ECLI:CZ:NS:2016:11.TVO.21.2016.1
sp. zn. 11 Tvo 21/2016-9
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. května 2016 stížnost obv. I. Z. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 10 To 28/2016, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného I. Z. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. 41 T 10/2015, byl obv. I. Z. uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu loupeže pod body I, II/2, 3, IV podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (bod II/2, 3) v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody dle §178 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (bod II/2, 3), dále pod bodem I v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci dle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování dle §279 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem IV dále v jednočinném souběhu se zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému byl dále uložen trest propadnutí věci podle §70 odst. 1 písm. b), písm. c) tr. zákoníku, specifikovaný ve výroku citovaného rozsudku, a současně bylo rozhodnuto i o jeho povinnosti k náhradě škody a nemajetkové újmy podle §228 odst. 1 tr. ř. Tento rozsudek však nenabyl právní moci, neboť proti němu podal odvolání nejen obviněný, ale v jeho neprospěch do výroku o trestu i státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze.
V souvislosti s trestnou činností kladenou obv. I. Z. za vinu byl vzat do vazby, a to na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 20 Nt 1013/2015, jež nabylo právní moci dne 14. 3. 2015, a to z důvodů uvedených v §67 písm. a), písm. c) tr. ř. O důvodnosti vazby obviněného bylo poté opakovaně rozhodováno, a to v souladu s §72 odst. 1 tr. ř., přičemž zde nebyly shledány důvody, pro její nahrazení mírnějším institutem.
Vzhledem k podaným opravným prostředkům jak ze strany obviněného, tak státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, byla pak ve smyslu §72 odst. 4 tr. ř. založena příslušnost vrchního soudu k rozhodnutí o trvání či netrvání vazebních důvodů u obviněného. Vrchní soud v Praze poté usnesením ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 10 To 28/2016, rozhodl tak, že obv. I. Z. ponechal nadále ve vazbě, a to z důvodů uvedených v §67 písm. a), písm. c) tr. ř.
Vrchní soud v rámci svého rozhodovacího procesu pečlivě zvážil a přezkoumal všechny okolnosti daného případu a dospěl k závěru, že obv. I. Z. nelze propustit na svobodu, neboť vazební důvody podle §67 písm. a), písm. c) tr. ř. stále trvají, a vazbu obviněného tudíž není možno nahradit jiným opatřením. Vrchní soud především zdůraznil, že charakter stíhané trestné činnosti v návaznosti na předchozí trestní minulost obviněného představuje zcela odůvodněnou obavu, že by se mohl po propuštění na svobodu vyhýbat trestnímu stíhání, čímž by se mohl stát pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným, nebo by mohl podobnou trestnou činnost opakovat. Tato obava je navíc opodstatněna tím, že v daném případě již došlo k nepravomocnému odsouzení obviněného k trestu odnětí svobody v trvání devíti a půl roku, přičemž zde existuje i hrozba zvýšení tohoto trestu, a to v souvislosti s odvoláním podaným v jeho neprospěch ze strany státní zástupkyně. Soud nemohl v daném případě opominout ani skutečnost, že obviněný se trestné činnosti, jež mu je kladena za vinu, dopustil přes předchozí odsouzení a navíc ve zkušební době podmíněného propuštění. Nezanedbatelným aspektem pak byly i aktualizované závěry znalců o obzvláště ztížených možnostech resocializace obviněného. Vrchní soud v dané věci rovněž neshledal překročení zákonných vazebních lhůt a existenci neodůvodněných průtahů, a vzhledem ke všem těmto skutečnostem dospěl k závěru, že důvody trvání vazby u obviněného trvají i nadále.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 10 To 28/2016, podal obv. I. Z. stížnost k Nejvyššímu soudu. Obviněný ve svém podání namítl, že ačkoliv byl v minulosti odsouzen za zvlášť závažný trestný čin, z výkonu trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn, a poté řádně dodržoval všechna omezení a povinnosti z toho vyplývající. Obviněný dále uvedl, že v předmětné trestní věci figuroval pouze jako „ochranka“ obviněného E. T. , přičemž o trestné činnosti nic nevěděl a nijak se na ní nepodílel. Trestní řízení, vedené proti jeho osobě, proto považuje za souhrn uměle vytvořených důkazů. V důsledku jeho předchozí trestné činnosti jsou navíc opomíjeny základní principy presumpce neviny a kriminalizovány všechny jeho aktivity. Obviněný dále uvedl, že nespáchal nic protizákonného, vyšetřování se nevyhýbal a spolupracoval i nadále s probační službou. Dlouhodobá vazba je tedy dle jeho názoru zásadním zásahem do lidského života, obzvlášť v případě, kdy má trvalé bydliště, finanční prostředky a nijak se nevyhýbá trestnímu řízení vedenému proti jeho osobě. Z výše uvedených důvodů obv. I. Z. Nejvyššímu soudu navrhl, aby rozhodl, že vazební důvody uvedené v §67 písm. a), písm. c) tr. ř. u obviněného netrvají a propustil ho z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem aktivně prověřil přezkoumávané usnesení Vrchního soudu v Praze v souladu s §147 odst. 1 tr. ř., přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obv. I. Z. není důvodná.
Institut vazby představuje zásadní zásah do lidských práv jedince, a je proto třeba náležitě zkoumat, zda u obviněného skutečně existují důvody vazby vymezené v §67 tr. ř. Nejvyšší soud zkonstatoval, že vrchní soud se řádně a pečlivě zabýval všemi podstatnými okolnostmi pro rozhodnutí o propuštění obviněného z vazby, a tedy plně dostál svým zákonným povinnostem.
Vrchní soud zcela správně uvedl, že vzhledem k závažnému charakteru stíhané trestné činnosti a v návaznosti na předchozí trestní minulost obv. I. Z. , existuje zcela důvodná obava, že by se obviněný mohl trestnímu stíhání a případnému trestu vyhýbat. Toto nebezpečí je navíc odůvodněno i nepravomocným odsouzením obviněného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. 41 T 10/2015, kterým byl obv. I. Z. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti a půl roku. V této souvislosti má Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, uvedl, že již samotná hrozba uložení vysokého trestu odnětí svobody představuje konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovým trestem, přičemž riziko útěku nebo skrývání se je po nepravomocném uložení takového trestu podstatně zvýšeno [za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval šest let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2511/10 ze dne 30. září 2010), sedm let (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. března 2003), devět let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3219/11 ze dne 16. 11. 2011) či čtrnáct let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1577/08 ze dne 14. srpna 2008)]. V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo. Nelze rovněž opomnět skutečnost, že proti rozsudku soudu I. stupně podala odvolání v neprospěch obviněného i státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, a to proti výroku o trestu. S případným odsouzením obviněného v předmětné trestní věci je navíc spojeno i nebezpečí rozhodnutí o tom, že bude muset vykonat zbytek trestu, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn na svobodu, a to v nezanedbatelné výměře 977 dní. Všechny tyto skutečnosti proto i nadále odůvodňují trvání útěkové vazby podle §67 písm. a) tr. ř.
V případě obviněného nadále přetrvává i důvodná obava dle §67 písm. c) tr. ř., že by po přepuštění na svobodu mohl opakovat trestnou činnost. Tato hrozba vyplývá zejména z charakteru trestné činnosti, jež je obviněnému kladena za vinu a rovněž ze skutečnosti, že se jí měl dopustit navzdory předchozímu odsouzení a navíc ve zkušební době podmíněného propuštění. S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem tak nemůže nijak zasáhnout do důvodnosti vazby ani tvrzení obviněného o jeho osobních poměrech, finančním zajištění, řádném vedení života, spolupráci s policií v období mezi inkriminovanými skutky a jeho zadržením, jakož ani námitky, že po celou dobu podmíněného propuštění na svobodu dodržoval omezení stanovená probační službou. V tomto směru dále vrchní soud správně poukázal i na aktualizované znalecké posudky o obzvláště ztížených možnostech resocializace obviněného. Nejvyšší soud proto zkonstatoval, že vazbu obviněného nelze nahradit mírnějším zajišťovacím institutem podle trestního řádu, neboť žádné těchto opatření by vzhledem k uvedeným skutečnostem nezajistilo osobu obviněného pro účely probíhajícího trestního řízení.
Délka trestního stíhání je s ohledem na závažnost trestné činnosti adekvátní a nelze ani shledat jakékoliv neopodstatněné průtahy, které by toto řízení postihovaly. Náročnosti projednávané věci přitom odpovídá i délka trvání vazby obviněného, která byla nařízena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 20 Nt 1013/2015, přičemž ani zdaleka nedosáhla zákonem vymezenou nejvyšší přípustnou dobu trvání vazby pro daný případ upravenou v §72a odst. 1 písm. c) tr. ř.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se Nejvyšší soud ztotožnil s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 10 To 28/2016, o ponechání obviněného ve vazbě z důvodů předvídaných ustanovením §67 písm. a), písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud v rámci své přezkumné činnosti neshledal žádné pochybení vrchního soudu v jeho postupu při rozhodování o propuštění obviněného z vazby. Stížnost obv. I. Z. se proto nemohla setkat s úspěchem, neboť námitky v ní vznesené nejsou v žádném směru opodstatněné. Nejvyšší soud proto rozhodl v souladu s §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a stížnost obviněného zamítl jako nedůvodnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. května 2016
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu