ECLI:CZ:NS:2016:21.ICDO.82.2014.1
KSBR 27 INS 20629/2012
39 ICm 1612/2013
sp. zn. 21 ICdo 82/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v insolvenční věci dlužníka PLOMA, a. s. se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská č. 79, IČO 25556045, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 27 INS 20629/2012, v řízení o žalobě pro zmatečnost podané insolvenčním věřitelem Lignolet, s. r. o. „v likvidaci“ (dříve Lignolet, s. r. o.) se sídlem v Praze 9 – Proseku, Kytlická č. 780, IČO 24739871, zastoupeným JUDr. Josefem Haščákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Kynšperku nad Ohří, Jana Nerudy č. 868/22, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. ledna 2013, č. j. KSBR 27 INS 20629/2012-B-58, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. března 2013, č. j. 3 VSOL 89/2013-B-126, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství v Brně se sídlem v Brně, Jezuitská č. 4, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 ICm 1612/2013, o dovolání insolvenčního věřitele Moravského peněžního ústavu – spořitelního družstva se sídlem v Praze – Novém Městě, Senovážné náměstí č. 1375/19, IČO 25307835, zastoupeného Mgr. Tomášem Kravčíkem, advokátem se sídlem v Ostravě - Slezské Ostravě, Občanská č. 1115/16, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. května 2014, č. j. 12 VSOL 159/2013-210, takto:
Dovolání insolvenčního věřitele Moravského peněžního ústavu – spořitelního družstva se sídlem v Praze – Novém Městě, Senovážné náměstí č. 1375/19, se zamítá .
Odůvodnění:
U Krajského soudu v Brně bylo dne 23. 8. 2012 v 13.38 hod. na návrh dlužníka zahájeno insolvenční řízení „ve věci dlužníka: PLOMA, a.s., IČO: 25556045, Velkomoravská 79, 695 31, Hodonín“.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 10. 2012, č. j. KSBR 27 INS 20629/2012-A-17, zjistil úpadek dlužníka „PLOMA, a. s. se sídlem Velkomoravská 79, 695 31 Hodonín, IČ 255 56 045“, ustanovil i nsolvenčním správcem Mgr. Ivan u Rychnovskou, advokátku se sídlem v Brně, Palackého třída č. 2203/186, s tím, že ú činky rozhodnutí nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenč ním rejstříku; zároveň vyzval věřitel e , kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili ve lhůtě 30 dnů ode dne zveřejnění rozhodnutí o úpadku , a kromě dalších opatření nařídil přezkumné jednání na den 15. 1. 2013 ve 13.00 hod.
Krajský soud v Brně v dalším řízení usnesením ze dne 16. 1. 2013, č. j. KSBR 27 INS 20629/2012-B-58, zamítl „návrh věřitele Javořice, a. s. se sídlem Ptení – Ptenský Dvorek 100, okr. Prostějov, IČ: 63492202, na povolení reorganizace dlužníka, podaný soudu dne 1. 11. 2012 a projednaný schůzí věřitelů dne 15. 1. 2013“ (výrok I . ), rozhodl, že „na majetek dlužníka PLOMA, a. s., IČ: 255 56 045, Velkomoravská 79, 695 31 Hodonín se prohlašuje konkurz“ (výrok II.) a že účinky prohlášení konkurzu nastávají okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku (výrok III.); zároveň zrušil předběžné opatření nařízené insolvenčním soudem dne 15. 11. 2012, kterým bylo určeno, že dlužník je oprávněn provádět tam specifikované úkony pouze po předchozím písemném souhlasu insolvenčního správce Mgr. Ivany Rychnovské (výrok IV.).
K odvolání insolvenčního věřitele Lignolet, s. r. o. se sídlem v Praze 9 – Proseku, Kytlická č. 780, Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. 3. 2013, č. j. 3 VSOL 89/2013-B-126, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2013, č. j. KSBR 27 INS 20629/2012-B-58, v odvoláním napadeném výroku II., kterým bylo rozhodnuto, že „na majetek dlužníka PLOMA, a. s. , IČ: 255 56 045, Velkomoravská 79, 695 31 Hodonín, se prohlašuje konkurz“, potvrdil. Vycházeje z rozvrhu práce Krajského soudu v Brně pro rok 2012 a z vyjádření Mgr. Jana Kozáka, místopředsedy Krajského soudu v Brně, k otázkám rozvrhu práce v souvislosti s přidělením věci dlužníka PLOMA, a. s., dospěl k závěru, že námitky, jimiž odvolatel zpochybňoval správnost postupu krajského soudu při přidělování insolvenčních návrhů ve zkoumaném období (tj. námitka, že přidělením věci č. 20629 do oddělení 27 bylo porušeno tzv. koncernové pravidlo, námitka porušení tzv. rotačního způsobu přidělování, námitka nesprávného přidělení věci č. 26621 oddělení 39 a námitka ohledně přidělení věci č. 20622 oddělení 24) nejsou důvodné.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Olomouci a proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2013, č. j. KSBR 27 INS 20629/2012-B-58, podal insolvenční věřitel Lignolet, s. r. o. se sídlem v Praze 9 – Proseku, Kytlická č. 780, dne 6. 5. 2013 u Krajského soudu v Brně žalobu pro zmatečnost z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu. Namítá, že insolvenční soud byl při rozhodování o prohlášení konkurzu na majetek dlužníka nesprávně obsazen (usnesení o prohlášení konkurzu vydal soudce ustanovený v rozporu s rozvrhem práce) a že odvolací soud nezjednal nápravu, když usnesení krajského soudu v napadené části nezrušil. Nesprávné obsazení insolvenčního soudu věřitel spatřoval v tom, že „bylo porušeno tzv. koncernové pravidlo“ (vyjádřené v ustanovení §42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích), když insolvenční věc dlužníka PLOMA, a. s., měla být projednána a rozhodnuta v senátě 38, který rozhodoval o návrhu na povolení moratoria před zahájením insolvečního řízení („ve věci téhož dlužníka vždy témuž oddělení“), a v tom, že „při obsazení insolvenčního soudu bylo porušeno pravidlo rotace“, když v rozporu s rozvrhem práce byla z kolečka vynechána některá oddělení z důvodů předchozích návrhů přidělených mimo pořadí, když přidělování věcí do oddělení 39 je nepravidelné s ohledem na snížený nápad, a když dvě věci jdoucí po sobě (č. 20590 a č. 20593) byly přiděleny do stejného oddělení 31.
Písemným podáním ze dne 18. 6. 2013 (doručeným Krajskému soudu v Brně téhož dne) podal insolvenční věřitel Moravský peněžní ústav – spořitelní družstvo se sídlem v Praze – Novém Městě, Senovážné náměstí č. 1375/19, návrh na vyloučení soudce Mgr. Jana Kozáka z důvodu jeho podjatosti. Uvedl, že z předvolání k jednání na den 3. 7. 2013, které mu bylo doručeno dne 6. 6. 2013, zjistil, že žalobu pro zmatečnost bude projednávat soudce Mgr. Jan Kozák, který je podle organizační struktury a rozvrhu práce Krajského soudu v Brně místopředsedou Krajského soudu v Brně pro úsek obchodněprávní a který se z titulu této své funkce na žádost Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2013 o vyjádření ke způsobu přidělování návrhů na zahájení insolvenčního řízení v původní insolvenční věci (vedené pod sp. zn. KSBR 27 INS 20629/2012), ve které byla vydána usnesení napadená zmatečnostní žalobou, vyjádřil „důkladným rozborem ze dne 17. 3. 2013 (KSBR 27 INS 20629/2012-B-117), v rámci kterého sděloval stanovisko správy Krajského soudu v Brně“, přičemž „odvolací důvod, ke kterému se Mgr. Jan Kozák vyjadřoval, se fakticky shoduje s argumentací společnosti Lignolet, s. r. o., uplatněné v žalobě pro zmatečnost (porušení koncernového pravidla, porušení pravidla rotace/rozvrhu práce)“. Protože o způsobu rozdělování případů u Krajského soudu v Brně, a to i v této konkrétní věci, měl Mgr. Jan Kozák již předem dostatek informací, které získal jinak, než dokazováním v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost, dovozuje, že existují důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 7. 2013, č. j. 39 ICm 1612/2013-135, ve znění usnesení ze dne 3. 7. 2013, č. j. 39 ICm 1612/2013-152, a usnesení ze dne 30. 8. 2013, č. j. 39 ICm 1612/2013-175, rozhodl (samosoudcem Mgr. Janem Kozákem) tak, že žalobě pro zmatečnost vyhověl (výrok II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2013, č. j. KSBR 27 INS 20629/2012-B-58, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 3. 2013, č. j. 3 VSOL 89/2013-126, zrušil). Ohledně námitky podjatosti, kterou vznesl ve vztahu k osobě soudce Mgr. Jana Kozáka insolvenční věřitel Moravský peněžní ústav - spořitelní družstvo, zvolil postup podle ustanovení §15b odst. 2 občanského soudního řádu s odůvodněním, že námitka podjatosti byla uplatněna několik dnů před jednáním, při němž byla věc rozhodnuta (termín byl již v době podání námitky stanoven a věřiteli byl znám), a že námitka není ani důvodná, neboť soud u jednání provedl důkaz stanoviskem (podaným Mgr. Janem Kozákem jako místopředsedou Krajského soudu v Brně), které je zveřejněno jako dokument B-117 ve věci vedené pod sp. zn. 27 INS 20629/2012. Skutečnosti uvedené v tomto stanovisku se tak staly nedílnou součástí důkazů provedených v tomto řízení; soud se tedy mohl skutečnostmi uvedenými v tomto stanovisku zabývat jako důkazem a jako takový ho hodnotit, aniž by šlo o skutečnosti, o kterých se dozvěděl jinak než z provedeného dokazování. Poté, co soud prvního stupně dovodil, že žaloba pro zmatečnost proti usnesení o prohlášení konkurzu je přípustná, že insolvenční věřitel Lignolet, s. r. o., je aktivně legitimován k jejímu podání a že ji podal v zákonné tříměsíční lhůtě, dospěl k závěru, že žaloba pro zmatečnost podaná z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu je důvodná. K argumentaci insolvenčního věřitele Lignolet, s. r. o., postavené na porušení pravidla o koncernovém spojení odkázal na závěry Vrchního soudu v Olomouci vyjádřené v usnesení ze dne 28. 3. 2013, č. j. 3 VSOL 89/2013-B-126, a dovodil, že k porušení koncernového pravidla nedošlo. K námitce ve vztahu k přidělování věcí oddělení 39 INS uvedl, že „vymezení 48% podílu odd. 39 INS na rozdělovaném nápadu nových insolvenčních návrhů v bodu 2. 1. 2.“ rozvrhu práce Krajského soudu v Brně neobsahuje přesný popis algoritmu, kterým je podíl na celkovém nápadu určován a odd. 39 do kolečka zapojováno“, a proto rozvrh práce v této části odporuje nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV ÚS 1302/10. K námitce ohledně zápisu insolvenčních návrhů vedených u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 31 INS 20590/2012 a sp. zn. 31 INS 20593/2012, kdy došlo v důsledku technických potíží k narušení kolového systému přidělování věcí, lze podle soudu prvního stupně spatřovat v postupu pracovníků společnosti spravující systém ISIR, kteří přidělili dne 23. 8. 2013 opakovaně věc oddělení 31 INS, prvky libovůle bez ohledu na motivaci jejich jednání. Přidělení věci vedené pod sp. zn. 31 INS 20593/2012 tak bylo zcela nepředvídatelné, nebylo transparentní a odporovalo principu vázanosti soudu rozvrhem práce, přičemž postup v přidělení těchto věcí nebyl konvalidován rozhodnutím předsedy soudu podle ustanovení §44 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů; podle soudu prvního stupně je zcela bez významu i skutečnost, že k narušení přidělování věcí došlo v důsledku „zásahu vyšší moci“, tj. výpadku elektrického proudu. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že v důsledku postupu při přidělování věcí (ať už přidělování věcí do oddělení 39 nebo při přidělení věcí vedených pod sp. zn. 31 INS 20590/2012 a 31 INS 20593/2012 dne 23. 8. 2012) došlo k narušení pořadí při přidělování návrhů na zahájení insolvenčního řízení a „kolečko přidělování věcí bylo opakovaným přidělením dvou věcí senátu 31 jednoznačně narušeno“. Při respektování pořadí přidělování věcí dle přílohy č. 4 textové části rozvrhu práce krajského soudu pro obchodní úsek mělo dojít mezi přidělením dvou věcí senátu 31 INS k přidělení jedné věci dalším senátům v řadě, tj. „senátům pod čísly 32, 37, 38, 39, 40, 44, 45, 47, v dalším kolečku pak senátům 24, 26, 27, 28, 29 a 30“ a „v rámci tohoto pořadí měl být také přidělen návrh dlužníka PLOMA, a. s., na zahájení insolvenčního řízení“.
K odvolání insolvenčního věřitele Moravského peněžního ústavu – spořitelního družstva se sídlem v Praze – Novém Městě, Senovážné náměstí č. 1375/19, a Krajského státního zastupitelství v Brně, Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. 5. 2014, č. j. 12 VSOL 159/2013-210, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žaloba pro zmatečnost byla podána včas a že insolvenční věřitel je k podání této žaloby aktivně legitimován. K posouzení aktivní legitimace insolvenčního věřitele Lignolet, s. r. o., k podání žaloby pro zmatečnost považoval odvolací soud za rozhodné, že ke dni podání žaloby (6. 5. 2013) byl jako věřitel účastníkem insolvenčního řízení ve věci dlužníka PLOMA, a. s. (od 16. 1. 2013). K námitce odvolatele, že tento věřitel nemá na podání žaloby pro zmatečnost právní zájem, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že „mu nebylo napadeným rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno (jím podané odvolání nebylo shledáno důvodným a rozhodnutí insolvenčního soudu bylo potvrzeno)“, z čehož vyplývá, že je i subjektivně legitimován k podání žaloby. Ohledně námitky podjatosti vznesené insolvenčním věřitelem Moravským peněžním ústavem – spořitelním družstvem v podání ze dne 18. 6. 2013 ve vztahu k soudci krajského soudu Mgr. Janu Kozákovi, dospěl odvolací soud k závěru, že není důvodná a že tento soudce nebyl vyloučen z projednávání a rozhodování věci (žaloby pro zmatečnost). Zdůraznil, že „soudce Mgr. Jan Kozák se vyjadřoval v rámci výkonu své funkce místopředsedy Krajského soudu v Brně, tedy jako orgán státní správy soudu (§118 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů), a proto jde o postup v rámci úřední činnosti“. Námitku insolvenčního věřitele o porušení koncernového pravidla odvolací soud považoval shodně se soudem prvního stupně za nedůvodnou, neboť ustanovení §42 odst. 2 větu třetí zákona o soudech a soudcích nelze vykládat extenzivně tak, že se vedle dlužníků tvořících koncern vztahuje i na jednotlivá řízení ve věci téhož dlužníka. Dále odvolací soud, vycházeje z bodu 2. 1. 2. rozvrhu práce Krajského soudu v Brně pro rok 2012, podle něhož mělo být oddělení č. 39 přidělováno pouze 48 % nápadu, dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že způsob přidělování věcí do soudního oddělení 39 INS v rozvrhu práce neodpovídal ústavním požadavkům na předvídatelnost přidělování věcí konkrétnímu soudci; stanovení sníženého nápadu určitému soudnímu oddělení je sice přípustné, ovšem rozvrh práce neupravoval, jakým konkrétním způsobem bude tohoto poměru nápadu vůči ostatním soudním oddělením dosaženo, když pouze k tomu obsahoval, že „nápad bude přidělován softwarovým systémem automatického přidělování věci“. V této souvislosti poukázal na právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn . IV ÚS 1302/10, uveřejněném pod číslem 77/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Nelze-li podle rozvrhu práce jednoznačně určit, které věci mají být přiděleny soudnímu oddělení 39 INS, je tím ovlivněno i přidělení insolvenčních věcí ostatním soudním oddělením. K argumentaci odvolatele usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2011, sp. zn. IV ÚS 2385/2011, uvedl, že toto rozhodnutí neshledává případným, neboť v tam uvedené věci bylo řešeno zejména „přidělování obecného nápadu věcí u okresního soudu, které se zřejmě řídí jednoduššími pravidly, a proto vyžaduje méně podrobný popis pravidel přidělování věcí soudním oddělením v rozvrhu práce“. Vycházeje dále z přehledu věcí napadlých u Krajského soudu v Brně v období od 21. 8. 2012 do 23. 8. 2012, jakož i z vyjádření pracovníka společnosti CCA Group a. s., že jednotlivé věci nebyly přidělovány bezvýhradně podle toho, jak jsou jednotlivá oddělení numericky za sebou, ale nejprve byla přidělena věc soudnímu oddělení 39 INS a teprve poté soudnímu oddělení 24 INS a dalším soudním oddělením podle číselného pořadí, dovodil, že tento postup je v rozporu s bodem 2. 1. 1. rozvrhu práce, podle kterého mají být insolvenční návrhy přidělovány jednotlivým soudním oddělením rotačním způsobem v pořadí podle přílohy č. 4 rozvrhu práce, kde jsou jednotlivá soudní oddělení seřazena po sobě od oddělení s nejnižším číslem po oddělení s nejvyšším číslem; jako první je uvedeno oddělení 24 INS a oddělení 39 INS je v pořadí až jedenácté. Vzhledem k tomu, že soudní oddělení 27 INS, kterému byla věc dlužníka PLOMA, a. s. č. 20629 přidělena, je v příloze č. 4 uvedeno před soudním oddělením 39 INS, byla mu věc přidělena i z tohoto důvodu v rozporu s rozvrhem práce. Konečně shodně se soudem prvního stupně odvolací soud rovněž uzavřel, že insolvenční soud nepostupoval správně, jestliže přidělil po sobě dvě věci (pod č. 20590 a 20593) soudnímu oddělení 31 INS; považoval za nepochybné, že výpadkem proudu došlo k narušení řádného přidělování věcí, věc č. 20590 byla nesprávně označena jako „mylný zápis“ a automaticky systém pro přidělování věcí k ní nepřihlédl a následně další věc přidělil opět soudnímu oddělení 31 INS, ačkoli podle rozvrhu práce měla být přidělena dalšímu soudnímu oddělení 32 INS. Nebyla-li nastalá situace technicky řešitelná přerozdělením později napadlých věcí tak, aby napadly tomu oddělení, kterému měly být přiděleny, kdyby k závadě nedošlo, byl tento případ podle názoru odvolacího soudu řešitelný pouze postupem podle ustanovení §44 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, tedy opatřením předsedy soudu, kterým stanoví, který soudce nebo senát věc projedná a rozhodne; to se však v dané věci nestalo (postup byl sice s předsedou soudu pouze konsultován). Nesprávné přidělení věci č. 20593 do soudního oddělení 31 INS ovlivnilo i přidělování následně napadlých věcí, včetně projednávané věci č. 20629 přidělené do soudního oddělení 27 INS (nedošlo-li by k přidělení uvedených věcí do soudního oddělení 31 INS, tato věc by byla přidělena soudnímu oddělení 26 INS). Z uvedených důvodů odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že v dané věci je dán zmatečnostní důvod podle ustanovení §229 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal insolvenční věřitel Moravský peněžní ústav – spořitelní družstvo se sídlem v Praze – Novém Městě, Senovážné náměstí č. 1375/19, dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu, neboť napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva (zda je soudce vyloučen z rozhodování dle ustanovení §14 odst. 1 občanského soudního řádu v případě, kdy získal poznatky k věci v rámci úřední činnosti tzv. státní správy soudu dle ustanovení §118 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů“), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nesprávně aplikoval závěr uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 29 Odo 750/2001, případně také otázky (zda soudce může rozhodovat v soudním řízení, jestliže o daném řízení má získané poznatky v rámci úřední činnosti tzv. státní správy soudu), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Usnesení odvolacího soudu závisí dále na vyřešení několika otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a které vymezuje takto: zda formulace rozvrhu práce „K přidělování věcí je využíván softwarový systém automatické přidělování věcí v režimu obecný systém, který funguje v rejstříku ISIR“, jakož i formulace „Soudnímu oddělení 39 bude softwarovým systémem automatického přidělování věcí, který funguje v rejstříku ISIR, přidělováno 48% nápadu“, obstojí požadavkům čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zda metoda přidělování v rámci „automatického přidělování věcí“ se může odchýlit ve zvláštních případech od obecného ustanovení rozvrhu práce a zda mimořádné události typu výpadek elektrického proudu patří mezi situace, které musejí být řešeny výslovnou úpravou v rozvrhu práce a zda v případě absence takové úpravy musí být v takové situace vydáváno opatření předsedy soudu dle §44 odst. zákona o soudech a soudcích; připomíná, že při řešení uvedených otázek se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu (od rozhodnutí ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1302/10, a od rozhodnutí ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2385/11, ve kterých Ústavní soud dovodil, že „postačuje označení metody přidělování případů, resp. dokonce označení, že přidělování probíhá v rámci tzv. obecného systému přidělování“). Za otázku procesního práva dosud v rozhodování dovolacího soudu neřešenou považuje i otázku, „zda se žalobce může úspěšně domáhat nápravy žalobou pro zmatečnost, tj. zda má žalobce právní zájem na výsledku soudního řízení, jestliže v důsledku nezákonného (protiústavního) rozvrhu práce bude v rámci tzv. kolečka přidělen jiný soudní senát, a zda tato vada postihuje i všechny další následně přidělené senáty, které by, nebýt vady v předchozím přidělení, obdržely jiný senát“; odvolatel má zato, že „vada může stíhat jen špatně obsazený senát (bezprostředně dotčené řízení), u kterého bylo porušeno právo na zákonného soudce v důsledku chybné aplikace rozvrhu práce nebo z důvodu absence jeho textu“, že „nelze akceptovat, že by se chybné přidělení senátu mělo projevit i (ve všech) v dalších řízeních, přestože u nich byl při přidělení dodržen zákon i rozvrh práce“ a že tedy převedeno do tohoto případu, „řádně přidělený senát v tomto insolvenčním řízení nemůže být stíhán vadou, která se stala při dřívějším přidělení případu“, v tomto případě „dokonce o celé jedno kolečko dříve“. Nadále trvá na námitce podjatosti, kterou vznesl podáním ze dne 18. 6. 2013 ve vztahu k soudci Krajského soudu v Brně Mgr. Janu Kozákovi, s tvrzením, že tento soudce získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání, a proto byl z projednávání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost vyloučen; vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně („velmi restriktivně“) vyložil ustanovení §14 odst. 1 občanského soudního řádu, když si sice byl vědom závěrů ustálené soudní praxe o tom, že soudce nesmí mít o projednávané věci poznatky z jiných zdrojů než z dokazování při jednání, avšak dovodil, že „výkon úřední činnosti má být jakousi výjimkou, která nezakládá pochybnosti o podjatosti soudce“. Soudy postavily svá rozhodnutí na zjištěních, která nebyla nikdy předmětem dokazování, když „jejich jediným zdrojem je znalost skutkové situace, kterou soudce Mgr. Jan Kozák získal v rámci úředního postupu“. Dále namítá nesprávný výklad ustanovení §38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když odvolací soud s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1302/10, dovodil, že „právu na zákonného soudce nevyhovuje ustanovení rozvrhu práce Krajského soudu v Brně ve svém ustanovení čl. 2. 1. 1.“, a když tento výklad „promítl i do úpravy sníženého nápadu soudního oddělení 39 INS, u něhož má být dle znění čl. 2. 1. 2. rozvrhu práce přidělováno 48% nápadu“, když „tento závěr uplatňuje i na způsob kompenzace nápadu soudním oddělením, kterým byla přidělena určitá věc mimo pořadí např. v případě koncernů nebo oddlužení manželů dle čl. 2. 1. 3. a čl. 2. 1. 4. rozvrhu práce“, když „tento závěr aplikuje i na způsob přidělování případů senátu 39, který má být dle čl. 2. 1. 1. realizován v pořadí dle přílohy č. 4 rozvrhu práce“ a když „aplikuje uvedený názor i na situace, kdy došlo k narušení přidělování věcí v důsledku výpadku proudu, při kterém počítačový systém nezohlednil již jednou přidělený senát a přidělí jej podruhé“. K závěru soudů o tom, že nebylo vydáno opatření předsedy soudu, které by určovalo „přidělení daného senátu“, zdůrazňuje, že v tomto řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by prokazoval, že opatření předsedy soudu nebylo vydáno, z čehož dovozuje, že je „zřejmé, že soudce Mgr. Jan Kozák o případu věděl více, než vyplynulo při dokazování u soudu prvního stupně, a byl proto vyloučen“. Podle názoru dovolatele rozvrh práce Krajského soudu v Brně odpovídá požadavkům ústavního práva a závěr odvolacího soudu nemůže s ohledem na platnou právní úpravu i judikaturu obstát; namítá, že odvolací soud podložil svůj závěr neúplně citovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1302/10, a opakovaně poukazuje na pozdější rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2385/11, které se rovněž zabývá rozvrhem práce a mírou, jak detailně musí být rozvrh práce při označení softwaru koncipován, přičemž v tam uvedeném případě (ačkoliv rozvrh práce obsahoval toliko označení „obecný systém přidělování“) ústavní soud shledal znění rozvrhu práce za ústavně konformní; nesouhlasí proto s tím, že odvolací soud se uvedenou argumentací dostatečně vůbec nezabýval. Podle názoru odvolatele „žalobce nemá a nemůže mít na rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost právní zájem“, neboť se žalobou pro zmatečnost „domáhá zjednání nápravy pro jiného, což je nepřípustné“. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Insolvenční věřitel Lignolet, s. r. o. (s účinností od 3. 2. 2015 Lignolet, s. r. o. „v likvidaci“) se sídlem v Praze 9 – Proseku, Kytlická č. 780, navrhl, aby dovolací soud dovolání insolvenčního věřitele Moravského peněžního ústavu – spořitelního družstva zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, účinném od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. s. ř.“), neboť - i když usnesení odvolacího soudu bylo vydáno v této insolvenční věci v řízení zahájeném v době do 31. 12. 2013 - řídí se projednání dovolání a rozhodnutí o něm právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014 (srov. též právní názor obsažený například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 29 NSČR 45/2014, které bylo uveřejněno pod č. 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva [vztahu rozvrhu práce a důvodu žaloby pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu], která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalobu pro zmatečnost podanou insolvenčním věřitelem Lignolet, s. r. o. se sídlem v Praze 9 – Proseku, Kytlická č. 780, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2013, č. j. KSBR 27 INS 20629/2012-B-58, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 3. 2013, č. j. 3 VSOL 89/2013-B-126, je třeba i v současné době projednat a rozhodnout o ní - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „OSŘ“); uvedené platí i ve vztahu k posouzení otázky vyloučení soudce Mgr. Jana Kozáka z projednávání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost.
Dovolatel v dovolání v první řadě namítá, že soudce Krajského soudu v Brně Mgr. Jan Kozák získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání (v rámci úřední činnosti tzv. státní správy soudu), a proto byl z projednávání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost vyloučen; v té souvislosti klade otázku, „zda je soudce vyloučen z rozhodování dle ustanovení §14 odst. 1 občanského soudního řádu v případě, kdy získal poznatky k věci v rámci úřední činnosti tzv. státní správy soudu dle ustanovení §118 a násl. zákona o soudech a soudcích“, resp. „zda soudce může rozhodovat v soudním řízení, jestliže o daném řízení má získané poznatky v rámci úřední činnosti tzv. státní správy soudu“.
Podle ustanovení §14 odst. 1 OSŘ jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
Rozhodnutí o vyloučení soudce podle ustanovení §14 OSŘ představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); soudce lze vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen ze zákonných důvodů, které mu brání věc projednat a rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě.
Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 29 Odo 750/2001, uveřejněné pod číslem 48/2002 v časopise Soudní judikatura) soudcův poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu bezpochyby v případě, kdy by soudce sám byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům může být založen také příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem (srov. §116 občanského zákoníku), jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu přichází i vztah ekonomické závislosti, například v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, v souvislosti se správou vlastního majetku soudce apod. Poměrem k věci se také rozumí situace, kdy soudce získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování), a v důsledku toho je jeho pohled na dokazováním zjištěné skutkové okolnosti případu deformován jeho dalšími poznatky zjištěnými mimoprocesním způsobem.
V posuzovaném případě nebyly zjištěny (z obsahu spisu nevyplývají) žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že je tu důvod pochybovat o nepodjatosti soudce Krajského soudu v Brně Mgr. Jana Kozáka. Uvedený soudce nemá k věci, k účastníkům ani jejich zástupcům - jak vyplývá z jeho vyjádření - žádný z hlediska §14 OSŘ významný vztah, který by mohl představovat důvod k jeho vyloučení z projednávání a rozhodnutí předmětné věci (žaloby pro zmatečnost).
Takový vztah - oproti názoru dovolatele – nelze dovodit ani z okolností, které popsal v podání ze dne 18. 6. 2013 (dovolatel v dovolání pouze opakuje námitky, které uplatnil ve vztahu k soudci Mgr. Janu Kozákovi v podání ze dne 18. 6. 2013 a v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně).
Ústředním orgánem státní správy soudů je ministerstvo spravedlnosti (srov. §119 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). Orgány státní správy soudů jsou předseda a místopředsedové Nejvyššího soudu, předseda a místopředseda Nejvyššího správního soudu a předsedové a místopředsedové vrchních, krajských a okresních soudů (strov. §119 odst. 2 zákona o soudech a soudcích). V rozsahu a za podmínek stanovených zákonem se na státní správě soudu podílejí předsedové senátů, ostatní soudci a zaměstnanci působící u příslušného soudu (srov. §119 odst. 3 zákona o soudech a soudcích). Úkolem státní správy soudů je vytvářet soudům podmínky k řádnému výkonu soudnictví, zejména po stránce personální, organizační, hospodářské, finanční a výchovné, a dohlížet způsobem a v mezích tímto zákonem stanovených na řádné plnění úkolů soudům svěřených. Výkon státní správy soudů nesmí zasahovat do nezávislosti soudů (srov. §118 odst. 1 a 2 zákona o soudech a soudcích).
V posuzované věci - jak vyplývá z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 3. 7. 2013 - soud u jednání provedl důkaz stanoviskem ze dne 17. 3. 2013 (podaným Mgr. Janem Kozákem jako místopředsedou Krajského soudu v Brně), které je zveřejněno jako dokument B-117 ve věci vedené pod sp. zn. 27 INS 20629/2012, a správně uzavřel, že „skutečnosti uvedené v tomto stanovisku se tak staly nedílnou součástí důkazů provedených v tomto řízení“ a že „soud se tedy mohl skutečnostmi uvedenými v tomto stanovisku zabývat jako důkazem a jako takový ho hodnotit, aniž by šlo o skutečnosti, o kterých se dozvěděl jinak než z provedeného dokazování“.
Skutečnost, že soudce jako orgán státní správy soudů (místopředseda soudu) podal na žádost jiného orgánu (soudu) informaci (vyjádření) o věcech týkajících se výkonu státní správy soudů ve smyslu ustanovení §118 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, která navíc byla (je) veřejně přístupná, nezakládá – sama o sobě – důvod k jeho vyloučení z projednání a rozhodnutí věci ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 OSŘ pro poměr k věci; nejde o případ, že by soudce získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání.
Závěr odvolacího soudu, že námitka podjatosti vznesená ve vztahu k soudci Mgr. Janu Kozákovi není důvodná a že tento soudce nebyl vyloučen z projednávání a rozhodování věci (žaloby pro zmatečnost), neboť „se vyjadřoval v rámci výkonu své funkce místopředsedy Krajského soudu v Brně, tedy jako orgán státní správy soudu“, a proto „jde o postup v rámci úřední činnosti“, je tedy správný.
Dovolatel dále nastoluje právní otázku, zda formulace rozvrhu práce „K přidělování věcí je využíván softwarový systém automatické přidělování věcí v režimu obecný systém, který funguje v rejstříku ISIR“, jakož i formulace „Soudnímu oddělení 39 bude softwarovým systémem automatického přidělování věcí, který funguje v rejstříku ISIR, přidělováno 48% nápadu“, obstojí požadavkům čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Podle ustanovení Čl. 38 odst. 1 věty první a druhé Listiny základních práv a svobod, která tvoří součást ústavního pořádku České republiky, nikdo nesmí být odňat svému „zákonnému soudci“ a „příslušnost soudu i soudce stanoví zákon“.
Podle ustanovení §36 odst. 2 OSŘ rozvrh práce určí, který senát nebo jediný soudce (samosoudce) věc projedná a rozhodne.
Podle ustanovení §229 odst. 1 písm. f) OSŘ žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže soud byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
O zmatečnost ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. f) OSŘ se tedy jedná nejen tehdy, rozhodoval-li místo senátu předseda senátu (samosoudce), popřípadě místo senátu nebo předsedy senátu (samosoudce) vyšší soudní úředník, asistent soudce nebo soudní tajemník, ale i v případě, že rozhodnutí přijal senát nebo předseda senátu (samosoudce), aniž by k tomu byl určen (povolán) rozvrhem práce.
Soud byl při rozhodování věci nesprávně obsazen a došlo k odnětí účastníkova zákonného soudce vždy, byla-li věc projednána a rozhodnuta v soudním oddělení, do něhož byla přidělena na základě rozvrhu práce, ve kterém byl způsob rozdělení jednotlivých věcí stanoven v rozporu s ustanovením §42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. ve znění pozdějších předpisů; rozhodnutí takto obsazeným soudem vydaná jsou proto postižena zmatečností podle ustanovení §229 odst. 1 písm. f) OSŘ (srov. již zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1316/2008, uveřejněné pod číslem 16/2012 v časopise Soudní judikatura)
Podle ustanovení §40 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění zákonů č. 151/2002 Sb. a č. 228/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 349/2002 Sb., zákona č. 192/2003 Sb., č. 441/2003 Sb., č. 626/2004 Sb., 349/2005 Sb., 413/2005 Sb., 79/2006 Sb., č. 233/2006 Sb., č. 342/2006 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 397/2006 Sb., zákona č. 264/2006 Sb., č. 221/2006 Sb., č. 184/2008 Sb., č. 314/2008 Sb., č. 7/2009 Sb., č. 217/2009 Sb., č. 41/2009 Sb., č. 227/2009 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 294/2010 Sb., zákona č. 215/2011 Sb. a zákona č. 142/2012 Sb. (dále jen „zákona o soudech a soudcích“), účinného v době zahájení původního řízení (vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 27 INS 20629/2012, tj. ke dni 23. 8. 2012), jsou základem vnitřní organizace soudu soudní oddělení vytvořená podle senátů nebo samosoudců; takto vytvořený počet soudních oddělení odpovídá tomu, jaké počty soudců stanovilo Ministerstvo spravedlnosti pro každý soud.
Součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, patří dále předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu. Tomuto požadavku koresponduje zákonná úprava kritérií rozvrhu práce v ustanoveních §41 a §42 zákona o soudech a soudcích.
Podle ustanovení §41 odst. 1 zákona o soudech a soudcích rozdělení jednotlivých věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení se řídí rozvrhem práce.
Rozvrh práce vydává na období kalendářního roku předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou; rozvrh práce musí být vydán nejpozději do konce předchozího kalendářního roku. V průběhu kalendářního roku může předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou rozvrh práce změnit, jen jestliže to vyžaduje potřeba nového rozdělení prací u soudu (srov. §41 odst. 2 zákona o soudech a soudcích).
V rozvrhu práce soudu se stanoví - mimo jiné - způsob rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení [§42 odst. 1 písm. c) zákona o soudech a soudcích].
Podle ustanovení §42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích věci se rozdělují mezi jednotlivá soudní oddělení podle jejich druhu, určeného předmětem řízení v jednotlivé věci, ledaže jde o věci, jejichž povaha nebo význam takové opatření nevyžadují. Způsob rozdělení věcí musí být současně stanoven tak, aby byla zajištěna specializace soudců podle zvláštních právních předpisů, aby věci, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu, připadly soudnímu oddělení působícímu na této pobočce, aby pracovní vytížení jednotlivých soudních oddělení bylo, pokud je to možné, stejné a aby v den, kdy věc soudu došla, bylo nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží; je-li v rámci jednotlivých úseků určeno rozvrhem práce více soudních oddělení, rozdělují se mezi ně věci ve stanovených poměrech vždy postupně. Způsob rozdělení insolvenčních věcí musí být dále stanoven tak, aby insolvenční věci dlužníků, kteří tvoří koncern, projednávalo stejné soudní oddělení.
Podle ustanovení §44 odst. 1 zákona o soudech a soudcích nemůže-li věc v určeném soudním oddělení projednat a rozhodnout soudce nebo senát stanovený rozvrhem práce, předseda soudu stanoví, který jiný soudce nebo senát věc projedná a rozhodne.
Rozvrh práce u soudu není - jak vyplývá z výše uvedeného - pouhou normou „interní povahy“, podle níž se organizuje výkon soudnictví u jednotlivých soudů (samozřejmě včetně soudů odvolacích), a jeho význam nespočívá jen ve jmenovitém určení soudců a přísedících tvořících senát, samosoudců, asistentů soudců, vyšších soudních úředníků a soudních vykonavatelů, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních, ve způsobu rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení nebo v dalších opatřeních učiněných podle ustanovení §42 odst.1 zákona o soudech a soudcích. Prostřednictvím rozvrhu práce se ve smyslu ustanovení Čl. 38 odst.1 věty druhé Základní listiny práv a svobod a §36 odst.2 OSŘ stanoví rovněž příslušnost soudce; znamená to mimo jiné, že spor nebo jinou právní věc smí projednat a rozhodnout (jako „příslušný soudce“) jen soudce (soudci a přísedící tvořící senát nebo předseda senátu anebo samosoudce) určený (k tomu povolaný) v souladu s rozvrhem práce, jinak spor nebo jinou právní věc projednal „nesprávně obsazený“ soud, a jde o porušení ústavního imperativu uvedeného v ustanovení Čl. 38 odst. 1 větě první Listiny základních práv a svobod, podle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“. Princip zákonného soudce přitom představuje v demokratickém právním státu jednu ze záruk nezávislého a nestranného rozhodování sporů a jiných právních věci soudy; jde vždy o její porušení, jestliže věc projedná a rozhodne senát nebo předseda senátu (samosoudce), který k tomu nebyl podle předem daných pravidel povolán (určen) rozvrhem práce, neboť jedině dodržování těchto principů je způsobilé zabránit libovolnému nebo účelovému obsazení soudu ad hoc a zamezit tak pochybnostem o nezávislém a nestranném rozhodování soudů v občanském soudním řízení (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1222/2008, který byl uveřejněn pod číslem 79/2009 v časopise Soudní judikatura, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1316/2008, které bylo uveřejněno pod číslem 16/2012 v časopise Soudní judikatura).
Požadavek předvídatelnosti a transparentnosti jako součást základního práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny práv a svobod) je třeba vztahovat i na podobu a obsah rozvrhu práce. Tyto maximy samy o sobě nebrání využití výpočetní techniky, jakož i využití matematických metod při rozdělování a přidělování soudní agendy, avšak z nich současně vyplývá nezbytnost výslovného označení takovýchto metod, resp. nezbytnost popisu algoritmu, jenž je východiskem programů pro výpočetní techniku a jejího využití při přidělování věcí. V opačném případě nelze považovat rozvrh práce soudu za souladný se zásadami předvídatelnosti a transparentnosti přidělování soudní agendy, a tudíž přidělení věci nerespektující tyto podmínky porušuje právo účastníka řízení na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn . IV ÚS 1302/10, uveřejněný pod číslem 77/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že insolvenční věc dlužníka PLOMA, s. s., byla v původním řízení u Krajského soudu v Brně (jako soudu prvního stupně) po zahájení řízení (dne 23. 8. 2012) přidělena do soudního oddělení 27 INS, v němž byla předsedkyní senátu (samosoudkyní) JUDr. Hana Hrstková. Podkladem pro určení příslušného soudního oddělení byl rozvrh práce Krajského soudu v Brně pro rok 2012, podle jehož textové části pro obchodní úsek probíhalo přidělování věcí na obchodním úseku tak, že návrhy na zahájení insolvenčního řízení podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), byly po jednom přidělovány ve sledu nápadu soudním oddělením v pořadí podle přílohy č. 4 (tzv. „rotačním způsobem“), přičemž k přidělování věcí byl využíván softwarový systém „automatické přidělování věcí“ v režimu „obecný systém“, který funguje v rejstříku ISIR (bod 2. 1. 1.), a tak, že soudnímu oddělení 39 bylo softwarovým systémem „automatické přidělování věcí“, který fungoval v rejstříku ISIR, přidělováno 48% nápadu s tím, že „toto omezení se nevztahuje na postupy dle bodů 2. 1. 3., 2. 1. 4. a 2. 1. 5.“ (bod 2. 1. 2.). V příloze č. 4 rozvrhu práce jsou uvedena jednotlivá soudní oddělení (v pořadí za sebou pod čísly 24, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 37, 38, 39, 40, 44, 45, 47 s uvedením jména a příjmení konkrétního soudce); u oddělení „27 Ins. K“ je uvedena jako předsedkyně senátu (samosoudkyně) JUDr. Hana Hrstková. Aplikací pravidel tohoto rozvrhu práce podle odvolacího soudu vyplynulo, že insolvenční věc dlužníka PLOMA, a. s., která u Krajského soudu v Brně napadla dne 23. 8. 2012, zapsaná pod číslem 20629/2012, byla přidělena do soudního oddělení č. 27 INS, v němž působila jako předsedkyně senátu (samosoudkyně) JUDr. Hana Hrstková.
V projednávaném případě je nepochybné, že rozvrh práce Krajského soudu v Brně na rok 2012 neodpovídá v pravidlech rozdělení jednotlivých věcí, které měly být u soudu projednány a rozhodnuty na obchodním úseku, do soudních oddělení požadavkům zákona o soudech a soudcích. Za situace, kdy podle bodu 2. 1. 1. textové části rozvrhu práce Krajského soudu v Brně pro rok 2012 přidělování věcí na obchodním úseku probíhalo (mělo probíhat) tak, že „návrhy na zahájení insolvenčního řízení podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), byly (měly být) po jednom přidělovány ve sledu nápadu soudním oddělením v pořadí podle přílohy č. 4 (tzv. rotačním způsobem)“, přičemž k přidělování věcí byl využíván softwarový systém „automatické přidělování věcí“ v režimu „obecný systém“, který funguje v rejstříku ISIR, postrádá rozvrh práce – jak správně dovodil odvolací soud – ve svém bodu 2. 1. 2., podle něhož mělo být oddělení č. 39 přidělováno pouze 48 % nápadu, údaj o tom, jakým konkrétním způsobem bude tohoto poměru nápadu vůči ostatním soudním oddělením dosaženo; je v něm uvedeno pouze to, že „nápad bude přidělován softwarovým systémem automatického přidělování věci“. Z uvedeného vyplývá, že způsob přidělování věcí do soudního oddělení 39 INS v rozvrhu práce neodpovídal ústavním požadavkům na předvídatelnost přidělování věcí konkrétnímu soudci. Způsob rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení z uvedených důvodů nebyl (nemohl být) - v rozporu s principem na zajištění předvídatelnosti a transparentnosti obsazení soudu v každém sporu nebo jiné právní věci - spolehlivě způsobilý zabránit libovolnému nebo účelovému obsazení soudu ad hoc a mohl tím vzbuzovat pochybnosti o nezávislém a nestranném rozhodování soudů v občanském soudním řízení. Pravidla pro rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení na obchodním úseku tedy byla v rozvrhu práce Krajského soudu v Brně pro rok 2012 stanovena v rozporu se zákonem. Uvedené mělo mimo jiné za následek, že v rozporu s ustanovením §36 odst. 2 OSŘ rozvrh práce nezajišťoval ve věci příslušnost soudce a právo každého na zákonného soudce ve smyslu ustanovení Čl. 38 odst. 1 věty první a druhé Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že rozvrh práce Krajského soudu v Brně pro rok 2012 neumožňoval zákonu odpovídající určení, který předseda senátu (samosoudce) projedná a rozhodne insolvenční věc dlužníka PLOMA, a. s., zapsanou pod číslem 20629/2012, měl tuto věc projednat a rozhodnout předseda senátu (samosoudce) určený předsedou soudu postupem podle ustanovení §44 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Podle obsahu spisu není pochyb o tom, že uvedeným způsobem nebylo postupováno, a proto je na místě závěr, že ve věci rozhodl soud, který byl nesprávně obsazen, a že tedy žalobou pro zmatečnost napadené usnesení je postižen zmatečností uvedenou v ustanovení §229 odst. 1 písm. f) OSŘ.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že insolvenční soud byl při rozhodování v insolvenční věci nesprávně obsazen a že tedy došlo k odnětí účastníkova zákonného soudce, byla-li věc projednána a rozhodnuta v soudním oddělení, do něhož byla přidělena na základě rozvrhu práce, ve kterém byl způsob rozdělení jednotlivých věcí stanoven v rozporu s ustanovením §42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, a že tedy je dán zmatečnostní důvod podle ustanovení §229 odst. 1 písm. f) OSŘ, je správný
Obstát nemůže ani námitka dovolatele o „absenci právního zájmu na straně žalobce“.
Účastníky řízení o žalobě pro zmatečnost jsou - jak vyplývá z povahy této žaloby jakožto mimořádného opravného prostředku a jak dovodila již ustálená judikatura (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 558/2001, uveřejněné pod číslem 43/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4629/2009, uveřejněné pod číslem 15/2012 v časopise Soudní judikatura) - ze zákona (ex lege) ti, kdo byli účastníky původního řízení, v němž bylo vydáno žalobou pro zmatečnost napadené rozhodnutí, popřípadě jejich právní nástupci z důvodu universální nebo singulární sukcese; účastníci řízení si v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku zachovávají stejné procesní postavení, jaké měli v původním řízení; uvedenému odpovídá, že zákon (srov. §232 odst. 1 OSŘ) ani nepožaduje, aby žaloba pro zmatečnost obsahovala označení účastníků řízení.
Z obecného závěru, že k žalobě pro zmatečnost jsou legitimováni účastníci řízení, nelze - jak dovodila již ustálená judikatura soudů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2179/2002, které bylo uveřejněno pod číslem 73/2003 v časopise Soudní judikatura) - úspěšně dovozovat, že by žalobu pro zmatečnost mohl podat každý účastník řízení (kterýkoliv z nich). Z povahy žaloby pro zmatečnost jakožto opravného prostředku plyne, že ji může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně (odvolacího soudu) plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech, jestliže ji lze odstranit zrušením žalobou pro zmatečnost napadeného rozhodnutí. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí soudu a případnou újmu na právech účastníka lze posuzovat jen z procesního hlediska, tedy, řečeno jinak, z pohledu dopadu (výsledků a důsledků) rozhodnutí do práv účastníka řízení. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí a která se v novém rozhodnutí věci již neprojeví (nemůže projevit).
V projednávané věci bylo insolvenční řízení ve věci dlužníka PLOMA, a.s., zahájeno na návrh dlužníka a žalobu pro zmatečnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2013, č. j. KSBR 27 INS 20629/2012-B-58, ve výroku II., kterým bylo rozhodnuto, že „na majetek dlužníka PLOMA, a. s., IČ: 255 56 045, Velkomoravská 79, 695 31 Hodonín, se prohlašuje konkurz“, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 3. 2013, č. j. 3 VSOL 89/2013-B-126, kterým bylo usnesení krajského soudu v napadeném výroku potvrzeno, podal insolvenční věřitel Lignolet, s. r. o., který byl vedle dlužníka PLOMA, a. s. – jak správně dovodil odvolací soud - ke dni podání žaloby pro zmatečnost (6. 5. 2013) jako věřitel účastníkem původního insolvenčního řízení (od 16. 1. 2013); uplatňoval své právo vůči dlužníku prostřednictvím přihlášky pohledávky [srov. §14 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů].
Insolvenční věřitel Lignolet, s. r. o., nebyl insolvenčním navrhovatelem v původní insolvenční věci (tím byl dlužník), a proto – jak správně dovodil i odvolací soud - mohl podat žalobu pro zmatečnost, neboť mu nebylo rozhodnutím soudů (krajského soudu o prohlášení konkurzu na majetek dlužníka a vrchního soudu, který rozhodnutí potvrdil) plně vyhověno; byl (je) proto osobou subjektivně oprávněnou k podání řádného i mimořádného opravného prostředku. Prokázání „právního zájmu na výsledku soudního řízení“ na straně toho, kdo podává žalobu pro zmatečnost – jak se mylně domnívá dovolatel – občanský soudní řád při posuzování přípustnosti ani důvodnosti žaloby pro zmatečnost nepožaduje.
Ostatními dovolatelem nastolenými otázkami a námitkami bylo za dané situace nadbytečné se zabývat.
Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné a že nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání insolvenčního věřitele Moravského peněžního ústavu – spořitelního družstva se sídlem v Praze – Novém Městě, Senovážné náměstí č. 1375/19, podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Absence výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení je dána tím, že žaloba pro zmatečnost je (pouze) mimořádným opravným prostředkem podaným (v této věci) proti rozhodnutí vydanému v insolvenčním řízení, v němž si každý z účastníků nese náklady insolvenčního řízení ze svého [§170 písm. f) insolvenčního zákona] - srov. obdobně (pro poměry upravené zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 34/2005.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2016
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu