ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.300.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 300/2015-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2015 o dovolání obviněné Ing. O. H. roz. N. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 4 To 659/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 100/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Ing. O. H. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích původním rozsudkem ze dne 23. 1. 2012, č. j. 2 T 100/2011-264, uznal obviněnou Ing. O. H. (dále převážně jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 3 tr. zákoníku a uložil jí podle §209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dva roky, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí uložil ve zkušební době podle svých sil uhradit způsobenou škodu. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku jí uložil rovněž trest zákazu činnosti, a to činnosti spojené s hmotnou odpovědností za svěřené prostředky v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí současně uložil povinnost uhradit poškozené společnosti K., zemní práce s. r. o., A. Janouška 832, České Budějovice, IČ 26098504, škodu ve výši 497.956 Kč, když co do zbytku uplatněného nároku tuto poškozenou společnost odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku podali odvolání obviněná a státní zástupce (ten tak učinil v neprospěch obviněné). Krajský soud v Českých Budějovicích o nich rozhodl usnesením ze dne 3. 7. 2012, č. j. 4 To 275/2012-316, tak, že z jejich podnětu napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v plném rozsahu zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Okresnímu soudu v Českých Budějovicích.
Jmenovaný okresní soud svým novým rozsudkem ze dne 9. 8. 2013, č. j. 2 T 100/2011-572, uznal obviněnou vinnou, že
„ v době nejméně od 1. 11. 2007 do 28. 2. 2010, v Českých Budějovicích, jako soukromá podnikatelka provozující podnikatelskou činnost pod obchodním názvem Ing. O. H. s místem podnikání Biskupská 1, České Budějovice, IČ 67163050, v postavení mandatáře, v době do 5. 12. 2007 a následně jako statutární zástupce, jednatelka společnosti AURA MD s. r. o., se sídlem Biskupská 129/1, České Budějovice, nyní Na Příkopě 25, Praha 1, IČ 28073941, v postavení mandatáře v době od 6. 12. 2007 do 28. 2. 2010, na základě mandátních smluv z 15. 12. 2005 a dále 6. 12. 2007 uzavřených s podnikajícím subjektem K., zemní práce s. r. o. se sídlem A. Janouška 832, České Budějovice, IČ 26098504, zastoupeným jednatelem K. M., vykonávala za smluvně stanovenou odměnu vedení účetnictví, včetně účtování o všech účetních případech, sestavení přiznání DPH, podání přiznání k DPH a zpracování roční uzávěrky, přičemž se zištným záměrem zatajila jednateli firmy K., zemní práce s. r. o., že bez jeho vědomí vyhotovila pracovní smlouvu bez uvedení datumu, na základě které se stala zaměstnancem firmy K., zemní práce s. r. o. České Budějovice v postavení asistentky se dnem nástupu práce 1. 11. 2007 a mzdou ve výši 15.000,- Kč měsíčně, tuto smlouvu padělala podpisem jednatele společnosti K. M. a na základě této pracovní smlouvy si poukazovala pravidelně měsíční mzdy na svůj účet č. 125945067/0300, přičemž současně v souvislosti s ohlášením pracovního poměru příslušným orgánům sociálního a zdravotního pojištění a finančnímu úřadu těmto pravidelně poukazovala platby zdravotního pojištění, sociálního pojištění za zaměstnance i za zaměstnavatele a příslušnou daň ze závislé činnosti za zaměstnance, a takto za období od 1. 1. 2007 do 28. 2. 2010
- na svůj účet č. 125945067/0300 si poukázala mzdu v celkové částce 369.103,-Kč
- na zálohách na daň ze závislé činnosti za svou osobu z prostředků firmy K., zemní práce s. r. o. poukázala na účet Finančního úřadu v Českých Budějovicích částku 28.487,- Kč
- na zdravotní pojištění za svou osobu jako zaměstnance poukázala na účet zdravotní pojišťovny z prostředků firmy K., zemní práce částku 18.488,- Kč a za zaměstnavatele částku 36.905,- Kč
- na sociální pojištění za svou osobu jako zaměstnance poukázala na účet OSSZ z prostředků firmy K., zemní práce s. r. o. částku 28. 617,- Kč a za zaměstnavatele částku 100.252,- Kč
celkem tak firmě K., zemní práce s. r. o., způsobila škodu ve výši 581.852,- Kč“.
Takto popsané jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako zločin podvodu podle §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a uložil jí podle §209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dva roky a šest měsíců, jehož výkon podle §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců a po dobu zkušební doby nad ní vyslovil dohled. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku jí uložil ve zkušební době podle svých sil uhradit způsobenou škodu. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku obviněné uložil i trest zákazu činnosti, a to činnosti spočívající ve vedení účetnictví a vykonávání účetních prací na podkladě mandátních smluv, na podkladě udělené plné moci či zmocnění v trvání tří let a šesti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí uložil povinnost uhradit poškozené společnosti K., zemní práce s. r. o., A. Janouška, České Budějovice, IČ 26098504, škodu ve výši 542.164 Kč.
Také proti posledně uvedenému rozsudku podali odvolání obviněná a státní zástupkyně (ta tak opět učinila v neprospěch obviněné). Krajský soud v Českých Budějovicích o nich rozhodl rozsudkem ze dne 10. 6. 2014, č. j. 4 To 659/2013-614, tak, že:
I. Z podnětu odvolání státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou, že
„ v době od 1. 11. 2007 do 28. 2. 2010 v Českých Budějovicích nejprve jako soukromá podnikatelka provozující podnikatelskou činnost pod obchodním názvem Ing. O. H. s místem podnikání České Budějovice, Biskupská č. 1, IČ 67163050, v postavení mandatáře, v době do 5. 12. 2007 a následně jako statutární zástupce, jednatelka obchodní společnosti AURA MD s. r. o. se sídlem České Budějovice, Biskupská č. 129/1, nyní Praha 1, Na Příkopě č. 25, IČ 28073941, v postavení mandatáře v době od 6. 12. 2007 na základě mandátních smluv z 15. 12. 2005 a z 6. 12. 2007 uzavřených s podnikajícím subjektem K., zemní práce s. r. o. se sídlem České Budějovice, IČ 26098504, zastoupeným jednatelem K. M., vykonávala za smluvně stanovenou odměnu vedení účetnictví, včetně účtování o všech účetních případech, sestavení a podání přiznání k DPH a zpracování roční uzávěrky a od 6. 12. 2007 dále kompletní fakturaci, posuzování platební povinnosti a úhrady z bankovního účtu, veškerou personalistiku a mzdovou agendu a zpracování daňového přiznání, přičemž se zištným záměrem zneužila důvěry jednatele společnosti, bez jehož vědomí vyhotovila pracovní smlouvu bez uvedení data, podle níž měla ode dne 1. 11. 2007 u obchodní společnosti K., zemní práce s. r. o. na plný pracovní úvazek působit jako asistentka, přičemž za totožné účetní a administrativní činnosti, jež byly vykonány do 5. 12. 2007 obžalovanou jako podnikající fyzickou osobou a od 6. 12. 2007 obchodní společností AURA MD s. r. o., z titulu shora uvedených mandátních smluv, v období od měsíce listopadu 2007 do měsíce února 2010 duplicitně pobírala mzdu a na podkladě obžalovanou provedené ohlašovací povinnosti byly také příslušným orgánům sociálního a zdravotního pojištění a finančnímu úřadu pravidelně poukazovány platby zdravotního a sociálního pojištění za zaměstnance i za zaměstnavatele a daň ze závislé činnosti za zaměstnance, kdy z prostředků obchodní společnosti K., zemní práce s. r. o. tak bylo neoprávněně poukázáno:
- na účet obžalované č. 125945067/0300 mzda v celkové výši 381.508,-Kč,
- na zálohách na daň ze závislé činnosti zaměstnance na účet Finančního úřadu České Budějovice částka v celkové výši 28.487,-Kč,
- na zdravotní pojištění za zaměstnance na účet zdravotní pojišťovny částka v celkové výši 18.488,-Kč a za zaměstnavatele částka 36.905,-Kč, a
- na sociální pojištění za zaměstnance na účet OSSZ České Budějovice částka v celkové výši 28.617,-Kč a za zaměstnavatele částka 100.252,-Kč,
celkem tak obchodní společnosti K., zemní práce s. r. o. způsobila škodu ve výši 594.257,-Kč “ .
Takto upřesněné jednání obviněné odvolací soud právně kvalifikoval jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a uložil jí podle §209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody na tři roky. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu ve výměře pět let a nad obviněnou vyslovil dohled. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku jí uložil ve zkušební době podle svých sil nahradit škodu, kterou trestnou činností způsobila. Podle §228 odst. 1 tr. ř. ji zavázal povinností zaplatit na náhradě škody obchodní společnosti K., zemní práce s. r. o., České Budějovice, A. Janouška č. 832, IČ 26098504, škodu ve výši 542.164 Kč.
II. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněné jako nedůvodné zamítl.
Obviněná se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a prostřednictvím obhájce JUDr. Radka Rozmánka podala proti němu dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatelka ve svém podání uvedla, že byla uznána vinnou trestným činem podvodu, jehož znaky nemohly být projednávaným skutkem naplněny. Odvolací soud nesprávně posoudil, že mezi ní a poškozenou společností neexistoval pracovní poměr, a že neoprávněně, duplicitně a bez právního důvodu pobírala mzdu a neoprávněně byly orgánům zdravotního a sociálního zabezpečení a finančnímu úřadu odváděny platby. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, hovořícím o tzv. „extrémním nesouladu“ popsala vybraná skutková tvrzení. Soud podle ní upřednostnil výpověď K. M. a především na základě této výpovědi odůvodnil svůj právní závěr, že pracovní poměr mezi ní a poškozenou společností neexistoval. Odvolací soud nesprávně posoudil, že společnost AURA měla podle mandátní smlouvy s poškozenou společností vykonávat administrativní činnost, kterou soud nijak nedefinoval. Mandátní smlouva obsahovala výlučně závazek společnosti AURA k výkonu účetnictví a personalistiky a zpracování mezd. Jednalo se o soukromoprávní vztah, na základě kterého se nemohlo podle principu ultima ratio jednat o trestný čin. Veškeré platby a příkazy k úhradě prováděl K. M. jako jednatel poškozené společnosti. Samotné vyhotovení pracovní smlouvy obviněné nemělo příčinnou souvislost. Popis skutku tak bezezbytku neodpovídal formálním znakům skutkové podstaty trestného činu podvodu. K. M. věděl, že (obviněná) vykonává administrativní práce, které nebyly předmětem mandátní smlouvy, rozhodoval, která platba se zaplatí. Nepochybně došlo k uzavření pracovního poměru mezi ní a K. M. konkludentním způsobem (došlo k uzavření pracovněprávního vztahu podle §33 a 34 zákoníku práce). Mezi nimi tak existoval pracovně soukromoprávní vztah, kdy (obviněná) vykonávala pro poškozenou společnost pravidelnou opakovanou činnost v pracovním poměru. Vznikl jí nárok na mzdu, proto se nemohla protiprávně obohatit.
Podle obviněné nemohla být naplněna ani subjektivní stránka trestného činu. Poté, co zrekapitulovala to, co vypověděli svědci K. M. a R. S., uvedla, že i přes výpověď druhého z těchto svědků, která vyznívala v její prospěch, soudy hodnotily tuto skutečnost v rozporu se zásadou in dubio pro reo v její neprospěch, případně nehodnotily veškeré skutečnosti plynoucí z výpovědi tohoto svědka. Její pracovní poměr nebyl nikterak utajován, neboť pokud by utajován byl, nepředala by tak transparentním způsobem kompletní mzdovou agendu. K. M. prováděl kontrolu stavu finančních prostředků a tím i kontrolu jednotlivých plateb, a to přesto, že to před nalézacím soudem vytrvale odmítal. Bylo na něm možno požadovat, aby postupoval obezřetně a dodržoval elementární zásady opatrnosti, když disponoval možnostmi kontroly. Nemohly být naplněny znaky trestného činu pro absenci omylu zástupce poškozené společnosti K. M.
Dovolatelka rovněž vyslovila přesvědčení, že došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe. Soudy provedly rozporné a neúplné hodnocení důkazů a zjištěný skutkový stav rekonstruovaly v rozporu s provedenými důkazy. Zjištění o neexistenci pracovního poměru založily na výpovědi svědka a poškozeného v jedné osobě K. M., aniž by hodnotily zásadní rozpory v jeho výpovědi a věrohodnost výpovědi. Jmenovaný svědek nebyl upřímný a jeho výpověď nebyla věrohodná v tom, že o ničem nevěděl, nic nesledoval a nic nekontroloval, neboť jí důvěřoval.
Obviněná zdůraznila, že v souladu s plnou mocí ze dne 29. 12. 2005 podepsala i pracovní smlouvu za zaměstnavatele i se zaměstnancem K. M., jenž měl vědomost o této pracovní smlouvě, o pracovním poměru i o plné moci. K. M. upravoval svoje výpovědi v závislosti na zjištěných nových skutečnostech po doplnění dokazování. Soudy přehlížely některé skutečnosti prokázané v průběhu trestního řízení, nevypořádaly se s její obhajobou týkající se obsahu a rozsahu administrativní činnosti, kterou vykonávala, odklonily se od popisu skutku vyplývající z trestního oznámení a vysvětlení K. M., že si (obviněná) měla sama posílat peníze na účty. Přes zjištění nalézacího soudu a výpověď K. M., že vykonávala veškeré činnosti ve společnosti vyjma shánění práce, odvolací soud konstatoval, že vykonávala úkony jednorázově, že se nemohlo jednat o nějaké pravidelné činnosti, jež by byly obdobou pracovních výkonů z řádného pracovního poměru. Tím, že K. M. jí přiděloval administrativní práce při vědomí, že nebyly předmětem činnosti společnosti AURA podle mandátní smlouvy ze dne 6. 12. 2007, muselo dojít konkludentně k uzavření pracovní smlouvy podle §38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce a bylo povinností poškozené společnosti platit jí za vykonanou práci mzdu. Soudy při hodnocení důkazů pochybily, když předmětné důkazy náležitě nehodnotily a nevypořádaly se se všemi skutečnostmi vyplývajícími z důkazů. Hodnotily důkazy v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Výpověď K. M. byla vnitřně a hluboce rozporná, nebyla věrohodným podkladem pro odsouzení v trestním řízení, a to s ohledem na K. M. tvrzenou lehkomyslnost či neznalost o spravování poškozené společnosti. Nebylo možno vyloučit, že tato neznalost či lehkomyslnost byla účelová (dovolatelka tu poukázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 224/04, IV. ÚS 1211/12, IV. ÚS 36/98, IV. ÚS 260/05 a IV.ÚS 335/05).
V závěru svého podání dovolatelka navrhla (bez uvedení příslušného zákonného ustanovení), aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 4 To 659/2013, a věc vrátil tomuto soudu, aby ji znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále také jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že v dovolání formulované námitky považuje zčásti za uplatněné právně relevantně, neshledala je však jako opodstatněné. Ze strany obviněné nešlo o novou argumentaci, neboť stejné námitky uplatnila již v předchozích fázích trestního řízení.
V souvislosti s dovolací námitkou obviněné, že mezi ní a společností K., zemní práce s. r. o., byla uzavřena řádná pracovní smlouva a nemohlo tak dojít k naplnění znaků zločinu podvodu, státní zástupkyně odkázala na jednoznačná skutková zjištění soudů obou stupňů. Z nich nebylo možno než dovodit, že obviněná zneužila důvěry jednatele jmenované společnosti K. M. a jeho neobratnosti a důvěřivosti v administrativních záležitostech, když bez jeho vědomí vyhotovila a sama podepsala pracovní smlouvu, v důsledku čehož společnost, pro kterou pracovala a byla honorována na základě mandátní smlouvy, poškodila o vyplácenou mzdu a i s tím související odvody uhrazené za ni. Ve věci byla provedena řada důkazů k objasnění otázky, zda K. M. jako jednatel poškozené společnosti věděl, že by obviněná měla zde na plný pracovní úvazek pracovat jako asistentka. Z nich vyplynulo, že veškeré honorované účetní a administrativní činnosti byly obviněnou vykonávány z titulu sjednané mandátní smlouvy, výjimečně i nad její rámec, nikoli však z titulu pracovního poměru asistentky. Šlo o skutečnosti řádně zjištěné, které neumožňovaly dospět k jinému závěru, než že pracovní poměr mezi obviněnou a obchodní společností K., zemní práce s. r. o., nikdy nevznikl. Nebyl sjednán ani písemnou formou a nevznikl ani konkludentním projevem vůle jednatele společnosti K. M.
Státní zástupkyně dále uvedla, že obviněná byla uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, přičemž skutková zjištění ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu zákonné znaky tohoto zločinu naplňovala.
Přisvědčit nebylo možno ani té výtce dovolatelky, podle níž trestní právo na její případ nedopadalo a bylo zapotřebí aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe vyjádřenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku a z ní plynoucí zásadu ultima ratio, neboť mezi ní a poškozenou společností šlo o soukromoprávní vztah. Tato argumentace však s ohledem na povahu dovolatelce přisouzeného jednání nebyla namístě, neboť její dlouhodobé jednání naprosto přesáhlo rámec jejího vztahu se společností K., zemní práce s. r. o., opírající se o uzavřenou mandátní smlouvu. Bylo proto nezbytné, aby na její jednání byly aplikovány normy trestního práva a aby vůči ní byla vyvozena trestní odpovědnost, neboť šlo o jednání společensky škodlivé, kde nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiných právních odvětví a při využití tam zakotvených právních nástrojů. V daném případě se jednalo o hrubé zneužití vztahu s poškozeným smluvním partnerem k vlastnímu obohacení. I obecný princip spravedlnosti a tomu odpovídající požadavek vyváženého postavení účastníků soukromoprávních vztahů nepřipouští takový způsob jejich naplňování, který mj. spočívá v nabývání majetku vlastním zločinem (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/09).
V závěru svého podání státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takové rozhodnutí učinil ve smyslu podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a, b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že dovolatelka – přestože v úvodu svého podání deklarovala vědomost, že zásah do skutkových zjištění, učiněný oběma soudy nižších stupňů, je v rámci dovolacího řízení přípustný jen zcela výjimečně – uplatnila převážně námitky, v nichž vykreslovala mnoho skutkových (popř. procesních) okolností případu a nastiňovala pomocí nich jiný obraz průběhu dokazování a jiného skutkového stavu. Takovéto výhrady však jsou z hlediska dovolacího řízení a uplatněného dovolacího důvodu irelevantní, neboť dovolatelka takto pojatými námitkami směřovala do rozsahu provedeného dokazování a do oblasti skutkových zjištění. V zásadě totiž napadala proces dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany obou soudů nižších instancí, jak je upraven v §2 odst. 5 a 6 tr. ř., tedy namítala nedostatky skutkové a procesní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.), a námitky procesní nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V obecné rovině právní lze konstatovat, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Nejvyšší soud však neshledal, že v posuzované věci by se o takový výjimečný případ mohlo jednat.
Nehledě na to, že ze strany dovolatelky nešlo o novou argumentaci, neboť stejné námitky uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení, takže v dovolacím řízení v podstatě pokračovala v polemice s oběma soudy nižších instancí opakováním námitek, které jim adresovala již dříve, a od Nejvyššího soudu nepřípustně očekávala, že jejich skutkové závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu, Nejvyšší soud neshledal, že by hodnocení všech ve věci provedených důkazů jednotlivě a v jejich vzájemných souvislostech ze strany nižších soudů odporovalo ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a bylo snad výrazem jejich interpretační svévole či libovůle, jemuž by chybělo přesvědčivé odůvodnění, nebo že by jimi učiněná skutková zjištění neměla dostatečnou a racionální základnu ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř.
V souvislosti s dovolací námitkou obviněné, že mezi ní a společností K., zemní práce s. r. o., byla uzavřena řádná pracovní smlouva a nemohlo tak dojít k naplnění znaků zločinu podvodu, lze proto odkázat na spolehlivá skutková zjištění soudů obou stupňů a v plné shodě s vyjádřením státní zástupkyně jen pro úplnost a přesvědčivost rozhodnutí dodat, že obviněná zneužila (v průběhu doby získané) důvěry jednatele uvedené společnosti K. M. a jeho neobratnosti a menší informovanosti v administrativních záležitostech, když bez jeho vědomí sama vyhotovila (i podepsala) pracovní smlouvu, v důsledku čehož jmenovanou společnost, pro kterou pracovala a byla honorována na základě mandátní smlouvy, poškodila o vyplácenou mzdu a i s tím související odvody za ni uhrazené. Z celé řady provedených důkazů, které směřovaly k objasnění otázky, zda K. M. jako jednatel poškozené společnosti věděl, že by obviněná měla ve společnosti pracovat jako asistentka na plný pracovní úvazek, vyplynulo, že veškeré honorované účetní a administrativní činnosti obviněná vykonávala z titulu sjednané mandátní smlouvy, výjimečně i nad její rámec, nikoli však z titulu pracovního poměru asistentky. Soudy tak učinily nezpochybnitelný závěr, že pracovní poměr mezi obviněnou a obchodní společností K., zemní práce s. r. o., nikdy nevznikl (nebyl sjednán ani písemnou formou a nevznikl ani konkludentním projevem vůle jednatele společnosti K. M., jak se dovolatelka snažila tvrdit).
Jak soudy nižších instancí zjistily, předmětem podnikání jmenované společnosti byly zemní práce a K. M. se staral o vlastní podnikání (především o zajištění zakázek a jejich vyhotovování), zatímco administrativu, která byla s podnikáním spojená a v níž nebyl zběhlý, delegoval v míře, která byla popsána ve skutkové větě rozsudku, na obviněnou uzavřením mandátního vztahu. V tomto vztahu byla mandatářem nejprve obviněná jako fyzická osoba, posléze obchodní společnost AURA MD, v níž byla jednatelkou a společnicí. Druhou zásadní skutečností byla osobní důvěra, kterou K. M. vůči obviněné měl. Svěřil jí vedení téměř veškeré agendy jeho společnosti, udělil jí plnou moc s velmi širokým rozsahem oprávnění a umožnil jí i přístup k bankovnímu účtu společnosti. Za existence mandátního vztahu (založeného smlouvou ze dne 15. 12. 2005), v němž bylo smluvními stranami dohodnuto, že mandatář bude vykonávat pro mandanta činnosti za odměnu ve výši 14.000 Kč měsíčně, podepsala obviněná neurčeného dne listinu označenou jako pracovní smlouva, v níž bylo stanoveno, že bude od 1. 11. 2007 pracovat u poškozené obchodní společnosti jako asistentka s plným pracovním úvazkem v rozsahu 40 pracovních hodin týdně s měsíční mzdou 15.000 Kč. Tuto listinu podepsala za obě smluvní strany, tedy jak za zaměstnavatele, tak i za zaměstnance, přičemž jeden z podpisů učinila pouze tzv. parafou (tím se odlišoval od podpisu druhého). Následně pak dne 6. 12. 2007 uzavřel K. M. jako jednatel své obchodní společnosti a mandant s obviněnou jako jednatelkou její obchodní společnosti a mandatářem další mandátní smlouvu na výkon činností popsaných ve výroku rozsudku odvolacího soudu za měsíční odměnu 20.000 Kč a třináctou odměnu v této výši po odevzdání daňového přiznání. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že uvedenou mandátní smlouvu podepsal K. M. vlastnoručně, zatímco uvedenou listinu označenou jako pracovní smlouva nepodepsal. Ve svých výpovědích přitom opakovaně tvrdil (a soudy jeho tvrzení uvěřily), že o existenci listiny nazvané pracovní smlouva vůbec nevěděl. To logicky vysvětlil tím, že neví, proč by uzavíral s obviněnou pracovní smlouvu, když se společností, v níž byla jednatelkou a jedinou společnicí (a ve faktické rovině tak s osobou obviněné), měl uzavřen vztah mandátní, a že by byl blázen, aby obviněné platil dvě měsíční platby v celkové výši 35.000 Kč (20.000 Kč + 15.000 Kč). Pokud obviněná v té souvislosti namítala, že pro poškozenou společnost vykonávala činnosti nad rámec mandátní smlouvy, výstižně se k této námitce vyjádřil již soud druhého stupně (srov. stranu 11 třetí odstavec odůvodnění jeho rozsudku), když uvedl, že ze strany obviněné se nemohlo jednat o nějaké pravidelné činnosti, jež by byly obdobou pracovních výkonů z řádného pracovního poměru.
Dovolatelka však ve svém podání (kromě zmíněné a podrobně rozvedené námitky tzv. extrémního rozporu) uplatnila i některé námitky, které již Nejvyšší soud považoval za relevantní a byl povinen se jimi v dovolacím řízení zabývat. Z důvodů dále vyložených však žádnou z těchto námitek neshledal důvodnou.
V tomto směru šlo v prvé řadě o námitku, že popis skutku ve výroku rozsudku, tak jak byl formulován odvolacím soudem, nenaplňoval znaky trestného činu podvodu pro nenaplnění subjektivní stránky a absenci omylu na straně zástupce poškozené společnosti.
K tomu je třeba (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že trestného činu (zločinu) podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu.
Pokud obviněná ve svém podání zpochybňovala naplnění subjektivní stránky a existenci omylu na straně jednatele poškozené společnosti K. M., lze navázat na shora podaný výklad. Pokud by obviněná neměla v úmyslu dopustit se daného trestného činu, mohla jednoduše ukončit mandátní vztah mezi společností, v níž byla sama jednatelkou, a společností, v níž byl jednatelem K. M., příp. mohla provést změnu mandátní smlouvy a omezit v ní rozsah činností vykonávaných na jejím základě a následně ohledně těchto konkrétně vyjmenovaných činností uzavřít smlouvu pracovní. Současně ze strany K. M. nelze předpokládat, že by za situace, kdy měl s obviněnou uzavřenou mandátní smlouvu ze dne 15. 12. 2005, obsahující dohodnutou smluvní odměnu ve výši 14.000 Kč měsíčně, a zároveň měl vědomost o listině označené jako pracovní smlouva, v níž byla s obviněnou dohodnuta měsíční mzda 15.000 Kč, uzavíral s obviněnou novou mandátní smlouvu, v níž by jí navýšil dohodnutou odměnu na částku 20.000 Kč měsíčně + 13. odměnu v této výši po odevzdání daňového přiznání. Soudy nižších stupňů nepochybily, pokud za této situace dospěly k závěru, že K. M. evidentně jednal v omylu, když o existenci listiny označené jako pracovní smlouva nevěděl, a že současně obviněná jednala v přímém úmyslu [srov. §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] obohatit se zjištěným jednáním ke škodě poškozené společnosti.
K další námitce obviněné, že na její jednání měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe, je zapotřebí uvést, že podle §12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, str. 117 a 118).
Z výše uvedeného je zjevné, že zjištěné jednání obviněné se mantinelům stanoveným pro použití zásady subsidiarity trestní represe vymykalo. Podstata protiprávnosti jejího jednání nikterak nespočívala v nějaké pracovně právní neshodě, nýbrž v úmyslném uvedení v omyl zástupce poškozené společnosti K. M. na základě zneužití jednak jeho neobratnosti a nižší informovanosti v administrativě, jednak důvěry, kterou v ní vkládal a kterou hrubě zklamala. Její jednání mělo zcela nepochybně charakter trestněprávní, rozhodně se nejednalo o neškodné vybočení z mezí obvyklých civilních vztahů. V tomto směru lze souhlasit i s vyjádřením státní zástupkyně, že obecný princip spravedlnosti a tomu odpovídající požadavek vyváženého postavení účastníků soukromoprávních vztahů nepřipouští takový způsob jejich naplňování, který mj. spočívá v nabývání majetku vlastním zločinem (srov. nález Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 34/09).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. §265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan Bláha