ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.370.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 370/2016-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 6. 2016 o dovolání obviněného M. N., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 31 To 387/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 17 T 77/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 17 T 77/2014, byl obviněný M. N. uznán vinným pod bodem 1) – 3) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a pod bodem 4) přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že:
,,1/ v nezjištěném období od počátku roku 2009 do prosince roku 2012, vyjma období od 26. 9. 2009 do 24. 7. 2011, na blíže neurčených místech v N. B. prodal nejméně ve 20 případech za částky od 200,- Kč do 500,- Kč, celkem za částku 6.000,- Kč metamfetamin zvaný pervitin, S. K., a ten jej průběžně užil nitrožilní aplikací,
2/ v blíže nezjištěné době od léta roku 2013 do konce roku 2013 na blíže neurčených místech v N. B. prodal nejméně v 9 případech za částky od 100,- Kč do 200,- Kč, celkem za částku 2.100,- Kč metamfetamin zvaný pervitin, K. O., a ten jej průběžně užil šňupáním,
3/ v blíže nezjištěné době v prosinci roku 2013 na blíže neurčených místě v garáži v N. B. nejméně ve 2 případech prodal za částky od 500,- Kč, celkem za částku 1.000,- Kč metamfetamin zvaný pervitin, L. U., a ten jej průběžně užil šňupáním,
a uvedeného jednání se dopustil, aniž by disponoval oprávněním nakládat s psychotropními látkami, s tím, že metamfetamin je psychotropní látka, která byla do 31. 12. 2013 uvedena v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a v současné době je uvedena v příloze vyhlášky č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve smyslu §44c odst. 1 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách ve znění pozdějších změn a doplňků, a jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 6. 4. 2010, sp. zn. 1 T 229/2007 s právní mocí dne 6. 4. 2010 uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, který vykonal dne 24. 7. 2011.
,,4/ od blíže nezjištěné doby do 00:05 hodin dne 20. 2. 2014 nejméně při jízdě na jízdním kole v N. B. do kontroly policejním orgánem u domu č. p. ... v ulici H. měl uloženou v batohu na zádech ve dvou igelitových sáčcích sušenou rostlinnou látku o hmotnosti 9,3 gramů a 9,7 gramů bez obalu a v peněžence ve třech igelitových sáčcích bílou a žlutou krystalickou látku o celkové hmotnosti 1,88 gramu, přičemž v sušené rostlinné látce byla prokázána přítomnost psychotropní látky tetrahydrokanabinolu, která je obsahovou složkou rostliny konopí, kdy v zajištěném materiálu o hmotnosti 19 gramů bylo znaleckým zkoumáním zjištěno 2, 2 gramu čisté látky delta 9 tetrahydrokanabinol, a v pevné látce o celkové hmotnosti 1,88 gramu bylo prokázáno 1,38 gramu čistého metamfetaminu, a uvedeného jednání se dopustil, aniž by disponoval oprávněním nakládat s omamnými a psychotropními látkami, s tím, že metamfetamin je psychotropní látka zařazená do 31. 12. 2013 v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a v současné době je zařazená v příloze č. 5 vyhlášky č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve smyslu §44c odst. 1 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách ve znění pozdějších změn a doplňků, a delta 9 tetrahydrokanabinol je psychotropní látka zařazená do seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách a zařazená do 31. 12. 2013 v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a od 1. 1. 2014 zařazená v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve smyslu §44c odst. 1 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách ve znění pozdějších změn a doplňků.“
Za to byl obviněný podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. 3 T 222/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Uvedený rozsudek napadli odvoláním obviněný a státní zástupkyně, jež podala odvolání ve prospěch obviněného. Na podkladě odvolání státní zástupkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 31 To 387/2015, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř., napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 1/ – 3/ a ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Deklarovaného zločinu se obviněný dle skutkových zjištění dopustil tím, že „ v nezjištěném období od počátku roku 2009 do prosince roku 2012, vyjma období od 26. 9. 2009 do 24. 7. 2011, na blíže neurčených místech v N. B. prodal nejméně ve 20 případech za částky od 200,- Kč do 500,- Kč, celkem za částku 6.000,- Kč metamfetamin zvaný pervitin, S. K., a ten jej průběžně užil nitrožilní aplikací, a uvedeného jednání se dopustil, aniž by disponoval oprávněním nakládat s psychotropními látkami, s tím, že metamfetamin je psychotropní látka, která byla do 31. 12. 2013 uvedena v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a v současné době je uvedena v příloze vyhlášky č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve smyslu §44c odst. 1 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách ve znění pozdějších změn a doplňků a přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 6. 4. 2010, č. j. 1 T 229/2007-443 s právní mocí dne 6. 4. 2010 uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, který vykonal dne 24. 7. 2011“ . Za to, a za přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1, 2 tr. zákoníku, který zůstal v napadeném rozsudku nedotčen ( pozn. Nejvyššího soudu: a rovněž za sbíhající se zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. 3 T 222/2013 ), byl obviněný podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci a podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. 3 T 222/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. N. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvádí, že z provedených důkazů nelze dovodit, že by naplnil skutkovou podstatu uvedeného zločinu, když nenaplnil objektivní ani subjektivní stránku uvedeného trestného činu. Argumentuje tím, že ve výrokové části napadeného rozsudku nejsou uvedeny žádné skutkové okolnosti, které by odůvodňovaly závěr o jeho úmyslu, a skutková věta neobsahuje všechny skutečnosti rozhodné pro naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty zločinu, kterým byl uznán vinným. Dovolatel je taky toho názoru, že právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, když proti jeho výpovědi stojí pouze výpověď svědka K. a není zřejmé, z jakých důvodů shledal soud právě výpověď obviněného nevěrohodnou. Současně nesouhlasí s použitím výpovědí svědků K. O. a L. U., jelikož se vztahují k jiným skutkům a jsou vnitřně rozporné. Dovolatel v tomto spatřuje zásah do jeho práva na spravedlivý proces a porušení principu presumpce neviny i pravidla in dubio pro reo , neboť byl uznán vinným jen na základě výpovědí jediné osoby, která stála proti jeho výpovědi. Následně soudům vytýká, že shromážděné důkazy vůbec hodnotily k jeho tíži, když jejich postup byl v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a argumentace vybočovala ze zásad formální logiky, přičemž se dopustily také porušení zásady zákazu deformace důkazů formulované v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 398/97. Ačkoli si je vědom, že zpochybnění skutkových zjištění nelze zahrnout pod okruh zákonem vymezených dovolacích důvodů, domnívá se, že napadená rozhodnutí jsou zatížena extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Závěrem dovolatel uvádí, že je přesvědčen, že v jeho případě jsou splněny podmínky ke zproštění obžaloby podle §226 písm. a), příp. c) tr. ř. Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a sám ve věci rozhodl rozsudkem podle §265m tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Dovolání obviněného je sice formálně opřeno o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak s ohledem na shora uvedené je z obsahu dovolání zřejmé, že namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Obviněný ve skutečnosti námitkami, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, zpochybňuje správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění, brojí proti způsobu vyhodnocení důkazů ze strany soudů a nabízí jejich vlastní hodnocení. Obviněný sice v úvodu svého dovolání argumentuje obecně hmotněprávními námitkami, že nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka souzeného zločinu, zakládá je však na tvrzeních výlučně skutkové povahy, tj. že soudy nesprávně vyhodnotily výpovědi jednotlivých svědků, jakož i výpověď jeho samotného. Tím vším se však primárně domáhá změny skutkových zjištění, a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že nebyla naplněna skutková podstata mu přisouzeného trestného činu, a to ani po objektivní, ani po subjektivní stránce. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že obviněný neuplatnil žádnou námitku, která by byla z hlediska uplatněného dovolacího důvodu způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Dovolatel tak správně dovozuje, že Nejvyšší soud není povolán k přezkumu provedených důkazů a k následnému dovození vlastních skutkových zjištění. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k nápravě některých výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zcela zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. K přezkumu jejich skutkových zjištění může ze strany Nejvyššího soudu dojít ve zcela výjimečných situacích, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný pro zajištění práva obviněného na spravedlivý proces, jak konečně uvádí sám dovolatel. Pokud tedy dovolatel dovozuje existenci extrémního rozporu z toho, že z odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. že v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. k tomu sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další), tak i v této souvislosti ovšem Ústavní soud zdůrazňuje, že je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (např. sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03). Upozorňuje-li Ústavní soud, že je povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud, neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci.
V posuzovaném případě neshledal Nejvyšší soud žádné důvody pro vyslovení závěru o existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Soud prvního stupně na str. 4 odůvodnění svého rozsudku a soud odvolací na str. 6 až 7 odůvodnění rozhodnutí rozvedly důkazy a důvody, na jejichž podkladě dospěly ke skutkovým zjištěním, s nimiž obviněný nesouhlasí. Obviněným zpochybňovanou výpověď svědka S. K., jakožto stěžejní důkaz zakládající jeho vinu ze souzeného zločinu, soudy podrobně hodnotily a patřičně osvědčily, z jakých důvodů tuto výpověď považovaly za věrohodnou a určující pro skutková zjištění. Navíc tato svědecká výpověď nebyla jediným důkazem dokládajícím vinu obviněného, jelikož byl z prodeje pervitinu, byť v jiném období, usvědčován i výpověďmi svědků K. O. a L. U. Skutečnost, že pro prodej pervitinu těmto svědkům nebyl obviněný z důvodu překážky věci rozhodnuté odsouzen, nijak nebrání použití výpovědí těchto svědků, jelikož byly pořízeny v souladu s trestním řádem a obecně dokládají prodej pervitinu ze strany obviněného. Zcela totožné výhrady byly obviněným uplatněny již v odvolacím řízení a odvolací soud se s těmito námitkami náležitě vypořádal. Extrémní nesoulad nelze zakládat na pouhém nesouhlasu obviněného se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy a s jeho nespokojeností se skutkovými závěry soudů. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že oba soudy se ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný neoprávněně jinému prodal nebo jinak opatřil psychotropní látku, ač byl za takový čin v posledních třech letech potrestán. Svým jednáním tak po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku mimo jiné proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
U uvedeného dovolacího důvodu lze odlišit dvě varianty jeho uplatnění, ve variantě první je možno uplatnit dovolací důvod v situaci, kdy „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“. Obviněný v dovolání blíže nespecifikoval, ve které variantě deklarovaný dovolací důvod uplatňuje, avšak jeho uplatnění v první variantě v daném případě nepřichází v úvahu, jelikož se tato varianta vztahuje pouze na případy, v nichž bylo odvolání jako řádný opravný prostředek proti rozsudku zamítnuto nebo odmítnuto z procesních důvodů. Přezkoumával-li soud druhého stupně napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej podle §256 tr. ř., je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. 6 Tdo 115/2002, publikováno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod číslem 18/2002-T 423).
V druhé variantě je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. podmíněn existencí dalšího dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. společně s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto případě Nejvyšší soud však neučil závěr o tom, že v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. skutečně dán. Na základě této skutečnosti nelze učinit ani závěr o důvodnosti dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 6. 2016
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu