ECLI:CZ:NS:2016:11.TVO.6.2016.1
sp. zn. 11 Tvo 6/2016-11
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2016 stížnost obv. M. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 1 To 54/2015, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného M. K. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 61 T 3/2014, byl obviněný M. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle §156 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a současně mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody ve výroku rozsudku uvedeným poškozeným specifikované částky. Tento rozsudek však nenabyl právní moci, neboť proti němu podal odvolání jak obviněný, tak státní zástupce i poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky.
V souvislosti s trestnou činností kladenou obv. M. K. za vinu byl vzat do vazby, a to na základě usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 10. 11. 2012, sp. zn. 0 Nt 120/2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 1 To 786/2012, a to z důvodů uvedených v §67 písm. a) tr. ř. Usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. 2. 2013, sp. zn. 0 Nt 252/2013, bylo rozhodnuto o ponechání obviněného ve vazbě, kdy jeho písemný slib a nabídku záruky důvěryhodné osoby a zájmového sdružení občanů soud nepřijal a jeho návrh na nahrazení vazby s dohledem probačního úředníka zamítl.
Dne 3. 5. 2013 však státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočka ve Zlíně, rozhodl usnesením podle §71 odst. 1 tr. ř. tak, že podle §73 odst. 1 písm. c) tr. ř. nahradil vazbu obviněného dohledem probačního úředníka a podle §73b odst. 6 věty první tr. ř. jej propustil z vazby na svobodu, když dohled probačního úředníka státní zástupce shledal jako dostačující náhradu za vazbu obviněného, která je schopna zajistit, aby obviněný nemařil průběh trestního řízení, řádně se dostavoval na předvolání orgánů činných v trestním řízení a oznámil každou změnu místa pobytu.
Dne 12. 1. 2016 podal obv. M. K. Vrchnímu soudu v Olomouci návrh na zrušení dohledu probačního úředníka. Obviněný ve svém podání uvedl, že po celou dobu uloženého dohledu – více než dva a půl roku, jej řádně plnil, prokázal, že se nechce vyhnout trestnímu řízení, a není proto důvod považovat daný institut, vzhledem k délce jeho trvání, za opodstatněný. Dále poukázal na skutečnost, že ostatní obvinění v téže věci již nejsou omezeni na své svobodě a soud by měl i vzhledem k zásadě minimalizace zásahu do práv obviněných uplatnit co nejmírnější opatření. Z výše uvedených důvodů proto navrhl, aby vrchní soud rozhodl, že u obviněného již vazební důvod dle §67 písm. a) tr. ř. pominul, a proto se dohled probačního úředníka ruší.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 1 To 54/2015, rozhodl, že trestní stíhání obviněného je vedeno důvodně, a to za trestnou činnost, za kterou byl obviněnému nepravomocně uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let – v rámci trestní sazby od pěti do dvanácti let. Navíc bylo ze strany státního zástupce podáno odvolání v neprospěch obviněného, v němž se domáhá změny právní kvalifikace, a to o doplnění §156 odst. 3 tr. zákoníku, v souvislosti s kterou požaduje i uložení přísnějšího trestu. Obviněný je tak ohrožen trestem odnětí svobody převyšujícím osm let a v této situaci je proto naprosto opodstatněná důvodnost omezení jeho svobody. Pokud tedy vazba obviněného byla nahrazena mírnějším institutem v podobě dohledu probačního úředníka, nelze takový postup považovat za nepřiměřený dané situaci. Vrchní soud rovněž uvedl, že i navzdory délce trvání dohledu probačního úředníka, nelze vnímat vazební důvod podle §67 písm. a) tr. ř. za vymizelý, ale naopak s ohledem na odvolání státního zástupce za aktuální a potřebný. Relevantní rovněž není námitka obviněného, že pro upuštění od tohoto institutu svědčí skutečnost, že ostatní obvinění v téže věci jsou na svobodě, neboť ve své rozhodovací činnosti musí posuzovat konkrétní skutečnosti a konkrétního pachatele dle specifik daného případu.
Proti výše uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obv. M. K. stížnost k Nejvyššímu soudu, a to prostřednictvím advokáta Mgr. Tomáše Petrů. Obviněný ve svém podání namítl, že uvedené rozhodnutí je nezákonné, neboť neobsahuje přezkoumatelné odůvodnění výroku a Vrchní soud v Olomouci tedy nedostál své povinnosti řádného odůvodnění a omezil se pouze na různá konstatování bez argumentační opory. Další důvod nezákonnosti předmětného usnesení spatřuje obviněný v tom, že Vrchní soud v Olomouci se vůbec nezabýval otázkou délky, po kterou již trestní řízení probíhá a rovněž ve svém rozhodnutí nezkoumal, zda-li i po tak dlouhé době přetrvávají skutečnosti, které by odůvodňovaly omezení svobody obviněného. Závěrem ještě obviněný zdůraznil, že Vrchní soud v Olomouci se v napadeném usnesení bez jakékoli argumentace nevypořádal se skutečností, že žádný z dalších obviněných v předmětné věci již není na své osobní svobodě omezen. Obviněný v předmětném rozhodnutí tedy shledal výrazný projev svévůle a porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí a zákazu diskriminace, čímž se soud dopustil jednání v rozporu se základními ústavními principy. Z výše uvedených důvodů proto obv. M. K. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil a dle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. sám nově rozhodl ve věci tak, že žádosti obviněného o zrušení dohledu probačního úředníka vyhoví.
Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem aktivně prověřil přezkoumávané usnesení Vrchního soudu v Olomouci v souladu s §147 odst. 1 tr. ř., přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obv. M. K. není důvodná.
K námitce obviněného, že usnesení Vrchního v Olomouci je nezákonné, a to z důvodu, že napadené rozhodnutí neobsahuje přezkoumatelné odůvodnění, Nejvyšší soud zkonstatoval, že Vrchní soud v Olomouci se řádně zabýval všemi podstatnými okolnostmi pro rozhodnutí o zrušení probačního dohledu nad obviněným, vypořádal se se všemi námitkami obviněného, a tedy plně dostál svým zákonným povinnostem. Nejvyšší soud tudíž vyhodnotil tuto námitku obviněného jako nedůvodnou.
V obecné rovině je dále nutno zdůraznit, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, uvádí, že již samotná hrozba uložení vysokého trestu odnětí svobody představuje konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovým trestem, přičemž riziko útěku nebo skrývání se je po nepravomocném uložení takového trestu podstatně zvýšeno. V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo.
Námitka obviněného, že vrchní soud při rozhodování nezohlednil délku trvání trestního řízení a nezkoumal, zda-li přetrvávají důvody pro omezení svobody, tedy rovněž nemůže obstát, neboť z výše uvedeného nálezu Ústavního soudu vyplývá, že v případě, kdy došlo k nepravomocnému odsouzení obviněného ve spojení s tím, že mu hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody [za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval šest let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2511/10 ze dne 30. září 2010), sedm let (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. března 2003), devět let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3219/11 ze dne 16. 11. 2011) či čtrnáct let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1577/08 ze dne 14. srpna 2008)], se potřeba dalších dodatečných důvodů pro uložení vazebních opatření snižuje. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že vrchní soud se s předmětnými námitkami obviněného vypořádal správně, když uvedl, že vazba obviněného byla nahrazena mírnějším opatřením, a to dohledem probačního úředníka, přičemž tento institut nutno vykládat, vzhledem k opravnému prostředku státního zástupce podanému v neprospěch obviněného, za potřebný a stále aktuální.
Co se týče poslední námitky obviněného, Nejvyšší soud souhlasí, že soud musí ve své činnosti postupovat v souladu se základními principy právního státu, jako jsou právo na spravedlivý proces a zákaz diskriminace, ale rovněž zdůrazňuje, že soud je povinen vycházet z konkrétních okolností daného případu. A proto argument obviněného, že ostatní obvinění v téže věci jsou již bez jakýchkoli omezení na svobodě, nelze akceptovat, neboť soud je povinen vycházet z konkrétních a specifických okolností, které charakterizují osobu obviněného a okolnosti a závažnost předmětné trestné činnosti.
Vzhledem k rozsahu a závažnosti trestné činnosti obviněného, jejímž následkem došlo k úmrtí pěti osob, zdravotního postižení dalších osob a možného ohrožení většího množství konečných spotřebitelů, ale i dalším významným skutečnostem, tedy Nejvyšší soud přisvědčil názoru Vrchního soudu v Olomouci o existenci vazebního důvodu předvídaného ustanovením §67 písm. a) tr. ř. a potřebě dohledu probačního úředníka nad obviněným. Nejvyšší soud v rámci své přezkumné činnosti proto neshledal žádné pochybení vrchního soudu v jeho postupu při rozhodování o předmětné žádosti obviněného.
Z výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud plně ztotožnil s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 1 To 54/2015, že návrh obviněného M. K. na zrušení dohledu probačního úředníka, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, pod sp. zn. 61 T 3/2014, se zamítá. Vznesená stížnost obviněného se nemohla setkat s úspěchem, neboť argumenty jeho stížnosti nejsou v žádném směru opodstatněné. Proto Nejvyšší soud rozhodl v souladu s §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a stížnost obviněného M. K. zamítl jako nedůvodnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. února 2016
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu