřil. Obviněný také namítl, že i tvrzení spoluobviněných o jeho (ne)přítomnosti v herně Omega v rozhodné době svědčí o tom, že se skutku nedopustil. Důkazem o jeho vině nemůže podle něj být ani skutečnost, že spoluobviněná T. vydala policejnímu orgánu mobilní telefon, který poškozený W. identifikoval jako svůj majetek, a konečně ani to, že obviněný sám vydal policejnímu orgánu žlutého kovového boxera, jelikož nebylo prokázáno, že právě touto zbraní byli poškození ohrožováni. Poznamenal také, že policejní orgán u něj při nečekaném zatčení nezajistil pistoli, kterou u sebe „malý pachatel s boxerem“ podle poškozených měl mít. Dovodil tedy, že jej soud prvého stupně uznal vinným skutkem, který nespáchal.
Spolu s tím dodal, že pokud byly v jeho věci provedeny důkazy, které svědčily spíše v jeho prospěch, těmito se soudy ve věci činné nezabývaly, jako důkazy je nijak nevyhodnotily a převzaly bez dalšího do odůvodnění rozsudku popis skutku, jak jej popsali poškození. Soudy vyhodnotily provedené důkazy nesprávně, bez opory v provedeném dokazování dospěly k nesprávnému právnímu posouzení daného skutku. Dospěl tedy k názoru, že z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V závěru namítl, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a že nesprávná realizace důkazního řízení má v tomto konkrétním případě za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.
S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Plzni, č. j. 8 To 431/2014-542, ze dne 9. 10. 2014, a rovněž rozsudek Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 6 T 135/2013, ze dne 25. 7. 2014, zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Chebu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k uvedenému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 8 To 431/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, naplňují (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům nižších stupňů vytýká toliko neúplné důkazní řízení, resp. jeho nesprávnou realizaci, nesprávné hodnocení důkazů, vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnotící závěr, že došlo k vážné procesní chybě (stran výslechu poškozených) a k odsouzení člověka, který skutek nespáchal. Výlučně z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje obecný závěr, že napadené usnesení (ve spojení s rozsudkem soudu prvého stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť nebylo prokázáno, že by se skutku dopustil. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován výlučně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §211 odst. 1 písm. a) tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
V daných souvislostech se patří dále zdůraznit následující skutečnosti.
Podle ustanovení §44 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, pokud je v trestním řízení vedeném v České republice potřebná přítomnost osoby, která se zdržuje v cizím státu, doručí jí justiční orgán předvolání postupem podle tohoto dílu. Přítomnost této osoby v České republice nelze vynucovat hrozbou použití donucovacích prostředků nebo sankce. Ve smyslu citovaného ustanovení je dostavení se svědka z cizího státu do České republiky vždy dobrovolné a nelze použít žádná donucovací opatření, ani jejich hrozby či hrozby sankcí. Např. čl. 10 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních (dále jen „Evropská úmluva“) však umožňuje alespoň požádat dožádaný stát, aby požádal svědka, jehož účast u výslechu před svými justičními orgány považuje dožadující stát za zvlášť důležitou, aby se dostavil (Kubíček, M.; Polák, P. Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 134 – 137).
Podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. se protokol o výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona a taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech. Podle uvedeného ustanovení může soud postupovat též tehdy, jde-li o přečtení protokolu o dřívější výpovědi takové osoby, která byla vyslechnuta v cizině v rámci právní pomoci poskytnuté jiným státem, dále také protokol o výslechu provedený orgány cizího státu na podkladě dožádání českého orgánu činného v trestním řízení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 04. 2004, sp. zn. III. ÚS 59/04).
Možnost přečtení protokolu o výpovědi svědka učiněné v rámci právní pomoci orgánem cizího státu podle jeho právních předpisů bude limitována tím, zda v případech, kde to přichází v úvahu (§165 odst. 2, 3 tr. ř.), bylo umožněno obhájci obviněného, aby se zúčastnil výslechu takového svědka a mohl mu případně klást otázky. Umožnit obhájci být přítomen výslechu tohoto svědka je žádoucí zejména tehdy, je-li výslech svědka zásadním usvědčujícím důkazem. Tím, že je dána možnost obviněnému nebo jeho obhájci osobně svědkovi klást otázky, je i podle ustálené soudní judikatury Evropského soudu pro lidská práva zachováno právo obviněného na obhajobu ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy (v podrobnostech viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 6 Tdo 346/2006).
Samotná skutečnost, že svědek je cizím státním občanem a má trvalý pobyt v cizině, pak nemůže vést k závěru, že jej nelze vyslechnout před soudem České republiky pro nedosažitelnost ve smyslu §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Pokud vyhlášená mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika vázána, umožňuje předvolat takového svědka, je zákonná podmínka nedosažitelnosti splněna, až když je zřejmé, že se svědek na předvolání k výslechu dobrovolně nedostaví (viz rozhodnutí č. 3/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). S odkazem na současnou judikaturu lze také dodat, že pokud jsou výpovědi svědků nacházejících se na území jiného členského státu Evropské úmluvy za zvlášť důležité, nemůže se soud spokojit pouze s jejich předvoláním tzv. červenou mezinárodní doručenkou, ale ve smyslu čl. 10 citované Evropské úmluvy (případně na základě jiných vzájemných dohod) musí požádat dožádanou stranu o doručení předvolání svědků s upozorněním, že jejich osobní účast se považuje za zvlášť důležitou. Je potřeba mít neustále na paměti, že atributem spravedlivého procesu je rovněž zachování rovnosti stran při provádění důkazu výslechem svědka a splnění požadavku, aby alespoň jednou v trestním řízení měl obviněný nebo jeho obhájce možnost položit svědkovi potřebné otázky, což vyplývá z čl. 6 odst. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 4 Tz 18/2005).
Z hlediska namítané problematiky je tedy primárně právně významná skutečnost, že předmětné důkazní prostředky - výpovědi poškozených Y. T. W. a G. D. B. z přípravného řízení (provedené po zahájení trestního stíhání) učiněné na základě dožádání orgánů činných v trestním řízení - vůči nimž obviněný vyjadřuje své výhrady, byly získány na podkladě žádosti obou poškozených v rámci právní pomoci ve Spolkové republice Německo. Dne 26. 11. 2012 proto státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Chebu požádal příslušné státní zastupitelství ve Spolkové republice Německo o provedení daného úkonu – výslechu poškozených – a to procesně využitelným způsobem, aby mohl být protokol o výslechu poškozených, při jejich nedostavení se k hlavnímu líčení, přečten (s odkazem na čl. 3 odst. 1 Evropské úmluvy). V této souvislosti a s odkazem na §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. (spolu s čl. 4 Evropské úmluvy a čl. 5 Smlouvy mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo) také příslušný státní zástupce požádal dožádaný stát o udělení souhlasu s případnou účastí obhájců obviněných u výslechu poškozených (viz č. l . 152 – 157 spisu). Termíny výslechů poškozených pak byly řádně sděleny jednotlivým obhájcům, kdy obhájkyně obviněného, Mgr. Jitka Lavičková, se osobně zúčastnila výslechu svědka B. G. D. (viz č. l . 198 spisu). Oba poškození při své výpovědi také uvedli, že se výslechu v České republice nechtějí zúčastnit.
Po podání obžaloby ze strany státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chebu dne 26. 9. 2013 byli oba poškození předvolání (vzorem 10b v němčině) na tzv. červenou mezinárodní doručenku (č. l . 271 spisu). Vzhledem k tomu, že se k nařízeným hlavním líčením nedostavili a jednotlivé výzvy jim nebyly řádně doručeny, požádal předseda senátu Okresního soudu v Chebu o právní pomoc - doručení předvolání poškozeným k dalšímu hlavnímu líčení – S. H. ve Spolkové republice Německo (č. l . 301 spisu). V této žádosti současně zdůraznil, že výslech obou poškozených je mimořádně důležitým důkazem, a požádal dožádaný orgán, aby na poškozené v tomto smyslu apeloval a zdůraznil, že poškozeným od obviněných nehrozí žádné bezpečnostní riziko. Výslovně pak požádal také o vyjádření poškozených, zda se k soudnímu jednání osobně dostaví. Jak vyplývá z přípisů Úředního soudu v Hofu, byly uvedené úkony učiněny, avšak poškození se opakovaně k hlavnímu líčení nedostavili.
Na základě výše uvedeného a v kontextu shora popsaných teoretických hledisek je tedy zřejmé, že nemohou obstát námitky obviněného stran procesní nepoužitelnosti důkazů - výslechů poškozených - provedených v zahraničí (Spolková republika Německo), neboť uvedené důkazy byly v předmětném trestním řízení opatřeny a provedeny zcela v souladu s procesní právní úpravou České republiky, mezinárodními závazky a judikaturními rozhodnutími, přičemž soud prvého stupně přistoupil k postupu ve smyslu §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. až po využitích všech prostředků, jež mu český právní řád pro výslech cizích státních příslušníků, resp. osob zdržujících se na území cizího státu, dává. Jinak řečeno, vzhledem k rozvedeným skutečnostem soud prvého stupně při hlavním líčení konaném dne 25. 7. 2014 důvodně shledal podmínky pro přečtení výpovědí jmenovaných poškozených ve smyslu §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. (viz č. l . 463 a násl. spisu), jež tak byly důkazy použitelnými.
K tomu lze dále dodat, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů (a jejich právními závěry) není dán nesoulad, natož potom (obviněným namítaný) nesoulad extrémní. O extrémní nesoulad se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. K takové situaci ovšem v dané věci nedošlo.
Soud prvního stupně, jemuž primárně přísluší provádět důkazy, hodnotit je a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl vědom důkazní situace a z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že hodnotil provedené důkazy (počínal si přitom v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř.) a k jakým závěrům přitom dospěl - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními (ta mají v provedených důkazech zřejmé obsahové ukotvení) a právními závěry. Nelze mu tudíž vytýkat svévoli. Odvolací soud pak za tohoto stavu nepochybil, shledal-li odvolání obviněného nedůvodným. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud prvního stupně, jehož závěry stvrdil soud odvolací, přesvědčivě, srozumitelně a logicky vyložil svůj hodnotící postup. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného (i jiného) dovolacího důvodu irelevantní. V souvislosti se shora uvedeným lze ještě zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Tímto základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý