ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1482.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1482/2014-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. března 2015 o dovolání obviněného J. V. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 5 To 26/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 14/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá
Odůvodnění:
Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně podala již dne 1. 11. 2004 ke Krajskému soudu v Brně obžalobu na obviněné M. Š., J. M. a J. V., v níž jim kladla za vinu, že:
„obviněný M. Š. v přesně nezjištěné době před 30. 03. 1995 ve své kanceláři požádal obviněného J. V., aby zajistil fyzickou likvidaci M. L. z důvodu, že tento zpronevěřil minimálně 40 milionů Kč z obchodu s lehkými topnými oleji a svým jednáním ohrožoval další podnikatelskou činnost obviněného M. Š. a Mgr. V. K., přičemž pokyn byl sdělen obviněnému J. V. při ústním jednání v kanceláři obviněného M. Š. na K. ulici v Š. tím způsobem, aby si vybral mezi vlastní likvidací, či fyzickou likvidací M. L., kdy obviněný J. V. ze způsobu, jakým mu pokyn byl sdělen, pochopil vážnost úmyslu obviněného M. Š.;
následně se obviněný J. V. obrátil na obviněného J. M. se žádostí, zda by bylo možné provést usmrcení M. L., k čemuž se obviněný J. M. vyjádřil kladně a požadoval za tuto práci částku 500.000,- Kč, kterou obviněný J. V. obdržel na pokyn obviněného M. Š. od J. H. v obci R., okres B., kde mu J. H. předal obálku s 500.000,- Kč a tuto společně s D. P. dovezli na benzinovou čerpací stanici, která se nachází u silnice z P. do Z., na konci dlouhé rovinky při výjezdu z P., a zde ji předal obviněnému J. M., který společně s dosud neustanovenými osobami zajistil realizaci fyzické likvidace poškozeného M. L. v nočních hodinách z 29. 03. 1995 na 30. 03. 1995 v prostoru řeky M. v katastrálním území obce K., okres K., tím způsobem, že byla přivedena k výbuchu trhavina Permonex V19, která byla přiložena na několika místech na těle M. L., odpálena pravděpodobně na větší vzdálenost a výbuchem došlo k naprosté devastaci těla poškozeného a tím k jeho usmrcení,
přičemž obviněný J. V. byl již v minulosti pravomocně odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 56 T 23/2000 ze dne 16. 01. 2001 pro organizování trestného činu vraždy dle §10 odst. 1 písm. a) trestního zákona k §219 odst. 1 trestního zákona a pro přípravu trestného činu vraždy dle §7 odst. 1 trestního zákona k §219 odst. 1 trestního zákona ve formě spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 12 let nepodmíněně se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, a obviněný M. Š. byl pravomocně odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 56 T 3/2000 ze dne 24. 07. 2002 pro návod k trestnému činu vraždy dle §10 odst. 1 písm. b) trestního zákona k §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 13 let a 6 měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou a k peněžitému trestu ve výši 4.000.000,- Kč“.
V takto popsaném jednání státní zástupkyně spatřovala u obviněného J. V. účastenství na trestném činu vraždy ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) k §219 odst. 1, odst. 2 písm. c), f) tr. zák., u obviněného M. Š. účastenství na trestném činu vraždy ve formě návodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. c), f) tr. zák. a u obviněného J. M. trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. c), f) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Krajský soud v Brně po podání obžaloby a provedeném hlavním líčení opakovaně ve věci meritorně rozhodl a všechny tři obviněné obžaloby zprostil. Zprošťující rozsudky však k odvoláním státní zástupkyně postupně rušil Vrchní soud v Olomouci a věc vracel krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. V pořadí pátým rozsudkem ze dne 16. 12. 2011 znovu zprostil obviněné M. Š. a J. M., obviněného J. V. však uznal vinným jednáním výše popsaným, které právně kvalifikoval jako účastenství na trestném činu vraždy ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., a uložil mu za to a za odsouzení rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2001, č. j. 56 T 23/2000-2396, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2001, č. j. 7 To 40/01-3103, podle §219 odst. 2 tr. zák. ve spojení s §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný výjimečný trest odnětí svobody v trvání 21 let, pro jehož výkon jej podle §39 odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci – 1 ks tlumiče. Současně podle §35 odst. 2 věta druhá tr. zák. zrušil výrok o trestu uložený tomuto obviněnému citovanými rozsudky Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Vedle toho ve věci dvakrát rozhodoval Ústavní soud České republiky (dále jen „Ústavní soud“), jenž řešil otázku ústavnosti aplikace ustanovení §262 tr. ř. ze strany Vrchního soudu v Olomouci (podrobnou genezi celé věci viz na stranách 3 až 5 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2014). V důsledku nálezu Ústavního soudu, jenž částečně zrušil výrok usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 6. 2011, č. j. 5 To 22/2011-4843, ve věci znovu rozhodoval původní senát Krajského soudu v Brně, jenž rozsudkem ze dne 14. 5. 2012 znovu všechny tři obviněné zprostil obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. K odvolání státní zástupkyně (podanému v neprospěch všech tří obviněných) však Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. 3. 2013, č. j. 5 To 88/2012-5623, napadený rozsudek částečně zrušil (v celém rozsahu ohledně obviněného J. V.) a v této části věc vrátil soudu prvního stupně, když současně podle §262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, ovšem v částech týkajících se dalších dvou obviněných M. Š. a J. M. soud odvolání státní zástupkyně zamítl, čímž zprošťující rozsudek ohledně těchto dvou obviněných nabyl právní moci.
Krajský soud v Brně (v pořadí sedmým) rozsudkem ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 50 T 14/2004, proto rozhodoval již jen o obviněném J. V., jehož uznal vinným, že
„v přesně nezjištěné době před 30. 03. 1995 zajistil fyzickou likvidaci M. L., a to tím způsobem, že najal dosud neustanovené osoby, udělil jim pokyn k usmrcení M. L., několik hodin, maximálně jeden den před likvidací jej vylákal na schůzku, na které najatým osobám tohoto ukázal a tyto osoby poté poškozeného M. L. naložily v nočních hodinách z 29. 03. 1995 na 30. 03. 1995 do motorového vozidla, odvezly do prostoru řeky M. v katastrálním území obce K., okres K., kde v době mezi 00.00 hod a 01.00 hod. dne 30. 03. 1995 došlo k samotné realizaci likvidace poškozeného M. L. tím způsobem, že byla přivedena k výbuchu trhavina Permonex V19, která byla přiložena na několika místech na těle M. L., odpálena na větší vzdálenost a výbuchem došlo k naprosté devastaci těla poškozeného a tím k jeho usmrcení, kdy důvodem likvidace M. L. bylo jeho zapojení do obchodních aktivit s lehkými topnými oleji a finanční dluhy, které touto činností vytvořil,
přičemž obžalovaný J. V. se tohoto jednání dopustil, ačkoliv byl pravomocně odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 56 T 23/2000-2396 ze dne 16. 01. 2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 7 To 40/01-3103 ze dne 18. 10. 2001 pro organizování trestného činu vraždy dle §10 odst. 1 písm. a) trestního zákona k §219 odst. 1 trestního zákona (zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů; dále jen trestní zákon), jehož se dopustil v období od měsíce prosince 1994 do 15. 01. 1995 a pro přípravu trestného činu vraždy dle §7 odst. 1 trestního zákona k §219 odst. 1 trestního zákona ve formě spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona, jehož se dopustil v přesně nezjištěné době roku 1993, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 12 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, který vykonal dne 12. 11. 2011“.
Takto popsané jednání obviněného J. V. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) právně kvalifikoval jako účastenství na trestném činu vraždy ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. (ve znění zákona č. 38/1994 Sb.) a uložil mu za to (a taktéž pro sbíhající se trestné činy organizování trestného činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. a přípravu trestného činu vraždy podle §7 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., návodu k trestnému činu nedovoleného ozbrojování podle §10 odst., 1 písm. b) tr. zák. k §185 odst. 2 písm. a) tr. zák., pro něž byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 56 T 23/2000-2396 ze dne 16. 1. 2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 7 To 40/01-3103 ze dne 18. 10. 2001) podle §219 odst. 2 tr. zák. ve spojení s §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti let , pro jehož výkon jej podle §39 odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou , a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. i trest propadnutí věci – 1 ks tlumiče. Podle §35 odst. 2 tr. zákona současně zrušil výrok o trestu odnětí svobody a trestu propadnutí věci uložený tomuto obviněnému výše citovanými rozsudky Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 4. 6. 2014, č. j. 5 To 26/2014-5845, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněnému nově uložil za účastenství na trestném činu vraždy ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. (ve znění zákona č. 38/1994 Sb.), ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, a taktéž za sbíhající se organizování trestného činu vraždy dle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona k §219 odst. 1 tr. zákona a přípravu trestného činu vraždy podle §7 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., návod k trestnému činu nedovoleného ozbrojování podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §185 odst. 2 písm. a) tr. zák., pro něž byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze, č. j. 56 T 23/2000-2396, ze dne 16. 1. 2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze, č. j. 7 To 40/01-3103, ze dne 18. 10. 2001, podle §219 odst. 2 tr. zák. ve spojení s §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti let , pro jehož výkon jej podle §39 odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou , a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. i trest propadnutí věci – 1 ks tlumiče. Současně podle §35 odst. 2 věta druhá tr. zák. zrušil výrok o trestu uložený obviněnému výše citovanými rozsudky Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný se ani s tímto rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Machourka podal proti němu dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel v úvodu svého podání velmi podrobně zrekapituloval předchozí průběh trestního řízení (započal popisem skutku v podané obžalobě, navázal výkladem obsahu všech rozhodnutí učiněných postupně soudy prvého a druhého stupně, zmínil i nálezy Ústavního soudu) a poté konstatoval, že skutek, za který byl odsouzen, doznal podstatných změn oproti skutku popsanému v obžalobě. Podle obžaloby byl stíhán za účastenství na trestném činu vraždy ve formě organizátorství (M. Š. jako návodce a J. M. jako spolupachatel). Po pravomocném zproštění z obžaloby M. Š. a J. M. nezůstalo z původního jednání popsaného v obžalobě prakticky nic. Nebylo prokázáno, že by jej M. Š. požádal o likvidaci M. L., že by se on (dovolatel) obrátil na J. M. se žádostí o likvidaci jmenovaného, že by obdržel od J. H. částku 500.000,- Kč a že by tuto částku předal J. M., že by J. M. spolu s blíže neustavenými osobami vraždu M. L. spáchal, a že by k vraždě došlo proto, že by M. L. zpronevěřil 40 mil. Kč z obchodu s lehkými topnými oleji a ohrožoval další podnikatelskou činnost M. Š. a V. K. Z podané obžaloby zůstalo pouze to, že (obviněný) se měl na provedené vraždě podílet jako organizátor, aniž by bylo zjištěno, na čí pokyn měl vraždu organizovat, koho měl organizovat a jakým způsobem, a dále zůstal nezměněn následek – usmrcení M. L.
Obviněný dále prezentoval, že je mu známo, že v dovolání je možno namítat pouze to, že skutkový stav, který soud zjistil, nenaplňoval znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, a že předmětem dovolání nemohou být námitky, kterými by se domáhal jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud. Nicméně v souladu s právním názorem Ústavního soudu (odkázal tu na rozhodnutí ve věcech vedených pod sp. zn. IV. ÚS 802/02, sp. zn. I. ÚS 481/04 a sp. zn. IV. ÚS 669/05) může Nejvyšší soud výjimečně zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. Skutek, za který byl odsouzen, nebyl podle jeho názoru zjištěn způsobem, který by odpovídal zásadám spravedlivého procesu. Skutková zjištění postrádala logiku, a to zejména v závislosti na pravomocném zproštění spoluobviněných M. Š. a J. M. Odsuzující výrok se opírá především o doznání jeho samotného v přípravném řízení, toto doznání se však vázalo na tvrzení, že k usmrcení M. L. došlo v důsledku požadavku spoluobviněného M. Š., a že provedení vraždy zajistil spoluobviněný J. M. Pokud ovšem oba tito spoluobvinění byli obžaloby zproštěni, pak toto doznání ztratilo jakýkoliv význam. Na základě nepřímých důkazů nebylo možno učinit nepochybný závěr o jeho vině. Po zprošťujícím výroku ve vztahu ke spoluobviněným nebyla odůvodněna jeho forma účasti na usmrcení M. L.
Dovolatel rovněž tvrdil, že oba soudy nižších instancí se nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, a to zejména pokud šlo o úlohu policistů (vyšetřovatelů) v této věci, a dále okolností, za kterých učinil „doznání“. Připomněl část odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně (strany 25 a 26) týkající se nejasností ohledně setkání policistů s ním, jeho přebírání od rakouských orgánů, schůzky u dálničního motorestu R., způsobu předání výbušniny (obviněným) u tohoto motorestu, či okolností, za nichž mu policisté umožnili vycestování do zahraničí. To, co soud prvého stupně označoval jako nadstandardní přístup policistů k němu, nebylo nic jiného, než trestná činnost policistů spočívající ve zneužití pravomoci veřejného činitele a v křivé výpovědi. Sám soud prvého stupně uvedl, že policisté H., H. a V. při svědeckých výpovědích v trestní věci vedené u Městského soud v Praze pod sp. zn. 56 T 13/2000 lhali, pokud tvrdili, že obviněného viděli poprvé někdy na jaře 1999, a že o jeho zadržení v Rakousku a předání do České republiky (dále jen „ČR“) nic nevěděli a nevědí, a v odůvodnění rozsudku rovněž konstatoval, že dne 22. 3. 2000 bylo J. Š. sděleno obvinění pro návod trestného činu vraždy, toto jí však nebylo doručeno, a dne 24. 3. 2000, tedy po dvou dnech bez bližšího vysvětlení, bylo sděleno obvinění pro návod k trestnému činu vraždy M. Š., přičemž tento postup nebyl nikdo z policistů schopen vysvětlit. Závěr soudu prvého stupně pak vyzněl tak, že vůči M. Š. a J. M. bylo možno z těchto údajů dovodit pochybnosti o jejich vině, ve vztahu k němu však nikoli. Přitom právě toto nezákonné chování policistů vedlo k jeho „doznání“.
Obviněný ve svém podání dále tvrdil, že k trestné činnosti se doznal na základě příslibu policistů, že mu bude uložen mírný trest. Policisté mu také předestírali, že za vraždou stál J. M. jako její vykonavatel a že ji měl provést buď v zájmu K. a Š., nebo Š. a R. Obě verze se jevily být stejně pravděpodobné, a pokud zvolil větev K.– Š., resp. Š., bylo to pouze jeho rozhodnutí. Aby mohl spoluobviněné M. Š. a J. M. usvědčit, musel se pasovat do postavení organizátora, jiná možnost nebyla. Jeho doznání tak bylo svázáno s vymyšlenou legendou o účasti těchto spoluobviněných na vraždě M. L.. Pokud soud prvého stupně konstatoval, že příslib mírného trestu mohl být maximálně v mantinelech trestních předpisů, a že si (obviněný) musel být vědom toho, že ani policie ani státní zástupce nemůže zajistit uložení mírného trestu, v obecné rovině měl nepochybně pravdu. Při hodnocení této otázky však měl vycházet z konkrétních podmínek. V postavení osoby zbavené osobní svobody se člověk „chytal každého stébla“, a proto zvolil verzi, která mu mohla přinést mírnější trest, a to i za cenu křivého obvinění M. Š. a J. M. a nepravdivého sebeobvinění.
Dovolatel rovněž uvedl, že pokud mu policie byla schopna zajistit vydání cestovního pasu v době, kdy po něm bylo vyhlášeno celostátní pátrání, byla schopna obvinit z účastenství J. Š. a dva dny poté M. Š., pak nabyl dojmu, že policisté jsou schopni zajistit cokoliv; nešlo tedy o dohody v mantinelech trestních předpisů. Pokud soud prvého stupně dospěl k závěru, že mu policisté nemohli slibovat mírný trest v závislosti na objasnění vraždy M. L., pak byl tento závěr chybný. Jakkoliv si je vědom toho, že se jedná o opakování obhajoby, kterou uplatnil již před soudem prvého a druhého stupně, učinil tak proto, že soudy nepřihlédly k roli policistů, což vedlo k tomu, že skutková zjištění byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Ačkoli výše uvedené námitky byly základním důvodem podaného odvolání, odvolací soud je ve svém rozhodnutí žádným způsobem nehodnotil.
Obviněný také připomněl, že v předchozím řízení byl šestkrát (a to dvěma rozdílnými senáty) zproštěn obžaloby, a že k jeho odsouzení došlo až na základě přímého pokynu Vrchního soudu v Olomouci v usnesení ze dne 7. 6. 2011, že pouze ve vztahu k M. Š. a J. M. lze uplatnit pravidlo in dubio pro reo. Postupem orgánů činných v trestním řízení tak bylo hrubým způsobem porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Jeho trestní stíhání postrádalo znaky nestrannosti a byla porušena zásada rovnosti zbraní. Tyto vady pak představovaly extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 5 To 26/2014, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 50 T 14/2004, a aby podle §265 l tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání podal vyjádření státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že z rekapitulace dovolacích námitek obviněného vyplynulo, že nevznesl žádné námitky, kterými by vytýkal nesoulad skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků souzeného trestného činu, resp. účastenství na něm, popř. nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení. Jeho námitky směřovaly prakticky výlučně proti hodnocení důkazů soudy, když namítal, že závěr o jeho vině nebylo možno opřít o jeho výpověď z přípravného řízení, ve které se k trestné činnosti doznal. V této souvislosti pak namítal existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy.
Státní zástupce připomněl, že o tzv. extrémní rozpor se jedná v případě, kdy soud učiní závěry, které nemají žádnou logickou návaznost na provedené důkazy, resp. závěry, které z provedených důkazů nelze vyvodit při žádném z v úvahu přicházejících způsobu jejich hodnocení. Soudní rozhodnutí v předmětné trestní věci však takovouto vadou nebyla zatížena a podatel takovouto vadu ani nevytýkal, když se domáhal v podstatě pouze toho, aby jeho výpověď z přípravného řízení byla hodnocena jiným způsobem. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, proč považovaly tuto jeho výpověď za hodnověrnou přinejmenším v části, ve které vypovídal o své vlastní účasti na vraždě poškozeného M. L. Zabývaly se při tom i některými nestandardními postupy příslušníků kriminální policie a důvodně dospěly k závěru, že tyto okolnosti nemohou mít vliv na věrohodnost jeho výpovědí učiněných po zahájení trestního stíhání, ve kterém byla důsledně dodržována jeho obhajovací práva (poukázal zejména stranu 24 a násl. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Dodal, že k těmto nestandardním postupům z větší části docházelo v rámci operativní činnosti policistů delší dobu před tím, než bylo dovolateli v předmětné trestní věci sděleno obvinění. Tyto nestandardní postupy navíc spočívaly spíše v poskytování výhod obviněnému (umožnění vycestování z ČR v době, kdy již byl podezřelý z účasti na několika vraždách), nikoli v tom, že by byl nucen k sebeobvinění z trestné činnosti. Nalézací soud též vyložil, proč přistupoval odchylně k hodnocení výpovědi obviněného v části, ve které vypovídal o vlastní účasti na usmrcení M. L., a v částech, ve kterých v přípravném řízení usvědčoval spoluobviněné M. Š. a J. M.
Státní zástupce dále uvedl, že dovolatel ve své argumentaci některé „nehodící se“ skutečnosti zcela pomíjel. Tak např. z provedeného dokazování vyplynulo, že mimo rámec trestního řízení se svěřoval se svou účastí na usmrcení M. L. svědkyni J. Š. i dalším osobám (viz str. 32 až 34 rozsudku nalézacího soudu), nebo že v roce 2004 vystupoval v televizním pořadu „Můj přítel vrah“, kde uváděl údaje zcela shodné jako při výsleších v přípravném řízení. Nezmiňoval rovněž, že své doznání v přípravném řízení zopakoval v procesně bezvadné formě celkem 9x a setrval na něm i při konfrontacích s tehdy spoluobviněnými M. Š. a J. M. Státní zástupce v dalších podrobnostech, pokud jde o hodnocení výpovědi obviněného z přípravného řízení, odkazoval na shrnutí této problematiky na str. 6 až 8 rozsudku odvolacího soudu, a uzavřel, že soudy hodnotily výpovědi obviněného z přípravného řízení (tj. jeho opakovaná doznání) logicky plně akceptovatelným způsobem, a že nelze dovodit žádný (natož extrémní) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudy učiněnými.
Podle státního zástupce námitky, ve kterých dovolatel obecně namítal porušení svého práva na spravedlivý proces, popř. porušení zásady rovnosti zbraní, se již nacházely zcela mimo rámec formálně deklarovaného dovolacího důvodu. Irelevantní z hlediska tohoto dovolacího důvodu byly též jeho odkazy na skutečnost, že byl v předcházejících stadiích trestního řízení opakovaně obžaloby zproštěn. Uzavřel tak, že dovolací námitky obviněného, pokud je vůbec bylo možno v části týkající se tzv. extrémního rozporu podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byly zjevně nedůvodné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že dovolatel, ačkoliv předložil Nejvyššímu soudu mimořádně rozsáhlé podání, neuplatnil v něm žádnou relevantní námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkového zjištění se znaky trestného činu, jímž byl pravomocně uznán vinným. Prakticky celé své podání vyplnil líčením skutkových okolností a údajně nesprávného procesního postupu v posuzované věci, v důsledku čehož deklaroval porušení práva na spravedlivý proces. Ve skutečnosti však nevznesl žádné námitky, jimiž by vytýkal nesoulad skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným (resp. účastenství na něm), případně nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení. Jeho výhrady přitom primárně směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů ze strany soudů nižších instancí (namítal především, že závěr o jeho vině nemohly učinit na základě jeho výpovědí z přípravného řízení, v nichž se k trestné činnosti doznal). Teprve následně (tedy až sekundárně) namítal údajně nesprávná skutková zjištění a nesprávnou právní kvalifikaci.
K tomu je namístě připomenout, že námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají a ve vztahu k nim neexistuje ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.), a námitky procesní pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit.
Uvedený dovolací důvod obviněný uplatnil výhradně na základě toho, že se odvolal na judikaturu Ústavního soudu hovořící o tzv. extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu a tvrdil, že v jeho věci k takovému extrémní nesouladu došlo. Takové obecné tvrzení pak rozvinul dvěma skutkovými námitkami – jednak námitkou o úloze policistů v jeho trestní věci, jednak námitkou o okolnostech, za kterých učinil své doznání v přípravném řízení.
Ve výkladové rovině Nejvyšší soud konstatuje, že při respektování judikatury Ústavního soudu lze sice zásah do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání výjimečně připustit, ale jen tehdy, existuje-li tzv. extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Proto se při posuzování uvedené argumentace obviněného – s jistou výhradou a nemalou mírou tolerance – zabýval i otázkou, zda lze uplatněným námitkám přisvědčit. Dospěl přitom k závěru, že v dané věci ani takováto situace nenastala.
Jak již bylo v narativní části tohoto usnesení uvedeno, k uplatněným dovolacím námitkám podal rozsáhlý a podrobný výklad nastíněné problematiky již státní zástupce ve svém vyjádření. Závěry, které tam učinil, přitom přiléhavě dopadají na posuzovanou věc, takže lze na ně – i z důvodu procesní ekonomie – odkázat (srov. zejména rozsáhlý odstavec na str. 7 shora) a pouze dodat, že dovolatel uplatnil takřka identické námitky již v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, což ostatně i sám ve svém podání výslovně uvedl. V této souvislosti Nejvyšší soud rovněž připomíná svou judikaturu, podle níž jedná-li se o opakování námitek, uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, bývá takové dovolání zpravidla zjevně neopodstatněné (srov. například usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Za tohoto stavu pak postačovalo argumentaci státního zástupce jen v některých směrech dále doplnit, resp. rozšířit.
Ve vztahu k prvé z uvedených námitek dovolatel citoval vybrané pasáže z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně (zejména jeho strany 25 a 26), v nichž soud zmiňoval rozpory a nelogičnosti ve výpovědích policistů při popisu setkání s ním (obviněným), při jeho přebírání od rakouských orgánů a při popisu schůzky u dálničního motorestu R., k čemuž výslovně uvedl, že to, co soud považoval za nadstandardní přístup k němu (obviněnému), to on považuje za trestnou činnost policistů spočívající ve zneužití pravomoci veřejného činitele a v jejich křivé výpovědi.
K této dovolatelově námitce je třeba uvést, že nalézací soud v uvedené části odůvodnění svého rozsudku skutečně upozornil na to, že v průběhu dokazování zjistil výše popsané neobvyklosti a nesrovnalosti v postupu a výpovědích policistů, k čemuž výslovně uvedl, že si je nedovede vysvětlit a považuje je za nadstandardní přístup policie k obviněnému. Pokud dovolatel na tyto pasáže poukazoval, pak je třeba akcentovat, že při své argumentaci vyňal z celého textu odůvodnění rozsudku čítajícího 43 stran (strany 3 až 46) pouze několik (jemu prospívajících) vět a současně opomenul (může být otázkou, nakolik záměrně) ostatní obsah odůvodnění. Především nezmínil, že soud po popisu uvedených nejasností vysvětlil, jak se s nimi vypořádal, když uvedl: „Na druhou stranu však připomíná, že operativní práce policistů mnohdy vyžaduje volbu velmi neformálních postupů soustředěných na jediný cíl, a to objasnění trestné činnosti. Jak již bylo konstatováno v posledním rozhodnutí krajského soudu, kde tento odkázal na odložení šetření smrti M. L. pro nedostatečné důkazy. Soud si dokáže vysvětlit velmi opatrný přístup policistů k obviněnému, jestliže tento jim později nabídl spolupráci s tím, že odhalí nejen své zapojení do trestné činnosti, ale rozkryje rozsáhlé nelegální aktivity dalších osob napojených na obchodování s lehkými topnými oleji. Zde lze dle soudu hledat důvod nadstandardního přístupu policie k obviněnému, např. v podobě zajištění nového cestovního pasu a umožnění vycestování. Na okraj soud musí k námitkám obhajoby objektivně sdělit, že pokud je poukazováno na „podivnou ztrátu paměti“ policistů, která má vyvolávat pochybnosti o jejich důvěryhodnosti, ke stejnému závěru by soud musel dospět při hodnocení poslední z výpovědí obviněného J. V. (č. l. 5721 až 5725), který si nebyl schopen vzpomenout na detaily pobytu ve společnosti policistů v okolí B. při své spolupráci, ačkoliv současně tvrdil, že takováto spolupráce, kdy by bydlel několik dnů s policisty na ubytovně, byla v jeho životě naprosto ojedinělá.“
Na tyto hodnotící závěry soudu prvního stupně odkázal i soud odvolací, který v odůvodnění svého rozsudku (srov. stranu 8 uprostřed) nejprve odkázal na strany 23 až 27 rozsudku soudu prvého stupně a poté dodal, že „… případné nestandardní postupy příslušníků kriminální policie před zahájením trestního stíhání obviněného J. V. nemohou mít vliv na věrohodnost jeho tvrzení po zahájení trestního stíhání postupem upraveným v §160 odst. 1 tr. ř., když v tomto řízení byla důsledně dodržována obhajovací práva obviněného“ .
Už z uvedeného je zřejmé, že oba soudy nižších stupňů se předmětnými námitkami dovolatele řádně zabývaly a své závěry pečlivě odůvodnily. K jejich přesvědčivým úvahám proto stačí akcentovat, že pokud již došlo k postupu policistů, který soudy označovaly jako nestandardní, stalo se tak v době před zahájením trestního stíhání, zatímco k výpovědím, v nichž obviněný učinil doznání (celkem devětkrát!), došlo v přípravném řízení až poté, co proti němu bylo řádně zahájeno trestní stíhání.
Jestliže dovolatel v další části této výhrady uváděl, že dne 22. 3. 2000 bylo sděleno obvinění pro návod k trestnému činu vraždy J. Š., které jí však nebylo doručeno, a dne 24. 3. 2000 bylo sděleno obvinění pro návod k trestnému činu vraždy M. Š., a následně namítal, že tento postup žádný z policistů nebyl schopen vysvětlit, pak vůbec nevyložil, jak tato sdělení obvinění měla (příp. mohla mít) vliv na správnost rozhodnutí obou soudů nižších stupňů. Stejně tak blíže neosvětlil smysl a význam své další argumentace, že ze strany policistů mu mělo být předestíráno, že vražda M. L. měla být provedena „buď v zájmu K. a Š., nebo Š. a R.“. K tomu je proto třeba jen dodat, že na uvedeném postupu policistů nelze spatřovat nic mimořádného, neboť pokud pracovali s těmito v úvahu přicházejícími variantami, bylo možno v průběhu dalšího řízení očekávat sdělení obvinění jak J. Š., tak V. K.
Druhou z uvedených námitek se dovolatel snažil zpochybnit své doznání a jeho význam pro skutková zjištění soudů, když tvrdil, že se doznal jen proto, že mu policisté slibovali mírný trest a že od nich dostal na výběr – buď pomůže objasnit předmětnou trestnou činnost, nebo ho může čekat doživotní trest odnětí svobody. Tato tvrzení opřel o emocionální vyjádření, že člověk v postavení osoby zbavené osobní svobody se chytá každého stébla, a proto zvolil verzi, která mu mohla přinést mírnější trest, i za cenu křivého obvinění M. Š. a J. M. a nepravdivého křivého sebeobvinění, přičemž nabyl dojmu, že policisté jsou schopni zajistit mu cokoli.
Nejvyšší soud – stejně jako oba soudy nižších instancí – však neshledal pro taková tvrzení reálný podklad. Obviněný se snažil takovouto námitkou vylíčit sebe sama jako osobu podléhající emocím, která naprosto podléhala jím tvrzenému vlivu policie a jednoduše přebírala verze předestírané policií. Z provedeného dokazování však vyplynul zcela jiný osobnostní obraz obviněného. Ze znaleckého zkoumání z odvětví psychologie (srov. stranu 27 a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně), jemuž byl podroben, totiž (mimo jiné) soudy zjistily, že je osobou se zvýrazněním významu a pocitu vlastní důležitosti a jedinečnosti, která nepodléhá dojmům ani subjektivním náladám či emocím a má sklon k suverénnímu chování, mnohdy až bezohlednému; nemá obecné sklony ke konfabulaci, a pokud by v jejím smyslu jednal, šlo by o záměrné jednání motivované snahou získat prospěch vlastní osobě.
Soud prvého stupně při hodnocení provedených důkazů k tomu uvedl, že pro popsané hodnocení obviněného jako osoby inteligentní a racionálně uvažující si jen stěží dovede představit, že by právě tento obviněný, vzhledem k jeho psychologickému profilu hypersenzitivního až podezřívavého jedince, zaměřeného na vlastní úspěch a prospěch, podlehl příslibům či dokonce vyhrožování policie, která mu měla pouze zajistit mírný trest, nebo naopak doživotí, takže v tomto směru se mohl pouze spoléhat (což také činil), že v případě spolupráce s policií mu bude navržen příznivý trest. Takovým přiléhavým hodnocením soud velmi přesně a výstižně reagoval na námitku, kterou se obviněný snažil (již v průběhu dokazování) vylíčit sebe sama jako osobu podléhající emocím a vlivu policie. Takovému jeho obrazu právem nepřiznal pravdivostní hodnotu a obdobně mu ji nepřiznal ani soud odvolací. Jiného názoru nemůže být ani soud dovolací, zvláště když ze znaleckého zkoumání obviněného je zřejmé, že je osobou racionálně uvažující a snažící se vyzískat v každé situaci maximální prospěch, a nikoli ovlivnitelnou emocionální osobou.
Není bez zajímavosti, že obviněný také u této námitky „opomněl“ zmínit další skutečnosti zjištěné a hodnocené oběma soudy nižších stupňů, především to, že jeho opakovanému doznání (potvrzenému i při konfrontacích s tehdy spoluobviněnými M. Š. a J. M.) korespondovaly další provedené důkazy. V prvé řadě to byly výpovědi svědků J. Š., P. S. a R. M., jimž se svěřil s některými informacemi o usmrcení poškozeného M. L. Tak například svědek R. M. uvedl, že mu obviněný řekl, že „… to musel s M. L. ukončit ...“ , k vlastnímu usmrcení mu sdělil, že „… na poškozeného byla uvázána výbušnina, že se rozletěl na všechny kousky …“ , i když mu „… přitom neříkal, kdo u toho byl, nebo kdo to udělal, jenom sděloval, že on to musel zařídit …“ (srov. stranu 31 rozsudku soudu prvého stupně). Svědek P. S. vypověděl, že mu obviněný „… sdělil asi 3 dny před výbuchem, že se musí nebo chce M. L. zbavit …“ (tamtéž), a konečně svědkyně J. Š. vypověděla, že jednou jí obviněný také vyprávěl, proč zemřel M. L., že k vraždě došlo někde u K.; chtěli jej odvézt dál, ale „M. L. se strašně bál a jelikož se posral v autě, udělali to v K.“ .
Do hodnocení věrohodnosti doznání obviněného ze strany obou soudů nižších stupňů zapadá i jimi zmiňovaný obsah reportáže České televize s názvem „M. p. v.“, (srov. stranu 28 rozsudku soudu prvého stupně), v níž obviněný uváděl naprosto shodné údaje jako při výsleších v přípravném řízení, jeho fyziodetekční vyšetření, a v neposlední řadě rovněž indicie z výslechů dalších osob. Například svědek P. W. vypověděl, že obviněný „… se velmi zajímal o úmrtí M. L., ... když hovořili o výbuchu v K., ztratil J. V. výraz ...“ , což na něho udělalo dojem, že „… buď o této věci něco ví, nebo má strach …“ (srov. str. 32 rozsudku soudu prvého stupně). Podobně svědkyně JUDr. A. S. uvedla, že obviněný v době jeho pobytu u ní „… sledoval zprávy o vraždě nějakého podnikatele na j. M. a chtěl, aby mu kupovala denní tisk …“ (tamtéž; srov. i strany 6 až 8 rozsudku odvolacího soudu). Všechny zjištěné skutečnosti pak ve svém souhrnu vytvářely uzavřený řetězec důkazů, který oběma nižším soudům umožňoval bez důvodných pochybností vyslovit vinu obviněného J. V.
Pokud dovolatel v závěru svého podání obecně namítal porušení jeho práva na spravedlivý proces, je třeba připomenout, že toto právo není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. A k tomu v dané věci přes výhrady obviněného došlo.
Nejvyšší soud tak závěrem konstatuje, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou nižších stupňů vyplývala (v rozporu s tvrzením dovolatele) zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Proto Nejvyšší soud neshledal existenci extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné.
Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a