ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.176.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 176/2015-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. března 2015 o dovolání obviněného V. V. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 13 To 308/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 1 T 169/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 1 T 169/2013, byl obviněný V. V. uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Za trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným pod bodem 1) rozsudku, a dále za trestné činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 1 T 119/2006, byl podle §241 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 1 T 119/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Za zločiny týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a)
tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným pod body 2) a 3) rozsudku, a dále za pokračující přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a za pokračující zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 1 T 169/2013, byl podle §185 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to 3 ks sekyrek. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 1 T 169/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. pod bodem 1) výroku o vině, zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku pod bodem 2) výroku o vině a zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pod bodem 3) výroku o vině dopustil tím, že:
1)
v přesně nezjištěné době, v průběhu roku 2006, před svým zadržením policejním orgánem dne 18. 7. 2006, v Ú. n. O., v restauraci místní části K., po předcházející slovní rozepři a poté, co úderem otevřenou dlaní fyzicky napadl K. S. přiložením hlavně přesně neidentifikované střelné zbraně, přinutil jmenovanou k orálnímu pohlavnímu styku s nezjištěným mužem vystupujícím pod jménem „P.“, kterého poškozená ze strachu o svůj život orálně sexuálně uspokojila,
2)
v období nejméně od měsíce září roku 2010 do 27. 4. 2011 v obci Ch., okres Ch., v bytě v domě v ulici T., zejména psychicky, ale i fyzicky týral svou družku J. M., tak, že ji s vědomím jejího zhoršeného psychického stavu zapříčiněného i jeho násilným jednáním vůči ní v předcházející době, bezdůvodně, z malicherných důvodů či z důvodu nesplnění jeho požadavků a představ hrubými, vulgárními výrazy urážel a ponižoval, vyčítal jí, že zapříčinila jeho výkon trestu odnětí svobody, jmenovanou nezjištěným způsobem fyzicky napadal tak, že jí opakovaně způsobil nejméně pohmožděniny na různých částech těla, vyžadoval po ní, aby se podrobila jeho představám o způsobu pohlavního styku, ačkoli znal odmítavé stanovisko jmenované k jeho požadavkům, v přítomnosti jmenované fyzicky, nejméně v jednom případě zaútočil na jejího syna J. V., který z důvodu verbálních i fyzických ataků vůči jmenované a vůči němu utíkal ze společné domácnosti, což jmenovaná těžce nesla, kdy svým jednáním, které jmenovaná pociťovala jako těžké příkoří, vyvolal u jmenované posttraumatickou stresovou poruchu,
3)
v přesně nezjištěné době od 20.00 hodin dne 23. 3. 2013 do 02.40 hodin dne 24. 3. 2013 v Ch., v restauraci C. v ulici H., po předchozím požití alkoholických nápojů, donutil svou bývalou družku J. M. k pohlavnímu styku tak, že ji s vědomím jejího zamítavého postoje k zamýšlenému pohlavnímu styku uchopením za její paže odtáhl z prostor restaurace do vedlejší místnosti herny, ačkoli ho jmenovaná opakovaně žádala, aby ji nechal být, tak ji začal svlékat, přičemž jí úmyslně zastrčil svůj prst do jejího análního otvoru, vůči čemuž se jmenovaná ohradila tak, že mu sdělila, že ji to bolí, ve svém jednání pokračoval, kdy jí přikázal, aby si klekla, a požadoval po ní, aby mu mnula jeho prsní bradavky a třela mu penis, načež vzal její hlavu a s vědomím, že jmenovaná nevyvine z důvodů svých obav vůči němu žádné aktivní obrany, přiblížil ji ke svému penisu se záměrem uskutečnit orální pohlavní styk, jemuž se jmenovaná z důvodu svých obav z jeho jednání podvolila, neboť jím byla již v minulosti opakovaně, a to i zvlášť surovým způsobem v případě projeveného odporu vůči jeho požadavkům, fyzicky napadena, při pohlavním styku u něho k erekci a ejakulaci nedošlo, po upozornění přesně nezjištěnou osobou na příjezd hlídky Policie ČR na místo umožnil jmenované, aby se oblékla, sám se nechal jmenovanou rovněž obléknout, avšak jmenovanou i nadále omezoval v jejím pohybu tak, že ji držel za paže, kousal ji do nosu a rtů a tímto svým jednáním způsobil jmenované zranění spočívající nejméně v hematomech na vnitřních stranách paží a krevním výronu na pravém prsu.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný v celém rozsahu odvoláním. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 13 To 308/2014, bylo uvedené odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu, jako i proti rozsudku nalézacího soudu, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že se uvedených skutků nedopustil a i kdyby soudy vycházely z popsaných skutkových zjištění, nesprávně je právně posoudily.
Obviněný uvedl, že v posuzované trestní věci lze pochybovat o věrohodnosti svědků, poškozených, kteří vypovídali jak před orgány policie, tak posléze v hlavním líčení. V tomto směru poukázal na svědkyni K. S., která je podle jeho názoru aktivní uživatelkou drog, na nichž je závislá. Co se týče svědkyně J. M., která byla jeho družkou, je zjevné, že tato má k němu i v současné době určitý vztah a její svědecká výpověď, zejména pokud se týká domácího násilí, je uzpůsobena přáním okolí a nevychází z jejích vnitřních pocitů a stanovisek.
Obviněný dále popřel, že by se vůči poškozené K. S. dopustil trestného činu znásilnění. K žádnému násilí z jeho strany nedošlo, což ostatně vyplývá i ze samotných výpovědí. Zmínil, že vyšetřováním nebyla blíže vymezena doba, kdy mělo ke znásilnění docházet. Nebyla zjištěna ani osoba údajného P., jenž se měl uvedeného jednání účastnit. I kdyby se však všechny skutečnosti potvrdily, jeho jednání by vykazovalo maximálně znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 tr. zák.
Rovněž tak v případě zločinu znásilnění, kterého se měl dopustit vůči poškozené J. M., nebylo pro zmíněnou právní kvalifikaci doloženo nic, co by ji potvrzovalo. I pokud by připustil posouzení věci ve smyslu znaleckého posudku znalkyně z oboru psychologie, jednalo by se nanejvýš o omezování osobní svobody, nikoliv o zločin znásilnění.
V případě zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí měl obviněný za to, že došlo k manipulaci s jeho družkou J. M., neboť jeho jednání, jak vyplývá z vyjádření svědků, nedosahovalo intenzity, která by odůvodňovala tuto právní kvalifikaci. Věc měla být podle jeho mínění postoupena k řešení příslušnému orgánu, jelikož bylo možné uvažovat maximálně o přestupku.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 13 To 308/2014, zrušil a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující (návrh na další postup ve věci učiněn nebyl).
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil námitky proti skutkovým zjištěním soudů a zejména proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, respektive svědecké výpovědi. Podle jejího názoru obviněný v mezích zvoleného dovolacího důvodu pouze namítl, že znaky přisouzených trestných činů nenaplnil, neboť skutek, jímž se měl dopustit trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., měl být správně právně posouzen jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., skutek, ve kterém soud spatřuje zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, neměl být vůbec posouzen jako trestný čin, neboť se jednalo pouze o přestupek, a konečně skutek, kdy byl soudem odsouzen pro zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, měl být správně právně posouzen jako přečin omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku.
Pokud jde o trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., státní zástupkyně konstatovala, že obviněný je zcela zřejmě jeho pachatelem, respektive spolupachatelem. Zdůraznila, že tento trestný čin má dvě jednání, přičemž v posuzované trestní věci uvedl obviněný poškozenou násilím do stavu bezbrannosti, přičemž druhý spolupachatel měl s poškozenou orální pohlavní styk, neboť poškozená jej musela uspokojit ústy. Jednání obviněného, které spočívalo v tom, že poškozenou přiložením zbraně donutil k orálnímu pohlavnímu styku s jiným mužem, bylo podle názoru státní zástupkyně násilím ve smyslu citovaného ustanovení. Státní zástupkyně je přesvědčena, že jednání obviněného nemohlo být posouzeno jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., poněvadž násilí obviněného směřovalo k tomu, aby poškozená uskutečnila jiný obdobný pohlavní styk s jinou osobou. Protože trestný čin znásilnění podle §241 tr. zák. je ve vztahu speciality k trestnému činu vydírání podle §235 tr. zák., je soudy zvolená právní kvalifikace správná.
Co se týče zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, státní zástupkyně poznamenala, že výrok, jímž byl obviněný tímto trestným činem uznán vinným, koresponduje s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku. Akcentovala, že obviněný se posuzovaného činu dopustil jednáním, které z hlediska své povahy, závažnosti, způsobu provedení a doby trvání očividně překročilo rámec běžného nebo obvyklého narušení partnerských vztahů a nabylo jasných rysů kriminálního činu. Podle ní je tedy vyloučeno akceptovat úvahu, že pokud byla poškozená dotčena jednáním obviněného, jednalo se pouze o přestupek. Jednání obviněného se projevovalo kombinací psychického a fyzického týrání, které bylo pro poškozenou značně ponižující a traumatizovalo ji takovým způsobem, že u poškozené došlo k vývoji posttraumatické stresové poruchy. Uzavřela, že právní posouzení skutku jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku je správné.
Za správnou označila i právní kvalifikaci skutku jako zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle ní i v tomto případě obsah skutkové věty, respektive popis událostí, odpovídá právnímu posouzení. Měla za to, že právní posouzení trestným činem omezování osobní svobody podle §171 tr. zákoníku, jež obviněný navrhl, není přiléhavé. Uvedeného přečinu se dopustí pachatel, který jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody. V posuzovaném případě však obviněný nejen poškozené bránil ve svobodném pohybu tím, že ji proti její vůli odvlekl z restaurace do herny, ale násilím na ní uskutečnil jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží. Úmyslně jí totiž zastrčil svůj prst do jejího análního otvoru a donutil ji i k orálnímu pohlavnímu styku.
Státní zástupkyně shrnula, že rozhodnutí soudů obou stupňů netrpí obviněným vytýkanými vadami, a proto navrhla, aby bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Že se obviněný jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině dopustil, v provedených důkazech oporu má. Pokud jde o skutek pod bodem 1), obviněný je usvědčován logickou, přesvědčivou, v podstatných rysech neměnnou, a proto věrohodnou výpovědí poškozené K. S. (č. listu 417-422, ve spojení s č. listu 175-177), s níž korespondují výpovědi svědků Z. Z. (č. listu 365), J. S. (č. listu 366-367), M. Š. (č. listu 367-368, ve spojení s č. listu 203) a J. M. (č. listu 527 a 528). Co se týče skutku pod bodem 2), obviněného usvědčuje výpověď poškozené J. M. (č. listu 527 a 528, ve spojení s č. listu 45-48), podporované výpověďmi svědků J. Š. (č. listu 358-360, ve spojení s č. listu 535 a 536 a 59 a 60), Mgr. R. P. (č. listu 536 a 537), Mgr. I. K. (č. listu 537), D. Š. (č. listu 531 a 532, ve spojení s č. listu 110), M. Y. (č. listu 532 a 533), J. K. (č. listu 534), E. K. (č. listu 534 a 535) a M. P. (č. listu 98-102), jakož i výpovědí znalkyně PhDr. Blanky Špíškové (č. listu 529-531). O věrohodnosti výpovědi poškozené svědčí nejen závěry znalkyně PhDr. Blanky Špíškové, nýbrž i fakt, že uvedená výpověď nestojí osamoceně. Ve vztahu ke skutku pod bodem 3) výroku o vině je obviněný usvědčován výpovědí poškozené J. M. (č. listu 527 a 528, ve spojení s č. listu 45-48), výpovědí svědků J. Š. (č. listu 358-360, ve spojení s č. listu 535 a 536 a 59 a 60) a J. H. (č. listu 363 a 364) a lékařskou zprávou MUDr. P. H. (č. listu 184). Co do případných pochybností stran kredibility výpovědi poškozené nutno opětovně poukázat na závěry znalkyně PhDr. Blanky Špíškové a na vzájemnou shodu mezi jednotlivými důkazy.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 4 až 10 rozsudku nalézacího soudu, str. 4 a 5 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud prvního stupně, s jehož závěry se soud odvolací ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
S ohledem na napadené usnesení odvolacího soudu, obsah dovolání a uplatněný důvod dovolání je významnou otázka, zda správně zjištěné jednání obviněného popsané ve výroku v tzv. skutkové větě výroku o vině ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. [ad bod 1)], zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku [ad bod 2)] a zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [ad bod 3)]. Obviněný totiž namítá, že jednání pod bodem 1) výroku o vině vykazuje maximálně znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 tr. zák., jednání pod bodem 2) výroku o vině s ohledem na malou intenzitu nanejvýš znaky přestupku a jednání pod bodem 3) případně znaky skutkové podstaty přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku.
Pokud jde o výtky vztahující se k právní kvalifikaci skutku popsaného pod bodem 1) a 3) výroku o vině, nutno konstatovat, že tyto byly formulovány veskrze obecně. Obviněný nespecifikoval důvody, jež ho vedou k závěru, že jeho jednání popsané v příslušných částech skutkové věty výroku o vině vykazuje znaky skutkové podstaty jiných trestných činů než těch, jimiž byl uznán vinným. Za této situace proto nezbývá než poukázat na zásadní rozdíly mezi trestnými činy, jimiž byl obviněný uznán vinným, a trestnými činy, o nichž se obviněný domnívá, že jimi uznán vinným být měl, a v souvislosti s tím zjistit, zda jsou výhrady obviněného opodstatněné.
Trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného. Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Trestný čin znásilnění podle §241 tr. zák. je k trestnému činu vydírání podle §235 tr. zák. v poměru speciality. Na rozdíl od trestného činu vydírání je trestný čin znásilnění po objektivní stránce charakterizován dvojím jednáním, a to násilným jednáním a jednáním spočívajícím ve vykonání soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku, přičemž ke spolupachatelství na znásilnění postačuje, jestliže se spolupachatel podílí alespoň na jednom z uvedených jednání. Spolupachatelem znásilnění je každý, kdo použil násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí, i když se nepodílel na dalším jednání, jež spočívá v souloži nebo jiném obdobném pohlavním styku (srov. č. 66/1955, č. 17/1982 Sb. rozh. tr.). Trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. se tak může dopustit i ten, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí ženu k souloži nebo jinému obdobnému pohlavnímu styku s jiným mužem. Obviněný, jenž poté, co poškozenou K. S. úderem otevřenou dlaní fyzicky napadl, ji přiložením hlavně střelné zbraně přinutil k orálnímu pohlavnímu styku s jiným mužem, neztotožněným P., tedy násilím a pohrůžkou bezprostředního násilí poškozenou donutil k tzv. jinému obdobnému pohlavnímu styku. Za takový pohlavní styk se podle právní nauky i praxe soudů považuje pohlavní styk, který je způsobem provedení a svou závažností srovnatelný se souloží, přičemž závažnost je třeba hodnotit především z hlediska jeho následků pro oběť. Posuzováno z těchto hledisek není pochyb, že orální pohlavní styk do této kategorie zjevně náleží. Byť se obviněný na dalším jednání, jež spočívalo v jiném obdobném pohlavním styku, přímo nepodílel, násilného jednání ve smyslu ustanovení §241 tr. zák. se dopustil. Jednání obviněného směřovalo k vykonání tzv. jiného obdobného pohlavního styku a tento jiný obdobný pohlavní styk umožnilo. Kvalifikace skutku jako trestného činu znásilnění podle §241 tr. zák. je proto zcela namístě, přičemž soudy se správně vypořádaly i s otázkou časové působnosti trestního zákona, když trestnost činu posoudily podle zákona účinného v době jeho spáchání, jelikož posouzení podle tohoto zákona je pro obviněného příznivější než posouzení jeho trestnosti podle zákona pozdějšího, tj. trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. (§16 odst. 1 tr. zák., shodně §2 odst. 1 tr. zákoníku).
Co se týče jednání popsaného pod bodem 3), i v tomto případě byl skutek správně právně posouzen. Zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, a spáchá čin souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží. Přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného zločinu, které spočívají v tom, že jiného násilím donutil k pohlavnímu styku jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží. Za jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží se považuje takový styk, při jehož realizaci dochází k situaci srovnatelné s tou, jaká nastává u soulože. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky právě tohoto trestného činu evidentně naplňují. Podle příslušné části skutkové věty výroku o vině obviněný s vědomím zamítavého postoje poškozené k zamýšlenému pohlavnímu styku poškozenou uchopením za její paže odtáhl z prostor restaurace do prostor herny, kde ji navzdory jejím výslovně vyjádřeným protestům začal svlékat, přičemž jí úmyslně zastrčil prst do jejího análního otvoru, proti čemuž se poškozená sdělením, že ji to bolí, ohradila, a následně ji, využívaje jejího strachu z jeho osoby, donutil k orálnímu pohlavnímu styku, což je podle právní nauky i praxe soudů pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, jak již bylo ostatně vyloženo. V posuzované trestní věci tak obviněný poškozené tím, že ji proti její vůli odvlekl z restaurace do herny, nejen bránil užívat osobní svobody, nýbrž ji i násilím donutil k pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží, neboť jí úmyslně zastrčil svůj prst do jejího análního otvoru a donutil ji k orálnímu pohlavnímu styku. Vzhledem k tomu, že omezování osobní svobody bylo prostředkem ke znásilnění, souběh přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku se zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku není možný. Omezování osobní svobody je již zahrnuto ve skutkové podstatě zločinu znásilnění jako přísnějšího trestného činu (srov. č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
Ve vztahu k námitce, že jednání pod bodem 2) výroku o vině vykazuje s ohledem na malou intenzitu nanejvýš znaky přestupku, je vhodné se nejprve s větší podrobností zaměřit na teoretická východiska potřebná pro správné právní posouzení věci.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011). Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01, IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je tedy třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku).
Podle skutkové věty výroku o vině pod bodem 2) se obviněný zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku dopustil tím, že v období nejméně od měsíce září roku 2010 do 27. 4. 2011 v bytě, v němž žil se svou družkou, poškozenou J. M., tuto zejména psychicky, ale i fyzicky týral, a to tak, že ji s vědomím jejího zhoršeného psychického stavu, zapříčiněného i jeho násilným jednáním vůči ní v předcházející době, bezdůvodně, z malicherných důvodů či z důvodu nesplnění jeho požadavků a představ, hrubými vulgárními výrazy urážel a ponižoval, vyčítal jí, že zapříčinila jeho výkon trestu odnětí svobody, nezjištěným způsobem ji fyzicky napadal tak, že jí opakovaně způsobil nejméně pohmožděniny na různých částech těla, vyžadoval po ní, aby se podrobila jeho představám o způsobu pohlavního styku, ačkoli znal její odmítavé stanovisko k jeho požadavkům, v její přítomnosti fyzicky, nejméně v jednom případě, zaútočil na jejího syna J. V., který z důvodu verbálních i fyzických ataků vůči ní a také vůči němu utíkal ze společné domácnosti, což poškozená těžce nesla, přičemž svým jednáním, které poškozená pociťovala jako těžké příkoří, u ní vyvolal posttraumatickou stresovou poruchu.
Není pochyb o tom, že takto popsané jednání obviněného nese charakteristické rysy zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Uvedeného zločinu se dopustí, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, a páchá-li takový čin po delší dobu.
Podle stávající praxe soudů je znak „týrání“ vykládán v tom smyslu, že se jím rozumí takové zlé nakládání s osobou blízkou žijící s pachatelem ve společném obydlí, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a též určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. např. přiměřeně č. 20/1984, č. 20/2006 Sb. rozh. tr., stanovisko publikované pod č. 11/1984 Sb. rozh. tr.). Přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly nějaké následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy. Souvisí to s tím, že týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně, samy o sobě nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním intenzity, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1197/2008, ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 957/2010, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 7 Tdo 564/2013).
Co se týče znaku „po delší dobu“ jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, vzhledem k tomu, že již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním, musí se při páchání takového činu po delší dobu jednat o dobu trvání řádově v měsících. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, a naopak (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140-421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1745.). Určující je tedy nejen celková doba týrání, ale přihlédnout je třeba též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 105/2008, publikované pod č. 58/2008 Sb. rozh. tr.).
Obviněný s poškozenou J. M., osobou blízkou ve smyslu §125 tr. zákoníku, s níž žil ve společném obydlí, nakládal způsobem, který nelze označit než jako neakceptovatelný, zlý, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti. Škrtil ji, fackoval ji, kousal ji do obličeje, napadl ji kladivem, trhal jí vlasy, způsoboval jí pohmožděniny na různých částech těla, hrubě a vulgárně ji urážel, vědom si jejího odmítavého stanoviska vyžadoval po ní, aby se podvolila jeho představám o způsobu pohlavního styku. Obviněný poškozenou ponižoval, vyčítal jí, že může za všechny jeho problémy, zejména že zapříčinila jeho výkon trestu odnětí svobody, přičemž svého jednání se nevyvaroval ani před synem poškozené J. V., který v reakci na to, jakož i v reakci na útoky, jich se obviněný dopustil vůči němu samotnému, opakovaně utíkal z domova. Poškozená se obviněného bála, v důsledku jeho jednání začala trpět psychickými obtíži, které vedly k posttraumatické stresové poruše. S ohledem na tyto skutečnosti by bylo naprosto absurdní uvažovat o tom, že by takto intenzivní týrání, k němuž docházelo nejméně po dobu osmi měsíců, bylo posouzeno jinak než jako týrání, které pokračovalo po delší dobu.
Námitka obviněného, že jeho jednání mělo být s ohledem na malou intenzitu posouzeno maximálně jako přestupek, za výše uvedených okolností neobstojí. Obviněný poškozenou po dobu nejméně osmi měsíců soustavně, i několikrát týdně, psychicky a fyzicky týral, způsoboval jí nejen duševní (posttraumatická stresová porucha), ale i tělesná zranění (modřiny, vytrhané vlasy). Poškozená po dobu tři čtvrtě roku snášela ze strany obviněného značné příkoří, žila v permanentním strachu o sebe a svého syna. Nebyla schopna se atakům obviněného bránit, dobře jej znala, věděla, čeho je schopen. Je tedy nepochybné, že jednání obviněného nelze než považovat za typický, běžný případ zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Aplikace zásady subsidiarity trestní represe proto nepřichází v úvahu.
Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., přičemž relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání je zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. března 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková