ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1342.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 1342/2015-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. listopadu 2015 o dovolání obviněného Š. B. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 10 To 52/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 2/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Š. B. odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 42 T 2/2015, uznal obviněného Š. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„ v blíže nezjištěné době nejméně ode dne 19. 3. 2014 od 12.40 hod. si na blíže neurčeném místě a nezjištěným způsobem bez příslušných povolení opatřil průmyslovou trhavinu DANUBIT 1 o hmotnosti 3,8 kg, což představovalo 19 kusů 200 gramových náložek, a 2 rozbušky, jednu blíže nezjištěnou a druhou průmyslovou rozbušku zn. DEP – S, které měl přiložené k trhavině, a rozbušku DEP – S měl dráty se svorkami připojenou ke kovovým nýtům na obvodu diplomatického kufříku, ve kterém měl trhavinu uloženou, a s tímto kufříkem se dne 19. 3. 2014 od 12.40 hod. pohyboval v prostoru střední části V. n. v P. a následně téhož dne ve 12.55 hod. vešel s kufříkem do objektu pobočky Č., a. s. sídlící na adrese V. n., P., kde poté v 1. patře budovy v kanceláři ředitelky pobočky, která je situována do V. ulice, po ředitelce pobočky J. S, s kterou si předchozí den sjednal schůzku, požadoval pod pohrůžkou výbuchu přinesené trhaviny, kterou jí ukázal, vydání finanční hotovosti ve výši 1,5 mil. Kč ve lhůtě 10 minut, ale po námitce poškozené, že v takto krátkém čase není schopna takto vysokou hotovost získat, prodloužil lhůtu k předání peněz na 30 minut s tím, že si peníze převezme v okolí pobočky dle instrukcí, které jí sdělil, na to kufřík s trhavinou zanechal v kanceláři, a z pobočky vyšel ven na V. n. směrem vlevo od pobočky, kde čekal u vstupu do vestibulu stanice metra M. na poškozenou s hotovostí, avšak jakmile zaznamenal příjezd hlídek Policie ČR k bance, ve 13.06 hod. ze svého stanoviště uprchl “ .
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako pokus zločinu loupeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, jednak jako přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a uložil mu podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Soud dále uložil obviněnému podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to jednoho diplomatického kufříku se zbytkem polystyrenové výplně, a podle §80 odst. 1 tr. zákoníku trest vyhoštění z České republiky na dobu určitou, a to na deset let.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 10 To 52/2015, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jiřího Švejnohy, DiS., dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nesprávnost právního posouzení skutku spatřoval dovolatel zejména v tom, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a nezjistil skutkový stav bez důvodných pochybností, ani sám nedoplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí, resp. rozhodl o jeho vině, přestože nebyl zjištěn skutkový stav věci tak, aby mohl být uznán vinným. S poukazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu vyslovil přesvědčení, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních lidských práv a svobod a požadavků na spravedlivý proces, přičemž upozornil zejména na klíčové důkazy opomenuté v daném trestním řízení, jež soudy obou nižších instancí neprovedly, aniž takový postup řádně zdůvodnily.
Obviněný v této souvislosti vytkl Policii ČR, že v přípravném řízení neprověřila několik osob podezřelých z trestného činu loupeže, především J. Š., kterého v rámci pátrání v hromadných sdělovacích prostředcích jako pachatele poznal R. L., neboť jmenovaný byl přítelem jeho matky P. L. a znal jej dvanáct let. Obdobně soud prvního stupně tento důkaz nevzal v potaz a jím vadně vedené dokazování, jež mělo za následek, že nebyl řádně a kompletně zjištěn skutkový stav, chybně potvrdil i soud odvolací s tím, že není povinností soudu provádět veškeré důkazy, ale jen ty, které postačí k tomu, aby soud rozhodl způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Namítl rovněž, že kamerové záznamy, jež byly v předchozím řízení použity k důkazu, jsou velmi nízké kvality, jednotlivé osoby na nich nejsou spolehlivě rozpoznatelné, nepokrývají celý dotčený časový úsek a nezabírají ani veškerý prostor ve vestibulu metra, zejména právě prostor u WC a na WC; uvedené skutečnosti však nemohou být vykládány v jeho neprospěch a není možné, aby v důsledku pouhých spekulací byl odsouzen pro trestný čin, který nespáchal. Další rozpor ve zjištěných skutečnostech, jenž soudy nezohlednily, spatřoval v tom, že pachatel daného trestného činu měl jiné oblečení než on.
Závěrem dovolatel uvedl, že z důkazů provedených v předmětném řízení nelze dospět k závěru o jeho vině, a měl být tudíž obžaloby zproštěn. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265m tr. ř. sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby, resp. aby v souladu s ustanovením §265k a násl. tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 10 To 52/2015, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 42 T 2/2015, a přikázal věc příslušnému soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Případné vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byl v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. opis dovolání obviněného doručen dne 6. 10. 2015, Nejvyšší soud neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotně právní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež uplatnil s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřovaly výhradně proti vedení dokazování, jeho rozsahu a způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů (domníval se, že orgány činné v daném trestním řízení již od přípravného řízení v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. nepostupovaly tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí, když naopak soud prvního stupně, s jehož rozhodnutím se ztotožnil i soud odvolací, jej uznal vinným na podkladě nesprávných a rozporuplných skutkových zjištění, k nimž dospěl v důsledku neúplného dokazovaní, když klíčové důkazy nejenže neprovedl, ale dokonce je zcela opomenul; v této souvislosti poukázal zejména na to, že orgány činné v trestním řízení neprověřily další osoby podezřelé ze spáchání předmětného trestného činu, konkrétně J. Š., a dále upozornil na nízkou kvalitu kamerových záznamů). Prostřednictvím uvedených výhrad k nesprávně provedenému dokazování, jež mělo podle jeho názoru za následek porušení základních práv a svobod a zásad spravedlivého procesu, a na základě vlastního hodnocení provedených důkazů se primárně snažil zpochybnit správnost a úplnost učiněných skutkových zjištění (jak je patrno i z tvrzení, že „… k jeho odsouzení došlo v důsledku pouhých spekulací …“), a teprve v návaznosti na to (tedy až sekundárně) dospěl k závěru, že měl být obžaloby zproštěn (sám současně výslovně tvrdil, že se předmětného jednání nedopustil).
Lze tak shrnout, že dovolatel svými námitkami napadal proces dokazování a hodnocení důkazů, jak je upraven v ustanoveních §2 odst. 5 a 6 tr. ř., a jím vytýkané vady tak měly výlučně povahu vad skutkových a procesních, nikoli hmotně právních, a tudíž neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska jím uvedeného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Proto je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a podrobně se zabýval i obhajobou obviněného a vyložil, proč pro své rozhodnutí nepovažuje za potřebné provádět další důkazy obviněným navrhované (srov. zejména strany 9 až 12 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého stručného usnesení.
V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. listopadu 2015
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu