ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.246.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 246/2015-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. března 2015 dovolání obviněného D. A. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 5 To 275/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 15/2014, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 5 To 275/2014, zrušuje v části, týkající se výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 4 T 15/2014, byl obviněný D. A. uznán vinným přečiny výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §358 odst. 2, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podle 81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou přečinem způsobil. Podle §67 odst. 2 písm. b), §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v počtu 30 denních sazeb, přičemž výše jedné sazby byla stanovena na 400 Kč, tedy celkem 12.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 5 To 275/2014, byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl podle §358 odst. 2, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle 81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku.
Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jenž zůstal rozhodnutím odvolacího soudu nezměněn, se obviněný přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 8. 6. 2013 kolem 13:30 hodin v Brně na ulici B., ve směru od centra města do P., při jízdě motorovým vozidlem značky Audi S3 stříbrné barvy, dvakrát tzv. „vybrzdil“ vozidlo značky Škoda Octavia červené barvy, E. T., která byla nucena vozidlo prudce zabrzdit, aby zabránila srážce obou vozidel, poté, kdy z vozidla vystoupil, snažil se dostat do vozidla k řidičce, což se mu nepovedlo, protože se ve vozidle se spolujezdcem zamkli, proto ze vzteku, za užití vulgární nadávky, pěstí tloukl do skla dveří a do kapoty a přitom rukou urazil venkovní levé zpětné zrcátko vybavené speciálním ztmavňovacím sklem, tímto jednáním způsobil majiteli vozidla společnosti ŠkoFIN s. r. o., se sídlem Pekařská 6, Praha 5, škodu ve výši 8.061,90 Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 3 T 10/2003, odsouzen za trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, k podmíněně odloženému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, ve zkušební době se neosvědčil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný měl za to, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s jeho námitkami obsaženými v řádném opravném prostředku. Podle jeho názoru se soud náležitě nevěnoval zejména námitce týkající se provedené rekognice. Obviněný tuto rekognici zpochybnil, tvrdil, že jej při ní označila pouze svědkyně E. T. Pokud jde o rekognici podle fotografií, jež proběhla ve dnech 27. 6. 2013 a 1. 7. 2013 a při níž všichni svědci označili za pachatele pana D. M., tou se soudy nikterak nezabývaly. Svědkyně E. T. spolu se svým bratrem uvedli, že ho poznávají na 70 %. I navzdory zmíněné rekognici vyšlo později najevo, že pan D. M. svým vzhledem pachateli neodpovídá. Dovolatel byl přesvědčen, že za situace, kdy svědci měsíc po incidentu označí naprosto nesprávnou osobu, nelze nikoho stíhat na podkladě rekognice provedené až čtyři měsíce po události.
Dále zmínil, že trest zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel byl uložen v rozporu s ustanovením §39 tr. zákoníku, kdy nebylo přihlédnuto k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života. Odvolací soud tento trest uložil z důvodu spáchání přečinu v souvislosti s řízením motorového vozidla, čímž měly být jednoznačně splněny podmínky pro uložení. Soud se však nezabýval dopady trestu na rodinný a pracovní život obviněného. Obviněný namítl, že automobil potřebuje řídit kvůli své dceři, kterou často dopravuje k lékaři, a především pak kvůli své dlouhodobě nemocné matce, kterou musí na lékařská vyšetření vozit minimálně jedenkrát týdně. Trest zákazu činnosti má ale dopady i na výkon práce obviněného. Zabývá se vymáháním pohledávek, přičemž automobil denně využívá k cestám za dlužníky po území celé České republice. Obviněný v této souvislosti poukázal na odbornou literaturu, podle níž tentýž trest může působit na různé pachatele jinak a může mít i jiné dopady. Např. trest zákazu řízení motorových vozidel působí jinak na profesionálního řidiče a jinak na osobu, jež řidičské oprávnění vůbec nemá. Obviněný poznamenal, že na něj znatelně odlišně působí peněžitý trest, jenž mu byl uložen rozsudkem nalézacího soudu, než trest zákazu činnosti, jenž mu uložil odvolací soud. Rozhodnutí odvolacího soudu o změně druhu trestu tak obviněný považoval za rozhodnutí porušující zákaz reformationis in peius, který je základním principem odvolacího řízení.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a krajskému soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Připomněl, že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Poznamenal, že jako nesprávnost jiného hmotně právního posouzení lze namítat mimo jiné nesprávnost některých hmotně právních posouzení týkajících se výroku o trestu, např. posouzení podmínek pro ukládání společného či souhrnného trestu. Zdůraznil, že námitky toliko proti druhu a výměře trestu v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznášet nelze, neboť tyto lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to pouze v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Napadat pouze přílišnou přísnost nebo naopak mírnost trestu, jehož uložení zákon připouští a který byl vyměřen v rámci zákonné trestní sazby, není možné v rámci žádného dovolacího důvodu.
Státní zástupce měl za to, že obviněný nevznáší jedinou námitku, která by se týkala nesouladu zákonných znaků stíhaných přečinů a skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkových větách a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Obviněný ve vztahu k výroku o vině brojí pouze proti hodnocení důkazů (rekognice in natura a rekognice podle fotografií), přičemž se vrací k obhajobě uplatňované v původním řízení, podle níž se trestné činnosti vůbec nedopustil, neboť vozidlo v kritické době neřídil. Takové námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani žádnému jinému) obsahově neodpovídají.
Dále byl též přesvědčen, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ani námitky směřující proti výroku o trestu zákazu činnosti. Podotkl, že námitky týkající se nedodržení obecných zásad pro ukládání trestů (srov. §39 tr. zákoníku) nelze vznášet v rámci žádného dovolacího důvodu. Porušení zákazu reformationis in peius by podle jeho názoru bylo možné namítat s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští), což obviněný neučinil. Státní zástupce se domníval, že vzhledem ke značně formalizovanému charakteru dovolání proto k námitce týkající se porušení zákazu reformationis in peius nelze přihlížet. Navzdory tomu uvedl, že zmíněné námitky nejsou z věcného hlediska důvodné. Zdůraznil, že obviněný pomíjí, že mu byl odvolacím soudem poměrně výrazně zmírněn hlavní trest, tj. trest odnětí svobody, který byl navíc odložen na zkušební dobu bez vyslovení povinnosti podle §82 odst. 2 tr. zákoníku. Za takové situace by podle státního zástupce ani zpřísnění vedlejšího trestu nemuselo představovat porušení zákazu reformationis in peius. Státní zástupce zmínil, že ze systematiky trestů uvedených v ustanovení §52 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá, že trestní zákoník v obecné rovině považuje trest peněžitý za trest přísnější než trest zákazu činnosti. Navíc v případě trestu zákazu činnosti nehrozí obviněnému jeho „přeměna“ na trest odnětí svobody, jako je tomu vzhledem k obligatornímu ukládání náhradního trestu odnětí svobody v případě trestu peněžitého. Státní zástupce akcentoval, že trestní zákoník neobsahuje ve vztahu k peněžitému trestu žádné ustanovení obdobné §90 tr. zákoníku, jež by obviněnému umožňovalo, aby svým chováním po právní moci odsuzujícího rozhodnutí dosáhl faktického zmírnění trestu. Co se týče dopadu uloženého trestu, souhlasil s obviněným, že trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel má negativní vliv na jeho osobní a profesní život, neztotožnil se ale s jeho názorem, že by pro něj jako pro vymahače dluhů měl natolik fatální následky jako pro některé jiné profese, zejména pro profesionálního řidiče zmiňovaného v citované literatuře. Podle mínění státního zástupce proto nelze uložení na dolní hranici sazby vyměřeného trestu zákazu činnosti namísto trestu peněžitého považovat za zpřísnění výroku o trestu.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je v části směřující proti výroku o trestu napadeného rozsudku důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu v řízení nedošlo. Obviněný je ze stíhaného jednání usvědčován především logickou, přesvědčivou a věrohodnou výpovědí svědkyně E. T. (č. listu 82 a 83), s níž korespondují i další provedené důkazy, zejména trestní oznámení (č. listu 4 a 5), úřední záznamy o podaném vysvětlení (č. listu 18 a 19, 21 a 22) a protokoly o rekognici podle fotografií spolu s příslušnou fotodokumentací (č. listu 47-56). K námitce, prostřednictvím níž obviněný tuto rekognici zpochybňuje, nelze než uvést, že protokoly o rekognici podle fotografií a s nimi související fotodokumentace nebyly v posuzované trestní věci jediným usvědčujícím důkazem. Svědkyně E. T., řidička osobního automobilu, jež bylo vybržďováno, a osoba, vůči níž došlo k agresivnímu slovnímu útoku, obviněného jako pachatele jednoznačně označila nejen v rámci rekognice podle fotografií konané dne 1. 10. 2013 (č. listu 52), nýbrž i v rámci hlavního líčení (č. listu 83). Jako jednoho ze dvou možných pachatelů jej nadto v rámci zmíněné rekognice označil rovněž svědek P. Š. (č. listu 48). Navíc nelze přehlédnout, že popis pachatele uváděný ze strany svědků E. T., J. T., P. Š. a T. Š. je v podstatných rysech – vysoký svalnatý muž s kratšími světlými vlasy – naprosto shodný. Ostatně sám obviněný připustil, že majitelku automobilu, s nímž se pachatel dopustil protiprávního jednání, zná a že tento automobil si od majitelky občas půjčil. Výtka obviněného stran rekognice podle fotografií, jež měla proběhnout ve dnech 27. 6. 2013 a 1. 7. 2013, je zcela lichá. Předně nutno uvést, že není zřejmé, zda k rekognici ve smyslu trestního řádu (srov. §104b) ve zmíněné dny vůbec došlo. Z úředního záznamu na č. listu 38, který jako jediný z celého spisu obsahuje informace týkající se obviněným zmiňované rekognice, se toliko podává, že dne 27. 6. 2013 byla E. T. telefonicky pozvána na Obvodní oddělení Policie B., kde jí byly předloženy fotografie možných podezřelých, přičemž jak ona, tak její bratr J. T. určili na 70 % osobu D. M. Podle úředního záznamu byl pozván další svědek, P. Š., který mohl výpověď E. T. a jejího bratra upřesnit a stanovit podezřelého. Dne 1. 7. 2013 se P. Š. na uvedené obvodní oddělení policie dostavil, a to spolu se svou manželkou. Oběma byly předloženy tři fotografie blízkých osob provozovatelky vozidla (paní I. M.), přičemž manželé Š. shodně označili osobu D. M. Nejen tedy, že z citovaného úředního záznamu nelze zjistit, zda byly v daném případě dodrženy zákonné podmínky pro konání rekognice, k tomuto úřednímu záznamu navíc nelze přihlížet, neboť jako důkaz nebyl v hlavním líčení proveden.
Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že při hodnocení důkazů postupovaly soudy důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. srozumitelně vysvětlily, na základě jakých skutečností dospěly k tomu, že se činu dopustil právě obviněný. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, zejména pak nalézacího soudu (str. 4, 5 rozsudku nalézacího soudu, str. 3 rozsudku odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. Není od věci dodat, že správně zjištěný skutkový stav byl opodstatněně právně posouzen jednak jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jednak jako přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku.
Co se týče výtky vztahující se k trestu, jenž byl nově uložen odvolacím soudem, Nejvyšší soud považuje za podstatné připomenout, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39, §41 či §43 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud si též však je vědom rozhodovací praxe Ústavního soudu, podle něhož nerespektování zákazu reformationis in peius v oblasti základů trestní odpovědnosti může věc posunout do ústavně právní roviny, neboť se může zhoršit procesní postavení obviněného, a to jen v důsledku využití odvolacího práva, čímž dojde k porušení práva na spravedlivý proces, přičemž žádný soud nemůže omezovat svůj přezkum tak, že se odmítne zabývat námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu (k tomu př. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/05, II. ÚS 304/04). V daných souvislostech se nabízí konstrukce, že uložení určitého druhu trestu nebo v určité výměře s porušením uvedeného zákazu by bylo možné považovat za dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože pokud byl soud při ukládání trestu limitován zákazem reformationis in peius, pak tím byl vymezen i přípustný druh trestu nebo jeho nejvyšší možná výměra, a nedodržení těchto mezí je třeba považovat za uložení nepřípustného druhu trestu (tj. přísnějšího) nebo trestu ve výměře mimo stanovenou trestní sazbu (tj. nad horní hranicí danou zmíněným zákazem).
V konkrétním případě směřovaly výhrady obviněného proti výroku o trestu v rozsudku odvolacího soudu. Obviněný namítl, že trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel byl uložen v rozporu s ustanovením §39 tr. zákoníku, neboť soud nepřihlédl k jeho osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům a k jeho dosavadnímu způsobu života. Dále namítl, že trest zákazu činnosti, který mu uložil odvolací soud, na něj působí znatelně odlišně než peněžitý trest, jenž mu byl uložen rozsudkem nalézacího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu o změně druhu trestu tak obviněný považuje za rozhodnutí porušující zákaz reformationis in peius.
Nutno předeslat, že výhrada ohledně chybného hodnocení kritérií podle §39 tr. zákoníku je svou povahou odlišná od té, jež je založena na tvrzení, že rozhodnutím odvolacího soudu o změně druhu trestu došlo k porušení zákazu reformationis in peius. Na rozdíl od výtky související s porušením zákazu reformationis in peius námitka vztahující se k údajnému chybnému hodnocení kritérií podle §39 tr. zákoníku dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (a ani žádnému jinému z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř.) neodpovídá.
Ačkoliv tedy tuto námitku nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., dovolací soud poznamenává, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, jakými úvahami se při ukládání trestu řídil (str. 3 a 4 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud, který napadený rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. v tomto směru nově rozhodl, uvedl, že obviněnému hrozil trest odnětí svobody v trvání tří let (srov. §358 odst. 2 tr. zákoníku), přičemž nalézací soud mu uložil trest odnětí svobody při třetině zákonné trestní sazby, jehož výkon mu podmíněně odložil na kratší zkušební dobu, a dále mu uložil mírný peněžitý trest. Podle odvolacího soudu byl trest odnětí svobody s ohledem na dobu, která uplynula od spáchání přečinu výtržnictví, nepřiměřeně přísný a pro uložení peněžitého trestu nebyly dány důvody předpokládané v ustanovení §67 tr. zákoníku. Upozornil však, že obviněný se projednávané trestné činnosti, a to zejména přečinu výtržnictví, spočívajícího v opakovaném vybržďování a v dalším agresivním chování vůči jinému účastníkovi silničního provozu, dopustil v souvislosti s řízením motorového vozidla, a jsou tak splněny podmínky pro uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel. Odvolací soud proto s přihlédnutím k podmínkám stanoveným pro ukládání trestu (§39 tr. zákoníku) a k nutnosti zajistit ochranu společnosti obviněnému uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let, a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku, tj. na samé spodní hranici zákonné trestní sazby.
Pokud jde o námitku, podle níž došlo rozhodnutím odvolacího soudu k porušení zákazu reformationis in peius, je vhodné připomenout, že zákon v ustanovení §259 odst. 4 část věty před středníkem tr. ř. stanoví, že v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. Tím je současně vyjádřen zákaz reformationis in peius, tj. zákaz změnit napadený rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch obviněného, pokud odvolací soud nerozhoduje z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného.
Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud z podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch obviněného zhoršuje postavení obviněného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 57/98, publikován pod č. 22/1999 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci odvolací soud rozhodoval výlučně z podnětu odvolání obviněného, proto nemohlo v žádném směru dojít k rozhodnutí v jeho neprospěch. Přísnějším trestem ve smyslu §259 odst. 4 tr. ř. je takový trest, který v době jeho uložení zhoršuje postavení obviněného vzhledem k trestu, uloženému soudem prvního stupně (srov. č. 1/1978-II. Sb. rozh. tr.). Odpověď na tuto otázku je zejména v takových situacích, kdy dojde k uložení jiného druhu trestu, značně složitá a vyžaduje velmi pečlivé vyhodnocení celkového významu a dopadů uložených druhů trestů. Úsudek, že ze systematiky trestů uvedených v ustanovení §52 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá, že trestní zákoník v obecné rovině pořadím trestů předurčuje též jejich přísnost, v důsledku čehož je možno považovat trest peněžitý za trest přísnější než trest zákazu činnosti, jak naznačuje ve svém vyjádření k dovolání státní zástupce, je poněkud zjednodušující, nemá obecnou platnost. V těchto souvislostech se připomíná také závěr obsažený v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS I. ÚS 670/05, podle něhož zákaz reformace in peius je třeba důsledně chápat jako garanci svobody odvolacího práva (zaručené hlavou pátou Listiny základních práv a svobod) a v důsledku toho i práva na obhajobu. Proto je třeba jej pojímat co možná nejšířeji. K extenzivní aplikaci zákazu reformationis in peius vede i zřejmý fakt, že posledním arbitrem toho, co je či není ku jeho prospěchu, by měl být zásadně obviněný, nikoli soud, který je nepochybně při úvaze, zda nějaká změna obviněnému prospívá či nikoli, veden i vlastními hodnotovými představami.
Jak již bylo předesláno, otázku, zda nově uložený trest není přísnější než rozsudkem soudu prvního stupně dříve uložený trest a nezhoršuje tak postavení obviněného vzhledem k původně uloženému trestu, je nutno řešit v konkrétním případě po zhodnocení uložených trestů z hlediska jejich druhu a výměry a při zachování zásad platných pro ukládání trestu. V konkrétním případě byl rozsudkem soudu prvního stupně uložen (ve stručném shrnutí) úhrnný trest odnětí svobody na devět měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu dvou roků, s uložením povinnosti ve zkušební době podle svých sil nahradit škodu způsobenou přečinem ve smyslu §82 odst. 2 tr. zákoníku, a peněžitý trest v celkové výměře 12.000 Kč; rozsudkem odvolacího soudu úhrnný mírnější trest odnětí svobody ve výměře šesti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu dvou let, a to bez uložení povinnosti podle §82 odst. 2 tr. zákoníku, nebyl uložen peněžitý trest, ale oproti tomu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na jeden rok.
Obviněný porušení zákazu reformationis in peius spojoval především s uložením nového druhu trestu oproti trestu uloženému soudem prvního stupně, byl-li mu uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel. Poukazoval jednak na své osobní závazky, ale také na nepříznivé dopady tohoto druhu trestu na výkon jeho práce. Upozornil, že se zabývá vymáháním pohledávek a automobil využívá při cestách za dlužníky věřitelů, které zastupuje, a to po celém území České republiky.
Není od věci předeslat, že zákaz reformationis in peius může být dodržen i v případě, je-li odvolacím soudem uložen i jiný druh trestu, než byl uložen soudem prvního stupně, to však za předpokladu, že nedojde k aktuálnímu zhoršení postavení obviněného (k tomu srov. přiměřeně č. 1/1978-II. Sb. rozh. tr.). Podstatným nedostatkem napadeného rozsudku odvolacího soudu je, že se otázkou případného porušení zákazu reformationis in peius vůbec nezabýval. Nový výrok o trestu učinil s odůvodněním, že uložený podmíněně odložený trest odnětí je příliš přísný, pro uložení peněžitého trestu neshledal splnění zákonných podmínek §67 tr. zákoníku, ale naopak zjistil, že jsou splněny předpoklady pro uložení trestu zákazu činnosti. Z podnětu odvolání obviněného o trestu nově rozhodl, aniž by obviněný byl ve veřejném zasedání přítomen (viz protokol o veřejném zasedání č. listu 115, 116) a aniž by si tedy odvolací soud mohl opatřit podklad pro uvážení, zda a jaký dopad má či může mít na postavení obviněného uložení trestu zákazu činnosti spočívající právě v řízení motorových vozidel, třebaže není žádných pochybností o tom, že právě tento druh trestu měl být zvažován již soudem prvního stupně. Nezdůvodnil a přesvědčivě nevysvětlil, že při modifikaci druhu trestů přes nesporné zmírnění podmíněně odloženého trestu odnětí svobody nedošlo v konkrétní situaci ke zhoršení postavení obviněného. Nelze tak spolehlivě vyvrátit, že postup odvolacího soudu byl v rozporu s právem obviněného na spravedlivý proces, s požadavky kladenými na předvídatelnost soudního rozhodnutí a že rozsudek odvolacího soudu je v části týkající se výroku o trestu pro obviněného překvapivým (k tomu přiměřeně srov. kupř. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 544/98, III. ÚS 93/99, II. ÚS 455/05 aj.).
Bude na odvolacím soudu, aby vytknuté pochybení odstranil a aby se otázkou zákazu reformationis in peius explicitně zabýval, a to případně i na základě poznatků zjištěných výslechem obviněného a vyhodnocením poznatků o jeho poměrech. Nejvyšší soud v této souvislosti poznamenává, že jakkoliv to má být obviněný, kdo je posledním arbitrem toho, co je či není ku jeho prospěchu, musí jeho hodnotící úsudek opodstatněně vyplývat z objektivních zjištění učiněných soudem.
Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 5 To 275/2014, zrušuje v části, týkající se výroku o trestu. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu, tj. výroku o trestu, znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudu bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. března 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková