ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.977.2015.2
sp. zn. 8 Tdo 977/2015-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2015 o dovoláních obviněných F. Č. a R. H. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 9 To 74/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 26/2014, takto:
I . Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 9 To 74/2015, a rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 2 T 26/2014, v části týkající se obviněného R. H. zrušují .
Podle 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Rakovníku přikazuje , aby věc obviněného R. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II . Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného F. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 2 T 26/2014, byly podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušeny z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 25 T 167/2013, u obviněného F. Č. a z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 25 T 167/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 5 To 557/2013, u obviněného M. T. výroky o vině a trestu, jakož i další výroky, které měly ve výroku o vině svůj podklad. Znovu bylo rozhodnuto tak, že obviněný F. Č. byl uznán vinným v bodech 2) až 7) pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, v bodech 2) až 6) rovněž podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, v bodech 3a) a 3c) ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku; v bodech 2b), 3c), 4), 5), 6a) a 6b) pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, v bodech 2b), 3c), 4), 5) a 6) ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Obviněný R. H. byl uznán vinným v bodech 1) až 4) pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, v bodech 2) až 4) ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, v bodech 1a), 3a) a 3c) ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku.
Obviněný F. Č. byl za uvedenou trestnou činnost a za sbíhající se trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen „tr. zák.“) a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. 5. 2013, sp. zn. 29 T 50/2009, odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 2 a §45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let, podle §75 odst. l tr. zákoníku trest zákazu pobytu na soudním okrese Rakovník na dobu dvou let a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to nákladního vozidla tov. zn. Renault Trafic, modré barvy, a ocelového páčidla modré barvy. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. 5. 2013, sp. zn. 29 T 50/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný R. H. byl za uvedený trestný čin odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §75 odst. l tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu pobytu na soudním okrese Rakovník na dobu dvou let. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného M. T., o povinnosti spoluobviněných k náhradě škody, jakož i o tom, že se část poškozených odkazuje se zbytkem, popřípadě s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně:
1) obviněný R. H. sám
v době od 20:00 hod. dne 31. 1. 2013 do 06:30 hod. dne 1. 2. 2013 v obci K., okres R., na odstavném parkovišti v blízkosti čerpací stanice „KM PRONA“ u silnice provedl vloupání do třech zaparkovaných nákladních vozidel tak, že
a) odstranil plombu a poškodil uzamykatelný mechanismus víčka nádrže u nákladního vozidla značky SCANIA R440, ale motorovou naftu neodcizil, majiteli vozidla společnosti Vincenci, s. r. o. (správně VINCENCI, s. r. o.), IČ: 275 50 605, tak způsobil poškozením věci škodu ve výši 620 Kč,
b) poškodil a otevřel uzamykatelný mechanismus víčka palivové nádrže u nákladního vozidla značky SCANIA R420, odkud odcizil 246 litrů motorové nafty, čímž způsobil J. V., odcizením nafty škodu ve výši 8.792 Kč a poškozením víčka nádrže ve výši 620 Kč,
c) poškodil a otevřel uzamykatelný mechanismus víčka nádrže u zaparkovaného nákladního vozidla značky MAN TGA, odkud odcizil 100 litrů motorové nafty, čímž způsobil F. D., odcizením motorové nafty škodu ve výši 3.574 Kč a poškozením víčka nádrže ve výši 370 Kč,
2) společně obvinění R. H., F. Č. a M. T.
v době od 21:30 hod. dne 7. 2. 2013 do 07:00 hod. dne 8. 2. 2013 v obci K., okres R., na odstavném parkovišti v blízkosti čerpací stanice „KM PRONA“ u silnice provedli vloupání do dvou zaparkovaných nákladních vozidel tak, že
a) odstranili uzamčené víčko nádrže u nákladního vozidla SCANIA R420, odkud odcizili 420 litrů motorové nafty, čímž způsobili společnosti Lagarde Spedition, spol. s r. o. (správně LAGARDE SPEDITION spol. s r. o.), IČ: 252 18 972, odcizením nafty škodu ve výši 15.078 Kč,
b) odstranili uzamčené víčko nádrže nákladního vozidla TATRA 158, odkud odcizili 270 litrů motorové nafty, čímž způsobili společnosti Solitera, spol. s r. o. (správně SOLITERA spol. s r.o.), IČ: 437 62 751, odcizením nafty škodu ve výši 9.531 Kč a poškozením víčka nádrže ve výši 700 Kč,
3) společně obvinění R. H. a F. Č.
dne 13. 2. 2013 v době od 01:00 hod. do 05:00 hod. v obci K., okres R., na odstavném parkovišti v blízkosti čerpací stanice „KM PRONA“ u silnice se vloupali do nádrží nákladních vozidel tak, že
a) nezjištěným způsobem otevřeli uzamčené víčko nádrže u nákladního vozidla SCANIA R420, jehož vlastníkem je společnost P.J.P.T, s. r. o., IČ: 269 47 579, v úmyslu za pomoci hadice a plastových kanystrů odcizit motorovou naftu, k odcizení však nedošlo,
b) překonali uzamčené víčko nádrže u zaparkovaného nákladního vozidla RENAULT, m. p. z. P., č. barvy s návěsem, odkud za pomocí hadice a plastových kanystrů odcizili 150 litrů motorové nafty, čímž způsobili majiteli vozidla, společnosti Przedsiębiorstwo Handlowo-Usługove Zbigniew Olszowy, se sídlem Bielsko-Biała, Katowicka 44, Polsko, odcizením nafty škodu ve výši 5.175 Kč,
c) se pokusili odstranit uzamčené víčko nádrže u nákladního vozidla MERCEDES, což se jim ale nepodařilo, společnosti Hála Truck, s. r. o. (správně HÁLA TRUCK, s. r. o.), IČ: 288 13 570, tak poškozením věci způsobili škodu ve výši 800 Kč,
4) společně obvinění R. H., F. Č. a M. T.
dne 22. 2. 2013 v době od 02:30 hod. do 02:55 hod. na odstavném parkovišti v blízkosti čerpací stanice „U Zlaté podkovy“ v obci K., okres R., u silnice, rozlomili uzamykatelné víčko nádrže u nákladního vozidla MERCEDES, odkud pomocí hadice a plastových kanystrů odcizili 115 litrů motorové nafty, čímž způsobili společnosti Svítil Trucking, s. r. o. (správně SVÍTIL TRUCKING, s. r. o.), IČ: 285 84 872, odcizením nafty škodu ve výši 16.635,50 Kč a poškozením víčka nádrže ve výši 800 Kč,
5) společně obvinění F. Č. a M. T.
dne 26. 2. 2013 kolem 02:30 hod. v obci H. sv. Š., okres Ch., na odstavném parkovišti v blízkosti tržnice obviněný M. T. vylomil zámek nádrže na pravé straně nákladního vozidla zn. Mercedes-Benz Actros, odkud postupně odčerpával do připravených plastových kanystrů naftu, kterou ukládal do vozidla Renault Trafic, se kterým společně s obviněným F. Č. na místo přijeli, přičemž obviněný F. Č. na místě hlídal, a když zjistil, že se řidič nákladního vozidla, který spal v kabině, probudil, dal znamení obviněnému M. T., který do vozidla nastoupil, a z místa odjeli směrem do Ch., kde byli na křížení komunikace a j. obchvatu Ch. zadrženi policejní hlídkou, která zjistila ve vozidle celkem 170 l nafty, přičemž tímto jednáním způsobili firmě Kouba Trans, s. r. o. (správně KOUBA Trans, s. r. o.), náměstí 5. května 103, Jinočany, odcizením nafty škodu ve výši 5.950 Kč a poškozením víčka nádrže škodu ve výši 1.500 Kč,
6) obviněný F. Č.
a) dne 28. 3. 2013 po předchozí domluvě s již odsouzeným D. P. v době od 00.00 do 02.30 hodin v obci B. v S. po vypáčení vrat vnikli do garáže u domu v ulici T. majitele J. M., odkud odcizili plastový kanystr s benzinem v hodnotě 160 Kč a na zařízení způsobili škodu ve výši 1.440 Kč,
b) dále dne 28. 3. 2013 po předchozí domluvě s již odsouzeným D. P. v době od 00.00 do 02.30 hodin v obci B. v S. v ul. B. po rozbití skleněné výplně okna vnikli do kůlny u domu majitele K. D. G., odkud odcizili motorovou pilu značky KS 58 Timbertech a motorovou pilu zn. IKRA MKS, kufříky s nářadím, akuvrtačku zn. Westfalia a další věci vše v hodnotě 5.171 Kč a na zařízení způsobili škodu ve výši 250 Kč,
7) F. Č.
dne 5. 3. 2013 kolem 01.00 hodin vnikl na volně přístupný pozemek zemědělské usedlosti v obci K., která zároveň slouží i k bydlení, a z neuzamčené nádrže ze zde zaparkovaného traktoru zn. Case IH CVX, odcizil nejméně 25 l motorové nafty, čímž majiteli H. B., K., způsobil škodu ve výši 900 Kč,
přičemž obviněný F. Č. svým jednáním pod body 2a, 2b, 3a, 3b, 3c, 4, 5, 6 a 7, dílem ve spolupachatelství a dílem samostatně, způsobil celkovou škodu ve výši 58.600,50 Kč odcizením věcí a 5.490 Kč poškozením věcí,
obviněný R. H. svým jednáním pod body 1a, 1b, 1c, 2a, 2b, 3a, 3b, 3c a 4, dílem ve spolupachatelství, způsobil celkovou škodu ve výši 58.785,50 Kč odcizením věcí a 3.910 Kč poškozením věcí,
a uvedených jednání pod body 2a, 2b, 3a, 3b, 3c, 4, 5, 6 a 7 se obviněný F. Č. dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu Chemitz ze dne 26. 2. 2010, sp. zn. 10 Ls 610 Js 8539/09, uznán vinným trestnými činy krádeže a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků a devíti měsíců, který dosud nevykonal.
Rozsudek nalézacího soudu napadli odvoláními obvinění F. Č. a R. H. Obviněný F. Č. svůj řádný opravný prostředek zaměřil proti výrokům o vině i trestu, obviněný R. H. brojil proti všem výrokům, jež se ho týkaly. Obě odvolání byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 9 To 74/2015, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Pro úplnost je zapotřebí doplnit, že se jednalo již o druhá rozhodnutí jak nalézacího soudu, tak i odvolacího soudu. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 2 T 26/2014, byli spoluobvinění F. Č., R. H. a M. T. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutky, jimiž byli posléze rozsudkem ze dne 18. 11. 2014 uznáni vinnými. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 9 To 399/2014, byl z podnětu odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Rakovníku podaného v neprospěch všech spoluobviněných rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 2 T 26/2014, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí (č. listu 741 a násl.).
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 9 To 74/2015, podali obvinění F. Č. a R. H. prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání.
Obviněný F. Č. tento mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poněvadž měl za to, že se soudy dopustily nesprávného hmotně právního posouzení. Namítl, že nebylo prokázáno, že se jednání, jímž byl uznán vinným, dopustil. Jelikož jej nelze označit za pachatele, nebyl naplněn znak skutkové podstaty trestného činu, a to subjekt. Poukázal na skutečnost, že soud prvního stupně jej pachatelem původně neshledal. K závěru, že se činu dopustil, dospěl až na podkladě rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl zprošťující rozsudek nalézacího soudu zrušen a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Aniž by nalézací soud v souladu s pokynem odvolacího soudu dokazování doplnil, vynesl diametrálně odlišný rozsudek, s nímž se odvolací soud posléze již ztotožnil. Takový postup je podle obviněného v příkrém rozporu s předvídatelností soudního rozhodnutí. Navíc nelze přehlédnout, že skutková zjištění nemají obsahovou spojitost s provedenými důkazy. V posuzované trestní věci existuje podle jeho mínění tzv. extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry.
Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 9 To 74/2015, zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný R. H. svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Měl za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Názor, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu přečinu krádeže, založil na přesvědčení, že neexistují důkazy o jeho vině. Nebyla prokázána ani jeho vazba na spoluobviněné, ani to, že se na místě činu vyskytoval. Soud jej shledal vinným pouze na základě jediného důkazu, a to na základě telekomunikačního provozu SIM karty. Čísla SIM karty a IMEI, která byla na místě činu zaznamenána, však k jeho osobě přiřadit nelze. Žádné z těchto čísel nebylo v místě jeho bydliště nikdy lokalizováno. Telekomunikační provoz SIM karty navíc nelze považovat za důkaz v pravém slova smyslu; jedná se toliko o důkaz podpůrný. Namítl, že nalézací soud svůj závěr, že dotčené telefonní číslo patří jemu, učinil na podkladě úředního záznamu o podání vysvětlení J. B., s jehož čtením nesouhlasil, a rovněž na podkladě mylné informace, že toto číslo uvedl jako kontakt na svoji osobu ve věci vedené Okresním soudem v Chomutově pod sp. zn. 29 T 50/2009. Zmíněné řízení vedené Okresním soudem v Chomutově se jej však netýká, týká se výlučně ostatních spoluobviněných, tudíž je zřejmé, že soudy si zjednodušují svou práci a prokázané skutečnosti, které mohou přičítat jednomu či dvěma spoluobviněným, automaticky přičítají všem.
Pokud jde o jednání pod bodem 1) výroku o vině, uvedl, že žádný z poškozených jej nedokázal identifikovat a na místě činu nebyly nalezeny žádné stopy svědčící o jeho vině. Zdůraznil, že se v inkriminované době vyskytoval na narozeninové oslavě svého švagra, což potvrdili i vyslechnutí svědci, přičemž soud jim neuvěřil pouze proto, že si nepamatovali, co se na oslavě konzumovalo. Soud zcela účelně nevyhověl návrhu obhajoby na výslech majitele restauračního zařízení, kde se oslava konala, čímž porušil základní principy trestního řízení. Ani v případě jednání pod bodem 2) neexistují žádné důkazy. Vina byla dovozena z přátelského vztahu obviněného se spoluobviněnými F. Č. a M. T., jakož i z toho, že si obviněný nebyl schopen vzpomenout, co inkriminovaného večera před více než dvěma lety dělal. Co se týče jednání pod bodem 3), nelze přehlédnout, že k němu došlo ve víkendové dny, kdy pracoval jako vyhazovač v nočním klubu. Není tudíž reálné, aby se vyskytoval současně na dvou místech. Návrh na výslech majitele klubu, jenž by mohl jeho verzi potvrdit, soud zamítl. V souvislosti s jednáním pod bodem 4) zopakoval svoji obhajobu, že neexistuje žádný přímý nebo nepřímý důkaz, který by jej usvědčoval, a poznamenal, že fakt, že se se spoluobviněnými zná a v minulosti si od nich půjčoval vozidlo, neznamená, že byl přítomen páchání trestné činnosti.
Domníval se, že v dané věci je dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, že došlo k porušení základních zásad trestního řízení (principů presumpce neviny a in dubio pro reo) a práva na spravedlivý proces. Okresní soud v Rakovníku poté, co mu byla věc vrácena odvolacím soudem, nedoplnil dokazování a při rozhodování vycházel z totožného skutkového stavu jako při svém prvním rozhodnutí. Postupoval v rozporu s pokynem odvolacího soudu, neboť se nevypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi a tyto správně neuvážil. Podle názoru obviněného rozhodnutí soudů obou stupňů (učiněná po vrácení věci) nesplňují požadavek náležitého odůvodnění.
Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. ve vztahu k němu usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 9 To 74/2015, zrušil, jakož aby zrušil i další rozhodnutí citovanému usnesení obsahově předcházející. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud odložil, popřípadě přerušil výkon trestu odnětí svobody.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k dovoláním obviněných nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Dále shledal, že dovolání obviněného F. Č. je podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Protože dovolání obviněného R. H. však nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání tohoto obviněného podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je parciálně důvodné.
Oba obvinění v dovoláních odkázali na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný R. H. navíc uplatnil dovolací důvod obsažený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolání R. H. bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Obviněný F. Č. však neuvedl žádnou konkrétní okolnost, která by podpořila jeho úsudek o existenci extrémního rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Toliko v obecné rovině vytkl, že „nebylo prokázáno, že se předmětných trestných činů dopustil“ a dále pak uplatnil výtky vůči postupům soudů, byl-li na podkladě stejně zjištěného skutkového stavu vyhlášen diametrálně odlišný rozsudek, což je podle něj v přímém rozporu s předvídatelností soudního rozhodnutí. Ve vztahu k tomuto dovolateli Nejvyšší soud v projednávané věci pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady neshledal. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu v řízení nedošlo.
Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 10 až 15 rozsudku nalézacího soudu, str. 6 až 8 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. S námitkami obviněného směřujícími proti správnosti skutkových zjištění, jež vedla, na rozdíl od v pořadí prvního rozhodnutí nalézacího soudu, k odsuzujícímu rozsudku, se vypořádal již odvolací soud a jeho závěry jsou přiléhavé. Nelze než připomenout, že soud prvního stupně sice vskutku vyhlásil odsuzující rozsudek, aniž by po zrušujícím usnesení odvolacího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 9 To 399/2014, dokazování nad rámec již opatřených a provedených důkazů doplnil, odlišný názor na otázku viny obviněných byl ale postaven na pečlivém, důsledném hodnocení již provedených důkazů, čímž byly odstraněny vady, na něž v označeném usnesení poukázal odvolací soud. Jak správně uvedl odvolací soud, soud prvního stupně v těchto souvislostech nepostupoval nikterak nestandardně či v rozporu se zákonem, napravil pouze vlastním hodnotícím úsudkem vytýkané nedostatky. Odvolací soud nezavázal soud prvního stupně k doplnění dokazování; úkolem soudu prvního stupně bylo, pokud sám nebude považovat za potřebné doplnit dokazování, znovu uvážit všechny dosud provedené důkazy i z hledisek naznačených v jeho rozhodnutí, což předpokládalo provedení pečlivého rozboru každé jednotlivé okolnosti případu zvlášť a přitom neztrácet ze zřetele, že tyto okolnosti tvoří součást celku (viz str. 5 označeného usnesení). Tomuto závaznému pokynu soud prvního stupně dostál a jeho rozhodnutí evidentně nelze označit za nepředvídatelné.
Soudy ve vztahu k dílčím útokům pod body 2), 3) a 4), jež jsou v daných souvislostech ohledně obviněného F. Č. relevantní, přesvědčivě zdůvodnily skutkový závěr, že se těchto činů dopustil i on. Výstižně poukázaly zejména na záznamy telekomunikačního provozu (č. listu 377-382, 387-439, 440-444), jimiž je doloženo, že se obvinění (resp. SIM karty, jež používali) v lokalitě, kde došlo ke spáchání posuzované trestné činnosti, a v době, kdy k ní došlo, vyskytovali a svou přítomnost tam nebyli schopni vysvětlit. V tomto ohledu o správném ztotožnění obviněného F. Č. a SIM karty telefonu, který používal právě on, není důvodných pochybností, a soudy se s jeho námitkou, že nešlo o jím užívaný mobilní telefon (půjčoval jej spoluobviněným), přesvědčivě vypořádaly a případně poukázaly na jeho údaje o čísle mobilního telefonu ve věci vedené u Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 25 T 167/2013. Ve vztahu k útoku pod bodem 2) upozornily též na výsledky odborného vyjádření z oboru pachové identifikace, významné je zjištění, že pachová stopa spoluobviněného M. T. odpovídá pachové stopě nalezené na šroubováku zanechaném pachateli na mstě činu, správně připomněly i přátelské vazby mezi spoluobviněnými, že se v rozhodné době stýkali, o čemž mimo jiné svědčí i okolnost, že spoluobviněný M. T. byl policejními orgány v několika případech kontrolován jako řidič vozidla obviněného F. Č. či údaje obviněných R. H. a M. T. o účasti na oslavě. Rozhodně pak není v kontextu komplexního hodnocení důkazů bez významu, že na místě činu se nejméně v případě útoků pod body 3) a 4) nacházelo rovněž vozidlo, které vlastnil obviněný F. Č. (viz úřední záznam o podaném vysvětlení R. C. B. na č. listu 222-224, jeho výpověď na č. listu 640-644, výpověď P. U. na č. listu 697-698). Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. V odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného F. Č., že se činů nedopustil, a proč jí neuvěřily. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině dovolatele. Souhrn nepřímých důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která ve svém celku nejen spolehlivě prokazuje všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčuje z jeho spáchání obviněné, ale současně rozumně vylučuje možnost jakéhokoliv jiného závěru (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud se ztotožňuje s nalézacím soudem, že provedené důkazy ve vzájemném souhrnu tvoří ucelený řetězec, na základě něhož lze uzavřít, že jednání dovolatele bylo ve všech bodech prokázáno. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami tohoto dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Protože dovolání obviněného F. Č. bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poněkud jiná je ovšem situace ohledně obviněného R. H., a to především ve vztahu k útoku pod bodem 1) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu.
Tento obviněný principiálně namítal, že byl uznán vinným vždy jen na základě jediného, a to navíc podpůrného důkazu, totiž telekomunikačního provozu SIM karty, aniž bylo spolehlivě prokázáno, že patřila nebo patří jemu. Protože nebyl opatřen žádný spolehlivý usvědčující důkaz, nemohl být uznán vinným. Pakliže se tak stalo, došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, byly porušeny základní zásady trestního řízení obsažené v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., jeho právo na spravedlivý proces, jakož i princip in dubio pro reo a zásada presumpce neviny.
Práva, jejichž ochrany se obviněný domáhá, se projevují zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení §2 tr. ř., a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6. Podle ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Podle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit.
Těmto požadavkům kladeným především na odůvodnění rozhodnutí soudy beze zbytku nedostály.
Obviněný R. H. popřel, že by se dopustil činů, jimiž byl uznán vinným, a nelze než konstatovat, že žádný přímý usvědčující důkaz o jeho vině soudy opatřen a proveden nebyl. Toho si byly ostatně vědomy i soudy, jak se podává ze zrušujícího usnesení odvolacího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 9 To 399/2014 , tak posléze i z obou rozhodnutí vzešlých z řízení po zrušení v pořadí prvního zprošťujícího rozsudku. Důvody, které vedly odvolací soud ke zrušení zprošťujícího rozsudku, byly v podstatě shrnuty již v souvislosti s dovoláním obviněného F. Č., bylo by proto nadbytečné a nefunkční je opakovat, což platí i ohledně závazných pokynů odvolacího soudu daných soudu prvního stupně po zrušení jeho rozsudku. Jak již bylo řečeno, nalézací soud postupoval v intencích odvolacího soudu, čemuž se nezpronevěřil ani tím, že neprovedl žádný další důkaz, a svoji pozornost soustředil k hodnocení důkazů. Konstatoval, že neuvěřil obhajobě obviněných, že se na místě činu nenacházeli, odmítl jejich tvrzení, že předmětné telefonní číslo nesouhlasí, jelikož údaj o tom, jaké telefonní číslo používali, obsahuje nejen protokol o výslechu obviněných a obsah spisu Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 25 T 167/2013 (sp. zn. 29 T 50/2009 udává odvolací soud na str. 6 usnesení), ale i vyhodnocení jednotlivých IMEI používaných obviněnými; z údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu vyplývá, že SIM karty jejich telefonů se na místě a v době činu nacházely. Jednotlivé nepřímé důkazy, které nalézací soud prezentuje (př. odborná vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví trasologie, pachové identifikace, údaje poškozených o způsobu spáchání činu, výši škody apod.), ve vzájemném souhrnu tvoří podle něj ucelený řetězec, na základě něhož bylo možno uzavřít, že jednání obviněných bylo dostatečně prokázáno (str. 14, 15 rozsudku).
Podle odvolacího soudu skutková zjištění učiněná nalézacím soudem ani v jednom případě nevzbuzují žádné důvodné pochybnosti. Odvolací soud poznamenal, že pokud by byly důkazy hodnoceny izolovaně toliko ve vztahu k útoku, k němuž se vztahují, nebylo by možno dospět v některých případech k učiněným závěrům, neboť by se jednalo o důkazy buď osamocené, nebo nedostatečné, což by platilo kupř. ohledně skutku pod bodem 1). Ten se týkal jen obviněného R. H. a jeho vina byla vyvozována na podkladě záznamů o telekomunikačním provozu, avšak nalézací soud poukázal i na zjištění vyplývající z důkazů opatřených k dalším útokům či vztahujícím se k jiným skutečnostem, např. zjištění k osobě obviněného či údaje o číslech mobilního telefonu ve věci vedené u Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 29 T 50/2009 (str. 6 usnesení).
Hodnotící úvahy nalézacího soudu, jakož i odvolacího soudu, a to zvláště ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině nalézacího soudu, vykazují nedostatky, jež nelze nechat bez povšimnutí, a to i kdyby obhajoba obviněného R. H., že v době, kdy došlo k jednání pod bodem 1) výroku o vině, oslavoval narozeniny svého švagra P. J. v restauračním zařízení, byla spolehlivě vyvrácena, jak zdůrazňují a vysvětlují soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Není možné přisvědčit soudům, pokud opřely výrok o vině tohoto obviněného toliko o záznamy telekomunikačního provozu, z něhož lze učinit toliko závěr, že se podle výskytu SIM karty, jež byla přiřazena k mobilnímu telefonu obviněného R. H., se tento obviněný nacházel v rozhodné době v lokální prostorové výseči, kde došlo ke spáchání činu (okolí obce K.), nebylo možné učinit, jelikož nejde o důkaz natolik spolehlivý, aby vyloučil jinou variantu skutkového děje. Lokalizace SIM karty podle tzv. přenosových buněk, jak správně připomněl i odvolací soud, totiž neurčuje pohyb na jednom konkrétním místě, nýbrž v dané lokální prostorové výseči. Nic na tomto závěru nemění ani skutečnost, že obviněný nedokázal svoji přítomnost v této lokální prostorové výseči vysvětlit; není to totiž obviněný, kdo prokazuje svoji nevinu, ale je to stát a tedy orgány činné v trestním řízení, kdo nesou důkazní břemeno (srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3741/11).
Nelze než připomenout závěry ustálené judikatury soudů, podle nichž soud může opřít výrok o vině i o nepřímé důkazy, ovšem jen za předpokladu, že tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů (nestačí proto jen jeden nepřímý důkaz) vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru. Nepřímé důkazy vedoucí sice k důvodnému podezření vůči obviněnému, nevylučující však reálnou možnost, že pachatelem mohla být i jiná osoba, nejsou dostatečným podkladem pro uznání viny obviněného (viz č. 38/1970 Sb. rozh. tr.).
Ve shodě s nimi vyznívají i požadavky Ústavního soudu, podle nichž existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Odsuzující výrok může mít zákonný podklad toliko tehdy, je-li v důkazním řízení dosaženo nejvyššího možného stupně jistoty ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, který lze od lidského poznání požadovat, a to alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" (srov. př. nálezy ÚS sp. zn. I. ÚS 3741/11, sp. zn. II. ÚS 226/06 aj.).
Bude tedy na soudu prvního stupně, aby této okolnosti věnoval náležitou pozornost a znovu pečlivě vážil předpoklady pro rozhodnutí o vině obviněného R. H. Dosavadní úvahy založené na existenci jednoho nepřímého usvědčujícího důkaz a posléze obecný odkaz na „zjištění vyplývající z důkazů opatřených k dalším útokům či vztahující se k jiným skutečnostem, které jsou pro posouzení věci rozhodné (viz str. 6 usnesení odvolacího soudu), jsou v tomto ohledu nedostačující.
Výhrady obviněného se soustředily ke zpochybnění závěru, že SIM karta ztotožňovaná s jím užívaným mobilním telefonem, je s jeho osobou spojována bez náležitého podkladu ve výsledcích provedeného dokazování.
Právo obviněného na spravedlivý proces nebylo z jím prezentovaných důvodů porušeno v souvislosti se čtením úředního záznamu o podaném vysvětlení J. B., z něhož se podává číslo mobilního telefonu náležející jejímu bývalému příteli R. H. (č. listu 308-312). V řízení nedošlo k použití nepoužitelných důkazů, neboť z obsahu trestního spisu vyplývá (srov. č. listu 697), že strany (státní zástupce i obviněný R. H.) ve smyslu ustanovení §211 odst. 6 tr. ř. souhlasily se čtením všech úředních záznamů o podání vysvětlení vyjma těch, jež se týkaly S. D. (č. listu 299-301), T. K. (č. listu 302-304) a P. U. (č. listu 306 a 307). Uvedené je doloženo rovněž zvukovým záznamem hlavního líčení konaného dne 20. 5. 2014. Nalézací soud proto nepochybil, pakliže úřední záznam o vysvětlení J. B. v hlavním líčení četl a nakládal s ním jako s relevantním důkazem. Třebaže námitka obviněného není v tomto ohledu opodstatněná, bude na soudu prvního stupně, aby potřebu výslechu svědkyně J. B. uvážil se zřetelem k tvrzení obviněného, že identifikace čísla mobilního telefonu jí podle jeho mínění byla „vložena do úst“ policejními orgány, ačkoliv ona od počátku udávala, že je nezná. Identifikace čísla mobilního telefonu je v daných souvislostech významná i s ohledem na obhajobu obviněného, že v této souvislosti nelze argumentovat obsahem spisu Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 29 T 50/2009, čemuž nalézací soud (který ovšem označuje spis téhož soudu pod sp. zn. 25 T 167/2013) musí rovněž v dalším řízení věnovat pozornost.
Spolehlivé objasnění, zda předmětnou SIM kartu lze ztotožnit s mobilním telefonem užívaným obviněným R. H., má svůj význam i z hlediska přesvědčivosti skutkových zjištění pod body 2) až 4) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu. Ve vztahu k těmto dílčím útokům se již nejednalo o jediný nepřímý usvědčující důkaz, soudy jej správně a logicky zařadily do kontextu dalších provedených, byť nepřímých, důkazů.
Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že jde-li o námitku obviněného R. H. naznačující, že v řízení došlo k opomenutí důkazu, nelze než připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, I. ÚS 733/01, III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že obhájce obviněného R. H. v průběhu veřejného zasedání, jehož předmětem bylo rozhodnutí o odvoláních obviněných R. H. a F. Č., navrhl důkaz výslechem svědka R. P., majitele restaurace, resp. nočního klubu, kde se měla konat údajná narozeninová oslava švagra obviněného R. H. a kde měl obviněný údajně pracovat jako vyhazovač (č. listu 873). Odvolací soud tomuto návrhu na provedení důkazu nevyhověl, poněvadž jej neshledal důvodným. V odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, že výpovědi svědků P. J. (zmíněného švagra) a D. T., přátel obviněného, kteří se měli předmětné oslavy narozenin účastnit, a kteří tak měli potvrdit verzi obhajoby, že obviněný se v době, kdy se měl dopustit jednání pod bodem 1) výroku o vině, nacházel na oslavě, jsou ve vzájemném rozporu a vyplývá z nich pouze tolik, že se svědci domluvili ve snaze zajistit obviněnému alibi. Podle odvolacího soudu by navrhovaná výpověď svědka R. P. na správnosti závěru okresního soudu o účelovosti obhajoby obviněného nemohla nic změnit (srov. str. 6 usnesení odvolacího soudu). S ohledem na tyto skutečnosti je zjevné, že odvolací soud svým povinnostem dostál a právo obviněného na spravedlivý proces neporušil. Nicméně v dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby uvážil, zda návrhu obviněného vyhoví, či jej i on bude pokládat za nadbytečný.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že v daném případě je možno usuzovat na zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. V důsledku toho dílčí útoky (pokračování v trestném činu) zjištěné soudy tak, že jejich pachatelem byl ve všech případech i obviněný R. H., nebyly způsobilé k tomu, aby na ně bylo aplikováno hmotné právo, tj. trestní zákoník.
K odstranění vytknutých nedostatků je třeba dokazování doplnit v intencích uvedených v tomto rozhodnutí, a to výslechem svědkyně J. B., případně uvážit potřebu výslechu svědka R. P. a ve vztahu k označení správného zdroje informace o čísle mobilního telefonu obviněného R. H. konkretizovat příslušný spis Okresního soudu v Chomutově. Teprve poté nechť jsou po vyhodnocení provedených důkazů učiněny odpovídající závěry jak skutkové, tak právní. Nelze vyloučit, že k řádnému zjištění skutkového stavu věci bude nezbytné provést i důkazy další, přičemž na soudu prvního stupně bude, aby tak učinil.
Z výše uvedených důvodů zrušení rozhodnutí odvolacího soudu i nalézacího soudu plyne, že důvod, z něhož rozhodl dovolací soud ve prospěch obviněného R. H., nikterak neprospívá spoluobviněnému F. Č. (a ani M. T.), nejsou proto splněny podmínky pro přiměřené použití §261 tr. ř. (tzv. beneficium cohaesionis) i ohledně spoluobviněných.
Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného R. H. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 9 To 74/2015, a rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 2 T 26/2014, v části týkající se tohoto obviněného . Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Rakovníku přikázal, aby věc obviněného R. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaných ve prospěch obviněných, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
S ohledem na navazující obligatorní rozhodnutí o vazbě Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu obviněného R. H., aby odložil, popřípadě přerušil výkon trestu odnětí svobody, který taktéž v dovolání učinil.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu