ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.144.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 144/2015-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. března 2015 o dovolání obviněného J. D. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 6 To 171/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 3 T 117/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 3 T 117/2013, byl obviněný J. D. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
dne 12. 5. 2013 v době kolem 09.15 hodin v obci J., část P., okres S., na pozemní komunikaci před domem v přítomnosti nezletilé dcery poškozeného D. Z. po předchozí slovní rozepři s poškozeným nejprve z kapsy své bundy vytáhl legálně drženou střelbyschopnou samonabíjecí pistoli zn. ČZ, vz. 50, ráže 7,65 mm Browning bez zásobníku a nábojů, a poté na poškozeného ze vzdálenosti asi 10 metrů zamířil, natáhl závěr zbraně a prohlásil „to jednou špatně dopadne“, pak odešel, přičemž uvedeným jednáním s ohledem na způsob použití zbraně vzbudil u poškozeného důvodné obavy o zdraví své a svojí dcery.
Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §353 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, pistole včetně zásobníku a nábojů v rozsudku konkretizovaných.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 6 To 171/2014, odvolání obviněného proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil proti výroku o vině i trestu. V obsahu dovolání předeslal, že si je vědom, že dovolání lze podat pouze proti právní kvalifikaci, a proto jím nesměřuje proti skutkovým zjištěním. Obviněný v dovolání nejprve shrnul průběh předcházejícího řízení, zejména zdůraznil, že poprvé byl rozsudkem soudem prvního stupně ze dne 6. 12. 2013 obžaloby zproštěn, a teprve na základě usnesení odvolacího soudu ze dne 24. 2. 2014 a v něm vyjádřeného závazného pokynu odvolacího soudu uznán vinným. Poukázal na obsah pokynů, jež odvolací soud soudu prvního stupně uložil, k čemuž vyjádřil názor, že je soud prvního stupně nerespektoval, a to s ohledem na konkrétní pasáže uvedené v odůvodnění rozhodnutí těchto dvou soudů, jejichž části doslova uvedené porovnal s vyjádřením vlastního názoru. Dovodil z nich, že soud prvního stupně tytéž důkazy a z nich se podávající skutečnosti hodnotil odlišně, a to pouze v důsledku závazného pokynu odvolacího soudu, aniž by tyto důkazy doplnil. Obviněný výslovně zpochybnil správnost závěrů soudu prvního stupně v nyní přezkoumávaném rozsudku, pokud hodnotil výpověď obviněného jako vnitřně rozpornou a nepřesvědčivou, neboť v předtím vydaném zprošťujícím rozsudku tutéž výpověď posoudil jako logickou, konstantní a přesvědčivou. Tento nesprávný závěr o věrohodnosti své výpovědi doložil vyjádřením soudu o závěru, že na poškozeného zbraň „namířil“, s čímž se obviněný neztotožnil, neboť popřel, že by z jeho strany šlo o takový střelecký postoj. V této souvislosti poukázal na obsah své výpovědi ze dne 12. 5. 2013, kterou učinil v podstatě hodinu po incidentu a jíž označil za pravdivou, neboť nemohl být schopen si v takto krátkém časovém úseku jakoukoli účelovou obhajobu připravit, zatímco rozdíly ve své druhé výpovědi ze dne 2. 8. 2013 přičítá tomu, že si doma zapomněl brýle a neměl možnost si obsah výpovědi překontrolovat, a proto spoléhal jen na ujištění policisty, že se obě jeho výpovědi shodují. Dále uvedl, že jeho výpověď ze dne 12. 5. 2013 byla do spisu založena až jeho obhájcem v průběhu řízení před soudem, zatímco výpověď poškozeného ze dne incidentu se ve spisu nacházela od samého počátku. Zpochybnil taktéž závěr soudu ohledně způsobu odjištění zbraně za situace, kdy v jedné ruce držel vodítko se psem. Má za to, že soud prvního stupně nedostál pokynům uděleným mu odvolacím soudem, nýbrž v podstatě pouze na základě stejných důkazů obrátil svá tvrzení nejdříve vedoucí ke zproštění obviněného v jeho neprospěch jen na podkladě odvolacím soudem žádané interpretace, aniž by tuto významnou změnu názoru blíže odůvodnil.
Obviněný v dovolání též vytkl, že se soudy řádně nevypořádaly s tím, že jednal za podmínek „nutné obrany“. K tomu nejprve doložil příčinu a podstatu sousedského sporu mezi ním a poškozeným, na základě které poškozený na obviněného různě slovně útočil, až se obviněný obával o život. V této souvislosti obviněný poukázal na věkový rozdíl mezi ním (68 let) a poškozeným (46 let) s tím, že je nadto nemocným člověkem, zatímco poškozený je mladým a fyzicky dobře vybaveným mužem znalým bojového umění, v důsledku čehož dovodil, že kdyby poškozený naplnil své pohrůžky spočívající v útoku na zdraví obviněného, jistě by mu podlehl. Za svědky těchto výhrůžek označil B. a V., jež soudy nevyslechly přesto, že z hlediska motivace jeho jednání mohly tyto důkazy doložit okolnosti svědčící v jeho prospěch. Zdůraznil, že nikdy v životě neměl problémy s chováním do doby, než se setkal s poškozeným a jeho agresivitou, což byl jeden z důvodů, pro které si opatřil střelnou zbraň, již hodlal použít jen jako odstrašující prostředek, především pro pocit, že není bezbranný. Ke konfliktu, který je předmětem projednávaného řízení ve výpovědi ze dne 12. 5. 2013, uvedl, že viděl poškozeného, jak kosou seká trávu u svého domu, a když po nějaké době vyšel se psem ven, přešel raději na protější stranu ulice. Poškozený mu začal nadávat, držel v ruce kosu, z čehož obviněný dostal strach o život, a proto poškozeného zastavil pohrůžkou zbraní, kterou poškozenému ukázal. Je sice možné, že by poškozený proti němu kosu nepoužil, to však v daný moment nedokázal přesně odhadnout. Podle obviněného soudy otázku, zda čin spáchal za podmínek nutné obrany, zhodnotily nedostatečně, když soud prvního stupně uvedl, že vůbec nebylo prokázáno, že by poškozený obviněného kosou ohrožoval nebo na něj zaútočil. S tímto závěrem soudu se obviněný neztotožnil, protože nepovažoval za správné, že se soud opíral o výpověď poškozeného, jíž uvěřil. Obviněný v této souvislosti ve vztahu k tomu, z jakých důvodů se cítil v ohrožení, poukázal na psychické pochody u lidí, pokud se do nebezpečí, které vnímají individuálně, dostanou, a podle toho se také spouštějí obranné mechanizmy, které jsou rovněž u každého jiné. Protože soudy těmto okolnostem nevěnovaly dostatek pozornosti, nesprávně shledaly, že se o nutnou obranu nejedná.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 3 T 117/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 6 To 171/2014, a poté aby jej podle §265m odst. 1 tr. ř. sám podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť obviněný jednal za podmínek nutné obrany.
K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která zdůraznila, že dovolací argumentace je pouhým opakováním obhajoby obviněného uplatňované po celou dobu dosavadního trestního řízení, jíž se náležitě a podrobně zabývaly oba soudy nižšího stupně a ve svých rozhodnutích na ni také správně reagovaly. Stručně připomenula důkazní situaci a z ní plynoucí skutečnosti, zejména poukázala na okolnosti vyplývající z výpovědi svědkyně O. R., která jako nestranná svědkyně dotvrdila skutečnosti uváděné poškozeným. S ohledem na toto konstatování uplatněné námitky označila za výhrady skutkové povahy, směřující proti nesprávnému hodnocení provedených důkazů, a navrhla, aby dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto jako podané z jiných než zákonem v §265b tr. ř. vyjmenovaných dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu s jeho zákonným vymezením.
Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Obviněný dovolání opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle něho je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, kterým se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912).
Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, III. ÚS 282/03 ze dne 30. 10. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004). Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o který by mohlo jít pouze tehdy, byly-li by zjištěny a prokázány vady a nedostatky svědčící o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005).
Argumenty, které obviněný v dovolání použil, lze podle jejich obsahu rozdělit do dvou částí. V první brojil proti postupu soudu prvního stupně v rámci řízení bezprostředně předcházejícím nyní dovoláním napadenému rozhodnutí, v němž srovnával odůvodnění tohoto rozhodnutí s tím, které soud vydal dříve, jímž byl zproštěn obžaloby a které bylo k odvolání státního zástupce odvolacím soudem zrušeno, v němž odvolací soud poukázal na vady v hodnocení důkazů, jimiž bylo zprošťující rozhodnutí zatíženo. Obviněný se nespokojil s tím, jak soud prvního stupně nově na podkladě pokynů odvolacího soudu zhodnotil provedené důkazy, zejména věrohodnost výpovědi poškozeného a obviněného. V druhé části vznesl argumenty, jimiž se domáhal posouzení činu, jenž mu je kladen za vinu, jako spáchaného v nutné obraně. Obě skupiny těchto výhrad tvoří celek vedoucí v zásadě ke stejnému cíli, neboť obviněný požadoval, aby byl zproštěn obžaloby, protože čin spáchal tak, že se bránil útoku od poškozeného, který jej sice přímo kosou neohrožoval, ale obviněný měl dojem, že by k takovému ohrožení mohlo dojít.
Tyto námitky se vymykají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože se v nich obviněný zabývá výhradně procesní stránkou věci vycházející především z podmínek §264 tr. ř. a §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť měl za to, že pokyny dané soudu prvního stupně odvolacím soudem v rámci §264 tr. ř. nebyly respektovány a že soud provedené důkazy nesprávně hodnotil. Tyto námitky nelze v dovolání uplatnit, protože nedopadají na žádný dovolací důvod. Přesto Nejvyšší soud jen pro úplnost poukazuje na stranu 4 odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, který po rekapitulaci důvodů a pokynů, jež v předchozím rozhodnutí soudu prvního stupně uložil, rozvedl rozhodné skutečnosti, z nichž shledal, že soud prvního stupně svým povinnostem plynoucím z postupu §264 odst. 1 tr. ř. dostál, a vysvětlil zcela logicky na základě jakých skutečností se tak stalo.
K části dovolání, v níž obviněný tvrdil, že čin spáchal v nutné obraně, je třeba uvést, že nutná obrana je hmotněprávním institutem zakotveným §29 tr. zákoníku. Obviněný však své výhrady proti tomu, že soudy jeho čin spáchaný za podmínek §29 tr. zákoníku, neposoudily, vystavěl na skutkové okolnosti, že byl poškozeným ohrožen, což nebylo výsledky provedeného dokazování prokázáno.
Lze jen připomenout, že podle §29 tr. zákoníku je za nutnou obranu považován čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, jenž za těchto podmínek není trestným činem. Ze skutkových zjištění, jak byla v obsahu spisu prokázána, neplyne nic, co by zákonná hlediska této okolnosti vylučující protiprávnost naplňovalo. Obviněný své důvody pro tvrzení, že o nutnou obranu šlo, stavěl na okolnostech, jež ze skutkových zjištění neplynou, protože trval na tom, že nejprve na něj útočil poškozený vyzbrojený kosou, což se však, jak je v napadených rozhodnutích rozvedeno, nepotvrdilo. Naopak bylo prokázáno, že to byl obviněný, kdo na verbální kontakt poškozeného reagoval vytažením střelné zbraně z kapsy bundy a jejím namířením ze vzdálenosti cca 10 metrů na poškozeného, a to i přes bezprostřední blízkost nezletilé dcery poškozeného, kterou jednání obviněného vyděsilo. Obviněný tak okolnost, že jednal v nutné obraně, dovodil toliko z vlastních hypotetických úvah a domněnek o tom, jak se mohl celý incident odvíjet, což však jsou tvrzení nemající oporu v provedeném dokazování, napadených rozhodnutích ani v obsahu spisu.
Nejvyšší soud proto shledal, že se obviněný domáhal nutné obrany nikoliv na základě skutkových zjištění, které soudy učinily po provedeném dokazování a po zhodnocení všech důkazů a jež jsou vyjádřeny ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ale dovozoval je ze zcela jiných skutkových okolností, které si sám utvořil podle vlastního výkladu. Své požadavky tak obviněný konstruoval na zcela odlišných skutkových zjištěních, než která učinily soudy v napadených rozhodnutích, což na jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, protože ten slouží zásadně k přezkumu právních vad (přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 193/2004).
Přestože tyto výhrady žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. nenaplňují, Nejvyšší soud ve smyslu vyloučení možnosti existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci podotýká, že soudy obou stupňů při zjišťování skutkových okolností plně respektovaly povinnosti plynoucí z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. i §264 odst. 1 tr. ř. Lze jen ve stručnosti poukázat na strany 3 až 7 rozsudku soudu prvního stupně a strany 3 až 6 usnesení soudu odvolacího, kde soudy vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného a současně se zřetelem na jím uváděné skutečnosti stav věci v potřebném rozsahu objasnily. Své závěry v odůvodnění napadených rozhodnutí rozvedly v potřebných souvislostech, z nichž plyne, jak jednotlivé důkazy hodnotily. Zdůraznily i výpověď svědkyně O. R., která bezprostředně po incidentu viděla pětiletou plačící dceru poškozeného, jež křičela, že nechce, aby jí zastřelili tatínka. Popis a interpretaci jednání obviněného soudy založily na dostatečně provedeném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů, které učinily při zachování veškerých aspektů vymezených v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Tvrzení obviněného, že sám nebyl útočníkem, ale byl jím poškozený D. Z., soudy důsledně a přesvědčivě vyvrátily. Soudy rovněž opodstatněně nevyhověly návrhům obviněného na doplnění dokazování výslechem svědků Z. V. a J. B., neboť jej shledaly nadbytečným, což v obsahu spisu i rozhodnutí odůvodnily (č. l. 164, 197).
Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, soudy ve věci opatřené důkazy posuzovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu, Nejvyšší soud nezjistil extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, protože v obsahu napadených rozhodnutí nic nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů. Na podkladě obsahu zpracovaných rozhodnutí shledal, že soudy podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Ze všech těchto skutečností a uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí obviněným vytýkanými vadami netrpí a námitky obviněného nepovažoval za uplatněné v souladu s jím označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Když neshledal existenci obviněným vytýkaných vad ani extrémního nesouladu, toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. března 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová