ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.1053.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 1053/2015-84
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 14. října 2015 v Brně dovolání obviněného P. N. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 2 To 121/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 8/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2010, sp. zn. 48 T 8/2008, byl obviněný P. N. (dále zpravidla jen: „obviněný“) uznán vinným
pod bodem 25) výroku rozsudku o vině společně s obviněnými F. K. a J. W. tím, že v září 2006 v přesně nezjištěné době v úmyslu zmocnit se finanční hotovosti v Komerční bance, a. s., pobočce v Podbořanech, si za tímto účelem opatřili nástroje a pomůcky jako střelné zbraně, které chtěli použít jako pohrůžku, vysílačky pro vzájemnou komunikaci v průběhu spáchání trestného činu, dále obviněný F. K. a obviněný J. W. dne 10. 9. 2006 v době od 22:00 hodin do 24:00 hodin v Ž. na ulici B. Č. před domem č.p. ...... odcizili osobní automobil zn. Škoda Favorit, SPZ ........, zelené barvy, poškozené J. K., v hodnotě 20.000,- Kč, za účelem útěku z místa činu, několikrát provedli obhlídky a mapování okolí a situace u pobočky Komerční banky, a. s., a vzájemně si rozdělili funkce a úkoly a naplánovali svoji činnost, přičemž v době, když všichni tři obvinění již se zbraněmi a kuklami týž den přijížděli k místu činu, zjistili, že je v okolí větší množství policistů, a proto od činu upustili.
Pod bodem 28) výroku o vině uvedeného rozsudku byl obviněný P. N. uznán vinným společně s obviněnými F. K. a J. W. skutkem, který spáchali tím, že dne 3. 12. 2006 okolo 21:00 hodin ve V. Ž. č.p. ....., když obviněný P. N. zajišťoval pomocí vysílačky okolí místa činu, obvinění F. K. a J. W. rozpletli oplocení objektu společnosti CS-Beton, s. r. o., vnikli dovnitř, kde maskováni kuklami pod pohrůžkou krátkými střelnými zbraněmi napadli strážné J. B., a D. M., které spoutali a donutili je k odkódování administrativních budov a následně je uzavřeli na WC, poté vyrazili vchodové dveře do obou administrativních budov nacházejících se v areálu, kde vyrazili další dveře vedoucí do kanceláří, které prohledali, a odcizili příruční trezor s označením T0 25 B v hodnotě 8.000,- Kč s finanční hotovostí ve výši nejméně 70.000,- Kč, stravenky Sodexho Pass v hodnotě 147.427,- Kč, náhradní klíče od služebních vozidel v hodnotě 42.500,- Kč, dále notebook Amilo Pro V2035 v hodnotě 15.040,- Kč, notebook Toshiba S 1800-412 včetně tašky v hodnotě 9.940,- Kč, FSC LifeBook C 1110D PM v hodnotě 16.800,- Kč, satelit Toshiba 1490-902 v hodnotě 10.500,- Kč, Genius NetScroll 110 v hodnotě 50,- Kč, FSC Celsius H240/intel v hodnotě 26.880,- Kč, fotoaparát zn. Sony Cyber-Shot DSC-F828 v hodnotě 10.710,- Kč, fotoaparát zn. Kodak Easy Share CX7220 v hodnotě 1.080,- Kč, video projektor inFocus LP 690XGA v hodnotě 33.000,- Kč, to vše celkem ve výši 391.927,- Kč ke škodě CS-Beton, s. r. o., přičemž poškozením způsobili další škodu ve výši 94.772,- Kč, dále odcizili peněženku v hodnotě 250,- Kč s hotovostí 150,- Kč ke škodě poškozeného D. M., peněženku s hotovostí asi 500,- Kč, osobními doklady a osobní automobil zn. Škoda Forman, RZ ....... v hodnotě 22.200,- Kč, který byl nalezen později ohořelý u obce K., to vše ke škodě poškozeného J. B.
Skutek pod bodem 25) byl posouzen jako příprava k trestnému činu loupeže podle §7 odst. 1, §234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a skutek pod bodem 28) jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný P. N. odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému P. N. uložena povinnost zaplatit rukou společnou a nerozdílnou s obviněnými F. K. a J. W. poškozené společnosti CS-Beton, s. r. o., 412 01 Velké Žernoseky 184, částku 486.699,- Kč, poškozenému J. B., částku 22.700,- Kč, poškozené J. K., částku 5.000,- Kč a poškozené společnosti Kooperativa Pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, Praha 1, Templová 747, částku 15.000,- Kč.
Obviněný podal proti všem výrokům tohoto rozsudku odvolání, které projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání dne 19. 11. 2010 ve věci vedené pod sp. zn. 2 To 107/2010, v němž rozhodl rozsudkem o odvoláních i dalších obviněných v této věci, a to F. K., J. W., L. Š., M. S., O. K. a L. Č. tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2010, sp. zn. 48 T 8/2008, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl v trestních věcech obviněných F. K., J. W., L. Š., M. S., O. K., L. Č. a P. N.
Tímto rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl obviněný P. N. uznán vinným skutkem, který spáchal s obviněnými F. K. a J. W. tím, že v září 2006 v přesně nezjištěné době v úmyslu zmocnit se finanční hotovosti v Komerční bance, a. s., pobočce v Podbořanech, si za tímto účelem opatřili nástroje a pomůcky jako střelné zbraně, které chtěli použít jako pohrůžku, vysílačky pro vzájemnou komunikaci v průběhu spáchání trestného činu, dále obvinění F. K. a J. W. dne 10. 9. 2006 v době od 22 hod. do 24 hod. v Ž. na ulici B. Č. před domem č. p. ...... odcizili osobní automobil zn. Škoda Favorit SPZ ......, zelené barvy, poškozené J. K., v hodnotě 20.000,- Kč, za účelem útěku z místa činu, několikrát provedli obhlídky a mapování okolí a situace u pobočky Komerční banky, a.s., a vzájemně si rozdělili funkce a úkoly a naplánovali svoji činnost, přičemž v době, když všichni tři obvinění již se zbraněmi a kuklami týž den přijížděli k místu činu, zjistili, že je v okolí větší množství policistů, a proto od činu upustili. V tzv. právní větě rozsudku nebyl obviněný P. N. uveden, v rozsudku nebyl uveden ani skutek pod bodem 25). Rozsudek neobsahoval ani výrok o trestu obviněného P. N. Výrokem o náhradě škody byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena obviněným F. K., J. W. a P. N. povinnost zaplatit rukou společnou a nerozdílnou poškozené společnosti CS-BETON, s. r. o., Velké Žernoseky 184, 412 01, částku 486.699,- Kč, poškozenému J. B., částku 22.700,- Kč, poškozené J. K., částku 5.000,- Kč a poškozené společnosti Kooperativa, pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, Praha 1, Templová 747 částku 15.000,- Kč a dále bylo rozhodnuto podle §229 odst. 2 tr. ř. tak, že se poškození uvedení v tomto výroku odkazují se zbytky nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 2 To 107/2010, rozhodl o odvoláních obviněného P. N. a obviněného M. S. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2010, sp. zn. 48 T 8/2008 tak, že podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných M. S. a P. N. jako nedůvodná.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 7 Tdo 122/2012, byly z podnětu dovolání obviněného P. N. zrušeny rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 2 To 107/2010. Podle §265k odst. 2 tr. ř. byla současně zrušena také další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením jejich částí, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc obviněného P. N. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 2 To 121/2012, o odvolání obviněného P. N., které podal proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2010, sp. zn. 48 T 8/2008, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl a podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené společnosti CS-BETON, s. r. o., Velké Žernoseky 184, Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, Praha 1, Templová 747, a dále poškozené J. B., a J. K., s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně včas dne 4. 11. 2013 dovolání, které opřel o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. d), e) a g) tr. ř.
Nejvyšší soud rozhodl o tomto dovolání usnesením ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 7 Tdo 536/2014, tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 2 To 121/2012, podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 2 To 121/2012, rozhodl o odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2012, sp. zn. 48 T 8/2008, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. k odvolání obviněného P. N. zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody. Podle §265 tr. ř. odkázal poškozené společnosti CS – Beton, s. r. o., Velké Žernoseky č. 184, Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, Praha 1, Templová č. 747, a poškozené J. B., a J. K., s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. Tatiany Babovákové včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a e) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že soudy obou stupňů se náležitě nevypořádaly se všemi provedenými důkazy podle §2 odst. 6 tr. ř., přičemž odůvodnění obou rozhodnutí neodpovídá požadavkům ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Obviněný s odkazem na skutek uvedený pod bodem 25) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu namítl, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal s posouzením věrohodnosti výpovědi spoluobviněného J. W., přičemž svůj postup neodůvodnil v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud se zabýval záměnou jmen P. N. za A. Š. na straně 8 odůvodnění rozhodnutí pouze s odkazem na č. l. 8612 spisu s tím, že spoluobviněný J. W. tuto záměnu dostatečně vysvětlil dne 8. 3. 2010. Takové vysvětlení je podle názoru obviněného z hlediska ztotožnění osoby nepřípustné vzhledem k době téměř čtyř let, která uběhla od spáchání skutku. Odvolacímu soudu vytýká, že v odůvodnění svého rozhodnutí prakticky nijak neodůvodnil jeho vinu, pouze neustále opakoval skutečnosti ohledně věrohodnosti výpovědi spoluobviněného J. W. Tímto postupem bylo podle jeho názoru porušeno právo na spravedlivý proces. Pokud jde o skutek pod bodem 28) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu obviněný poukázal na to, že z provedených důkazů bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že se sice tento skutek stal, avšak jeho přítomnost na místě činu potvrzuje pouze spoluobviněný J. W., který již od přípravného řízení měnil jména jednotlivých spolupachatelů. Namítl také, že odvolací soud nevyslechl dva svědky, které navrhoval vyslechnout a podle názoru obviněného odvolací soud neuvedl jasně důvod zamítnutí těchto návrhů. Pokud jde o výpověď svědka R. P., která je uvedena v protokolu o hlavním líčení, tato podle něj nesouhlasí se skutečně vysloveným projevem uvedeného svědka. Obviněný se dožadoval bezvýsledně opravy tohoto protokolu, čímž podle něj došlo k porušení zákazu deformace důkazů.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 2 To 121/2012, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí a souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K dovolání se vyjádřil nejvyšší státní zástupce. Uvedl, že dovolání je formálně založeno na důvodech podle §265b odst. 1 písm. d), g) a e) tr. ř. Z obsahu dovolání je patrno, že důvody podle §265b odst. 1 písm. g), e) tr. ř. se mají vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako soudu nalézacího, a že usnesení odvolacího soudu chtěl dovolatel patrně napadnout pouze podle písm. l) citovaného odstavce. Z obsahu dovolání není patrno, v čem by měl spočívat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Do textu nynějšího dovolání byl zřejmě vložen omylem z některého z předchozích dovolání. Nejvyšší státní zástupce proto k němu jen odkazuje na zmínku odvolacího soudu na str. 5 napadeného usnesení, že obviněný následně již souhlasil, aby veřejné zasedání proběhlo v jeho nepřítomnosti. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný uplatnil přesto, že byl již v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2014, č. j. 7 Tdo 536/2014-106, o jeho předchozím dovolání poučen, že uvedený dovolací důvod nemohl být popsaným způsobem naplněn, neboť nepřípustnost trestního stíhání by musela být založena na důvodech podle §11 odst. 1 nebo §11a tr. ř. Proto v tomto směru jen odkázal na citované rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. má podle dovolatele spočívat v porušení zásad spravedlivého procesu, když ani odvolací soud dostatečně neodůvodnil, proč opřel svá skutková zjištění jen o výpověď obviněného J. W. a proč nevyslechl svědky V. V. a J. F. Podle názoru dovolatele byli svědci V. V. a J. F. opominuti ve smyslu judikatury Ústavního soudu, kterou ve svém dovolání zčásti cituje. Dovolatel namítl také vadnou protokolaci výpovědi svědka R. P. Všichni tři svědci měli potvrdit dovolatelovo alibi na den 3. 12. 2006, kdy měl spáchat skutek pod bodem č. 28, a to loupežné přepadení ve společnosti CS Beton. Podstatou dovolání je nesouhlas dovolatele se skutkovými zjištěními, která učinily soudy obou stupňů. Obviněný namítá, že odvolací soud nesplnil pokyny obsažené v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2014, č. j. 7 Tdo 536/2014-106.
Nejvyšší státní zástupce uvedl k těmto námitkám především to, že se obviněný představuje jako osoba soudně netrestaná, která byla odsouzena pouze na základě výpovědi mnohokrát trestaného spolupachatele J. W., přičemž nebyli vyslechnuti klíčoví svědci potvrzující jeho alibi. Za tohoto stavu by se jednalo o zjevné porušení zásad spravedlivého procesu. Z dostupných spisových materiálů se však tyto skutečnosti jeví jinak. Dovolatel předně není osobou zcela zachovalou. V minulosti byl trestán již dvakrát, byť byla tato odsouzení zahlazena. Z poznatků dostupných v dozorovém spisu, v ASPI a v rejstříku trestů vyplývá, že byl dosud nepravomocně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 1. 2008, sp. zn. 1 T 18/2007, pro ozbrojenou loupež v Č. V. (Č. B.) spáchanou rovněž společně s obviněným F. K. Nejvyšší soud rozhodoval o stížnosti v této věci dne 30. 6. 2008 pod sp. zn. 11 Tvo 20/2008. K uvedené ozbrojené loupeži mělo dojít dne 17. 1. 2007, tedy necelé dva měsíce po spáchání skutku č. 28 v předmětné věci dovolatele. Vzhledem k zadržení pachatelů na místě činu zásahovou jednotkou nevznikly v této věci žádné podstatné skutkové pochybnosti. Tento skutek zmiňuje nalézací soud na str. 30 svého rozsudku.
K výpovědi svědka R. P. považuje za podstatné uvést, že dovolatel byl jako obviněný poprvé vyslechnut dne 27. 9. 2007, kdy neuplatnil žádné alibi ke skutku spáchanému dne ze dne 3. 12. 2006. Když později navrhl výslech svědka R. P., byl slyšen jako svědek. Nejvyšší státní zástupce považuje věrohodnost výpovědi tohoto svědka za velmi nízkou, a to bez ohledu na obsah jeho výpovědi. Za důležitější považuje okolnosti, za nichž byl tento svědek získán – podle samotného svědka se měl na událost upamatovat až teprve tehdy, když byl za obviněným na návštěvě ve výkonu trestu. Další svědky V. V. a J. F. navrhl dovolatel až u hlavního líčení dne 27. 4. 2009, ačkoliv hlavní líčení bylo vedeno již od dne 2. 2. 2009 – dříve se obviněný o existenci těchto svědků nezmiňoval. Tato klíčová zdržení a u svědka R. P. i okolnosti jeho získání, natolik znevěrohodňují výpovědi všech těchto tří svědků, že tito již nemohou „ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost“ a nepřijetí těchto důkazních návrhů je proto akceptovatelné i podle judikatury Ústavního soudu – viz nález sp. zn. I. ÚS 733/01 (č. 26/2004 Sb. nál. a usn. ÚS) a sp. zn. I. ÚS 118/09 (č. 254/2009 Sb. nál. a usn. ÚS). Vycházejí z toho, že vypovídací potenci nemají ani důkazy nevěrohodné, tedy ty, u nichž lze na základě konkrétních skutečností důvodně předpokládat závažné pochybnosti o jejich pravdivosti. Mezi takové důkazy nutno řadit i svědecké výpovědi, které mají z podnětu samotného obviněného v samotném závěru řízení před nalézacím soudem překvapivě potvrdit jeho alibi na den, od něhož již mezi tím uplynulo několik let. Věrohodnost takového alibi lze připustit jen za zvláštních okolností – například při dodatečném nalezení svědka, který dosud nemohl být obviněnému znám. Nalézací soud poukázal na pozdní uplatnění uvedených důkazů v odůvodnění na str. 90 svého rozsudku, ovšem pouze ohledně svědka R. P. – k ostatním dvěma navrhovaným svědkům se nijak nevyjádřil. Odvolací soud se pokusil tuto vadu zhojit v odůvodnění na str. 9 svého usnesení způsobem popsaným v dovolání, a to že by jejich svědectví bylo jen opakováním toho, co uvedl již svědek R. P. Ohledně svědků V. V. a J. F. souhlasil s argumentací dovolatele, že odvolací soud neprovedení těchto důkazů řádně neodůvodnil, avšak tito svědci nejsou hodnověrní a odvolací soud rozhodl věcně správně.
Nejvyšší státní zástupce poukázal na zákonnou úpravu dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Jestliže by projednání dovolání mohlo vést pouze k doplnění odůvodnění napadeného usnesení, nemohlo by zásadně ovlivnit postavení obviněného. Otázka, která má být z podnětu dovolání řešena (zda svědci mohou věrohodně potvrdit alibi dovolatele), je pouze skutková a nikoliv právní. Proto nemůže být po právní stránce zásadního významu. V této části proto považuje dovolání za důvodné, avšak neúčelné ve smyslu §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Souhlasil také s tvrzením dovolatele, že soudy postavily svůj závěr o jeho vině v podstatě jen na výpovědi obviněného J. W., což uvádí i soud prvního stupně na str. 27 svého rozsudku. Za podstatné považuje, že na str. 27 až 30 rozsudku soudu prvního stupně se nalézací soud velmi pečlivě zabýval věrohodností výpovědi obviněného J. W. a žádná ze zde uvedených úvah se nejeví jako učiněná „bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu“ – srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04 a další judikaturu Ústavního soudu k otázce extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. O takovém extrémním rozporu nehovoří ve svém dovolání ani dovolatel, který namísto toho namítá pouze pochybnosti o tom, že by byl obviněný J. W. dostatečně hodnověrný. K extrémnímu rozporu proto připomněl, že podmínky naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. takovým rozporem jsou vykládány velmi přísně, jak je patrno například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011: „S ohledem na zásady vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces lze o dovolacím důvodu uvažovat jen výjimečně v případech, když objektivně existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takový závažný rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů např: nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jsou pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. Teprve poté, co dovolatel vznese takto formulovanou námitku, Nejvyšší soud zhodnotí, zda tato námitka je akceptovatelná a relevantní.“ Pokud dovolatel jen nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů a se skutkovými zjištěními, pak taková námitka sama o sobě nenaplňuje žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle jiného písmene citovaného odstavce.
Nejvyšší státní zástupce uzavřel vyjádření tím, že konkrétní důvody uvedené obviněným odpovídají důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze pokud namítá opomenuté důkazy, a to nevyslechnutí svědků V. V. a J. F. V této části však považuje projednání dovolání za neúčelné, neboť další řízení by směřovalo pouze k doplnění odůvodnění napadeného usnesení, aniž by bylo třeba řešit právní otázky zásadního významu. V ostatních částech obviněný uplatnil námitky, které nemohou naplnit uplatněné dovolací důvody. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání odmítl, neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je ve svém celku zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud především připomíná to, že bylo-li v téže věci již jednou rozhodnuto Nejvyšším soudem kasačním výrokem z podnětu dovolání, je Nejvyšší soud oprávněn na podkladě dalšího podaného dovolání proti novému rozhodnutí ve věci přezkoumat jen tu část řízení, která následovala po předchozím rozhodnutí o dovolání, protože opětovné přezkoumávání správnosti řízení, které dřívějšímu rozhodnutí Nejvyššího soudu předcházelo, by vlastně znamenalo jeho nepřípustnou revizi, což zákon ani na podkladě nového dovolání nepřipouští (srov. §265n tr. ř. a rozhodnutí č. 29/2004 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud ve své judikatuře vychází z právního názoru, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Dovolání z tohoto důvodu lze podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod obviněný nijak neodůvodnil, a proto Nejvyšší soud neměl co přezkoumávat. Jen pro úplnost dodává, že ze spisu i rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, které bylo napadené dovoláním, vyplývá, že obviněný souhlasil s tím, aby veřejné zasedání u Vrchního soudu v Praze bylo konáno v jeho nepřítomnosti.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek popsán ve skutkové větě výroku rozsudku o vině. Z těchto skutečností vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo učiněno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem zásadně vázán (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03, IV. ÚS 60/06). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je třeba uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených hmotně právních a procesních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy, jestliže skutková zjištění soudů z těchto důkazů nevyplývají při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, jestliže se jedná o případ tzv. opomenutých důkazů, apod.
Pod tento dovolací důvod obviněný podřadil námitky, se kterými se Nejvyšší soud vypořádal již ve svém rozhodnutí ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 7 Tdo 536/2014. Jedná se o skutkové námitky, které se týkají jeho alibi, pokud jde o skutek pod bodem 25) výroku rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením soudu druhého stupně, námitku, že došlo k záměně osob a že je stíhán pro skutek, který měl spáchat A. Š., řečený O. Tyto námitky nemají povahu právně relevantních námitek, protože směřují do oblasti skutkových zjištění a provádění nebo hodnocení důkazů. Protože důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, dovolacímu soudu nepřísluší posuzovat správnost a zákonnost provádění dokazování. Postup soudu, jenž provádí dokazování v hlavním líčení nebo veřejném zasedání je totiž upraveno trestním řádem, tedy procesním předpisem, a není součástí hmotněprávního posuzování.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací se podrobně vyjádřil k opakované námitce obviněného, že byl odsouzen jen na základě nevěrohodné výpovědi spoluobviněného J. W. na str. 10 odůvodnění napadeného usnesení, kde uvedl, že provedené důkazy bezpečně vyvracejí obhajobu obžalovaného P. N. a jednoznačně prokazují jeho vinu. Co se týče konkrétních okolností jeho trestné činnosti a jejich zhodnocení z hlediska rozhodnutí o vině, je podle odvolacího soudu možno plně odkázat na výstižné odůvodnění napadeného rozsudku, z něhož je patrné z jakých důkazů vycházel soud prvního stupně. Odvolací soud poté uvedl následující: „Za tohoto důkazního stavu považuje odvolací soud za zcela opodstatněné, že soud prvního stupně vzal za základ svých skutkových zjištění výpověď odsouzeného J. W. Jeho věrohodnost nic nezpochybňuje. Sám odsouzený J. W. v průběhu přípravného stadia řízení v rámci svých výpovědí maloval nejrůznější plánky míst a objektů, kde docházelo k loupežným přepadením (č. l. 368 až č. l. 372, č. l. 382 až č. l. 386, č. l. 405 až č. l. 406, č. l. 417 až č. l. 418, č. l. 431 až č. l. 433, č. l. 445 až č. l. 448, č. l. 463 až č. l. 467). Tyto plánky spolu s popisem řady skutečností a detailů následně zcela korespondovaly s realizovanými prověrkami ve dnech 10. 3. 2008 (č. l. 507), 25. 3. 2008 (č. l. 512), 26. 3. 2008 (č. l. 529), 27. 3. 2008 (č. l. 546), 28. 3. 2008 (č. l. 561), 31. 3. 2008 (č. l. 574), 1. 4. 2008 (č. l. 592) a 2. 4. 2008 (č. l. 609). Pokud pak odsouzený J. W. v některých bodech nepopsal veškeré detaily, pak lze tuto skutečnost přičítat zejména tomu, že většina loupežných přepadení byla páchána v období od prosince roku 2004 do října roku 2006. S ohledem na to je zcela logické, že si odsouzený podrobně nevybavil veškeré detaily vztahující se k páchané trestné činnosti. To platí tím spíš za situace, kdy nešlo o skutečnosti nijak významné. Tak tomu bylo v případě dotazů na to, jakým vozidlem jeli či jak byli oděni. O skutečnosti, že nejde ze strany odsouzeného J. W. o smyšlenou, nepravdivou a vykonstruovanou výpověď, svědčí i okolnosti, za nichž vypovídal. Tehdy byl totiž vazebně stíhán a bylo proti němu vedeno trestní stíhání. Několikrát soudně trestaný odsouzený J. W. si tak byl velmi dobře vědom důsledků své výpovědi a také toho, že je ohrožen vysokým trestem odnětí svobody, a i přesto nijak nezpochybňoval svou účast na loupežných přepadeních. V této souvislosti soud prvního stupně správně poukázal na skutečnost, že ohledně skutků, které odsouzený J. W. v průběhu hlavního líčení popíral a tím znevěrohodňoval svou výpověď z přípravného stádia řízení, byl jeho hlasový projev zcela odlišný a do jisté míry i vyhýbavý. To sice odsouzený J. W. v průběhu hlavního líčení dal do souvislostí s tím, že se na takovém postupu předem dohodl s Policií České republiky s cílem znejistit a rozeštvat ostatní spoluobžalované tak, aby se i oni doznali (č. l. 8601), nicméně ze svědecké výpovědi svědků K., R., D., L., P. Z. a H. P. nic takového nevyplývá. Konečně, soud prvního stupně se zcela správně zabýval rovněž motivací odsouzeného J. W. k podání usvědčující výpovědi a jeho následné spolupráci s Policií České republiky. V této souvislosti zcela důvodně poukázal na trestní spis Krajského soudu v Českých Budějovicích vedený pod sp. zn. 1 T 18/2007 a zdůraznil, že odsouzený J. W. byl veden snahou pomstít se odsouzenému F. K., který nedostál svých slibů, aby odsouzenému finančně pomohl v době, kdy ho o to žádal. Takové závěry pak plně korespondují se znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie a výpovědi znalců MUDr. Tichého a PhDr. Klose. Z těchto znaleckých analýz shodně vyplývá, že takové pohnutky jsou skutečně v osobnostní výbavě odsouzeného a v průběhu vyšetření jeho osoby byly přítomny. To vše vedlo Vrchní soud v Praze k závěru o tom, že soud prvního stupně nijak nepochybil, pokud základem svých skutkových zjištění učinil výpověď odsouzeného J. W. Za dané situace tedy neměl odvolací soud o věrohodnosti výpovědi tohoto odsouzeného žádné pochybnosti.“
Skutkovou námitkou je také námitka, že alibi obviněného, pokud jde o skutek pod bodem 28) rozsudku soudu prvního stupně, potvrzuje svědek R. P. Ten měl potvrdit, že v době spáchání skutku byl obviněný v jeho domě. Tato námitka svým obsahem nenaplňuje uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud však jen pro úplnost poukazuje na odůvodnění napadeného usnesení, podle něhož již soud prvního stupně označil za okolnost zpochybňující jeho věrohodnost (správně má být hodnověrnost) to, že svědek R. P. nebyl schopen alespoň v hrubých rysech popsat průběh obchodního jednání s obviněným. Skutkové námitky v dovolacím řízení představují i námitky údajně nedostatečného rozsahu dokazování, které se týkají svědků V. V. a J. F. Nejvyšší soud se proto jimi nemohl zabývat. Lze jen doplnit, že Vrchní soud v Praze řádně odůvodnil, proč nebylo nutné znovu vyslýchat svědka R. P. a také svědky V. V. a J. F.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Tento dovolací důvod spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Obviněný formuloval tento dovolací důvod na str. 13 dovolání doslova tak, že: „Dále pod tento výše uvedený dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) podřazuje též §265b odst. 1 písm. e), neboť skutek č. 25 se stal pouze „virtuálně“ na základě telefonických hovorů J. W. a při schůzkách s policisty, kteří o těchto schůzkách vypovídali v pozici svědků. Trestní stíhání imaginárního zločinu je podle zákona nepřípustné, proto dovolatel žádá, aby Nejvyšší soud při novém projednání nařídil odvolacímu soudu přezkum z hlediska námitek týkajících se tvrzeného porušení možných důsledků pro spravedlivé rozhodnutí věci (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 Ústavy), případně aby byl vzhledem k absenci relevantních důkazů dovolatel zcela zproštěn viny.“ Tento důvod obviněný uplatnil i v dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 2 To 121/2012 s velmi podobným odůvodněním, v němž doslova uvedl následující: „Dovolatel pod tento dovolací důvod podřazuje též §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť trestní stíhání imaginárního zločinu je podle zákona nepřípustné a žádá, aby Nejvyšší soud vrátil věc k novému projednání a nařídil dovolacímu (správně má být: „odvolacímu“) soudu přezkum z hlediska námitek týkajících se tvrzeného porušení procesního postupu předepsaného pro hodnocení důkazů (§2 odst. 5 a 6 tr. ř.), vzhledem k závažnosti možných důsledků pro spravedlivé rozhodnutí věci (čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 Ústavy).“ Nejvyšší soud se ve zmíněném usnesení zabýval obdobnou námitkou a podrobně vyložil, co je obsahem tohoto dovolacího důvodu. Proto nepřichází v úvahu další přezkum této námitky z důvodů uvedených shora (§265n tr. ř., rozh. č. 29/2004 Sb. rozh. tr.).
Z obsahu nyní podaného dovolání vyplývá, že obviněný jen opakuje námitky, které byly předmětem přezkoumání v předcházejícím rozhodnutí dovolacího soudu. Takový přezkum je ovšem nepřípustný, neboť by znamenal nepřípustnou revizi dřívějšího rozhodnutí Nejvyššího soudu, což zákon ani na podkladě nového dovolání v téže trestní věci obviněného nepřipouští.
Nejvyšší soud nezjistil, že by v řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí, bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces. Dovolací soud neshledal podmínky podle §265o odst. 1 tr. ř. pro odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
Z výše zmíněných důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je ve svém celku zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, které konal za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Ke konání neveřejného zasedání zákon nevyžaduje souhlas obviněného a nejvyššího státního zástupce.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. října 2015
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu