ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.824.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 824/2015-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. července 2015 o dovolání, které podal obviněný J. S. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2015, č. j. 7 To 90/2015-178, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 283/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 9. 2014, č. j. 1 T 283/2013-151 , byl obviněný J. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že
jako fyzická osoba podnikající dle živnostenského zákona nezapsaná v obchodním rejstříku, pod obchodní firmou J. S., s místem podnikání Lhota 151, Vyškov, IČ: 15242722, dne 31. 10. 2011 ve V. převzal od S. D., ......, částku ve výši 350.000 Kč na nákup materiálu k vyhotovení nové střechy rodinného domu č. ... na ulici O. ve V., přičemž obdržené finanční prostředky nezavedl do svého účetnictví, žádný materiál od doby zahájení trestního stíhání neobjednal ani nedodal, požadovanou střechu nezhotovil, tyto finanční prostředky si ponechal a neoprávněně použil pro vlastní potřebu a přes urgence poškozené S. D. s touto přestal komunikovat, čímž způsobil manželům D. škodu v celkové výši 350.000 Kč.
Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle §206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1, 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozeným S. D. a T. D. na náhradě škody společně a nerozdílně částku 350.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození se zbytkem svého nároku odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 3. 2015, č. j. 7 To 90/2015-178 , jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Vojtěcha Hrozy dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Po shrnutí předchozího průběhu řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím, po zdůraznění předcházející obhajoby a ve vazbě na obsahové vymezení uplatněného dovolacího důvodu namítl, že jednání popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Soudy obou stupňů podle jeho názoru nerespektovaly princip ultima ratio. Setrvává na stanovisku, že konflikt s manžely D. měl být řešen prostředky občanského a úpadkového práva. Poškození nepostupovali z pohledu obviněného při správě své pohledávky dostatečně aktivně, když nepodali občanskoprávní žalobu, ani nepřihlásili svoji pohledávku do insolvenčního řízení.
Obviněný podotkl, že právním základem pro poskytnutí zálohy bylo uzavření smlouvy o dílo. V návaznosti na její uzavření se stal vlastníkem poskytnutých finančních prostředků. Z žádného provedeného důkazu podle jeho názoru nelze dovodit, že šlo o účelově poskytnuté finanční prostředky na nákup stavebního materiálu, neboť tento nebyl nikterak konkretizován. Poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04 a na povahu práva na spravedlivý proces v dovolacím řízení a namítl, že postupem obou soudů došlo k „extrémně nesprávnému právnímu posouzení skutku“ .
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i všechna na něj obsahově navazující rozhodnutí a současně podle §265 l odst. 1 tr. ř. jmenovanému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen dne 17. 6. 2015, se k tomuto mimořádnému opravnému prostředku obviněného ke dni rozhodování dovolacího soudu nevyjádřil. Tato skutečnost nebránila Nejvyššímu soudu v tom, aby o dovolání obviněného rozhodl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Obviněný učinil předmětem svého dovolání primárně úvahu, že se nemohl dopustit trestného činu zpronevěry, pokud mu byla poskytnuta záloha na podkladě uzavřené smlouvy o dílo s objednatelem. Následně uplatil námitku ultima ratio trestního práva, tedy že celá věc neměla být řešena za pomoci prostředků trestního práva, jde-li o spor s výhradně občanskoprávním základem. Obě námitky je třeba hodnotit jako zjevně neopodstatněné. Ačkoli je obviněný vtělil již do svého řádného opravného prostředku a odvolací soud se k nim ve svém rozhodnutí vyjádřil, je vhodné na ně ve stručnosti reagovat rovněž v tomto usnesení.
Trestného činu zpronevěry se podle §206 tr. zákoníku dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. K přisvojení si cizí svěřené věci pak dojde takovým jednáním, naloží-li pachatel s věcí v rozporu s účelem svěření, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Svěřenou věcí a tím i předmětem útoku mohou být peníze předané oprávněnou osobou jiné osobě k další dispozici s nimi, ovšem pouze za předpokladu, že tímto způsobem nepřejdou do majetku této osoby a nestanou se jejím příjmem. Pokud mezi takovými osobami vznikne právní vztah vyplývající z uzavřené smlouvy a předmětná finanční částka má povahu sjednané zálohy, je vždy nezbytné zjistit, o jaký typ smlouvy v konkrétním případě jde (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1449/2005). Pokud je uzavřena smlouva o dílo, je třeba respektovat závěr, že pokud převzal obviněný na podkladě takto uzavřené smlouvy peníze v podobě zálohy na provedení díla, nemohl spáchat trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, ačkoli tuto zálohu použil pro svoji potřebu, dílo neprovedl a zálohu nevrátil. V takovém případě totiž vlastnické právo k předmětné záloze nabývá zhotovitel (obviněný), splývá s jeho ostatním majetkem a nic mu v takovém případě nebrání v tom, aby ji použil pro svoji vlastní potřebu. Zároveň však platí, že svěřenou věcí mohou být i peníze předané oprávněnou osobou (poškozeným) jiné osobě k další dispozici s nimi, ovšem pouze za předpokladu, že tímto způsobem nepřejdou do majetku této osoby a nestanou se jejím příjmem. Pokud takový případ nastane a objednatel ujednané dílo neprovede, může jít toliko o nesplnění závazku ze smlouvy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 3 Tdo 425/2004).
Vzhledem k připomenutým východiskům je třeba zabývat se okolnostmi daného případu. Ze skutkových zjištění sice plyne, že byla mezi obviněným a poškozenými uzavřena smlouva o dílo v ústní formě (viz výpověď poškozené S. D. na č. l. 3 – „já jsem S. naprosto věřila, protože manžel u něho pracoval spoustu let a ani jsme na opravu střechy nesepisovali žádnou písemnou smlouvu…“ ), zároveň však ze skutkových reálií jednoznačně vyplývá závěr, že tyto finanční prostředky se nestaly a ani se nemohly stát příjmem zhotovitele. Za prvé je tomu tak proto, že z dostupného spisového materiálu nevyplývá, že by tato částka byla řádně zaúčtována (jako podmínka pro to, aby na takovou finanční částku bylo možné nahlížet jako na příjem druhé smluvní strany – obviněného – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 4 Tz 54/99), jednak proto, že částka 350.000 Kč byla samotnými poškozenými poskytnuta výhradně za účelem nákupu střešní krytiny [viz výpověď poškozené S. D., kterou učinila při hlavním líčení (č. l. 120-121), ve které mimo jiné uvedla: „když jsem předávala obžalovanému částku 350 tisíc korun – mělo to být na ty tašky, že se koupí do konce roku, kdy byla nižší sazba DPH, až by ta střecha byla hotová, podle konečného zůstatku by se případně něco dalšího udělalo…“ , přičemž „první částka měla být na materiál, druhá částka (pozn. 250.000 Kč) měla být pro toho tesaře – na ty krovy – na dřevo a práci toho tesaře“ ]. Tato skutečnost je akcentována rovněž ve skutkové větě výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, z níž plyne, že obviněný převzal od poškozené „částku ve výši 350.000 Kč na nákup materiálu k vyhotovení nové střechy rodinného domu č. .. na ulici O. ve V., přičemž obdržené finanční prostředky nezavedl do svého účetnictví.“ Za této situace obviněný ke svěřeným finančním prostředkům nemohl nabýt vlastnické právo, a proto se tyto nemohly stát ani součástí jeho příjmů.
Uvedená konstatování ústí do závěru, že není opodstatněná ani obviněného navazující námitka stran nerespektování zásady subsidiarity trestní represe. Obviněným uplatněná námitka nerespektování principu „ultima ratio“ trestního práva, resp. zásady subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku) spadá sice pod uplatněný dovolací důvod, není však důvodná.
Ze zásady ultima ratio – při její aplikaci na daný skutkový stav – plyne, že ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována za pomoci prostředků občanského a obchodního práva, resp. v navazujícím insolvenčním právu a teprve tehdy a tam, kde se tato ochrana nejeví jako dostatečná a tam, kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je na místě uplatnit trestní odpovědnost prostřednictvím norem trestního práva hmotného. Nelze však s obviněným souhlasit potud, shledává-li příčinu vzniku škodlivého následku v nedostatečné občanskoprávní aktivitě poškozených. V tomto duchu nelze pojímat zásadu subsidiarity trestní represe, která se uplatňuje tam, kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005). Je tomu tak ostatně i proto, že „základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce . “ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010). Byl-li proto spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) s poukazem na primární existenci institutů občanského nebo obchodního práva, či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena.
Z výše uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání obviněného jako celku podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy jako dovolání zjevně neopodstatněného, když takový způsob rozhodnutí odůvodňují jeho námitky formálně podřaditelné pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b) a c) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. července 2015
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil