ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.229.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 229/2015-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. března 2015 dovolání obviněného J. B. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 9 To 356/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 162/2013, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 9 To 356/2014, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 3 T 162/2013, byl obviněný J. B. uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, za což byl podle §329 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, přičemž výkon uvedeného trestu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný shora uvedeného přečinu dopustil tím, že v době ode dne 27. 10. 2007 do dne 30. 11. 2010, kdy J. B. vykonával funkci s. obce D., který s odkazem na ustanovení §38 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, byl povinen majetek obce využívat účelně a hospodárně a pečovat o jeho zachování a rozvoj, kdy v této době J. B. současně vykonával funkci jednatele společnosti D., s. r. o., kde jediným společníkem uvedené společnosti byla se 100% obchodním podílem obec D., jmenovaný jako s. obce úmyslně bez vědomí a souhlasu zastupitelstva obce dne 2. 11. 2007 v rozporu s ustanovením §85 písm. j) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, vyhotovil tzv. „Smlouvu o návratné finanční výpomoci“, uzavřenou mezi dlužníkem společností D., s. r. o., zastoupenou J. B. jako jednatelem společnosti, a obcí D. jako věřitelem, zastoupenou opět J. B. jako s. obce, kde uvedenou smlouvu podepsal za dlužníka i za věřitele sám J. B., kdy na základě této smlouvy poskytla obec D. společnosti D., s. r. o., bez souhlasu a vědomí zastupitelstva místo původně schválené částky 500.000 Kč navýšenou částku 800.000 Kč, tedy o 300.000 Kč více, než bylo schváleno zastupitelstvem obce, ačkoliv toto rozhodnutí je vyhrazeno zastupitelstvu obce, přičemž z uvedené částky bylo společností D., s. r. o., čerpáno na úvěr celkem 725.825 Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný v celém rozsahu odvoláním. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 9 To 356/2014, bylo uvedené odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Pro úplnost je zapotřebí dodat, že shora označené soudy v posuzované trestní věci již jednou rozhodovaly. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 3 T 162/2013, byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami ze dne 18. 9. 2013, č. j. 1 ZT 78/2013-31, pro skutek, v němž byl spatřován jednak přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek nebyl trestným činem. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2014, sp. zn. 9 To 92/2014, byl citovaný rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 9 To 356/2014, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, které opřel o dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný rekapituloval, že po jednání zastupitelstva obce, které schválilo půjčku ve výši 500.000 Kč, mu byla předložena leasingová smlouva, kterou společnost D., s. r. o., musela z důvodu zachování příznivých podmínek smlouvy uzavřít v krátkém časovém období. Dne 2. 11. 2007 proto obviněný s uvedenou společností uzavřel Smlouvu o návratné finanční výpomoci, na základě níž společnosti půjčil částku ve výši 800.000 Kč. Poté došlo k zakoupení stroje, který obec využívala. Své jednání si nechal schválit na nejbližší schůzi zastupitelstva obce; záměr obce poskytnout společnosti finanční výpomoc i za změněných podmínek tedy zůstává prokázán. Dovolatel zdůraznil, že z žádného z podkladů, jež mělo zastupitelstvo obce k dispozici, se nepodává, že by poskytnutím finanční výpomoci mělo dojít ke vzniku škody. Uvedené ostatně potvrdil i audit. Pokud překročil svou pravomoc, činil tak podle jeho názoru pouze proto, aby obci peníze do budoucna ušetřil, aby obec při nákupu zemního stroje netratila. Nadto nelze přehlédnout, že finanční výpomoc společnosti byla poskytnuta ve formě půjčky, jež byla dávno před podáním obžaloby řádně splacena (i přesto byl obviněný v původním rozsudku ze dne 5. 12. 2013 nesprávně uznán vinným také tím, že obci D. způsobil škodu ve výši nejméně 225.825 Kč). Jelikož obec vše, co půjčila, dostala nazpět, a vzhledem k tomu, že společnost byla ve stoprocentním vlastnictví obce, nemohl obviněný posuzovaný trestný čin spáchat. V jeho jednání nelze spatřovat úmysl předpokládaný v hypotéze trestného činu, tj. úmysl způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a trestní stíhání zastavil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že ačkoliv si je vědom toho, že státní zástupce ve svém vyjádření nemůže měnit a ani rozšiřovat rozsah dovolání obviněného, a přestože je mu známo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 251/2003, stejně jako znění ustanovení §265i odst. 3 tr. ř., podle něhož je rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu omezen uplatněnými dovolacími důvody, přičemž tato praxe Nejvyššího soudu je v souladu s názory autorů aktuálního komentáře k trestnímu řádu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3249), dovoluje si poukázat na podstatnější vadu napadeného usnesení, než jakou uvádí dovolatel.
Státní zástupce poznamenal, že podle popisu skutku v rozsudku nalézacího soudu byl obviněný s. obce až do 30. 11. 2010. Podle státního zástupce ale skutek nespočívá v samotné skutečnosti, že by byl jmenovaný s. Státní zástupce akcentoval, že předmětného skutku se měl obviněný dopustit jako s. tím, že dne 2. 11. 2007 sám se sebou uzavřel smlouvu, na jejím základě poskytla obec D. společnosti D., s. r. o., půjčku 300.000 Kč. Uvedl, že z odůvodnění na str. 3 a 4 rozsudku je zřejmé, že ze spáchání skutku uvedeným dnem vycházel rovněž nalézací soud, neboť od tohoto dne počítal možné promlčení, kdy dovodil, že by k němu došlo až dne 2. 11. 2017.
Státní zástupce se se závěrem nalézacího soudu stran promlčení neztotožnil. Namítl, že jednání obviněného popsané ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku mělo znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 tr. zák., který byl sankcionován trestem odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti, kdy podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. promlčecí doba takového trestného činu činila pět let. Státní zástupce připomněl, že právní kvalifikací odpovídající trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 tr. zák. je přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, který je sankcionován trestem odnětí svobody na jeden rok až pět let nebo zákazem činnosti, kdy podle §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku promlčecí doba takového přečinu činí deset let.
Vzhledem k tomu, že k promlčení trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 tr. zák. došlo již dne 2. 11. 2012 a k promlčení přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku by došlo až dne 2. 11. 2017, nelze podle státního zástupce než uzavřít, že pro obviněného posouzení podle pozdějšího zákona – nyní platného trestního zákoníku – nebylo příznivější, srov. §2 tr. zákoníku. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že aplikací trestního zákoníku bylo ustanovení §2 tr. zákoníku porušeno. Měl za to, že v posuzované trestní věci bylo trestní stíhání z důvodu promlčení nepřípustné, a pokud byla podána obžaloba, měl nalézací soud podle §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání obviněného zastavit. Státní zástupce podotkl, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vyhotoveno až dne 27. 5. 2013 a teprve následně doručováno. Zdůraznil, že soud nezjistil, že by proti obviněnému bylo během promlčecí doby od 2. 11. 2007 do 2. 11. 2012 vedeno nějaké jiné trestní stíhání. Že by došlo k přerušení promlčení, tedy nic nenasvědčuje.
Dále rovněž uvedl, že mu je zřejmé, že přirozeným nástrojem nápravy popsané vady je stížnost pro porušení zákona, současně podotkl, že tato stížnost, nedojde-li k nápravě v rámci dovolacího řízení, bude iniciována. Podle státního zástupce by náprava vady v rámci dovolacího řízení byla možná tehdy, pokud by Nejvyšší soud připustil výjimku ze svého stanoviska obsaženého v citovaném usnesení dne 12. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 251/2003, a vyslovil-li by, že v případech, v nichž je ze samotného popisu skutku zcela evidentní, že trestní stíhání bylo od počátku nepřípustné z důvodu promlčení, jedná se o natolik extrémní porušení zásad spravedlivého procesu, že Nejvyšší soud může dovoláním napadené rozhodnutí zrušit i za situace, že dovolatel uvedenou vadu v dovolání neuplatnil. Státní zástupce konstatoval, že by se muselo jednat o další průlom do zákonem striktně vymezeného dovolacího řízení, a to vedle postupu, který je Nejvyšším soudem užíván v případě tzv. extrémního rozporu, což je sám o sobě postup sporný (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3165). Navíc by bylo třeba vybočit z dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů, který porušení zásad spravedlivého procesu nenamítá.
Státní zástupce uzavřel, že případnou nápravu shora popsané vady ponechává na úvaze Nejvyššího soudu. Pokud jde o námitky obsažené v dovolání obviněného, s ohledem na zmíněné promlčení trestní odpovědnosti nepovažuje státní zástupce ani za nutné, ani za vhodné, aby se k nim vyjadřoval a aby navrhoval, jakým způsobem by měl dovolací soud v posuzované trestní věci rozhodnout. Pokud by tak totiž učinil, akceptoval by výsledky nezákonně vedeného trestního řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., bylo nutné postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumat zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů v dovolání uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. V konkrétní trestní věci dovolací soud výjimečně z důvodů dále uvedených soustředil svoji pozornost též k otázce zániku trestní odpovědnosti z důvodu promlčení, ač taková výtka a odkaz na dovolací důvod jí korespondující nebyly v dovolání učiněny.
Zásadní výhrady obviněného směřovaly proti správnosti právního posouzení skutku jako přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, poněvadž nebyla naplněna zákonem požadovaná pohnutka způsobit obci škodu. Z textu dovolání (byť poněkud neobratně formulovaného) současně také vyplývá nesouhlas obviněného s jeho trestním stíháním, o čemž svědčí návrh, aby bylo zastaveno.
I přes explicitně uplatněné námitky obviněného dovolací soud nemohl nechat stranou pozornosti upozornění státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství obsažené ve vyjádření k dovolání na závažný nedostatek soudů, které nevěnovaly náležitou pozornost otázce promlčení trestního stíhání jako jedné z okolností zakládajících jeho nepřípustnost ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dovolací soud si je vědom své rozhodovací praxe, že v dovolacím řízení, pokud není dovolání odmítnuto, lze přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost jen těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, a to pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, přičemž takto vymezenou šíři případného přezkumu není potom možné měnit toliko na podkladě námitek uvedených ve vyjádření podle §265h odst. 2 tr. ř., neboť obsahem tohoto podání má být jen vyslovení názoru oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. a), b) tr. ř.] na opodstatněnost dovolání podaného druhou oprávněnou osobou, resp. na námitky uplatněné v dovolání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2004, sp. zn. 5 Tdo 225/2003, ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 251/2003 aj.).
Na druhé straně však nemůže v kontextu porušení základních práv a svobod a zásad spravedlivého procesu odhlížet od ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž je povinností Nejvyššího soudu vykládat podmínky připuštění dovolání podle §265b tr. ř. tak, aby byla naplněna ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy České republiky, dále „Ústavy“), nikoliv jednotlivé námitky stěžovatele uvedené v dovolání, který jím sledoval ochranu svých subjektivních práv, formalisticky subsumovat pod rozsah označeného dovolacího důvodu a následně jej na daný případ mechanicky aplikovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08). Jinými slovy při rozhodování o dovoláních v rámci trestního řízení musí být trestní řád vykládán ústavně konformním způsobem a podmínky připuštění dovolání podle §265b tr. ř. je třeba vykládat tak, aby byla naplněna ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv.
Ústavní soud již ve svých dřívějších rozhodnutích traktoval, že rozhodování soudu, ať už jde o rozhodování v řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku, se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, a to tím spíše, pokud čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci. V demokratickém právním státě jsou všechny orgány veřejné moci povinny respektovat základní práva a svobody, úkolem soudů je poskytovat jim ochranu. Je-li ochrana základních práv a svobod středobodem fungování demokratického právního státu, je třeba při jejich aplikaci dbát i na uplatnění zásady přímosti a bezprostřednosti. Shledá-li již sám obecný soud porušení základního práva či svobody, je povinen učinit všechna opatření k tomu, aby k dalšímu porušování nedocházelo a již existující porušení odčinit prostředky, kterými disponuje v rámci své pravomoci. To se ostatně odráží v komplementární zásadě subsidiarity, která se uplatňuje v řízeních před orgány (Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva), jež jsou nadány poskytovat jednotlivci specifickou ochranu základních práv a svobod teprve tehdy, selhávají-li mechanismy ochrany před jinými orgány veřejné moci (srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 55/04 N 34/114 SbNU str. 187; sp. zn. I. ÚS 4/04 N 32/42 SbNU str. 405; sp. zn. I. ÚS 554/04 N 36/67 SbNU str. 707).
V této souvislosti nelze pominout ani nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 655/11, v němž tento soud označil za značně formalistický přístup Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2005 sp. zn. 8 Tdo 97/2005), který za prostředek k odstranění vad (zejm. nerespektování lhůty) rozhodnutí nejvyššího státního zástupce podle §174a odst. 1 tr. ř. považuje stížnost pro porušení zákona. Ústavní soud zdůraznil, že řádným zahájením a vedením trestního řízení je realizován požadavek zákonného procesu garantovaný čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v §2 odst. 1 tr. ř. [k tomu viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 408/99 ze dne 20. 10. 1999 (U 65/16 SbNU 353)], přičemž k podání stížnosti pro porušení zákona je oprávněn pouze ministr spravedlnosti (§266 a násl. tr. ř., usnesení sp. zn. III. ÚS 2526/10 ze dne 7. 10. 2010), tedy nejedná se o procesní prostředek, kterým by disponoval sám obviněný k ochraně svého práva Z tohoto důvodu Ústavní soud v posuzované věci nemohl přihlížet k teoretické možnosti, že ministr spravedlnosti podá stížnost pro porušení zákona.
V projednávané trestní věci je významnou skutečností, že obviněný měl jako úřední osoba v úmyslu způsobit jinému škodu překročit svou pravomoc tím, že (zjednodušeně vyjádřeno) dne 2. 11. 2007, bez vědomí a souhlasu zastupitelstva obce, v rozporu s ustanovením §85 písm. j) zákona o obcích, uzavřel mezi obcí D. a společností D., s. r. o., jež obě reprezentoval, Smlouvu o návratné finanční výpomoci, na jejímž základě poskytla obec D. společnosti D., s. r. o., částku o 300.000 Kč vyšší, než zastupitelstvo obce původně schválilo. Obviněný se označeného protiprávního jednání nedopustil tím, že v období od 27. 10. 2007 do 30. 11. 2010 vykonával funkci s. obce D. Dopustil se jej tím, že konkrétního dne spadajícího do jeho funkčního období s., dne 2. 11. 2007, jako s. obce v úmyslu způsobit obci škodu, konkrétním jednáním, tedy uzavřením smlouvy na částku vyšší než zastupitelstvo obce schválilo, vykonal činnost, k níž v danou chvíli neměl zákonem vyžadovaný souhlas jiného orgánu.
S ohledem na shora uvedené není pochyb o tom (a ani nalézací soud to nerozporuje, viz str. 3 rozsudku), že se obviněný skutku dopustil dne 2. 11. 2007. Vzhledem k tomu, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, a podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější (srov. §16 odst. 1 tr. zák., §2 odst. 1 tr. zákoníku), je nezbytné zjistit, zda z pohledu zásad ovládajících časovou působnost trestního zákona bylo namístě postupovat podle zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného v době spáchání činu, či zda byla pro obviněného příznivější aplikace zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, účinného v době rozhodování o činu. Pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího trestního zákona by bylo pro pachatele příznivější, je rozhodující celkový výsledek z hlediska trestnosti posuzovaného činu, jehož by bylo dosaženo při aplikaci zákona účinného v době spáchání činu a zákona pozdějšího. Jestliže okolnosti vztahující se ke spáchání činu a k osobě pachatele jsou stejně významné podle nové i dřívější trestně právní úpravy, pak pro závěr, který z posuzovaných trestních zákonů je ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 část věty za středníkem trestního zákoníku, resp. §16 odst. 1 část věty za středníkem tr. zák. pro pachatele příznivější, je rozhodující srovnání trestních sazeb uvedených v posuzovaných zákonech a trestů, které lze na jejich základě uložit (srov. rozhodnutí pod č. 11/1991 Sb. rozh. tr., stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. Tpjn 302/2010, publikované pod č. 1/2011 Sb. rozh. tr., nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000, uveřejněn pod č. 12 ve sv. 21 SbNU Ústavního soudu). Zásady o časové působnosti trestního zákona se uplatní i při posuzování otázky, zda je či není trestní stíhání promlčeno podle §67 odst. 1 tr. zák. (§34 odst. 1 tr. zákoníku), v tom smyslu, že se vychází z délky promlčecí doby určené trestní sazbou trestu odnětí svobody toho trestného činu, jehož kvalifikace podle této zásady připadá v úvahu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 1997, sp. zn. 2 Tzn 61/97, publikován pod č. 40/1998 Sb. rozh. tr.).
Soud prvního stupně se otázkou případného zániku trestní odpovědnosti obviněného z důvodu promlčení sice zabýval ve svém rozsudku ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 3 T 162/2013, ale jeho závěry nejsou úplné a správné. Připomněl, že skutek, pro který je obviněný stíhán, se měl stát 2. 11. 2007, přičemž jeho trestní stíhání bylo zahájeno usnesením Policie České republiky ze dne 27. 5. 2013, č. j. KRPS-137701-2/TČ-2013-011181. Upozornil, že u přečinu podle §220 odst. 1 tr. zákoníku činí horní hranice trestní sazby až dvě léta, u přečinu podle §329 odst. 1 tr. zákoníku činí horní hranice trestní sazby pět let. Trestní odpovědnost obviněného za trestný čin podle §220 odst. 1 tr. zákoníku proto zanikla dne 2. 11. 2010 uplynutím promlčení doby podle §34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Oproti tomu trestní odpovědnost za trestný čin podle §329 odst. 1 tr. zákoníku promlčením nezanikla, neboť v případě tohoto činu činí promlčecí doba podle §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku deset let a uplynula by tedy až dne 2. 11. 2017, pokud by nebyla přerušena trestním stíháním dne 27. 5. 2013 (viz str. 2, 3 rozsudku). Shodně zopakoval i v rozsudku ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 3 T 162/2013 (viz str. 3, 4).
K otázce promlčení trestního stíhání je nejprve vhodné připomenout, že při promlčení trestního stíhání zaniká trestní odpovědnost pachatele trestného činu uplynutím doby stanovené zákonem. Důvody promlčení jsou především hmotně právní, protože uplynutím času postupně slábne, až docela zaniká potřeba trestněprávní reakce na trestný čin, a to jak z hlediska generální prevence (např. na trestný čin se zapomíná, negativní ovlivnění společenského vědomí mizí a nebezpečnost činu – ve smyslu trestního zákoníku škodlivost činu – se snižuje), tak i z hlediska prevence individuální (u pachatele, který nespáchal další trestný čin stejně nebo přísněji trestný, se předpokládá pozitivní změna jeho osoby, která rovněž přestala být nebezpečnou). Zanikla-li uplynutím doby nebezpečnost činu pro společnost (škodlivost činu), resp. nebyla-li včas uplatněna trestní odpovědnost vůči pachateli trestného činu, je důvodný i zánik trestní odpovědnosti za takový čin. K důvodům hmotně právním přistupují podpůrně i důvody procesní, které spočívají v obtížích při dokazování spojených s tím, že uplynutím času se oslabuje síla důkazních prostředků (např. svědci zapomínají, stopy mizí), protože ty pozbývají spolehlivosti, nebo je nelze vůbec opatřit. Další důvod lze spatřovat v tom, aby byly orgány činné v trestním řízení stimulovány k potřebné aktivitě při plnění svého poslání a k urychlení trestního řízení.
Podmínkou zániku trestní odpovědnosti v důsledku promlčení je uplynutí zákonem stanovené promlčecí doby uvedené v §67 odst. 1 tr. zák. (§34 odst. 1 tr. zákoníku). Promlčecí doba tedy skončí jejím uplynutím, přičemž marné uplynutí celé promlčecí doby, aniž došlo k jejímu stavení či přerušení, má za následek zánik trestní odpovědnosti pachatele, a to ihned poté, co skončil běh promlčecí doby. V ustanovení §67 odst. 1 písm. a) až d) tr. zák. [§34 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku] jsou stanoveny různé promlčecí doby podle závažnosti vyjádřené druhem a výší trestu v zákonné trestní sazbě za trestný čin. Konkrétní délka promlčecí doby se odvíjí od sazby trestu odnětí svobody stanovené trestním zákonem na trestný čin, jehož právní kvalifikace přichází v úvahu, bez ohledu na to, jaký trest by byl v konkrétním případě pachateli ukládán. Co se týče okamžiku, od něhož promlčecí doba začíná běžet, na rozdíl od trestního zákoníku, který počátek běhu promlčecí doby výslovně upravuje (srov. §34 odst. 2 tr. zákoníku), v trestním zákoně žádné obdobné ustanovení není. V trestním zákoníku je však počátek běhu promlčecí doby vymezen v souladu s dosavadními závěry trestněprávní teorie a praxe, podle nichž promlčecí doba začíná běžet od okamžiku, kdy byl trestný čin dokonán, tj. od naplnění všech znaků příslušné skutkové podstaty trestného činu. V souvislosti s počátkem běhu promlčecí lhůty nelze opomenout ustanovení §89 odst. 15 tr. zák., podle něhož kde tento zákon spojuje s uplynutím určité doby nějaký účinek, nezapočítává se do ní den, kdy nastala událost určující její začátek. Při aplikaci tohoto pravidla na počítání promlčecí doby to znamená, že promlčecí doba počíná běžet den následující po dni, kdy nastala událost určující její počátek.
Důvody tzv. stavení promlčení, které znamená, že po dobu, po kterou trvá v zákoně uvedená překážka, promlčecí doba neběží, avšak po odpadnutí překážky její běh pokračuje, vymezuje ustanovení §67 odst. 2 tr. zák. Podle uvedeného ustanovení se do promlčecí doby nezapočítává doba, po kterou nebylo možno pachatele postavit před soud pro zákonnou překážku [písm. a)], doba, po kterou se pachatel zdržoval v cizině [písm. b)], zkušební doba podmíněného zastavení trestního stíhání [písm. c)].
Přerušení promlčení má za následek, že dosud proběhlá promlčecí doba ztrácí z hlediska promlčení význam a promlčecí doba začíná běžet znovu (srov. §67 odst. 4 tr. zák.). Podle §67 odst. 3 tr. zák. se promlčení trestního stíhání přerušuje sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele [písm. a)], nebo spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který tento zákon stanoví trest stejný nebo přísnější [písm. b)].
Z obsahu trestního spisu se podává, že usnesením komisaře Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Středočeského kraje, Územní odbor Příbram, Služby kriminální policie a vyšetřování, Oddělení hospodářské kriminality, č. j. KRPS-137701-2/TČ-2013-011181, datovaným dnem 27. 5. 2013, bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání obviněného pro skutek kvalifikovaný jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku a přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (č. listu 17). Podle výroku zmíněného usnesení se měl obviněný uvedených přečinů dopustit právě jednáním, jímž byl posléze rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným. Označené usnesení bylo obviněnému doručeno dne 30. 5. 2013 (č. listu 20), tímto dnem bylo trestní stíhání obviněného zahájeno.
V těchto souvislostech je vhodné předeslat, že stranou pozornosti následujících úvah zůstane možnost právního posouzení skutku též jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák., popř. porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku. Již nalézací soud konstatoval, že tříletá promlčecí doba u posledně uvedeného přečinu, jehož horní hranice trestní sazby odnětí svobody činila dvě léta, uplynula dne 2. 11. 2010 [§34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku]. Stejný závěr by bylo třeba učinit i pro případ, byl-li by čin posuzován jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák., jehož horní hranice trestní sazby odnětí svobody činila rovněž dvě léta [§67 odst. 1 písm. d) tr. zák.]. Právní posouzení skutku podle výše uvedených ustanovení zákona nebylo pro soudy určující a významné není ani z pohledu rozhodnutí dovolacího soudu.
Podle trestního zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, by jednání obviněného vykazovalo rovněž znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zák. Uvedeného trestného činu se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch překročí svou pravomoc. Trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zák. odpovídá přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným. Citovaného přečinu se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch překročí svou pravomoc. Pachatel trestného činu podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zák. bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti, pachatel přečinu podle §329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo zákazem činnosti. V případě trestného činu podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zák. činí promlčecí doba pět let [srov. §67 odst. 1 písm. c) tr. zák.], v případě přečinu podle §329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku činí deset let [srov. §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku].
Z výše naznačeného je zjevné, že v projednávané trestní věci posouzení činu podle trestního zákoníku nebylo pro obviněného příznivější a že trestnost činu, jehož se obviněný dopustil dne 2. 11. 2007, měla být posouzena podle trestního zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Se zřetelem k pravidlu, že při stejné povaze a závažnosti činu bude příznivějším právním posouzením takové, které má nižší horní i dolní hranici zákonné trestní sazby, nebo alespoň nižší horní hranici sazby, nelze dospět k jinému závěru, než že příznivějším právním posouzením je posouzení podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zák. Jak horní, tak dolní hranice zákonné trestní sazby je u trestného činu podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zák. nižší než u přečinu podle §329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V návaznosti na výši zákonné trestní sazby, resp. v návaznosti na její horní hranici, je u trestného činu podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zák. stanovena i kratší promlčecí doba, což je v kontextu se zjišťováním pro pachatele příznivější právní úpravy taktéž významný ukazatel (srov. č. 40/1998 Sb. rozh. tr.).
Je zcela evidentní, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno několik měsíců poté, co došlo k promlčení trestního stíhání. Obviněný se skutku dopustil dne 2. 11. 2007, resp. tohoto dne naplnil všechny znaky příslušné skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zák. Dnem následujícím, dnem 3. 11. 2007, počala běžet pětiletá promlčecí doba, která, jelikož z obsahu spisu nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující její stavení či přerušení, uplynula dnem 3. 11. 2012 (§89 odst. 15 tr. zák., shodně §139 tr. zákoníku).
Lze uzavřít, že trestní stíhání obviněného bylo z důvodu promlčení nepřípustné a nemělo být zahájeno. Bylo-li zahájeno, nebylo možné v něm pokračovat a mělo být zastaveno [srov. §11 odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Pokud se tak nestalo, nelze než vyvodit závěr, že tak došlo k nepřípustnému zásahu do základních práv a svobod obviněného, porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a je na Nejvyšším soudu, aby se zasadil o odstranění této vady, nevyčkávaje na případné iniciování stížnosti pro porušení zákona. Třebaže takový mimořádný opravný prostředek lze vnímat jako přirozený prostředek nápravy, Nejvyšší soud akceptuje názor Ústavního soudu, který v obdobné situaci označil jeho postup za značně formalistický (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 655/11).
Na odvolacím soudu, který se problematickou otázkou promlčení trestního stíhání obviněného explicitně nezabýval, bude, aby vytknutý nedostatek odstranil. Pro úplnost dovolací soud upozorňuje, že podle §11 odst. 4 tr. ř. v trestním stíhání, které bylo zastaveno mimo jiné z důvodu uvedeného v §11 odstavci 1 písm. b) tr. ř., se však pokračuje, prohlásí-li obviněný do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá. O tom je třeba obviněného poučit.
Byť tedy obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., v rámci nějž lze nepřípustnost trestního stíhání úspěšně namítat, neuplatnil, Nejvyšší soud přesto z důvodů dříve uvedených napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 9 To 356/2014, zrušil. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. března 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková