ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.1570.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 1570/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně obce Káraný , se sídlem v Káraném, Václavská 19, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/21, proti žalované J. M. , zastoupené JUDr. Miladou Kačerovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Kleinerova 24, o vyklizení a o vzájemném návrhu o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 93/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2015, č. j. 21 Co 253/2014-162, ve znění usnesení ze dne 24. 11. 2015, č. j. 21 Co 253/2014-173, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud Praha - východ („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 6. 2014, č. j. 3 C 93/2013-124, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované vyklidit část pozemku parc. č. 398 o výměře 436 m 2 – zahrada v obci a katastrálním území (k. ú.) K., označenou v Zaměření skutečného stavu oplocení a výpočtu neoprávněně užívaných ploch na pozemku parc. č. 398 v k. ú. K., které vyhotovil Ing. M. V., Zeměměřičská kancelář, Praha 5, Žitavského 1/489, pod bodem 1) o výměře 112 m 2 , a dále část pozemku parc. č. 338 v k. ú. K., označené v geometrickém plánu ze dne 14. 1. 2013, č. 1140-094/2012 pod parc. č. 338/2 (o výměře 73 m 2 - výrok I.). Soud určil, že žalovaná je výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. 398/6 o výměře 113 m 2 v k. ú. K. a pozemku parc. č. 338/2 v k. ú. K. o výměře 73 m 2 , odděleného z pozemku parc. č. 338 v k. ú. K., podle geometrického plánu č. 1140-094/2012 ze dne 14. 1. 2013, který je nedílnou součástí rozsudku (výrok II.). Dále uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 40 601 Kč (výrok III.).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 15. 10. 2015, č. j. 21 Co 253/2014-162, ve znění usnesení ze dne 24. 11. 2015, č. j. 21 Co 253/2014-173, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 11 858 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Žalobkyně v dovolání namítá, že odvolací soud (i soud prvního stupně) nedostatečně posoudil otázku dobré víry žalované, nevzal v úvahu všechny okolnosti, za kterých držba byla uchopena, a kladl větší důraz na některé okolnosti svědčící pro dobrou víru žalované a nepřihlédl k ostatním okolnostem, které by mohly převážit dosud zjištěné skutečnosti. Úvahy soudu jsou tak zjevně nepřiměřené a svým rozhodnutím se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřené v usneseních sp. zn. 22 Cdo 4138/2013 a 22 Cdo 2197/2010. Odchýlení spočívá v tom, že soudy neprovedly všechny důkazy, které navrhovala k prokázání svých tvrzení, a proto nemohly správně posoudit otázku dobré víry žalované; nezabývaly se tak všemi okolnostmi rozhodnými pro posouzení držby.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Při posuzování přípustnosti dovolání je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudů v nalézacím řízení, která nemůže přezkoumávat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Tvrzené pochybení soudu, který odmítl provést navržený důkaz, by – kdyby opravdu o pochybení šlo – mohlo založit vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě by však bylo možno přihlédnout jen, pokud by dovolání bylo jinak (z jiného důvodu) přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. (viz §242 odst. 3 o. s. ř.). Lze jen podotknout, že podle §120 odst. 1 druhé věty o. s. ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Podle konstantní judikatury ze zásad řádného procesu automaticky nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl. Soud však musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o. s. ř. - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010, a řadu dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu). K tomu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, uvedl: „Soud je povinen se v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vypořádat i s tím, proč nečiní žádná zjištění z některých provedených důkazů a uvést, o které důkazy jde“. To soudy učinily. Dovolatelkou tvrzené okolnosti tak přípustnost dovolání nezakládají; jejích podstatou je (v dovolacím řízení nepřípustná) polemika s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními soudů v nalézacím řízení a obecné tvrzení, že úvaha odvolacího soudu je „zjevně nepřiměřená“.
Dovolací soud opakovně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“) č. C 1068]. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna. Rozhodnutí odvolacího soudu je řádně odůvodněno a je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Dlouhodobá držba, zejména pokud trvá více než 50 let, nasvědčuje dobré víře držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl již dříve za to, že držitel užívá jeho pozemek. Lze uvést, že na takto dlouhodobou držbu váže nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. mimořádné vydržení, s výjimkou prokázaného nepoctivého úmyslu (§1095)“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011, a další rozhodnutí).
„Při zvažování dobré víry držitele, který se chopil držby i části pozemku sousedícího s pozemkem v jeho vlastnictví, je též třeba přihlédnout k postoji vlastníka takto držené části sousedního pozemku; pokud léta užívání části svého pozemku trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, Soubor č. C 9678). Při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl za to, že držitel užívá jeho pozemek (podobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011). Vzhledem k více než 70 let trvající nerušené držbě žalované a jejích předchůdců považuje dovolací soud závěry odvolacího soudu za přiměřené.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. září 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu