ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.315.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 315/2015-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. května 2015 dovolání obviněného prap. Bc. P. L. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 5 To 336/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 2 T 160/2013, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 5 To 336/2014, a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 2 T 160/2013, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Děčíně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 2 T 160/2013, byl obviněný prap. Bc. P. L. uznán vinným přečinem zatajení věci podle §219 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §219 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný shora označeného přečinu dopustil tím, že poté, co byl dne 6. 9. 2011 v D. pracovnicí Komerční banky, a. s., J. P. informován o tom, že na jeho účet byla dne 21. 4. 2011 z účtu majitele M. G. připsána omylem finanční hotovost ve výši 20.900 Kč, tomuto vrátil dne 6. 9. 2011 zpět na jeho účet pouze 10.900 Kč, zbylou částku si ponechal pro vlastní potřebu, uvedeným jednáním způsobil poškozenému M. G. škodu ve výši 10.000 Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním směřujícím proti všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 5 To 336/2014, bylo uvedené odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin zatajení věci.
Podle názoru dovolatele jeho jednání znaky trestného činu nevykazuje; posuzovaná věc má soukromoprávní povahu, od počátku měla být řešena prostředky občanského práva a soudy měly aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. Obviněný setrval na své obhajobě, podle níž při jednání v bance nebyl svědkyní J. P. informován o výši neoprávněně připsané a zužitkované částky, což vyvozoval i z protokolu o hlavním líčení, v rámci kterého byla uvedená svědkyně slyšena. I při hodnocení výpovědi svědkyně tak, jak je učinily soudy, však nemůže závěr, že jednáním obviněného došlo k naplnění skutkové podstaty přečinu zatajení věci, obstát. V danou dobu totiž nebylo, co by obviněný mohl fakticky zatajit – byla známa jak jeho osoba, tak i výše peněžních prostředků, jež byly omylem zaslány na jeho účet. Šlo tedy o veskrze občanskoprávní vztah mezi obviněným a poškozeným, jednalo se o odpovědnost obviněného za vydání bezdůvodného obohacení. Navíc delší doba, po kterou obviněný omylem zaslané peněžní prostředky nevrátil, ani nepodnikl žádné kroky k jejich vrácení, svědčí spíše o neexistenci úmyslného zavinění za přečin zatajení věci. V souvislosti s výhradou porušení zásady subsidiarity trestí represe obviněný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 8 Tdo 848/2013, jež vztah mezi trestným činem zatajení věci a zásadou subsidiarity trestní represe s odkazem na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., podrobně rozebírá. Měl za to, že s ohledem na výši údajně zatajené finanční sumy (10.000 Kč), úplnou reparaci způsobené škody, k níž došlo po prvotním podání vysvětlení, tedy poté, co byly obviněnému informace stran výše škody a stran osoby poškozeného prokazatelně sděleny, jakož i s ohledem na časový odstup od jednání, nutno uzavřít, že jeho jednání žádnou míru společenské škodlivosti nevykazuje, a namístě je proto aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 5 To 336/2014, a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 2 T 160/2013, zrušil a sám rozhodl tak, že věc vrátí k novému projednání a rozhodnutí. Alternativně navrhl, aby jej Nejvyšší soud obžaloby (návrhu na potrestání) zprostil.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný podstatu namítané nesprávnosti právního posouzení skutku odůvodnil skutkovou argumentací, když setrval na své obhajobě, že mu svědkyně J. P. při jednání v bance nesdělila údaje o výši neoprávněně připsané a zužitkované částky, a když vyslovil přesvědčení, že jeho, tj. jinou než přisouzenou skutkovou verzi, prokazuje také protokol z hlavního líčení, který dokumentuje obsah výpovědi jmenované svědkyně. Podle státní zástupkyně pak výlučně skutkové podložení právního názoru obviněného o beztrestnosti jeho jednání pro nedostatek společenské škodlivosti vyplývá i z odkazu na prvotní procesní úkon podání vysvětlení s tím, že mu až při této příležitosti byly prokazatelně sděleny informace o výši škody a osobě poškozeného.
Měla za to, že způsobilý podklad dovolacího přezkumu založil obviněný tou částí odůvodnění svého dovolání, v níž uvádí, že „i za takového stavu zhodnocení uvedené svědecké výpovědi“ je přesvědčen, že nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty zatajení věci, neboť v danou dobu nebylo, co by mohl fakticky zatajit, když byla známa jak jeho osoba, tak i výše peněžních prostředků, které byly omylem zaslány na jeho účet. Podle státní zástupkyně lze k této části dovolání zaujmout stanovisko jen s jistou mírou tolerance, neboť obsahuje námitku, která sice nepopírá skutkový podklad výroku o dovolatelově vině, ale která se – byť s odkazem na zákonné pojmenovaní přisouzeného trestného činu – pohybuje mimo podstatu vytýkaného jednání.
Zdůraznila, že ačkoliv v rozhodné době, kdy se obviněný, dotčené bankovní ústavy a poškozený dozvěděli o omylem připsané finanční částce na účet obviněného, již nebylo co zatajovat, pro právní závěr o přisvojení si přisouzené finanční částky, která se dostala do dovolatelovy moci díky mylné finanční transakci poškozeného, zůstalo podstatným, že obviněný bez ohledu na takové zjištění poškozenému celou poukázanou částku nevrátil, ale učinil tak toliko dílčím způsobem, přestože si byl vědom toho, že je zatížen povinností jejího vydání v celém mylně poukázaném rozsahu, který nebyl pokryt žádným právním titulem vyznívajícím v jeho prospěch. Státní zástupkyně poznamenala, že tímto způsobem obviněný poškozeného zcela vyloučil z oprávněné dispozice s vlastními penězi (v nikoliv nepatrné hodnotě) a tím i z výkonu jeho vlastnického práva nad nimi. Uvedla, že k přisvojení si části omylem poukázaných peněz poškozeného došlo v daném případě již toho dne (7. 9. 2011), kdy se obviněný rozhodl vrátit poškozenému pouze část jeho finančních prostředků, aniž by takové rozhodnutí zahrnovalo i jejich zbylou část. Podle státní zástupkyně odvolací soud v této souvislosti správně zdůraznil, že obviněný takto způsobený škodlivý následek na majetku poškozeného reparoval až v souvislosti s prověřováním podezření ze spáchání trestného činu v průběhu ledna 2013 (srov. č. listu 4 zdola ve spojení se zprávou GIBS ze dne 17. 6. 2013, č. j. GI-TC-5-21/2013), a současně přiléhavě poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1178/2012, jež se zabývá naplněním znaků skutkové podstaty přečinu zatajení věci ve smyslu §219 odst. 1 tr. zákoníku za situace, kdy pachatel vyloučil oprávněného vlastníka z dispozice s finanční částkou, nalezenou v inkasním boxu bankomatu, po celkovou dobu dvou měsíců. Státní zástupkyně podotkla, že při plné akceptaci přisouzeného právního závěru o dovolatelově vině bylo odvolacím soudem v uvedeném směru v konkrétech konstatováno, že obviněný neučinil žádné kroky ke vrácení zbylé částky v období trvajícím od 6. 9. 2011 do 21. 1. 2013.
Uzavřela, že ačkoliv se obviněný o neodůvodněném nárůstu aktiv svého bankovního účtu prokazatelně dozvěděl od kompetentní pracovnice bankovního ústavu, přesto takový protiprávní stav odstranil pouze částečně a ve vztahu ke zbylému rozsahu omylem poukázané a poškozenému nevrácené finanční částky takový protiprávní stav udržoval po dobu více než jednoho roku. Doba, po kterou nejenže nevrátil zbytek omylem zaslaných peněžních prostředků, ale ani nepodnikl žádné kroky za účelem odstranění protiprávního stavu, nemůže podle státní zástupkyně svědčit o neexistenci jeho úmyslného zavinění; v tomto ohledu není nikterak rozhodná, neboť se jedná o okolnost nastalou po dokonání přečinu. Podle státní zástupkyně však tato okolnost na straně druhé vypovídá o takové intenzitě naplnění trestného následku dovolatelova jednání, způsobeného přisvojením si cizí věci za podmínek uvedených v §219 odst. 1 tr. zákoníku, že by jen stěží bylo možné usuzovat na snížený stupeň společenské škodlivosti tak, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti již neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Státní zástupkyně reflektovala usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 8 Tdo 848/2013, a výkladové stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, má však za to, že postoj obviněného ke způsobenému škodlivému následku jeho jednání, jakož i okolnost, za které na jeho straně došlo ke změně, právní závěr, že důvody pro uplatnění trestní represe nejsou dány, ale že postačuje vyvození odpovědnosti podle jiného právního předpisu, resp. podle občanskoprávní úpravy, nepodporuje. Státní zástupkyně se domnívala, že o souběžném a z hlediska aplikace zásady subsidiarity trestní represe přednostním právním vztahu s poškozeným by bylo možné uvažovat až v případě, že by obviněný, vědom si své platební povinnosti vůči poškozenému, učinil jakýkoliv vstřícný krok, ze kterého by bylo zřejmé, že svůj závazek co do důvodu a výše uznává a že se zavazuje k jeho splnění buď v přislíbeném termínu, popřípadě v termínu s poškozeným dohodnutém, a to právě s ohledem na tu část skutkových zjištění, která se týká aktuálního poměru příjmových a výdajových položek jeho bankovního účtu. Podle státní zástupkyně ale obviněný takto nepostupoval, v uvedeném směru nevyvinul žádnou iniciativu a poškozeného telefonicky oslovil až po uhrazení celé způsobené škody. Obviněný po dobu zhruba 16 měsíců, a tedy po poměrně významné časové období, nevydal poškozenému jeho finanční prostředky v nezanedbatelné výši 10.000 Kč, ačkoliv bylo výlučně v jeho moci, aby tak učinil buď přímým splněním svého závazku, nebo aby s poškozeným v záměru takové narovnání uskutečnit minimálně jednal, a to způsobem obvyklým pro řešení závazkových vztahů podle občanskoprávních norem. Podle státní zástupkyně si byl obviněný vědom toho, že se mu dostalo bezdůvodného obohacení právě na úkor majetku poškozeného, který s ním tak za takové situace nemohl nakládat v souladu se svým vlastnickým oprávněním.
Vyjádřila přesvědčení, že důvod pro změnu uvedených závěrů není dán ani s odkazem na civilněprávní povahu výchozího právního vztahu s poškozeným, pokud byl takový vztah z dovolatelovy strany naplněn způsobem zakládajícím znaky přisouzeného trestného činu. Přestože obviněný shledává podmínky pro uplatnění principu ultima ratio a činí tak v kontextu jeho zákonného zakotvení s četnými odkazy na příslušnou judikaturu plynoucí z rozhodovací činnosti jak na úrovni Ústavního soudu, tak i Nejvyššího soudu, z jeho argumentů vztahujících se k okolnostem jeho jednání nelze dovodit důvody, pro které by aplikace jím poukazovaného principu subsidiarity trestní represe ve smyslu jeho judikatorního výkladu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. II. ÚS 372/03, I. ÚS 558/01, I. ÚS 69/06) měla v jeho případě vyústit v závěr, že jeho trestní postih je zcela vyloučen. Státní zástupkyně s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1035/2010, uvedla, že zásadu trestní represe jako ultima ratio ochrany vztahů se soukromoprávním základem nelze uplatňovat natolik široce, aby to vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku.
Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
S ohledem na napadené usnesení odvolacího soudu, obsah dovolání a uplatněný důvod dovolání je významnou otázka, zda jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu vykazuje zákonné znaky přečinu zatajení věci podle §219 odst. 1 tr. zákoníku, zejména po stránce subjektivní, a zda soudy postupovaly v souladu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku a v něm vyjádřenou zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku).
Podle skutkové věty výroku o vině se obviněný přečinu zatajení věci podle §219 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že poté, co byl pracovnicí banky informován o tom, že mu na jeho účet byla z účtu poškozeného omylem připsána finanční hotovost ve výši 20.900 Kč, poškozenému vrátil zpět na jeho účet pouze 10.900 Kč a zbylou částku, tj. 10.000 Kč, si ponechal pro vlastní potřebu.
Není pochyb o tom, že shora popsané jednání obviněného formální znaky objektivní stránky přečinu zatajení věci podle §219 odst. 1 tr. zákoníku naplňuje. Výtka obviněného, že vzhledem k tomu, že byla známa jak jeho osoba, tak i výše peněžních prostředků, jež byly omylem zaslány na jeho účet, pročež nebylo, co by mohl fakticky zatajit, nemůže z hlediska naplnění zákonných znaků přečinu zatajení věci obstát.
Přečinu zatajení věci podle §219 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu nikoli nepatrné hodnoty, která se dostala do jeho moci nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení osoby oprávněné. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se podává, že obviněný si přisvojil cizí věc nikoliv nepatrné hodnoty, která se dostala do jeho moci omylem.
Objektem trestného činu zatajení věci podle §219 tr. zákoníku je vlastnické právo k věci nebo obdobné právo k jiné majetkové hodnotě. Podobně jako u trestného činu krádeže se i zde vztahuje ochrana též k držbě, resp. k oprávněnému faktickému držení věci či jiné majetkové hodnoty. Podstatou trestného činu zatajení věci je obohacovací jednání pachatele, který si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu nikoli nepatrné hodnoty, jež se dostala do jeho moci bez jeho přičinění. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění, přičemž úmysl se musí vztahovat i ke způsobu, jakým se věc nebo jiná majetková hodnota dostala do moci pachatele. Zavinění v této formě bude dáno i v případě, pojme-li pachatel úmysl přisvojit si věc teprve v pozdější době, a to poté, co se věc dostala do jeho moci nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení osoby oprávněné (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2174-2178, rozhodnutí č. 14/2006 Sb. rozh. tr.).
V posuzované trestní věci bylo výpovědí svědkyně J. P., pracovnicí banky, u níž měl obviněný zřízen běžný účet, ve spojení se žádostí ze dne 20. 7. 2011 o vrácení chybné platby prokázáno, že obviněný byl o výši mylně připsané částky, jakož i o osobě oprávněného M. G., při jednání v bance dne 6. 9. 2011 informován (č. listu 94, 40). Na základě informace, že mu na jeho účet byla omylem připsána platba ve výši 20.900 Kč, požádal obviněný svědkyni, jejímž byl dlouholetým klientem a k níž měl důvěru, aby vyplnila příkaz k úhradě znějící na částku 10.900 Kč, který svým podpisem posléze stvrdil (č. listu 51). Z výpovědi svědkyně, z výpovědi obviněného, z přehledu transakcí obviněného v rozhodném období a ze zprávy banky, u níž měl obviněný zřízen běžný účet, lze dovodit, že k částce 10.900 Kč dospěl obviněný zřejmě s ohledem na svůj tehdy aktuální zůstatek na účtu, respektive s ohledem na povolený debet (č. listu 94, 43, 50). Přestože měl obviněný v období následujícím po vrácení dílčí částky omylem připsané platby dostatek finančních prostředků, aby svůj závazek vůči poškozenému splnil (č. listu 43-47), částku ve výši 10.000 Kč vložil na účet poškozeného až po více než jednom roce od jednání v bance (č. listu 6), poté, co na Generální inspekci bezpečnostních sborů podal vysvětlení (č. listu 14-17). Přitom jak bylo naznačeno výše, o své povinnosti vůči poškozenému prokazatelně věděl počínaje dnem, kdy k předmětnému jednání v bance došlo. Svědkyně J. P. uvedla, že vrácení omylem zaslané platby je výlučně v režii klienta, že záleží na klientovi, zda platbu vrátí či zda ji vrátí v plné výši, a že banka má v případech omylem zaslaných plateb pouze postavení zprostředkovatele.
Obviněný, ačkoliv měl relevantní informaci o tom, že na jeho bankovní účet byla omylem připsána finanční hotovost, tuto finanční hotovost oprávněné osobě, tj. poškozenému, nevrátil, respektive mu ji nevrátil v plné výši. Tím, že si část finanční hotovosti ve výši 10.000 Kč (tj. věc, srov. §134 odst. 1 tr. zákoníku), o níž věděl, že mu nenáleží a že je tedy cizí, ponechal, přisvojil si cizí věc nikoliv nepatrné hodnoty, která se dostala do jeho moci bez jeho přičinění, v rozporu s vůlí toho, komu ve skutečnosti náležela. Obviněný poškozeného vyloučil z držení a užívání finanční hotovosti; tím, že mu částku ve výši 10.000 Kč nevrátil, znemožnil mu, aby s ní disponoval. Závěr o naplnění zákonných znaků objektivní stránky označeného přečinu tedy nebudí pochybnosti.
Ve vztahu k naplnění subjektivní stránky přečinu je namístě předeslat, že podle §15 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se podle §15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Nalézací soud v těchto souvislostech akcentoval, že obviněný minimálně od 6. 9. 2011, kdy osobně jednal v Komerční bance, a. s., s pracovnicí J. P. a byly mu předány veškeré relevantní informace o provedené neoprávněné platbě na jeho účet a věděl, že poškozený finanční prostředky žádá vrátit, a kdy zadal příkaz k úhradě toliko částky 10.900 Kč, si musel být vědom toho (s přihlédnutím k dosaženému vzdělání a jeho účastem na doložených odborných kursech), že i nadále neoprávněně disponuje s částkou ve výši 10.000 Kč. V jednání obviněného proto spatřoval nejméně úmysl nepřímý, když obviněný od počátku věděl, že jím může porušit zájem chráněný trestním zákonem a pro případ, že k porušení dojde, byl s tím srozuměn (str. 8 rozsudku). Odvolací soud v podrobnostech na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu plně odkázal, a to včetně úvah o formě zavinění, a sám zdůraznil, že v projednávaném případě obviněný neučinil žádné kroky ke vrácení zbylé částky peněz od 6. 9. 2011 do 21. 1. 2013, tedy po dobu více jak jednoho roku (str. 4 usnesení).
Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným skutečnostem, jež zakládají trestný čin, ať již vytvořeným pachatelem nebo objektivně existujícím bez jeho přičinění již v době činu. Složky, které tvoří pojem zavinění podle §15 i §16 tr. zákoníku jsou jednak složka vědění, jednak složka volní.
Lze předeslat, že najít jasnou hranici mezi zaviněním v podobě úmyslu nepřímého a nedbalostní vědomou nebývá vždy jednoduchou záležitostí. Nelze totiž pominout, že eventuální úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) ve spojení s §15 odst. 2 tr. zákoníku se shoduje s vědomou nedbalostí podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu u vědomé nedbalosti chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Pokud tedy pachatel jedná v úmyslu eventuálním, srozumění vyjadřuje jeho aktivní, kladný volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Způsobení takového následku ale není jeho přímým cílem, ani jeho nevyhnutelným prostředkem, poněvadž pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i nezávadným, případně nesleduje žádný cíl (např. při opomenutí). Přitom je však vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení, byť vedlejšího, následku významného pro trestní právo. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.
Naopak vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Spoléhá, že ho nezpůsobí, přičemž nejde o spoléhání se na náhodu. Z uvedeného vyplývá, že při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti na straně jedné a eventuálního úmyslu na straně druhé je třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, za něž je možno považovat jen takové důvody, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé.
Odvolací soud, jakož i státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání akcentovaly délku období, po niž obviněný nečinil žádné kroky ke vrácení zbylé částky peněz, nevydal poškozenému jeho finanční prostředky v nezanedbatelné výši 10.000 Kč, ačkoliv bylo výlučně v jeho moci, aby tak učinil buď přímým splněním svého závazku, nebo aby s poškozeným v záměru takové narovnání uskutečnit minimálně jednal. Odvolací soud poukázal na již zmiňované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1178/2012, v němž byl zaujat právní názor, že okolnost, že obviněný po delší dobu (přibližně dvou měsíců) vyloučí oprávněného vlastníka z dispozice s finančními prostředky a po uvedenou dobu nečiní žádné kroky k vrácení peněz jejich vlastníkovi, svědčí za splnění dalších zákonných podmínek o naplnění znaků přečinu zatajení věci podle §219 odst. 1 tr. zákoníku.
Závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1178/2012, však nelze přejímat mechanicky, bez zřetele ke konkrétním okolnostem posuzovaného případu. Přečinu zatajení věci podle §219 odst. 1 tr. ř. se měl podle zde rozhodných skutkových zjištění obviněný dopustit tím, že „dne 25. 5. 2011 kolem 15.25 hodin v T., okr. T., ulici K., poté, co poškozený Ing. P. K. u bankomatu Československé obchodní banky, a. s., stornoval požadavek na vybrání finanční hotovosti ve výši 15.000 Kč a od bankomatu odešel, přistoupil k tomuto bankomatu a ponechal si finanční hotovost ve výši 15.000 Kč, kterou nalezl v okénku pro výdej finanční hotovosti a která byla i přes storno transakce poškozeným z bankomatu odňata, čímž způsobil poškozenému Ing. P. K., škodu ve výši 15.000 Kč“, přičemž jak se dále podává ze zjištění soudu druhého stupně, peníze si ponechal po dobu téměř tří měsíců, než byl vypátrán orgány policie. Podstatou věci byla otázka, zda jsou splněny předpoklady pro podmíněné zastavení trestního stíhání obviněného ve smyslu §307 odst. 1 tr. ř., jmenovitě pak zda je splněn požadavek doznání. Skutečností je, že se Nejvyšší soud potažmo zabýval i výkladem zákonného znaku „přisvojení si cizí věci“ a v této souvislosti mimo jiné uvedl: „Za situace, kdy obviněný po dobu delší dvou měsíců vyloučil oprávněného vlastníka z dispozice s finančními prostředky, jeho dohledatelnost neodpovídala jím uplatněné argumentaci (poznámka: že si peníze neponechal za účelem svého obohacení), neboť bankovní operaci prováděl prostřednictvím platební karty své přítelkyně, tudíž lze na něj nahlížet spíše jako na anonymního uživatele, po uvedenou dobu neučinil žádné kroky ve vztahu k vrácení peněz, když sám hovoří o tom, že si je „neponechal za účelem svého obohacení“, pak musel Nejvyšší soud akceptovat výhradu nejvyššího státního zástupce, že soudy pominuly při svém rozhodování skutečnou vypovídací hodnotu výpovědi obviněného a předčasně dospěly k závěru, že učiněnou výpověď obviněného lze považovat za doznání obviněného ve smyslu vyžadovaném ustanovením §307 odst. 1 tr. ř.“.
Doba více než jednoho roku (od 6. 9. 2011 do 21. 1. 2013), po kterou obviněný „nekonal“, nemůže jednoznačně svědčit ve prospěch závěru, že jeho jednání bylo úmyslné. Soudy obou stupňů v této souvislosti nevěnovaly potřebnou pozornost okolnostem, za nichž se obviněný dozvěděl o omylem zaslané částce na jeho účet, jeho vztahem a způsobilostí dispozice s peněžním účtem, jak o tom bude dále zmínka, a jejich závěry o naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu eventuálního nezohledňují konkrétní okolnosti případu, nevysvětlují, v čem konkrétně spočívalo „srozumění“ obviněného s porušením zájmu chráněného v ustanovení §219 tr. zákoníku. Na rozdíl od nalézacího soudu dovolací soud zastává názor, že závěr o naplnění úmyslné formy zavinění, byť úmyslu eventuálního, právě nekoresponduje s postavením obviněného, jeho vzděláním, zkušenostmi; obviněný věděl, že skutečnost, že poškozený omylem zaslal předmětnou částku na jeho účet, je okolností známou jak poškozenému, tak peněžnímu ústavu, jen stěží si lze představit, že by se za zjištěných okolností vědomě vystavoval nebezpečí trestního stíhání pro úmyslný trestný čin, jež by pro něj mělo profesně likvidační důsledky.
Nejvyšší soud má za to, že soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí nerozptýlily pochybnosti nejen o naplnění subjektivní stránky označeného přečinu, ale ani o tom, zda jeho čin dosahuje takové míry společenské škodlivosti, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, či zda eventuálně (nebude-li akceptováno hmotně právní řešení případu) nepřichází v úvahu použití odklonu v podobě zastavení trestního stíhání uvedeného v ustanovení §172 odst. 2 písm. c) tr. ř.
Konkrétní okolnosti daného případu nejsou zcela typické a nenesou všechny charakteristické znaky jednání „kriminálního“; vzhledem k okolnostem spáchání činu, jeho průběhu i, byť dodatečnému, postoji obviněného k odstranění škodlivých následků jeho jednání se jedná o případ z hlediska posuzování trestní odpovědnosti obviněného hraniční a pečlivé a vyvážené hodnocení všech zjištěných okolností relevantních pro stanovení závěru o míře společenské škodlivosti je proto nezbytné. Odůvodnění soudu prvního stupně ale postrádá přesvědčivé úvahy o uplatnění principu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio a ani odvolací soud se otázkou míry společenské škodlivosti činu obviněného explicitně nezabýval.
Soudy shledaly, že obviněný poté, co dne 6. 9. 2011 při jednání s pracovnicí banky vyšlo najevo, že na jeho účet v důsledku omylu poškozeného M. G. byla zaslána finanční částka 20.900 Kč, se tomuto zjištění nikterak neprotivil, nezpochybnil důvod a ani výši takto omylem zaslané částky, přičemž hned dne 6. 9. 2011 učinil opatření, na jehož podkladě byla poškozenému vrácena na jeho účet částka 10.900 Kč. Zbylou částku 10.000 Kč však poškozenému zaslal až poté, co byl dne 21. 1. 2013 kontaktován Generální inspekcí bezpečnostních sborů, 13. oddělení − Liberec.
Nelze přehlédnout, že obviněný, pokud jde o přehled o jeho financích, nebyl příliš důsledný. Podle svých slov byl „bordelář“, kterému byly výpisy z bankovního účtu doručovány na adresu jeho trvalého bydliště k jeho rodičům, tyto výpisy pouze zběžně přečetl a následně je roztrhal. V rozhodné době neměl zřízeno internetové bankovnictví, chtěl-li zadat příkaz k platbě, šel do banky, konkrétně za svědkyní J. P., s níž od okamžiku, co měl účet v bance zřízen, tj. od 18 let, vyřizoval veškeré potřebné záležitosti, a svědkyni požádal, aby za něj příkaz vyplnila. Jeho přístup k bankovním operacím, které se jej úzce dotýkaly, by se dal označit za laxní, obviněného zjevně moc nezajímaly, nebyl zvyklý se o ně zajímat, starat se o ně, kontrolovat je, spoléhal na banku, že za něj vše potřebné vyřídí. Je více než pravděpodobné, že počítal s tím, že jej banka, resp. svědkyně J. P., osobní bankéř, s níž omylem připsanou finanční hotovost řešil, na jeho povinnost vůči poškozenému opětovně upozorní či že se poškozený o zbytek peněz přihlásí. Vše nasvědčuje tomu, že pokud by mu byla jeho povinnost vůči poškozenému (např. ze strany poškozeného) připomenuta, okamžitě by ji splnil. V této souvislosti je k zaznamenání, že poškozený, ač právě on se dopustil počáteční chyby, sám žádnou aktivitu k vrácení zbytku peněz po delší dobu nevyvíjel a posléze se bez jakékoli urgence adresované obviněnému, popř. jeho bance, obrátil na policii. S přihlédnutím k výši částky (10.000 Kč), kterou obviněný ve smyslu ustanovení §219 odst. 1 tr. zákoníku zatajil, jakož i k tomu, že ji ihned poté, co byl na svůj závazek vůči poškozenému podruhé upozorněn (tentokrát již v souvislosti s trestním řízením), poškozenému vrátil, a též s ohledem na hodnocení osoby obviněného je namístě zvažovat uplatnění trestní odpovědnosti.
Nabízí se otázka, zda k ochraně práv a chráněných zájmů poškozeného nepostačovaly prostředky nabízené občanským právem, zvláště když pachatel byl nepochybně znám, svůj čin a odpovědnost za něj z hlediska majetkových nároků poškozeného nepopíral. Jde tedy o to, zda zahájením trestního stíhání obviněných nebyl porušen princip ultima ratio (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04 aj.).
Podstata principu ultima ratio spočívá v tom, že „trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné“ (k tomu Šámal, P. Trestní zákoník a naplňování funkcí a základních zásad trestního práva hmotného. Bulletin advokacie, č. 10/2009, s. 33) . Jinými slovy řečeno, trestní odpovědnost není sice vyloučena vždy, existuje-li souběžně jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, poněvadž není vyloučeno současné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestněprávní odpovědnost ale není namístě vyvozovat v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Soudy se proto měly zabývat a také přesvědčivě zdůvodnit, proč v tomto konkrétním případě nepostačovala poškozenému ochrana, kterou nabízejí prostředky občanského práva.
Na soudu prvního stupně proto bude, aby se mírou společenské škodlivosti přečinu a nutností uplatnění trestněprávních norem vůči obviněnému rovněž znovu pečlivě zabýval v intencích tohoto usnesení dovolacího soudu. Dospěje-li i přes uvedené k závěru, že pro výše uvedené hmotně právní řešení případu nejsou splněny podmínky, není od věci vypořádat se rovněž s alternativou předkládanou obhajobou spočívající v použití možnosti upravené v §172 odst. 2 písm. c) tr. ř., na niž ve svém rozhodnutí nereagoval. Procesní postup vymezený v §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. vedle významu a míry porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolností, za nichž byl čin spáchán, které se uplatní i při hodnocení potřebné společenské škodlivosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, akcentuje zejména význam chování obviněného po spáchání činu, jeho snahu nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, z hlediska posouzení, zda účelu trestního řízení bylo dosaženo, což nepochybně pojem společenské škodlivosti přesahuje.
Nejvyšší soud na základě shora zmíněných skutečností z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 5 To 336/2014, a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 2 T 160/2013, v celém rozsahu zrušil. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Děčíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž při novém rozhodování je soud (a to nejen soud prvního stupně, ale i soud odvolací) vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. května 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková