ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.922.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 922/2016-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2016 o dovolání, které podal obviněný G. T., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 4 To 359/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 161/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného G. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 92 T 161/2015, byl obviněný G. T. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, na podkladě skutkového zjištění, že:
od přesně nezjištěné doby nejméně od 26. 2. 2015 až do 7. 5. 2015 na různých místech v B., převážně v okolí svého bydliště G. T. poskytoval, většinou po předchozí telefonické domluvě, psychotropní látku metamfetamin - pervitin v psaníčkách či odsypaný, zdarma či za úplatu osobám známým z telefonních hovorů pod jmény H., L., G., B., L. a konkrétně pak
a) D. T., nejméně jednou týdně až za deset dní jedno až dvě psaníčka, které společně kouřili,
b) M. H., dne 6. 5. 2015 v tramvaji odsypal z injekční stříkačky s modrým pístem do tzv. zubu, za což zaplatil 150,- Kč, c) I. F., dne 28. 2. 2015 v množství asi čtyř až pěti čar za 750,- Kč,
a tohoto jednání se G. T. dopustil, ačkoli byl pravomocným rozhodnutím Městského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 8 T 32/2015, který nabyl právní moci dne 23. 4. 2015, za takový trestný čin odsouzen, přičemž si byl vědom, že se jedná o metamfetamin - pervitin, který je uveden jako psychotropní látka v příloze nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, které provádí §44c odstavec 1 zákon č. 167/1998 Sb. o návykových látkách.
Za to byl odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu i ohledně obviněné D. T.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný G. T., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně tak, že je usnesením ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 4 To 359/2015, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný G. T. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný, ačkoliv konstatuje, že své dovolání směřuje proti všem výrokům napadeného rozhodnutí, ve skutečnosti svými námitkami napadá toliko výrok o uloženém trestu. Ve vztahu k tomuto výroku namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, v důsledku čehož podle jeho mínění došlo v řízení před odvolacím soudem k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. To spatřuje v tom, že uložený trest odnětí svobody se mu jeví nepřiměřeně přísný, neboť neodpovídá okolnostem daného trestného činu, když s výjimkou předchozího odsouzení nebyl soudně trestán. Dovolatel je přesvědčen, že soud prvního stupně nevzal v úvahu, že byl závislý na pervitinu a jeho náhled na páchání trestné činnosti tím mohl být ovlivněn. Navíc drogy neposkytl osobám, které by s nimi do té doby neměly žádnou zkušenost ani nikomu nezpůsobil drogovou závislost, když kromě manželky drogy podal pouze dvěma dalším osobám, tedy minimálnímu počtu lidí. Poukazuje, že v jiné trestní věci vedené u Městského soudu v Brně byl za trestnou činnost téhož rozsahu uložen pachateli podstatně nižší trest, přičemž je toho názoru, že při ukládání trestu je nutno přihlížet nejen k rozsahu trestné činnosti, ale i k dalším hlediskům, zejména k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, které jsou určovány významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem, dosavadním způsobem jeho života a trestní minulostí, jakož i možností jeho nápravy a uplatňuje se tak zásada individualizace trestu. V tomto ohledu obviněný konstatuje, že si následky svého jednání uvědomil a projevil lítost a snahu na nápravě. Podle jeho názoru soud prvního stupně pochybil, pokud mu i při aplikaci shora zmiňovaných zásad pro ukládání trestů uložil nepřiměřeně přísný trest. Rovněž v odvolacím řízení mělo být postupováno podle ustanovení §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. a uložený trest, který je naprostým excesem z předvídatelné a obvyklé soudní praxe, měl být změněn a uložen mu trest na spodní hranici trestní sazby daného trestného činu. Domnívá se tedy, že v předmětné věci bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně v celém rozsahu a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný G. T. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale toliko vznáší námitky spočívající v tvrzení, že soudy pochybily ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody, který se mu jeví jako nepřiměřeně přísný.
K těmto námitkám Nejvyšší soud konstatuje, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (resp. §41, §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce rozh. tr., sešit č. 4/2003, pod č. 22).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. V rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze toliko namítat nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za pokračování v trestném činu.
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze výtku obviněného podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř., když o žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná, neboť nesměřuje do právního posouzení prokázaného skutku, ale pouze do výměry (neboli přísnosti) uloženého trestu.
Nad rámec přezkumné povinnosti považuje Nejvyšší soud za vhodné dodat, že pokud jde o námitku obviněného, že mu měl být odvolacím soudem uložen trest odnětí svobody při dolní hranici zákonné trestní sazby daného trestného činu, ztotožnil se se závěry soudů obou stupňů, které při ukládání trestu přihlédly k tomu, že se obviněný, byť mu polehčovala skutečnost, že se ke spáchání trestné činnosti doznal, dopustil trestné činnosti vysokého stupně společenské škodlivosti. Odvolací soud rovněž správně vyhodnotil, že uložení přísného trestu odůvodňuje skutečnost, že trestnou činnost obviněný spáchal ve zkušební době podmíněného odsouzení, kdy mu byla dána šance prokázat, že se napravil a dalšího výkonu trestu nebude potřeba, přičemž předchozí výchovný trest odnětí svobody mu byl uložen za stejnorodou trestnou činnost. V tomto směru tudíž konstatoval, že podmíněný trest odnětí svobody tedy zjevně nesplnil svůj účel a na obviněného neměl výchovný účinek. Pokud tedy obviněnému, který byl uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, na který zákon stanoví trestní sazbu odnětí svobody v rozmezí dvě léta až deset let, byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 roků, tedy v 1/3 zákonné trestní sazby ustanovení §283 odst. 2 tr. zákoníku, lze podle Nejvyššího soudu konstatovat, že výše i druh trestu odpovídá kritériím uvedeným v ust. §§37 – 39 tr. zákoníku. Je tedy zřejmé, že úvahy obviněného o aplikaci zákonného důvodu uvedeného v §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. pro změnu jeho výměry a uložení trestu odnětí svobody na spodní hranici zákonné trestní sazby, tak nejsou namístě (viz str. 2 usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud dále shledal, že námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a formuloval je i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku, který představuje určitý průlom do výše již uvedených zásad dovolacího řízení a je způsobilý umožnit Nejvyššímu soudu zasahovat do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdyby byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný G. T. podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 7. 2016
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu