ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.703.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 703/2015-70
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. července 2015
o dovolání obviněného S. B. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 7 To 12/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6T 32/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2014, č. j. 6T 32/2014-590 byl obviněný S. B. uznán vinným trestným činem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zák. ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zák. Tohoto jednání se dopustil tak, že dne 10. 12. 2013 v době kolem 6:00 hodin v obci H., okres P. – v., v D. ul., v rodinném domě č. p. …, v prostoru vstupní haly vystřelil v úmyslu usmrtit ze své legálně držené zbraně, přes neprůhledné vstupní dveře směrem ven, kde stáli příslušníci Útvaru rychlého nasazení Policie České republiky, kteří se v rámci domovní prohlídky prováděné na základě příkazu ze dne 6. 12. 2013, sp. zn. 20Nt 160/2013, snažili vstoupit do domu a za tím účelem naráželi tzv. beranidlem do vstupních dveří, přičemž střela narazila do rámu dveří, pronikla jím a zasáhla za nimi se nacházejícího příslušníka Útvaru rychlého nasazení s osobním evidenčním číslem …, v trestním řízení vystupující pod jménem Policista …, do opasku a ochranné vesty, a způsobila mu tečné střelné poranění v oblasti lopaty kosti kyčelní vpravo. Obviněnému byl za tuto trestnou činnost uložen podle §140 odst. 1 tr. zák. za použití §58 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zák. se mu ukládá trest propadnutí věci – pistole Glock, model 19, ráže 9 mm Luger, v. č. ... Podle §228 odst. 1 tr. řádu je dále povinen nahradit poškozené České republice – Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 936, Praha 7 škodu ve výši 9 030 Kč.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný odvolání, kterému Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 7 To 12/2015, zčásti vyhověl a podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že za uvedený trestný čin, ohledně něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn, byl obviněnému uložen podle §140 odst. 1 tr. zák. za použití §58 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání čtyř roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zák. byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání krajského státního zástupce v Praze zamítnuto.
Obviněný následně napadl toto rozhodnutí obsáhlým dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vycházeje z přesvědčení, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný prostřednictvím svého obhájce uvedl, že pochybení spatřuje hned v několika rovinách. Poukázal na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a dosavadním provedeným dokazováním v otázce zavinění, kdy skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů nedovolují hmotně právní závěr, že se obviněný dopustil pokusu trestného činu vraždy. Podotýká, že úmysl nesměřoval k úmyslnému usmrcení jiného, ale pouze k sebeobraně, neboť obviněný neprojevil vůli jiného usmrtit, ale bránit sebe a svoji rodinu. Dle jeho přesvědčení soudy neobjasnily pohnutku jeho činu a v důsledku toho se nevypořádaly právě ani s otázkou subjektivní stránky trestného činu, protože zjištění, že „jedenkrát vystřelil ke vchodovým dveřím“, nestačí pro závěr, že jednal v úmyslu usmrtit některou z osob stojících za dveřmi. Zejména poukázal, že neměl jiný důvod vystřelit, než sebeobranu, a ani ze skutkové věty výroku o vině neplyne, jakýže měl být důvod střílet v úmyslu usmrtit jiného, příp. koho a proč. Zdůraznil, že nestačí pouhé zjištění, že pachatel úmyslně vykoná to, co způsobilo smrt jiného, nýbrž je třeba, aby jeho úmysl směřoval právě ke způsobení usmrcení. Soudy se dle úvah obviněného nezabývaly otázkou, že by jeho vůle ve formě chtění nebo alespoň srozumění směřovala nikoli jen např. k poranění poškozeného, ale přímo k jeho usmrcení. Svá tvrzení obviněný dále opírá o znalecké posudky provedené před soudem, především na ty z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, kterými bylo prokázáno silné emoční rozrušení obviněného v době bezprostředně po výstřelu, jeho strach, dezorientovanost, snížení až vymizení rozpoznávacích a ovládacích schopností a naprostá absence agresivního chování. K tomuto obviněný dále dodal, že pouze odvracel trvající útok na jeho obydlí, kdy došlo v brzkých ranních hodinách k útoku v té době jemu neznámých osob, a to zcela brutálním způsobem, vyrážením vchodových dveří, přestože tyto osoby si musely být vědomi faktu, že v domě se nachází osoby, v konkrétním případě i manželka obviněného a tři nezletilé děti. V této souvislosti dále uvedl, že před soudy nebylo prokázáno, že by měl důvod domovní prohlídku policie očekávat, a tedy jednal v tzv. putativní obraně, odvraceje domnělý útok. Obviněný nebyl v předmětné době trestně stíhán, neměl dokonce ani status podezřelého. Těmto tvrzením přisvědčila i skutečnost, že při domovní prohlídce nebyly nalezeny žádné závadné věci, kvůli kterým měla být domovní prohlídka provedena a neměl by tak důvod s policií při prohlídce nespolupracovat. V dovolání dále napadl celkovou oprávněnost a zákonnost zásahu Útvaru rychlého nasazení Policie ČR. Obviněný je toho názoru, že policie překročila svou pravomoc a porušila zásadu přiměřenosti svého postupu, kdy zdůraznil, že u ostatních prověřovaných osob byla domovní prohlídka zahájena zazvoněním na vchodové dveře. Zahájení trestního stíhání vůči osobě obviněného si vykládá jako zastírání protizákonného zásahu postupu policie. V řízení nebylo prokázáno, že by měl možnost vidět znaky „policie“, ani že měl možnost slyšet jejich výzvy. Dovoláním byla rovněž zpochybněna skutečnost, proč neexistuje videodokumentace zásahu policie již od jeho zahájení, a v důsledku toho možnost, že policejní zásah byl od počátku veden a instruován protizákonným způsobem. Podle obviněného soudy rovněž přikládaly zásadní význam pravděpodobnosti ranivého efektu v případě nezbrzdění střely o rám dveří a pouštěly se tak do úvah o možných vážnějších poraněních, popř. smrti poškozeného, pouze však v rovině hypotetické. Součástí dovolání obviněného je i doplnění svědecké výpovědi manželky obviněného, P. B., neboť toto jí nebylo v řízení před soudem umožněno. Ze všech uvedených námitek nakonec obviněný dovozuje, že na základě výše uvedeného měly soudy vyslovit, že se jednalo o putativní obranu, případně kvalifikovat jednání obviněného jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky, v krajním případě trestný čin zabití ve stadiu pokusu. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, kdy některá skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů nenaplňuje formální znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným a neumožňují tak právní posouzení předmětného skutku jako pokusu trestného činu vraždy, závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil a současně zrušil i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze, jakož i každé rozhodnutí obsahově navazují na zrušené části rozhodnutí, a přikázal věc Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný současně navrhl odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž dovolání podal.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil následovně. Konstatoval, že obviněný ve svém dovolání uvedl celou řadu argumentů, které podložily jeho tvrzení, že soudy měly jeho jednání posoudit jako putativní obranu a s tímto názorem se rovněž on ztotožňuje. Státní zástupce se dále vyjádřil k uplatněnému důvodu, na němž je dovolání postaveno, kdy je patrné, že uvedený formální důvod podle §265b odst. 1 písm. g) se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku soudu nalézacího a že usnesení odvolacího soudu chtěl obviněný napadnout podle §265b odst. 1 písm. l). Státní zástupce poznamenal, že soudy obou stupňů hodnotily důkazy různým způsobem a odvolací soud se nakonec jen z procesních důvodů ztotožnil s názorem nalézacího soudu o tom, že obviněný považoval příslušníky policie za kriminální živly. Dále konstatuje, že rovněž nenaplnění podmínek putativní obrany omítly soudy obou stupňů z rozdílných důvodů. Zatímco nalézací soud ji hodnotil jako „zjevně nepřiměřenou“, neboť nebyl ohrožen život nebo zdraví, odvolací soud nevytýkal její nepřiměřenost, nýbrž předčasnost, neboť si nemohl být jistý, že se skutečně jedná o zloděje (lupiče). Státní zástupce pak dále uvažoval, že pokud odvolací soud vycházel z toho, že obviněný o přítomnosti policie na místě nevěděl, nemohl tedy uvažovat o nikom jiném, kdo se mu násilím dobývá do obydlí, než o kriminálních živlech. Dále se neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že by se obviněný dopustil excesů s mezí nutné obrany tím, že s obranou započal již během vyrážení dveří a nikoliv až po jejich vyražení, přičemž svou argumentaci dále podložil odkazem na stávající judikaturu (19/1958, 25/1976, 8/1988, 47/1995 Sb. rozh. tr.). Vychází tak z přesvědčení, že pokud se neznámé osoby snažily vniknout do obydlí obviněného, měl tento právo považovat takové jednání za pokus přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, kdy se současně domnívá, že opakované pokusy o vyražení dveří bezprostředně směřující k vniknutí do obydlí jiného nemohou být kvalifikovány toliko jako příprava, ale již jako pokus zmiňovaného přečinu. K naplnění podmínek nutné obrany přitom postačí právě pouhá hrozba útoku a není třeba, aby útok již probíhal. Závěrem svého vyjádření k dovolání obviněného státní zástupce shrnul, že nalézacím soudem nebylo prokázáno, že si obviněný byl vědom či dokonce měl být vědom, že osoby, které se dobývaly do jeho obydlí jsou policisti a pakliže proti těmto zasáhl v podobě výstřelu z legálně držené zbraně, jednal v intencích nutné obrany podle §29 odst. 1 tr. zákoníku a jeho jednání tak nemůže být tr. činem. Vzhledem k tomu navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a obviněného S. B. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve konstatuje, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.). Stěžejní námitkou dovolání zůstává otázka posouzení jednání obviněného nikoli v protiprávním smyslu, ale jako nutné (putativní) obrany, kdy neměl v úmyslu střílet po příslušnících policie, ale v důsledku vyhrocené situace a pod silným stresem, jakož i s ohledem na předchozí zkušenosti, se jmenovaný pouze bránil útoku osob, které považoval za „kriminální živly“, snažící se vniknout do jeho obydlí.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Jak již bylo konstatováno, důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ač se ve skutečnosti o trestný čin nejedná, anebo sice došlo ke spáchání trestné činnosti, ale její právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Jedinou výjimkou z daného postupu pak může představovat situace, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Daný případ je porušením požadavku, aby z odůvodnění vyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé tak, aby se rozhodovací činnost soudu nedostala mimo procesněprávní rámec vymezený zejména principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 Ústavy (blíže srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94).
Dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud tak je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněními (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti se shora uvedeným a námitkami prezentovanými v dovolání obviněného je třeba konstatovat, že tyto vesměs uplatnil již v řízení před soudem prvého stupně, jakož i v řízení u soudu odvolacího. Tato skutečnost se ostatně promítá do volby dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu. S těmito námitkami tak již nižší soudy byly dříve konfrontovány a věnovaly jim ve svých rozhodnutích patřičný prostor. K danému však Nejvyšší soud doplňuje:
Pakliže obviněný namítá, že jeho úmysl nesměřoval k usmrcení jiného, ale toliko k sebeobraně, tj. k ochraně života a zdraví svého, jakož i přítomné rodiny, a soudy náležitě neobjasnily pohnutku dovolatelova činu a jeho zavinění, je třeba poukázat na odůvodnění prvostupňového rozsudku (str. 31-32), kde je věnována pozornost otázce všech klíčových faktorů, které měly na vědomostní složku jednání obviněného vliv. Dovolací soud potvrzuje, že ačkoliv se celá situace odehrála značně rychle (11 vteřin od započetí zásahu do výstřelu a dalších 16 vteřin do doby, než policisté vnikly do objektu) a v časných hodinách, kdy lze akceptovat, že osoba, která je takovýmto násilným jednáním značné intenzity vnímá okolní vjemy (alespoň zpočátku) odlišně, reakce obviněného by byla překvapivě rychlá, ba až profesionální. Orgány činné v trestním řízení měly při posuzování děje poměrně vzácnou možnost (oproti jiné tr. činnosti) seznámit se s celým průběhem policejní akce od začátku použití beranidla, přes výstřel až po zajištění obviněného. Mimo to se nejedná o záznam z nekvalitní průmyslové kamery, ale nahrávku, která dostatečně přesně vypovídá o chování zachycených aktérů i okolních podmínkách. Jak již bylo uvedeno, od započetí útoku beranidlem do dveří do výstřelu obviněného uplynulo 11 vteřin. Bude-li vycházeno z výpovědi obviněného, že „jej probudily rány, jako když někdo bouchá na dveře“, musel jej vzbudit začátek policejní akce. Během následujících 11 vteřin, které uběhly do výstřelu, se tak obviněný musel zorientovat, vstát, přejít z obývacího pokoje, kde spal do kuchyně, vyhlédl ven oknem, kde spatřil několik osob v kuklách, z kuchyňské linky vzal pistoli, přesunul se naproti dveřím, učinil slovní varování a následně vystřelil. Ačkoliv nelze vyvrátit, že takto popsaný děj je během uvedené doby realizovatelný, je třeba uvést, že uvedeného jednání by se musel dopustit poměrně dobře vycvičený jedinec a nikoli osoba, která koná ve stresu z bezdůvodného probuzení, křiku a při nechápání situace. Právě posledně uvedené obviněný považuje za okolnosti, které z jeho strany zcela opodstatňovaly jednání, v němž shledává naplnění znaků nutné obrany, resp. obrany putativní. Jinou variantou by ovšem představovalo, že obviněného nevzbudily až údery beranidla, ale jakýkoliv jiný – dřívější – podnět, a proto měl delší časový úsek k tomu, aby se zorientoval v nastalé situaci (tedy i v tom, kdo se snaží vniknout do jeho bytu) a použil zbraň. Toto však obviněný popírá.
Nejvyšší soud připomíná, že podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Podstatou putativní nutné obrany je skutečnost, že pachatel mylně předpokládá útok na zájem chráněný trestním zákonem, vůči němuž zaměřil své obranné jednání. Takové počínání je poté hodnoceno podle zásad o skutkovém omylu pozitivním (viz §18 odst. 4 tr. zákoníku), který vylučuje úmyslné zavinění pachatele. Domníval-li se tedy pachatel mylně, že je vůči němu podnikán útok, kterému se brání, nepřičítá se mu spáchání trestného činu úmyslného, ale je třeba situaci podrobit zkoumání, zda takové správné nerozpoznání situace, není důsledkem jeho nedbalosti. Tak tomu bude v případě, jestliže pachatel sice nevěděl, že ve skutečnosti o útok nejde, avšak podle svých osobních poměrů a okolností měl a mohl rozpoznat, že jde jen o útok zdánlivý.
V rámci dovolacího řízení byl soud, po obeznámení se s provedenými důkazy, zejména v podobě záznamu akce Útvaru rychlého nasazení (dále též jen „URNA“), jakož i vyšetřovacího pokusu ze dne 29. 4. 2014, nucen konstatovat, že policejní zásah proběhl standardním způsobem. Pochopitelně, a toto již zdůraznily i nižší soudy, nepřísluší dovolacímu soudu hodnocení, zda použití URNA k provedení domovní prohlídky bylo na místě, či - jak namítá obhajoba – pouhým projevem policejní zvůle. Dané rozhodnutí náleží příslušným orgánům činným v dané době, jež vycházejí z poznatků operativně-pátrací činnosti a musí vyhodnotit, zda v důsledku určité hrozby je třeba použít silovou metodu zásahu a vniknutí do objektu. V případě obviněného byl dán poznatek o legálním držení dvou střelných zbraní, jakož i podezření z jeho zapojení do distribuce drog na území ČR. Pokud takováto informace vedla příslušný orgán k rozhodnutí o nasazení URNA, jednalo se o poměrně logickou volbu, která nenasvědčuje tomu, že by zásah byl od počátku nepřiměřený. Dovolací soud však připomíná, že k dalšímu hodnocení dané materie není povolán.
Samotný zásah, tak jak je zadokumentován, přitom odpovídá představě o nasazení speciálního útvaru, jehož úkolem je rychlá eliminace překážek, které by bránily úspěšnému dosažení cíle, ať již se jedná o zabránění zničení hledaných věcí, či zneškodnění osoby, která představuje hrozbu pro zasahující policisty, či své okolí. Je v zájmu útvaru, aby zásah proběhl s maximální rychlostí za užití prvku překvapení. Proto jsou k zásahu volena místa, čas nebo způsob, které osoby, jež by mohly představovat překážku, nepředpokládají. Tak tomu bylo rovněž v případě akce 10. 12. 2013, která probíhala v časných ranních hodinách. Policisté začali v souladu se svou povinností při započetí akce hlasitými výkřiky dávat najevo svou identitu, přičemž je zřejmé, že takové výzvy není příslušník URNA nucen požívat před započetím akce, ale až s jejím skutečnou realizací. Záznam zásahu je k dispozici ve dvojím provedení, a to jednak profesionální kamerou, z níž je dostatečně patrné, že od započetí akce (užití beranidla) do výstřelu uběhlo 11 vteřin, přičemž je třikrát užita výzva: „Policie! Ukaž ruce!“. Po výstřelu do proražení dveří (16 vteřin) se policejní výzva opakuje ještě čtyřikrát. Z další kamery, kterou používá nikoliv policejní kameraman, ale přímo zasahující policista URNA je evidentní, že oproti vyjádření obviněného, jenž tvrdil, že uvnitř i venku byla tma a světla nikde nesvítila, byla funkční pouliční osvětlení, stejně jako byly zdroje světla připevněny na zbraně policistů.
Z vyšetřovacího pokusu, jakož i fotodokumentace z místa činu pak byly ověřeny možnosti slyšet výzvy policie za současného užití beranidla, a to jak z místa výstřelu, tak z místnosti, kde obviněný spal, stejně jako výhledové možnosti z kuchyně, kde je umístěno okno, z něhož obviněný dle svých slov viděl osoby v kuklách. Již v průběhu vyšetřovacího pokusu přitom došlo ze strany obhajoby k námitce, že jeho podmínky nejsou adekvátní vzhledem k tomu, že policisté při zásahu používali beranidlo do dveří vsazených v rámu, čímž obviněný vnímal hluk „jakoby v bubnu“ (tedy uvnitř domu, kde se údary hlasitě rozléhaly), zatímco při pokusu byly dveře umístěny na chodníku a položeny na pneumatiky. Tím docházelo k podstatně tlumenějším úderům, a tudíž volání policistů mělo být vnímáno jako hlasitější. K tomu je však třeba doplnit, že zatímco při zásahu je patrné, jak pod údery beranidla dochází k prolomení dveří a vzniku mezery mezi nimi a rámem, v rámci vyšetřovacího pokusu jsou druhé (nepoškozené) dveře vsazeny pevně do rámu a zvuk tak musí procházet dveřmi nepoškozenými. Dovolací soud má tedy za to, že obviněný mohl slyšet výzvy policie, a to jak v místě, kde spal, tak těsně před výstřelem. S ohledem na časový snímek rozvedený výše, pak lze mít za to, že přítomnost policistů vnímal dříve, než došlo k útoku beranidlem na dveře, neboť veškerá jeho činnost, kterou od probuzení až do výstřelu popsal, včetně skutečnosti, že ještě dříve na bouchání reagovala jeho žena výkřikem „zloději“, by odpovídala nadstandardní reakci osoby vycvičené k chování v extrémní situaci, než jedinci, který se překvapeně probouzí. Takovéto posouzení by ovšem představovalo nutnost kvalifikování jednání obviněného zločinem podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu tak, jako to navrhovala podaná obžaloba, avšak v rámci podaného dovolání, které není podáno v neprospěch obviněného, již změna možná není.
Nelze se tedy ztotožnit s názorem, že jednání obviněného bylo tzv. putativní obranou, kterou směřoval vůči domnělému útoku „kriminálních živlů“. Pokud jmenovaný poukázal na své zkušenosti s vnikáním osob do jeho obydlí (1. v červenci roku 2013, kdy došlo ke spuštění alarmu, resp. odeslání SMS zprávy o vniknutí osoby do objektu bez ztráty jakékoliv věci, 2. přibližně dva měsíce před projednávaným skutkem, kdy „někdo bouchal na okna a poničil žaluzie“), ačkoliv tato informace je pouze ze strany obviněného či osob jemu blízkých, i přesto - v kombinaci s informacemi o majetkové tr. činnosti páchané v okolí – vnikání pachatelů do rodinných domů bylo zadokumentováno výhradně v nepřítomnosti majitelů nemovitostí a bez užití násilí vůči nim. Toto neodpovídalo vnímání obviněného, který viděl z okna vícero postav v kuklách, které vnikaly do domu za užití násilí. Ačkoliv by mohla být vznesena námitka, že právě zjištění, že se v brzkých ranních hodinách pohybuje vícero osob v kuklách, které začnou násilím vnikat do bytu, odůvodňovalo použití střelné zbraně v domnělé obraně, nelze takovéto argumentaci přikládat absolutní povahu.
Při posuzování, zda osoba jedná v tzv. putativní nutné obraně, je nezbytné zabývat se otázkou, zda byl dán nesoulad mezi představou obviněného a realitou, tedy zda a jakým způsobem mohl být takový nesoulad – se zřetelem na duševní rozpoložení obviněného – navozen. Jedná se tedy o zjištění, zda obviněný mohl subjektivně nabýt mylného přesvědčení, že okolnosti, za kterých koná, odpovídají nutné obraně. Soud přitom musí pečlivě posuzovat veškeré okolnosti, které mohly mít na vnímání situace obviněným vliv, ať již se jedná o vnější podněty, tak jeho interní pochody (rozpoložení, zkušenosti, apod.). Nelze se výhradně spoléhat toliko na tvrzení obviněného, které uvede, že vzhledem k překvapení či stresu měl obavu z újmy, kterou může přinést hrozící či probíhající útok. V opačném případě by se orgány činné v trestním řízení totiž vystavovaly nebezpečí paušalizace, kdy např. jakýkoliv útok proti legálnímu policejnímu zásahu by musel být hodnocen jako putativní obrana při tvrzení, že osoba, která tak jednala, měla obavu o svůj život a neslyšela výzvy policie.
Jak již bylo uvedeno výše, dovolací soud má za to, že takové výzvy byly ze strany policie použity v dostatečně rozpoznatelné míře. Mimo to z předchozích zkušeností obviněného nic nemohlo nasvědčovat tomu, že se jedná o vloupání do domu, z něhož měl strach, neboť ani on, ani jiné osoby se v dané lokalitě nestaly oběťmi obdobné násilné (loupežné) aktivity, když majetková tr. činnost byla v obci H. vedena vždy proti neobydleným nemovitostem. Stejně tak při údajném vniknutí do domu v roce 2013 nebylo nic odcizeno. Mimo to, obviněný sám uvedl, že měl (resp. jeho manželka a on daný názor převzal) podezření, že za vniknutím do domu v roce 2013 byla policie. Již dříve byl přitom jeho byt v P. cílem domovní prohlídky (z důvodu, že zde přebýval jeho synovec H.). Lze tak poukázat, že obviněný měl informaci či podezření, že je určitou zájmovou osobou pro policejní orgán. Za takových okolností bylo na místě, aby se obviněný (i pokud by soud přistoupil na jeho tvrzení, že výzvu policie neslyšel) přesvědčil, kdo a za jakým účelem vstupuje do jeho obydlí. Naopak pokud sám tvrdí, že policisty varoval, že má legálně drženou zbraň a použije ji, je otázkou proč tak činil, jestliže si musel být, jako osoba žijící v domě, vědom jím uváděné zvukotěsnosti dveří. V každém případě, jak bylo uvedeno výše, i pokud by taková pohrůžka zazněla, vzhledem k času, který měl obviněný dle svého vyjádření k dispozici (11 vteřin), rozhodně nemohla po jejím sdělení následovat dostatečná časová prodleva, aby subjekty na druhé straně svého jednání zanechaly, ale obviněný by musel střílet v podstatě okamžitě poté. Naopak za logické by soud považoval zopakování výzvy, posečkání, až dojde k vniknutí útočníka do domu a tedy vizuálnímu kontaktu či např. použití varovného výstřelu. Namísto toho však obviněný ihned použil zbraň, a to tak, že vystřelil do dveří, do úrovně břicha za nimi stojících osob, tedy plně s vědomím, že tímto výstřelem může způsobit smrtelné poranění. Pakliže je argumentováno směrem k vyloučení subjektivní stránky tr. činu tím, že obviněný střílel na druhou stranu od kliky a tudíž do míst, kde neočekával útočníka, pak i taková obhajoba nebyla akceptována. Předně obviněný byl obeznámen s tím, že v okolí domu, resp. dveří se pohybuje vícero osob, a tudíž tvrzení, že střílel do míst, kde tyto neočekával, není odůvodnitelné. Ostatně o tomto svědčí také jeho výpověď u hlavního líčení dne 6. 8. 2014 (č.l. 388-389), kde opakovaně potvrdil, že v prosklené výplni dveří (k nimž směřoval výstřel) viděl siluety osob. Z daného nelze než dovodit úmysl obviněného vést cílený útok na osoby pohybující se přede dveřmi a být minimálně srozuměn s tím, že výstřelem do úrovně, kde se nachází dutina břišní, může dojít ke smrtelnému poranění.
V případě dovolatele tak nelze mít jeho jednání za podřaditelné pod podmínky putativní nutné obrany, když veškeré okolnosti, ať již vnější, tak subjektivní na straně obviněného bylo třeba vykládat tak, že S. B. porušil svým jednáním zákonem chráněný zájem, který nižší soudy správně podřadily pod ochranu života jiných osob, přičemž toto jednání bylo úmyslné bez patřičných podmínek, jež by mohly vést k vyvinění pachatele, resp. k posouzení jeho jednání v intencích skutkového omylu pozitivního. K možnosti hodnocení jednání obviněného ve smyslu putativní nutné obrany je třeba zaobírat se naplněním znaků nutné obrany jako takové. Těmi zákonodárce rozumí odvracení přímo hrozícího nebo trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákonem, pakliže takové jednání není zjevně nepřiměřené způsobu útoku (§29 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Při posuzování útoku či jeho bezprostřední hrozby je též nezbytné posuzovat okolnosti případu a možnost, kterou obviněný (obránce) má k tomu, aby situaci, byť v omezených podmínkách svého uvažování daných svými vnitřními pocity, jakož i vnější situací, vyhodnotil. Je proto třeba odlišovat situaci, kdy se např. napadená osoba (ať poté, co prvotní útok již proti ní byl realizován či teprve hrozí) schová do svého domu a útočník se do něj začne dobývat, od stavu, kdy obránce neví, kdo a za jakým účelem do domu vniká. Právě v takovém případě musí obviněný (obránce), který není a doposud nebyl konfrontován se skutečností, že je útok skutečně veden na zájem chráněný trestním zákonem jednat tak, aby svou obranou nezpůsobil vybočení z mantinelů nutné obrany a sám se nedopustil protiprávního jednání v intencích trestněprávních předpisů.
S přihlédnutím ke všemu shora popsanému tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění kteréhokoliv z uvedených dovolacího důvodů. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť toto má za zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. července 2015
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.