Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15.04.2015, sp. zn. 8 Tdo 1619/2014 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1619.2014.1

sp. zn. 8 Tdo 1619/2014-124 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. dubna 2015 o dovolání obviněného M. N. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2014, sp. zn. 6 To 17/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 2/2012, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. N. odmítá . Odůvodnění: Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 2 T 2/2012, uznal obviněného M. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že „ I. v období od měsíce listopadu roku 2003 do 19. 8. 2010 na různých místech ve Š. k. a v Č. r. pod různými smyšlenými záminkami, jako - provozování pekařství v P. - založení obchodní společnosti v Č. r. - koupě kiosku v Š. s. v P. s pozemkem a uhrazení nákladů s tím souvisejících - provozování podnikatelské činnosti prostřednictvím společnosti Mikroservis, s.r.o., se sídlem P. – H. P. - koupě benzínové čerpací stanice v obci Ch. - uhrazení nákladů souvisejících s činností společnosti Mikroservis, s.r.o. a s provozováním benzínové čerpací stanice v obci Ch. - uhrazení nákladů souvisejících s provozováním kiosku v Š. s. v P. - uhrazení nespecifikovaných daní za provoz kiosku v Š. s. a činnost společnosti Mikroservis, s.r.o. - uhrazení nákladů souvisejících s další činností společnosti Mikroservis, s.r.o. a provozováním benzínové čerpací stanice v obci Ch. po údajném zmizení jednoho ze společníků společnosti Mikroservis, s. r. o. - uhrazení nákladů souvisejících s činností a rozhodováním soudů a dalších orgánů veřejné moci v Č. r. - uhrazení nákladů souvisejících s prodejem benzínové čerpací stanice v obci Ch. - uhrazení nákladů souvisejících s činností úředníků a vyhotovováním různých listin a vymáháním dlužné částky po ukončení činnosti společnosti Mikroservis, s.r.o. - koupě domu v obci P. a penzionu v obci K. a uhrazení nákladů s tím souvisejících a dále nákladů souvisejících s pojištěním těchto nemovitostí - uhrazení nákladů souvisejících s výpisy z katastrů nemovitostí a obchodních rejstříků - uhrazení nákladů souvisejících s kontrolou všech shromážděných listin příslušnými úředníky - koupě domu v obci K. V. s pozemky a uhrazení nákladů s tím souvisejících - uhrazení daní za nemovitosti v obci K. a K. V. - uhrazení nákladů souvisejících s činností úředníků ve S. r. N. z důvodů vymáhání dlužné částky od zmizelého společníka společnosti Mikroservis, s.r.o. se záměrem získat finanční prostředky pro svou potřebu, ač od počátku věděl, že takto obdržené finanční prostředky jednak nepoužije na sjednané účely a jednak je vzhledem ke svým majetkovým poměrům nevrátí a tyto si ponechá, postupně vylákal od poškozeného R. C. M. , občana Š. k., částku ve výši nejméně 8.026.606,865 Kč a za účelem získání důvěry poškozeného tohoto nepravdivě informoval o učiněných krocích směřujících k realizaci výše uvedeného a současně mu dodával fiktivní nebo pozměněné doklady a smlouvy, fotodokumentaci a dále padělané a pozměněné listiny, které měly vydat soudy Č. r. a jiné orgány veřejné moci Č. r., a to - listinu označenou jako Usnesení Okresního soudu Plzeň-město, jednací číslo 19 P a Nc 142/2005 a 19 Nc 58/2005 ze dne 23. 9. 2005 - listinu označenou jako Usnesení Krajského soudu v Plzni, jednací číslo 51 Sm 124/2007-1 ze dne 12. 2. 2007 - listinu označenou jako Usnesení Krajského soudu v Plzni, jednací číslo 51 Sm 124/2007-1 ze dne 5. 3. 2007 - listinu označenou jako Usnesení Okresního soudu Praha-město, sp. zn. 1 Nt 07/2007 ze dne 16. 7. 2007 - listinu označenou jako Rozsudek Krajského soudu v Brně, č. j. 21P 72/2007-105 ze dne 10. 8. 2007 - listinu označenou jako Rozhodnutí Úřadu práce v Plzni, č. j. PMA-11065/2008-32 ze dne 4. 1. 2008 - listiny označené jako Výpisy z katastru nemovitostí, Katastrálního pracoviště Plzeň a Katastrálního pracoviště Klatovy, které se týkaly nemovitostí v obcích P. a K. -listiny označené jako Výpis z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Táboře týkající se společnosti Pneu Car Servis a Výpisy z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Plzni týkající se společnosti BOLIHL s.r.o. - listinu v anglickém jazyce označenou jako Clause of warranty vydanou dne 1. 12. 2009 Finančním úřadem města Karlovy Vary, Západní 1800/19, 360 01 Karlovy Vary - listinu v anglickém jazyce označenou jako Clause of warranty vydanou dne 18. 11. 2009 Finančním ředitelstvím pro hlavní město Praha, Štěpánská 619/28, Praha-Nové Město - listinu označenou jako Osvobození fyzických osob od daňové povinnosti vydanou dne 6. 1. 2010 Finančním ředitelstvím pro hl. m. Praha, Česká daňová správa, Štěpánská 619/28, 110 00 Praha-Nové Město - listinu označenou jako Osvobození fyzických osob od daňové povinnosti a 100% garance vydanou Finančním ředitelstvím pro hl. m. Praha, Česká daňová správa, Štěpánská 619/28, 110 00 Praha-Nové Město, bez data vydání - listinu označenou jako Rozhodnutí Ústavní instituce v Brně, Magistrát města Brno- Živnostenský úřad, Malinovského náměstí 624/3, 602 00 Brno ze dne 26. 1. 2010 - listinu označenou jako Ukončení případu ve věci dlužné částky vydanou dne 29. 3. 2010 Magistrátem města Brno-Praha - Živnostenský úřad, Malinovského náměstí 624/3, 602 00 Brno - listinu označenou jako Ukončení případu ve věci dlužné částky vydanou dne 25. 1. 2010 Magistrátem města Brno-Živnostenský úřad, Malinovského náměstí 624/3, 602 00 Brno - listinu v anglickém jazyce vydávanou za listinu vydanou dne 4. 12. 2009 Finančním ředitelstvím pro hlavní město Praha, Štěpánská 619/28, Praha-Nové Město a Finančním úřadem města Karlovy Vary, Západní 1800/19, 360 01 Karlovy Vary, opatřenou otiskem kulatého razítka Hlavní město Praha a otiskem kulatého razítka Městský úřad Horšovský Týn, odbor dopravy a silničního hospodářství, které měly potvrzovat údajné jednání obžalovaného v souvislosti s výše popsanou činností a s výše uvedenými úřady, přičemž obžalovaný žádnou činnost v tomto směru nevyvinul, a takto obžalovaný vylákal dále popsaným způsobem od poškozeného v níže uvedených dnech částky blíže popsané v rozhodnutí soudu prvého stupně (celkem 218 částek), II. poskytováním nepravdivých informací se záměrem získat finanční prostředky a movité věci pro svou potřebu, ač od počátku věděl, že takto obdržené finanční prostředky a movité věci jednak nepoužije na sjednané účely a jednak je vzhledem ke svým majetkovým poměrům nevrátí a tyto si ponechá 1) v P. od poškozené R. S. , s níž se seznámil v červnu roku 2004 v „C.“ v P., vylákal pod smyšlenými záminkami nákupu zboží a úhrady nájemného v prodejně oděvů v P. v P., kterou poškozená provozovala, a/ částku ve výši 75.000,- Kč, kterou získala poškozená R. S. tak, že uzavřela dne 30. 3. 2006 s GE Money Bank, a.s. v P. smlouvu o úvěru, která jí byla zaslána na její účet, a kterou obžalovanému poškozená v přesně nezjištěný den v měsíci dubnu 2006 předala poté, co ji vyzvedla z tohoto účtu, b/ částku ve výši 50.000,- Kč, kterou získala poškozená R. S. tak, že uzavřela dne 10. 5. 2006 se společností Home Credit a.s., B., v místě svého tehdejšího bydliště v P. smlouvu o spotřebitelském úvěru, která jí byla zaslána na její účet, a kterou obžalovanému poškozená v přesně nezjištěný den v měsíci květnu 2012 předala poté, co ji vyzvedla z tohoto účtu, 2) v P. od poškozené P. J. , s níž se seznámil v září roku 2006 prostřednictvím inzerátu uveřejněném na internetu, vylákal pod smyšlenými záminkami koupě osobního automobilu, horského kola a koupě bytu v P., v němž s poškozenou bydlel a vyřešení své finanční situace v souvislosti s podnikatelskou činnosti, a/ částku ve výši 100.000,- Kč, kterou získala poškozená P. J. tak, že uzavřela dne 11. 1. 2007 s ČSOB a.s. v P. smlouvu o spotřebitelském úvěru, která jí byla zaslána na její účet a ve stejný den ji obžalovanému předala, b/ částku ve výši 100.000,- Kč, kterou získala poškozená P. J. tak, že uzavřela dne 7. 2. 2007 s Českou spořitelnou, a.s. P. smlouvu o úvěru, která jí byla vyplacena v hotovosti a ve stejný den ji obžalovanému předala, c/ částku ve výši 50.000,- Kč, kterou získala poškozená P. J. tak, že uzavřela dne 1. 3. 2007 s Českou spořitelnou, a.s. P. smlouvu o úvěru, která jí byla vyplacena v hotovosti a ve stejný den ji obžalovanému předala, d/ částku ve výši 50.000,- Kč, kterou získala poškozená P. J. tak, že uzavřela dne 5. 4. 2007 s GE Money Bank, a.s., P. smlouvu o osobní půjčce Expres, která jí byla vyplacena v hotovosti a ve stejný den ji obžalovanému předala, e/ částku ve výši 20.000,- Kč, kterou získala poškozená P. J. tak, že uzavřela dne 3. 12. 2009 se společností Provident Financial, s.r.o., P., prostřednictvím jejího zástupce v P. v místě svého tehdejšího bydliště v P, smlouvu o půjčce, která jí byla vyplacena v hotovosti a ve stejný den ji obžalovanému předala, 3) v P., na blíže nezjištěném místě na chatě u přehrady H. a na blíže nezjištěném místě v B. od poškozené M. S. , s níž se seznámil v květnu 2009 prostřednictvím inzerátu uveřejněném na internetu pod smyšleným jménem P. F., vylákal pod smyšlenými záminkami vyřešení své finanční situace v souvislosti s podnikatelskou činnosti, zajištění společné zahraniční dovolené a opravy osobního automobilu a/ částku 5.000,- Kč, kterou obžalovanému poškozená M. S. přesně nezjištěný den v měsíci květnu roku 2009 poslala poštovní poukázkou na adresu blíže nezjištěné pošty v P., kde ji obžalovaný vybral, b/ částku 6.000,- Kč, kterou obžalovanému poškozená M. S. přesně nezjištěný den v měsíci květnu 2009 předala na blíže nezjištěném místě na chatě u přehrady H., c/ částku 6.000,- Kč, kterou obžalovanému poškozená M. S. přesně nezjištěný den v měsíci květnu 2009 předala na blíže nezjištěném místě v B., 4) v P., v P. a v B. od poškozené P. S., s níž se seznámil v polovině roku 2009 prostřednictvím inzerátu uveřejněném na internetu pod smyšleným jménem P. F., vylákal pod smyšlenými záminkami úhrady výživného a vyřešení své finanční situace v souvislosti s podnikatelskou činností a/ částku 170.000,- Kč, kterou získala poškozená P. S. tak, že uzavřela dne 15. 6. 2009 s Českou spořitelnou, a.s. v P. smlouvu o úvěru, která jí byla vyplacena v hotovosti a ve stejný den ji obžalovanému předala, b/ částku 100.000,- Kč, kterou získala poškozená P. S. tak, že uzavřela dne 22. 6. 2009 s Českou spořitelnou, a.s. v P. smlouvu o úvěru, která jí byla vyplacena v hotovosti a ve stejný den ji obžalovanému předala, c/ částku 90.000,- Kč, kterou získala poškozená P. S. tak, že uzavřela dne 3. 7. 2009 s Českou spořitelnou, a.s. v P. smlouvu o úvěru na částku 100.000,- Kč, když jí byla vyplacena v hotovosti částka jen 90.000,- Kč a ve stejný den ji obžalovanému předala, d/ částku 100.000,- Kč, kterou získala poškozená P. S. tak, že uzavřela dne 13. 7. 2009 s GE Money Bank, a.s., P. smlouvu o osobní půjčce Expres, která jí byla vyplacena v hotovosti a ve stejný den ji obžalovanému předala, e/ částku 150.000,- Kč, kterou získala poškozená P. S. tak, že uzavřela dne 14. 7. 2009 s ČSOB, a.s., P. smlouvu o úvěru, která jí byla vyplacena v hotovosti a ve stejný den ji obžalovanému předala, f/ částku 140.594,- Kč, kterou získala poškozená P. S. tak, že dne 7. 8. 2009 vypověděla smlouvu o stavebním spoření u Stavební spořitelny České spořitelny, která jí byla zaslána na její účet u České spořitelny, a.s. v P. a kterou obžalovanému poškozená v přesně nezjištěný den v měsíci srpnu 2009 předala poté, co ji vyzvedla z tohoto účtu, g/ horské kolo zn. Cannondale, které poškozená P. S. financovala částkou získanou na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ve výši 51.948,- Kč, kterou uzavřela dne 14. 7. 2009 v P. se zprostředkovatelem společností Cetelem ČR, a.s., P., v prodejně Ramala, s.r.o., P. a obžalovanému toto kolo ihned po jeho zakoupení předala, h/ vozidlo zn. Audi A3, Diesel 1.9.TDI, Ambiente, které poškozená P. S. financovala částkou získanou na základě smlouvy o úvěru ve výši 119.200,- Kč, kterou uzavřela dne 18. 8. 2009 v autobazaru v B. se zprostředkovatelem společnosti Essox, s.r.o., Č. B. a obžalovanému tento automobil ihned po jeho zakoupení předala, 5) ve S., v D., v H. a v P. od poškozené B. F., s níž se seznámil v červenci roku 2009 prostřednictvím inzerátu uveřejněném na internetu pod smyšleným jménem P. F., vylákal pod smyšlenými záminkami vyřešení své finanční situace v souvislosti s podnikatelskou činností a koupě bytu ke společnému bydlení, a/ částku 120.000,- Kč, kterou získala poškozená B. F. tak, že uzavřela dne 7. 9. 2009 s Českou spořitelnou, a.s. ve S. smlouvu o úvěru, která jí byla vyplacena v hotovosti a ve stejný den ji obžalovanému předala, b/ částku 100.000,- Kč, kterou získala poškozená B. F. tak, že uzavřela dne 9. 9. 2009 s Českou spořitelnou, a.s. v D. smlouvu o úvěru, která jí byla vyplacena v hotovosti a ve stejný den ji obžalovanému předala, c/ částku 148.000,- Kč, kterou získala poškozená B. F. tak, že uzavřela dne 11. 9. 2009 s ČSOB, a.s. D. smlouvu o úvěru na částku 150.000,- Kč, když jí byla vyplacena v hotovosti částka jen 148.000,- Kč a ve stejný den ji obžalovanému předala, d / částku 100.000,- Kč, kterou získala poškozená B. F. tak, že uzavřela dne 16. 9. 2009 s GE Money Bank, a.s. D. smlouvu o osobní půjčce Expres, která jí byla vyplacena v hotovosti dne 17. 9. 2009 a ve stejný den ji obžalovanému předala, e/ částku 69.938,- Kč, kterou získala poškozená B. F. tak, že uzavřela dne 21. 9. 2009 s Českou spořitelnou, a.s. H. smlouvu o úvěru na částku 300.000,- Kč, když jí byla vyplacena v hotovosti částka jen 69.938,- Kč a ve stejný den ji obžalovanému předala, f/ částku 18.000,- Kč, kterou získala poškozená B. F. tak, že uzavřela dne 18. 5. 2010 se společností Provident Financial s.r.o., P., prostřednictvím jejího zástupce v osobním automobilu v Plzni smlouvu o půjčce, která jí byla vyplacena v hotovosti a ve stejný den ji obžalovanému předala, 6) v P. od poškozené Š. K. , s níž se seznámil v říjnu roku 2009 prostřednictvím inzerátu uveřejněném na internetu pod smyšleným jménem P. F., vylákal pod smyšlenými záminkami vyřešení své finanční situace v souvislosti s podnikatelskou činností, úhrady výživného a úhrady splátek za koupi osobního automobilu a/ částku 100.000,- Kč, kterou získala poškozená Š. K. tak, že uzavřela dne 24. 11. 2009 s Českou spořitelnou, a.s., P., smlouvu o úvěru, která jí byla vyplacena v hotovosti a ve stejný den ji obžalovanému předala, b/ částku 70.000,- Kč, kterou získala poškozená Š. K. tak, že uzavřela dne 3. 12. 2009 s Českou spořitelnou, a.s., P. smlouvu o úvěru, která jí byla vyplacena v hotovosti a ve stejný den ji obžalovanému předala, c/ částku 150.000,- Kč, kterou získala poškozená Š. K. tak, že uzavřela dne 8. 12. 2009 s ČSOB, a.s., P., smlouvu o úvěru, která jí byla vyplacena v hotovosti a ve stejný den ji obžalovanému předala, d/ částku 131.800,- Kč, kterou získala poškozená Š. K. tak, že dne 18. 12. 2009 uzavřela s GE Money Bank, a.s., P., smlouvu o osobní půjčce Expres na částku 285 000,- Kč, když jí byla vyplacena částka v hotovosti jen 131 800,- Kč a ve stejný den ji obžalovanému předala, e/ televizor blíže nezjištěné značky, který poškozená Š. K. financovala částkou získanou na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru se společností Cetelem, a.s., P., ve výši 38.000,- Kč, když poškozené byla fakticky poskytnuta částka jen 34.701,- Kč, a který zakoupila v prodejně K+B Expert, s.r.o., P., a obžalovanému tento televizor ihned po zakoupení předala, g/ částku ve výši 22.000,- Kč, kterou získala poškozená Š. K. tak, že uzavřela dne 26. 4. 2010 se společností Provident Financial, s.r.o., P., prostřednictvím jejího zástupce v osobním automobilu v P. smlouvu o půjčce, která jí byla vyplacena v hotovosti a ve stejný den ji obžalovanému předala, 7) v P. od poškozené M. Š. , s níž se seznámil v lednu roku 2010, prostřednictvím inzerátu uveřejněném na internetu pod smyšleným jménem P. F. vylákal pod smyšlenými záminkami vyřešení své finanční situace v souvislosti s podnikatelskou činností a/ částku 138.500,- Kč, kterou získala poškozená M. Š. tak, že uzavřela dne 2. 2. 2010 s ČSOB, a.s., P., smlouvu o úvěru na částku 150.000,- Kč, když jí byla vyplacena v hotovosti částka jen 148.500,- Kč, částku 10.000,- Kč si ponechala a ve stejný den obžalovanému předala částku 138.500,- Kč, b/ částku 100.000,- Kč, kterou získala poškozená M. Š. tak, že uzavřela dne 25. 2. 2010 s GE Money Bank, a.s., P., smlouvu o osobní půjčce Expres, která jí byla vyplacena v hotovosti a ve stejný den ji obžalovanému předala, c/ částku 40.000,- Kč, kterou získala poškozená M. Š. tak, že uzavřela dne 24. 3. 2010 se společností Home Credit, a.s., úvěrovou smlouvu, hotovost jí byla vyplacena na pobočce České pošty v P., a v přesně nezjištěný den v měsíci březnu ji obžalovanému předala d/ televizor blíže nezjištěné značky, který poškozená M. Š. financovala částkou získanou na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru se společností Cetelem, a.s., P., ve výši 47.201,- Kč a který zakoupila v prodejně K+B Expert, s.r.o., P., a obžalovanému tento televizor ihned po zakoupení předala, 8) v P. a v R. od poškozené L. H., s níž se seznámil v březnu 2010 v restauraci U Matyáše ve S., vylákal pod smyšlenými záminkami vyřešení své finanční situace v souvislosti s podnikatelskou činností, koupě bytu ke společnému bydlení a úhrady nájmu za pronajatý byt a/ částku 200.000,- Kč, kterou získala poškozená L. H. tak, že jí byla přesně nezjištěný den v měsíci červnu 2010 vyplacena v hotovosti část kupní ceny za její byt v L., a ve stejný den ji obžalovanému předala v P., b/ částku 65.000,-Kč, kterou získala poškozená L. H. tak, že ji postupně dne 22. 6. a 16. 7. 2010 vyzvedla ze svého účtu a dne 16. 7. 2010 ji předala obžalovanému na benzínové čerpací stanici v R., c/ částku 265.000,- Kč, kterou získala poškozená L. H. tak, že dne 23. 7. 2010 částku 165.000,- Kč vyzvedla ze svého účtu a částku 100.000,- Kč měla v hotovosti doma a dne 23. 7. 2010 ji obžalovanému předala v bytě na adrese P., který měla pronajatý, d/ částku 30.000,- Kč, kterou poškozená L. H. měla doma v hotovosti a přesně nezjištěný den v měsíci srpnu 2010 ji obžalovanému předala v bytě na adrese P., který měla pronajatý, 9) v P., v B. a v P. od poškozené I. M. , s níž se seznámil v září 2010 prostřednictvím inzerátu uveřejněném na internetu pod smyšleným jménem P. F., vylákal pod smyšlenými záminkami vyřešení své finanční situace v souvislosti s podnikatelskou činností a/ částku 100.000,- Kč, kterou získala poškozená I. M. tak, že uzavřela dne 2. 11. 2010 s Českou spořitelnou, a.s., Č. B., smlouvu o úvěru, která jí byla vyplacena v hotovosti a ve stejný den ji obžalovanému předala v P., b/ částku 100.000,- Kč, kterou získala poškozená I. M. tak, že uzavřela dne 8. 11. 2010 s Českou spořitelnou, a.s., P., smlouvu o úvěru 3, která jí byla vyplacena v hotovosti a ve stejný den ji obžalovanému předala v B., c/ částku 100.000,- Kč, kterou získala poškozená I. M. tak, že uzavřela dne 22. 11. 2010 s Českou spořitelnou, a.s., P., smlouvu o úvěru, která jí byla vyplacena v hotovosti a ve stejný den ji obžalovanému předala, d/ částku 148.000,- Kč, kterou získala poškozená I. M. tak, že uzavřela dne 25. 11. 2010 s GE Money Bank, a.s., P., smlouvu o osobní půjčce Expres na částku 150.000,- Kč, když jí byla vyplacena v hotovosti částka jen 148.000,- Kč a ve stejný den ji obžalovanému předala, 10) v P. od poškozené P. B. , s níž se seznámil v lednu 2011 prostřednictvím inzerátu uveřejněném na internetu pod smyšleným jménem P. F., vylákal pod smyšlenými záminkami vyřešení své finanční situace v souvislosti s podnikatelskou činností a/ částku 130.000,- Kč, kterou získala poškozená P. B. tak, že uzavřela dne 28. 1. 2011 s Komerční bankou a.s. P., smlouvu o úvěru, která jí byla vyplacena v hotovosti a ve stejný den ji obžalovanému předala, b/ částku 146.500,- Kč, kterou získala poškozená P. B. tak, že uzavřela dne 31. 1. 2011 s Českou spořitelnou, a.s., P., smlouvu o úvěru na částku 150.000,- Kč, když jí byla vyplacena v hotovosti částka jen 146.500,- Kč a ve stejný den ji obžalovanému předala, III. poskytováním nepravdivých informací se záměrem získat finanční prostředky pro svou potřebu 1) dne 7. 1. 2009 uzavřel v P. prostřednictvím prodejce EBOLA SPORT s.r.o., P., smlouvu o úvěru se společností ESSOX s.r.o., Senovážné nám. 231/7, České Budějovice, na částku 27.000,- Kč na nákup jízdního kola zn. CUBE, přičemž při sjednávání této smlouvy uvedl v rozporu se skutečností jako svého zaměstnavatele „Claude-Michellod, Case-poste 12, 326 00 P.“ s čistým měsíčním příjmem 40.000,- Kč, přičemž do současné doby uhradil v souladu se smluvními podmínkami pouze částku ve výši 20.408,- Kč, částka 14.603,- Kč zůstala neuhrazena, 2) dne 25. 1. 2009 uzavřel v P. prostřednictvím prodejce DATART INTERNATIONAL a.s., P., smlouvu o úvěru se společností CETELEM ČR a.s., P., na částku 17.990,- Kč na nákup televizoru blíže nezjištěné značky, přičemž při sjednávání této smlouvy uvedl v rozporu se skutečností jako svého zaměstnavatele „Mikroservis, s.r.o., P.“ s čistým měsíčním příjmem 30.000,- Kč, přičemž do současné doby uhradil v souladu se smluvními podmínkami pouze částku ve výši 9.932,- Kč, částka 26.626,- Kč zůstala neuhrazena, 3) dne 5. 2. 2009 uzavřel v H. T. prostřednictvím společnosti Asociace nezávislých likvidátorů, s.r.o., H. T., smlouvu o úvěru se společností ESSOX s.r.o., Č. B. na částku 118.300,- Kč na nákup osobního automobilu AUDI A3 – 1.8 T Ambiente, , přičemž při sjednávání této smlouvy uvedl v rozporu se skutečností jako svého zaměstnavatele „Mikroservis s.r.o., Claude Michellod, L.“ s čistým měsíčním příjmem 37.000,- Kč, přičemž do současné doby uhradil v souladu se smluvními podmínkami pouze částku ve výši 98.151,- Kč, částka 102.310,- Kč zůstala neuhrazena, 4) dne 27. 2. 2009 uzavřel v P. smlouvu o půjčce se společností Provident Financial, s.r.o., P., na částku 20.000,- Kč, přičemž při sjednávání této smlouvy uvedl v rozporu se skutečností jako svého zaměstnavatele „C. M.“ s čistým měsíčním příjmem 45.000,- Kč, přičemž tuto částku v souladu se smluvními podmínkami splatil, 5) dne 30. 4. 2009 uzavřel v P. smlouvu o úvěru se společností Euro Benefit, a.s., H. K., na částku 90.000,- Kč, když mu byla vyplacena částka jen 85.500,- Kč, přičemž při sjednávání této smlouvy uvedl v rozporu se skutečností jako svého zaměstnavatele „C. M.“ s čistým měsíčním příjmem 36.309,- Kč, kdy do současné doby uhradil v souladu se smluvními podmínkami pouze částku ve výši 20.100,- Kč, částka 178.898,- Kč zůstala neuhrazena, 6) dne 27. 11. 2009 uzavřel v P. smlouvu o půjčce se společností Provident Financial s.r.o., P., na částku 9.000,- Kč, přičemž při sjednávání této smlouvy uvedl v rozporu se skutečností jako svého zaměstnavatele „C. M.“ s čistým měsíčním příjmem 40.000,- Kč, přičemž do současné doby uhradil v souladu se smluvními podmínkami pouze částku ve výši 13.160,- Kč, částka 3.364,- Kč zůstala neuhrazena, 7) dne 11. 1. 2010 uzavřel v P. smlouvu o půjčce 1 se společností Provident Financial s.r.o., P., na částku 20.000,- Kč, přičemž při sjednávání této smlouvy uvedl v rozporu se skutečností jako svého zaměstnavatele „C. M.“ s čistým měsíčním příjmem 40.000,- Kč, přičemž do současné doby uhradil v souladu se smluvními podmínkami pouze částku ve výši 10.280,- Kč, částka 26.440,- Kč zůstala neuhrazena. “ Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval - pod body I. a II. jako pokračující zvlášť závažný zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a jako pokračující zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, - pod bodem III. jako pokračující přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, a uložil mu za to podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst.1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst.1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným: 1/ R. C. M. částku ve výši 361.282,2 CHF, 2/ R. S. částku ve výši 125.000 Kč, 3/ M. S. částku ve výši 17.000 Kč, 4/ P. S. částku ve výši 802.542 Kč, 5/ B. F. částku ve výši 555.938 Kč, 6/ Š. K. částku ve výši 508.501 Kč, 7/ M. Š. částku ve výši 325.701 Kč, 8/ L. H. částku ve výši 560.000 Kč, 9/ I. M. částku ve výši 441.850 Kč, 10/ P. B. částku ve výši 276.500 Kč, 11/ společnosti Essox, s.r.o., České Budějovice, Senovážné náměstí 231/7 částku ve výši 36.619 Kč, 12/ společnosti Provident Financial, s.r.o., Praha 4, Olbrachtova 9/2006, částku ve výši 29.804 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. soud poškozenou společnost Euro Benefit, a.s., Hradec Králové, třída SNP 402, odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Na toto řízení odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem jejich nároku na náhradu škody i poškozené R. C. M., R. S., B. F., Š. K., M. Š. a L. H. Naproti tomu soud obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, sp. zn. 1 ZT 187/2012 ze dne 14. 6. 2012, podle které měl „se záměrem získat finanční hotovost, ač věděl, že jeho majetková situace a celkový objem postupně půjčených finančních prostředků v požadované výši mu neumožní získané finanční prostředky poškozeným vrátit, na L. H., se kterou se seznámil v březnu 2010 v restauraci U Matyáše ve S., pod záminkou návratné půjčky na koupi bytu ke společnému bydlení vylákal dne 17. 6. 2010 částku ve výši 79.540,- Kč, kterou zaslala po prodeji svého bytu v L. na účet společnosti ACM Money Česká republika a. s., se kterou M. N. uzavřel smlouvu o úvěru dne 11. 5. 2010 a současně zástavní smlouvu k nemovitosti bytu poškozené, od této smlouvy však odstoupil, přičemž výše uvedená částka představovala penále za odstoupení od této smlouvy z jeho strany“ , čímž měl spáchat pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání , o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 6. 2014 , sp. zn. 6 To 17/2014, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně Mgr. Libuše Hrůšové proti němu podal dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a uvedl, že v řízení došlo k řadě podstatných vad řízení, jimiž byla porušena ustanovení, kterými se má zabezpečit objasnění věci a právo obhajoby. Trestní řízení nebylo vedeno řádným způsobem a byly porušeny právní předpisy, zejména trestní řád. Soud rovněž chybně posoudil, že jeho jednání je trestným činem. Podle dovolatele prvoinstanční rozsudek je zcela nepřezkoumatelný, jeho výroková část je nepřesná a neurčitá, jelikož v právní kvalifikaci a návětí nebyla dodržena jednota skutku. Bod I. a II. výroku rozsudku nebyl vůbec v popisu jednotlivých skutků a i kdyby se mělo jednat jen o písařskou chybu, je zřejmé, že skutky pod bodem II. právní kvalifikaci pokračujícího zvlášť závažného zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny nenaplňují a ani o této právní kvalifikaci v celém rozsudku není zmínky. Obviněný dále namítl, že provedené důkazy nebyly zhodnoceny správně a nebyla dodržena zásada rovnosti stran, když jeho důkazní návrhy nebyly provedeny. Jednalo se o výslechy navrhované v rámci odvolacího řízení, když tyto byly schopné prokázat skutečnosti svědčící o možnosti setkání jeho a svědka Ž. alias Mgr. K., a dále pak důkazy o tom, že i ve výkonu trestu ve věznici P. se vědělo o machinacích a snaze prodat benzinovou čerpací stanici ve Ch. třetí osobě. Zdůraznil, že jeho výpověď byla konzistentní, působila na rozdíl od výpovědi poškozeného R. C. M. logicky a srozumitelně, byl schopen odpovídat i na velmi detailní dotazy, a proto nebyl důvod jí nevěřit. Obviněný popřel, že by chtěl kohokoli uvést v omyl, od někoho vylákat finanční prostředky, a že by užíval listin, o kterých věděl, že nejsou pravé. Na vyřízení transakcí najal osoby právnicky vzdělané, které jej podvedly. Výpověď poškozeného není možné považovat za neopakovatelný a neodkladný úkon, proto jemu a jeho obhájci měla být dána možnost, aby se jeho výslechu účastnili. Poškozený nebyl osobou těžko dosažitelnou, jelikož je občanem švýcarské konfederace a dostavil se ke svému výslechu i k hlavnímu líčení. V další části svého podání dovolatel hodnotil některé provedené důkazy, když poukázal na to, že na jeho podporu bylo možno z výpovědi poškozeného v hlavním líčení použít několik jeho vyjádření. Například měl uvést, že se spolu (s obviněným) vždy dohodli na dalším postupu, čímž vlastně sám potvrdil, že dával (obviněnému) pokyn k dalšímu postupu a s jeho postupy byl srozuměn. Poškozený mu tak dal svolení k jednotlivým úkonům podle §30 tr. zákoníku a byl srozuměn s tím, že (obviněný) po něm bude chtít na vyřízení jednotlivých akcí finanční prostředky. Ty mu následně dobrovolně zasílal. Považoval za nespravedlivé, pokud by důvěra poškozeného měla být hodnocena jinak než důvěra obviněného v činnost třetích osob. Jako nepochopitelné se mu jevilo chování poškozeného v tom směru, že sám jako vzdělaný člověk, zaměstnaný po poměrně dlouhou dobu u švýcarské policie, ponechal bez jakékoliv kontroly nakládání se svými poměrně vysokými finančními částkami. Toto tvrzení bylo v rozporu s tvrzením, že se na všem spolu (s obviněným) vždy dohodli. Za nelogické považoval i další tvrzení poškozeného o tom, že měl pochybnosti již od roku 2005 (po přerušeném jednání se opravil, že se tak mělo stát v červnu 2006). Bylo s podivem, že po vzniku pochybností v letech 2005 - 2006 počkal až do roku 2010, než učinil příslušné právní kroky, a to přesto, že je bývalým policistou. Jeho výpověď byla nelogická a rozporuplná. Částku, kterou mu poškozený předal, použil na vyřízení jednotlivých záležitostí a uhradil tím i náklady na právní pomoc osob, které si pro vyřízení celé věci zjednal. Ve své důvěřivosti a nezkušenosti předal věc k vyřízení osobám, které ho následně podvedly. Sám s řadou osob jednal, a pokud poškozený přijel do ČR, organizoval společné schůzky. Není pravdou, že by poškozeného záměrně uváděl v omyl. Jako laik a osoba se v právu neorientující se plně svěřil do rukou třetích osob, kterým plně důvěřoval a byl - stejně jako poškozený - těmito osobami podveden. Tato bezmezná důvěra mu však nemohla být přičítána k tíži v tom směru, že by za ni měl být sám trestně odpovědný. Sám do celého obchodu rovněž investoval nemalé prostředky, jak ostatně ve své výpovědi potvrdil i poškozený. Další svědci se pak hájili způsobem, kterým eliminovali vlastní riziko trestního stíhání. Svědek H. se vyjadřoval i k jednání, které spolu vedli, a pokud by jeho údaje potvrdil, sám by se mohl stát trestně odpovědným. Proto výpověď tohoto svědka byla účelová, směřující toliko k ochraně jeho samotného. Skutečnosti uvedené v jeho výpovědi, a to zejména, že byl seznámen s osobami jménem P. a Mgr. K., potvrzovaly jeho obhajobu, že tyto osoby skutečně existovaly a měly mu pomáhat s vyřizováním jednotlivých právních záležitostí. Svědek Mgr. K. byl rovněž existující a nikoliv smyšlenou osobou. Tento svědek, s nímž se setkal při eskortě, ve své výpovědi potvrdil, že jej (obviněného) zná a měl s ním provádět nějaké transakce, a pokud následně odmítl vypovídat, pak jen z obavy z vlastního trestního stíhání. K usvědčujícímu důkazu, že měl ve svém počítači listiny ve složce „dokumenty pro M.“, které měl použít jako pravé, obviněný namítl, že soudy měly vzít v úvahu, že návrhy smluv se zasílají elektronicky, přičemž neobsahují žádné podpisy. Návrhy dokumentů pro něj vytvořila třetí osoba. Samotné uložení dat v počítači nebylo trestně postižitelným jednáním. V žádném případě mu nebylo prokázáno, že inkriminované listiny padělal. Dané listiny také jako pravé neužil, protože mu nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu. Listiny považoval za pravé, jelikož důvěřoval osobám, které na vyřízení jednotlivých úkonů zjednal (jednalo se o svědky H., Ž. alias Mgr. K., P. či P. a další). Tyto osoby jej podvedly, zneužily jeho důvěry a neznalosti práva. Protože byl v dobré víře, že listiny byly pravé, nebylo u něj možné dovodit úmysl ve vztahu k tomu, aby tyto listiny použil jako pravé. Nebylo prokázáno, že by jeho jednání mohlo být podřazeno pod kteroukoliv ze skutkových podstat trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny. Podle dovolatele některé skutky postrádaly logiku. Jednalo se o řazení útoků pod bodem 1.21 či 1.23 (str. 43 a 44 rozsudku), ke kterým mělo docházet v obdobích, která byla uvedena v opačném časovém sledu. Jako neprůkazný se mu jevil popis skutků (např. na str. 44 - 48 napadeného rozsudku). Nenakládal s listinami, které získal od třetích osob jako s pravými, nepojal podezření, že by neměly být pravými. Nemohl uvést poškozeného R. C. M. v omyl v úmyslu získat od něj finanční prostředky, když věřil osobám, které najal na vyřizování právních záležitostí a informace, které předával tomuto poškozenému, považoval za pravdivé. Nikoho nechtěl uvést v omyl a nikterak se nechtěl na úkor poškozeného obohatit. K trestnému činu podvodu, kterého se měl dopustit na svých známých či přítelkyních, obviněný uvedl, že je nechtěl nikdy podvést a peníze jim nevrátit. Nejprve se jim sice představil jako P., ale po navázání bližší známosti všem ženám sdělil své jméno. Není pravdou, že by používal na tyto ženy smyšlených historek o nutnosti investic, která měla směřovat k navrácení peněz, neboť celou dobu věřil, že jím prováděné úkony prostřednictvím třetích osob povedou k vymožení jeho nároků. Měl zájem vrátit poskytnuté finanční prostředky, ovšem vzhledem na to, že je ve vazbě, není zaměstnán a nemá jiný příjem, nebylo mu to umožněno. Přitom bylo zřejmé, že ještě před vzetím do vazby část svých závazků splatil či učinil kroky k úhradě dluhů. Ke svým dluhům se hlásil a svým závazkům se nikterak nevyhýbal. Pokud by byl na svobodě, byly by již s největší pravděpodobností splaceny. Z tohoto důvodu bylo na místě postupovat v souladu s §12 tr. zákoníku. Dovolatel dále namítl, že soudy nesprávně interpretovaly znalecké posudky. Z nich vyplynulo, že je podprůměrně inteligentní a bylo nemožné, aby takto rozsáhlou a propracovanou trestnou činnost vymyslel. Bylo nepravděpodobné, že by si byl schopen vymyslet tak rozsáhlou výpověď a opakovat ji zcela shodně jak v přípravném řízení, tak u hlavního líčení. Údaje uváděné znalcem, že musel jeho stav konzultovat s MUDr. J., se nezakládaly na pravdě, jelikož psycholog Dr. M. byl v době konzultace zcela běžně k dispozici. Pokud nedošlo k realizaci transakcí, nestalo se tak z důvodů, které by mohl (obviněný) ovlivnit. Stejně jako poškozený R. C. M. byl důvěřivý a věřil osobám, které si na vyřízení záležitostí najal a těmito byl pak podveden. Nechal se podvést třetími subjekty, kterým plně důvěřoval, aniž by byl schopen jejich podvodné jednání rozpoznat. Určitou vinu nesl i poškozený, který mohl dříve zjistit, že se v celé jeho kauze děje něco nesprávného a nezákonného a mohl sám vůči třetím osobám, které je podvedly, zasáhnout. Bylo nelogické, že poškozený činil kroky směřující k jeho obvinění až v roce 2010, když měl podezření již v letech 2005 - 2006. Proto navrhoval provést znalecký posudek na poškozeného, stejně tak navrhoval provést výslech své matky a další důkazy, které mohly potvrdit jeho obhajobu. Jeho návrhům však soudy nevyhověly. Obviněný zopakoval své přesvědčení, že nebylo prokázáno, že by jeho jednání bylo možné podřadit pod jednotlivé skutkové podstaty trestných činů a že by jeho jednání bylo trestným činem. Ve své důvěřivosti se nechal podvést třetími osobami, nežil si nad poměry, nevlastnil žádný hodnotnější či luxusnější majetek, prostředky od poškozeného užil k jím tvrzeným účelům. Bylo nemožné, aby částku, která mu byla přičítána jako škoda, užil na běžnou spotřebu. Finanční prostředky použil jen za účelem toho, aby se domohl svých práv a práv poškozeného. Doplnil, že nehovoří dobře německy a pokud tlumočil poškozenému jiné věci, než které byly skutečně řečeny, bylo tomu tak proto, že neovládá německý jazyk perfektně. Proto bylo nutné, aby soud respektoval zásadní zásady trestního práva a především zásadu presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo. Výsledky dokazování nemohly vést k závěru, že jeho jednání naplnilo znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí. S odkazem na ustanovení §265 o odst. 1 tr. ř. dovolatel podal rovněž návrh na přiznání odkladného účinku dovolání a požádal, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. Jako důvod uvedl, že je povinen nastoupit k výkonu nepodmíněného trestu jako prvotrestaný a pokud by musel výkon trestu nastoupit a následně by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jeho dovolání je důvodné, byla by mu výkonem trestu způsobena újma. K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), jenž nejprve v obecné rovině uvedl, že dovolání přes svůj značný rozsah obsahovalo převážně námitky, které deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídaly. V podrobnostech státní zástupce ve vztahu ke skutkům vymezeným pod body I. a II. výroku o vině uvedl, že dovolání téměř neobsahovalo námitky, které by byly z hlediska formálně deklarovaného dovolacího důvodu relevantní. Podatel takřka výlučně brojil proti úplnosti provedeného dokazování a proti hodnocení důkazů soudy, a to jednak v obecné rovině, jednak při hodnocení jednotlivých konkrétních důkazů. Na podkladě této polemiky a vlastních hodnotících úvah odmítal většinu skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkových větách a prosazoval vlastní mnohonásobně opakovanou skutkovou verzi, podle které měl v úmyslu peněz získaných od R. C. M. použít k realizaci podnikatelských aktivit ve výroku o vině uvedených a byl sám podveden osobami, které si k vyřízení těchto záležitostí najal; tyto osoby mu rovněž měly podstrčit padělané veřejné listiny. Tuto skutkovou konstrukci uplatňoval dokonce i ve vztahu ke skutku pod bodem II. výroku o vině, přestože zde v některých případech působí téměř bizarně (není např. jasné, jak by mělo údajné podvodné jednání třetích osob souviset s tím, že vylákal od poškozené P. J. finanční prostředky mj. pod záminkou koupě osobního automobilu, horského kola a koupě bytu, nebo od poškozené P. S. mj. pod záminkou úhrady výživného – body II/2,4 výroku o vině.) Podatel tedy nenamítal nesoulad skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkových větách a zákonných znaků zločinů podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, ale domáhal se zásadní změny skutkového základu soudních rozhodnutí. Výlučně procesního, nikoli hmotněprávního charakteru pak podle státního zástupce byly dovolatelovy námitky týkající se procesní použitelnosti výpovědi svědka R. C. M. z přípravného řízení a námitky týkající se porušení procesní, nikoli hmotněprávní zásady in dubio pro reo. Skutkového charakteru byla argumentace týkající se znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, která ani vzdáleně nesouvisela s hmotněprávní otázkou jeho příčetnosti. Ze znaleckých posudků se snažil dovodit závěry, které z nich naprosto nevyplývaly, když např. podle jednoho z posudků jeho intelektové schopnosti nejsou forenzně významně narušeny a jeho osobnost je s rysy nezdrženlivosti, nestálosti, s rysy amorálními a asociálními (odkázal tu na str. 172 rozsudku nalézacího soudu). Pokud podatel okrajově zmiňoval nevyhovující popis některých dílčích skutků, pak podle státního zástupce tato námitka zřejmě směřovala nikoli proti vymezení skutku ve výroku o vině, ale proti argumentaci obsažené v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu; námitky směřující toliko proti kvalitě odůvodnění soudních rozhodnutí jsou ovšem nepřípustné již s ohledem na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. Pokud se týkalo vymezení skutku ve výroku o vině, pak nebylo jasné, co by mělo být časově nebo vnitřně nelogického na zjištění pod body I/21 a I/23 výroku o vině, podle kterých na podkladě nepravdivých informací obviněného poškozený poslal prostřednictvím bankovních převodů na účet obviněného dne 13. 7. 2005 částku 5.000 Euro a dne 31. 8. 2005 částku 4.000 Euro. Státní zástupce dále uvedl, že bezpředmětná byla i námitka dovolatele, podle které on sám veřejné listiny nepadělal. Zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku se totiž podle právní věty rozsudku dopustil formou použití padělané a pozměněné veřejné listiny jako pravé, nikoli tak, že by listiny sám fyzicky padělal a pozměňoval. I tuto námitku ostatně formuloval jako primárně skutkovou, když namítal, že („… nebylo prokázáno, že by to byl on…“). Pokud pak zpochybňoval subjektivní stránku uvedeného trestného činu, pak tyto jeho námitky vycházely výlučně ze skutkového tvrzení, podle kterého byl sám podváděn třetími osobami. Podle státního zástupce tak s jistou tolerancí bylo možno pod deklarovaný dovolací důvod podřadit pouze námitky týkající se přiřazení jednotlivých právních kvalifikací k jednotlivým skutkům ve výroku o vině. (Stěží bylo možno ovšem konstatovat, že by se tyto námitky týkaly dovolatelem uváděné problematiky jednoty skutku.) Racionální jádro těchto značně složitě formulovaných námitek bylo spatřovat v tom, že jako zvlášť závažný zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku byly posouzeny i dílčí útoky uvedené pod bodem II. výroku o vině, které znaky tohoto trestného činu nevykazovaly. (Námitky týkající se „neexistujícího“ bodu I. II. výroku o vině považoval státní zástupce za zmatečné, když bylo zřejmé, že pokud byl ve výroku o vině uveden u některých právních vět a zákonných pojmenování trestného činu odkaz „ad II.)“, týkal se skutků uvedených pod body I. a II. výroku o vině, z čehož ostatně vycházel i dovolatel při své další argumentaci.) K těmto námitkám státní zástupce uvedl, že dílčí útoky uvedené pod body I. a II. výroku o vině vykazovaly znaky pokračujícího trestného činu podvodu §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku (proti existenci podmínek pokračování podle §116 tr. zákoníku dovolatel žádné námitky nevznášel), útoky pod bodem I. pak navíc i znaky trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění uvedených pod bodem II. výroku o vině vskutku nevyplývalo, že by padělaných veřejných listin vydaných státními orgány používal i při podvodném jednání vůči svým přítelkyním a známým. Tomu odpovídalo i uvedení právních vět trestných činů ve výroku o vině, kde bylo v souvislosti s právní větou trestného činu podle §348 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku odkázáno toliko na bod I. výroku o vině. Je skutečností, že v souvislosti se zákonnými pojmenováními souzených trestných činů ve výroku o vině nalézací soud ve svém rozsudku odkázal na body „ad I.II.)“ výroku o vině i u pokračujícího trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku. Z již zmíněné tzv. právní věty a též z argumentace na str. 180 verte – 181 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ovšem vyplývalo, že znaky trestného činu podle §348 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku soud považoval za naplněné pouze u dílčích útoků pod bodem I. výroků o vině. Trestné činy podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a §348 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku byly spáchány v jednočinném souběhu a soud mohl koneckonců postupovat i tak, že by jejich skutkový popis ve výroku o vině na body I. a II. vůbec nerozděloval. Za této situace státní zástupce považoval výše uvedený ne zcela přesný odkaz na body „ad I. II.)“ uvedený v souvislosti se zákonným označením trestných činů pouze za určitou formulační nepřesnost a nedůslednost při koncipování rozsáhlého výroku o vině, která vadu uvedenou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v žádném případě nezakládala. Podle státního zástupce pod deklarovaný dovolací důvod bylo možno – ovšem s ohledem na její poněkud nejasnou a zkratkovitou formulaci s dosti značnou dávkou tolerance – podřadit námitku, kterou se dovolatel s odkazem na částečné splácení úvěrů domáhal aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve vztahu k výroku o vině přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 trestního zákoníku. Tuto námitku však nepovažoval za důvodnou. Pokud se týkalo škody jako formálního znaku některých kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku, pak judikatura Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ve věci pod sp. zn. 8 Tdo 286/2011) se v poslední době přiklání k závěru, že škoda vzniká již čerpáním úvěru, tj. momentem, kdy finanční prostředky opustily majetkovou sféru poskytovatele úvěru, a splácení úvěru lze považovat toliko za náhradu škody. Obecně při tom platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku a který je v něm označen za trestný, je trestným činem. Částečné splácení úvěrů tedy nemůže být považováno za výjimečnou okolnost opravňující k tomu, aby jednání obviněného vykazující všechny formální znaky přečinu úvěrového podvodu dle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku nebylo s odkazem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku považováno za trestný čin. Pro úplnost státní zástupce dodal, že dovolatel byl vzat do vazby až dne 3. 2. 2011. S ohledem na dlouhodobost páchání trestné činnosti popsané pod bodem II. výroku o vině, kdy dovolatel „inkasoval“ peníze od poškozených již od roku 2006, proto považoval za naprosto bezpředmětné, pokud dovolatel nyní tvrdil, že měl v úmyslu peníze vrátit i podvedeným ženám a že mu to bylo znemožněno jeho vzetím do vazby. Státní zástupce proto uzavřel, že dovolací námitky obviněného z velké části neodpovídaly formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, zčásti pak šlo o námitky zjevně nedůvodné, a navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.). Dovolatel předložil Nejvyššímu soudu mimořádně rozsáhlé podání tvořené čtrnácti stranami textu, které však svým obsahem příliš neodpovídalo tomu, co je Nejvyšší soud oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat, když většina jeho textu obsahovala námitky skutkového a procesního charakteru. Dovolatel tak evidentně mylně zaměňoval řízení dovolací za „druhé“ řízení odvolací a domáhal se toho, aby Nejvyšší soud znovu přezkoumal námitky v předchozím řízení již uplatněné. Líčil totiž velmi podrobně svou vlastní verzi skutkového děje, kterou však již soud prvého stupně s jistotou a přesvědčivostí vyvrátil skutkovými zjištěními, která podrobně popsal v obsáhlém výroku i odůvodnění svého rozsudku. Výhrady proti odsuzujícímu rozsudku obviněný uplatnil již v podaném odvolání, soud druhého stupně se však s nimi náležitě vypořádal. Úlohou Nejvyššího soudu rozhodně není, aby činil rekapitulaci skutkových tvrzení učiněných v předchozím řízení, ostatně to zvláště v dané věci nebylo efektivní již s ohledem na zásadu ekonomie řízení. Nejvyšší soud nicméně považuje za nutné vyslovit, že dovolatel se i ve svém podání znovu snažil předkládat tvrzení a námitky, o nichž bylo již v předchozím řízení s jistotou zjištěno, že jejich pravdivostní hodnota je nulová. Postačovalo si zcela a pozorně přečíst odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, z nichž se podává, že soudy se všemi těmito námitkami zabývaly a vyslovily k nim své hodnocení a přesvědčivé závěry. Výslovně lze například připomenout, že námitku neprovedení navrhovaných důkazů (zejména výslechem svědků) soudy nepominuly, nýbrž se s ní náležitě vypořádaly a řádně odůvodnily, proč je neprovedly. Nejvyšší soud proto opětovně připomíná, že není povolán k dalšímu přezkumu toho, co již bylo skutkově prokázáno v předchozím řízení, a k těmto námitkám dovolatele zpětně odkazuje na obsah odůvodnění rozhodnutí nižších soudů, kde byly tyto námitky podrobně zodpovězeny. V tomto směru nepomíjí ani vyjádření státního zástupce, který se některými skutkovými námitkami obviněného ve svém podání zabýval a jehož názor Nejvyšší soud shledal rovněž přiléhavým, takže na něj rovněž odkazuje. Ve shodě s vyjádřením státního zástupce Nejvyšší soud považuje za výlučně procesního, nikoli hmotněprávního charakteru také dovolatelovy námitky týkající se procesní použitelnosti výpovědi svědka R. C. M. z přípravného řízení a námitky týkající se porušení ryze procesní zásady in dubio pro reo. Skutkového charakteru pak byla argumentace týkající se znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, která vůbec nesouvisela s hmotněprávní otázkou příčetnosti obviněného. Navíc pak dovolatel se ze znaleckých posudků snažil dovodit závěry, které z nich naprosto nevyplývaly, když např. podle jednoho z posudků jeho intelektové schopnosti nejsou forenzně významně narušeny a jeho osobnost je s rysy nezdrženlivosti, nestálosti, s rysy amorálními a asociálními (srov. stranu 172 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Lze tak shrnout, že dosud zmíněnými námitkami dovolatel zásadně směřoval jak do rozsahu provedeného dokazování, tak do oblasti skutkových zjištění, a napadal vlastní proces dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů, jak je upraveno v §2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy namítal nedostatky skutkové a procesní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.), a námitky procesní nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V obecné rovině právní lze konstatovat, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Avšak v daném případě se ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývala zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. V rozhodnutích učiněných v předchozím řízení jsou (oproti názoru dovolatele) řádně zdůvodněny závěry, které soudy učinily, přičemž tyto závěry odpovídají provedeným důkazům. Je patrné, že soudy nižších stupňů postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění napadeného rozhodnutí i rozsudku soudu prvého stupně splňuje požadavky zákonem požadované (srov. zejména ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.) a jako takové jsou plně přezkoumatelné. Pokud by dovolatel uplatnil pouze uvedené irelevantní námitky, bylo by namístě odmítnout jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Nejvyšší soud však – s jistou mírou tolerance – shledal v podání dovolatele několik námitek právně relevantních, tedy formálně podřaditelných pod uplatněný dovolací důvod. Jednalo se o následující námitky. Za prvé dovolatel namítal, že soud rozdělil jeho jednání pod body I. - III., avšak v právní větě uznal obviněného vinným ze spáchání trestných činů pod body I., I. II. a III., když bod I. II. v popisu jednotlivých skutků není uveden, a že jeho jednání kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin padělání a pozměňování veřejné listiny i pod bodem I. II., kterýžto v popisu skutku uveden není a skutky pod bodem II. kvalifikaci zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny nenaplňují. Uvedená námitka není důvodná. Dovolatel tuto námitku opírá pouze o to, že soud v právní větě nejprve vymezil pod body I., II. a III. slovním popisem jednotlivé trestné činy, jimiž byl (obviněný) uznán vinným, a následně je vymezil pod body I., II. a III. číselným uvedením ustanovení tr. zákoníku. To pak rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, a to tak, že na str. 176 uvedl, že obviněný svým jednáním popsaným v bodě I. a II . skutkové věty výroku rozsudku naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu (pokračujícího) podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a tímto činem způsobil na cizím majetku škodu velkého rozsahu, a na str. 177 odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obviněný dále svým jednáním popsaným v bodě I . skutkové věty výroku rozsudku naplnil všechny zákonné znaky (pokračujícího) zvlášť závažného zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1,3 písm. c) tr. zákoníku, neboť padělanou veřejnou listinu a veřejnou listinu s podstatně změněným obsahem užil jako pravou a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu, a konečně na str. 178 odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obviněný svým jednáním popsaným v bodě III . skutkové věty výroku rozsudku naplnil všechny znaky skutkové podstaty (pokračujícího) přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, neboť při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje a tímto činem způsobil větší škodu. Podle názoru Nejvyššího soudu z uvedeného je nepochybné, jakými trestnými činy a za jaká jednání byl obviněný uznán vinným. Soud prvého stupně sice mohl dotčené trestné činy v právní větě více rozepsat, čímž by učinil text přehlednější a nezadával by tak podnět k jeho zpochybňování, ovšem i přesto, že tak neučinil, je jeho výrok srozumitelný. Přiléhavě se k této námitce vyslovil i státní zástupce ve svém vyjádření, s nímž se Nejvyšší soud ztotožnil, takže na argumentaci v něm uvedenou rovněž odkazuje. Jako druhou relevantní námitku dovolatel uvedl, že v jeho jednání chyběl zákonný znak uvedení v omyl. Ani tato námitka však nemá reálného podkladu, neboť nelze mít pochyb o tom, že (obviněný) jednal v úmyslu přímém [srov. §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], když sděloval jednotlivým poškozeným nepravdivé informace a na základě toho na nich vylákal (zejména) finanční prostředky. Jakým způsobem tak činil, je dostatečně podrobně popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvého stupně, jenž zavinění obviněného v úmyslu přímém odůvodnil na str. 173 a násl. svého rozsudku, kde mimo jiné uvedl: „Obžalovaný si byl vědom svých aktuálních finančních možností a byl si také vědom toho, že peníze nevrátí a od počátku jednoznačně jednal v úmyslu získané peníze si ponechat. Zavinění ve formě přímého úmyslu vyplývá z provedených důkazů, na základě kterých byl jednoznačně prokázán způsob, jakým obžalovaný lákal peníze od jednotlivých poškozených. Od počátku musel vědět a také věděl, že peníze nevrátí a přesto si pod smyšlenými a nepravdivými záminkami půjčoval další a další částky a postupně rozšiřoval okruh podvedených osob. Podvodné jednání obžalovaného bylo samozřejmě v příčinné souvislosti se způsobením zjištěné škody, tedy s částkou, o kterou se obžalovaný obohatil. Na str. 177 a 178 soud dále uvedl, že „… obžalovaný jednal v úmyslu přímém, … vyžadoval stále další a další finanční prostředky, předstíral další a další smyšlené záminky a stále zvětšoval okruh podvedených osob. Z toho je zřejmé, že jeho úmysl směřoval k tomu, aby získával pro svoji potřebu finanční prostředky bez jakéhokoliv omezení. Byť se nepodařilo prokázat, že listiny padělal či jejich obsah podstatně změnil obžalovaný, je zcela zřejmé, že si jejich charakteru musel být … vědom a jednal tedy v úmyslu přímém dle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku“. K bodu III. výroku rozsudku soud prvého stupně uvedl, že „… z hlediska subjektivní stránky, tedy pokud jde o zavinění obžalovaného, lze uzavřít, že tento jednal v úmyslu přímém dle §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Obžalovaný věděl, že jeho údaje o zaměstnavateli a výši měsíčního příjmu jsou v rozporu se skutečností, přesto tyto opakovaně prezentoval za účelem sjednání úvěrové smlouvy“ (srov. stranu 180 rozsudku). Stejný závěr vyslovil i soud druhého stupně (srov. stranu 11 odůvodnění jeho rozhodnutí). Nejvyšší soud považuje za zbytečné dále citovat či jen parafrázovat vyjádření soudů nižších stupňů, když s jejich názorem se plně ztotožnil, a tak postačovalo připomenout to podstatné, co již tyto soudy vyslovily. Nejvyšší soud tak uzavírá, že dovolatelova námitka nedostatku subjektivní stránky je zcela bezdůvodná. Za třetí relevantní námitku lze považovat dovolatelovu námitku subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku), kterou uplatnil s odkazem na částečné splácení úvěrů ve vztahu k výroku o vině přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Je tomu tak ovšem – s ohledem na její nepříliš jasnou formulaci – opět jen s určitou dávkou tolerance. Ani této námitce však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, str. 117 a 118). Takto vymezeným kriteriím pro použití zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio však jednání obviněného vůbec neodpovídalo. Obviněný páchal rozsáhlou trestnou činnost po poměrně dlouhou dobu na úkor celé řady poškozených, jimž způsobil vysokou škodu. Namítal-li, že některé úvěry částečně splácel, ani to nemůže být považováno za natolik výjimečnou okolnost, která by mohla vést soudy k úvaze, že by jednání vykazující všechny formální znaky přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku nemělo být považováno s odkazem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku za trestný čin. Ani Nejvyšší soud přitom nemohl přisvědčit dovolatelově námitce, že ve splácení úvěrů mu bylo zabráněno vzetím do vazby, neboť do té byl vzat až dne 3. 2. 2011. Jestliže trestnou činnost popsanou pod bodem II. výroku o vině páchal již od roku 2006, měl nepochybně řadu let na to, aby ještě před vzetím do vazby úvěry splácel, měl-li takový úmysl, jak v dovolání tvrdil. V té souvislosti je vhodné připomenout, že podle platné judikatury k trestnému činu úvěrového podvodu, jak na to správně poukázal ve svém vyjádření státní zástupce, škoda vzniká již čerpáním úvěru a splácení je pouze náhradou škody. Jednání obviněného vykazuje zcela zjevné znaky kriminálního jednání, které se v rámci civilněprávních vztahů nikdy nenacházelo. Nejvyšší soud proto neshledal důvodnost rozvedené námitky. Zjištěné jednání obviněného proto soudy nižších stupňů správně právně kvalifikovaly pod body I. a II. jako pokračující zvlášť závažný zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a jako pokračující zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a pod bodem III. jako pokračující přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Jen pro úplnost lze dodat, že i Nejvyšší soud považoval za bezpředmětnou námitku dovolatele, že on sám veřejné listiny nepadělal, neboť zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku se podle tzv. právní věty rozsudku dopustil formou použití padělané a pozměněné veřejné listiny jako pravé, nikoli tak, že by listiny sám fyzicky padělal a pozměňoval. A pokud současně zpochybňoval subjektivní stránku uvedeného trestného činu, pak i tato námitka vycházela výlučně ze skutkového tvrzení, podle něhož byl sám podváděn třetími osobami. Jestliže Nejvyšší soud již výše konstatoval, že rozhodnutí soudů nižších stupňů, že jednání, pro která byla dovolatel uznán vinným, naplnila skutkové podstaty vyjmenovaných trestných činů, jsou správná a zákonná, činí dovětek, že pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak je třeba připomenout, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.). Nejvyšší soud neopomněl ani to, že dovolatel ve svém podání učinil rovněž návrh na postup podle §265 o odst. 1 tr. ř. Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro takový postup a odklad výkonu rozhodnutí neshledal již s ohledem na způsob, jakým Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je považoval za zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 15. dubna 2015 Předseda senátu: JUDr. Jan Bláha