ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.2110.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 2110/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. V. M., zastoupeného JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 5, Lidická 28, proti žalované Ing. H. M., zastoupené Mgr. Pavlem Hynkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 6, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 10/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2014, č. j. 29 Co 673/2013-1045, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2014, č. j. 29 Co 673/2013-1045, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 9. 2013, č. j. 7 C 10/2010-970, z věcí, které měli žalobce a žalovaná ve společném jmění manželů, přikázal do výlučného vlastnictví žalobce bytovou jednotku s podílem na společných částech budovy a pozemku parc. č. st. 1148 v rozsahu 7/100 v obci R. n. J., k. ú. H. R. n. J., v hodnotě 1 157 400,- Kč, nebytový prostor s podílem na společných částech budovy a pozemku parc. č. st. 1158 v rozsahu 6/1000 v obci R. n. J., k. ú. H. R. n. J., v hodnotě 10 000,- Kč, bytovou jednotku s podílem na společných částech budovy a pozemcích parc. č. 2106/1 a 2016/2 v rozsahu 79/1961 v obci P., k. ú. B., v hodnotě 4 300 000,- Kč, spoluvlastnický podíl na nebytové jednotce (garáži) o velikosti 1/22 s podílem na společných částech budovy a pozemcích parc. č. 2106/1 a 2016/2 v rozsahu 140/1961 v obci P., k. ú. B., v hodnotě 168 170,- Kč, prostředky na účtu č. 946465001/5500 ke dni 21. 7. 2009 v částce 150 718,10 Kč a prostředky z odstupného vyplaceného žalobci Modrou Pyramidou, stavební spořitelnou, a. s. ve výši 200 000,- Kč, tedy majetek v celkové hodnotě 5 986 288,10 Kč (výrok I.). Z věcí, které měli žalobce a žalovaná ve společném jmění manželů, přikázal do výlučného vlastnictví žalované nebytovou jednotku (garáž) s podílem na společných částech budovy a pozemcích parc. č. st. 1151 a 1153 v rozsahu 1004/10000 v obci R. n. J., k. ú. H. R. n. J., v hodnotě 810 000,- Kč, bytovou jednotku s podílem na společných částech budovy a pozemcích parc. č. st. 1151 a 1153 v rozsahu 725/10000 v obci R. n. J., k. ú. H. R. n. J., v hodnotě 1 836 300,- Kč, bytovou jednotku s podílem na společných částech budovy a pozemcích parc. č. st. 1151 a 1153 v rozsahu 486/10000 v obci R. n. J., k. ú. H. R. n. J., v hodnotě 1 299 130,- Kč, bytovou jednotku s podílem na společných částech budovy a pozemcích parc. č. st. 1151 a 1153 v rozsahu 542/10000 v obci R. n. J., k. ú. H. R. n. J., v hodnotě 1 044 225,- Kč a ideální ½ domu a pozemku v k. ú. R., obci K. v hodnotě 2 250 000,- Kč, tedy majetek v celkové hodnotě 7 239 655,- Kč (výrok II.). Žalobci uložil povinnost vyplatit žalované na vypořádání jejího podílu ze společného jmění manželů částku 2 477 657,40 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV. – VI.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci společně jako manželé žili a hospodařili do začátku roku 2005, poté již žili a hospodařili odděleně. Jejich manželství přitom zaniklo rozvodem ke dni 21. 7. 2009. V době společného soužití si účastníci pořídili za účelem zajištění příjmů nemovitosti, které financovali z více úvěrů, jež později zanikly přefinancováním. Faktická správa nemovitostí spadala výlučně do působení žalované, která nesla veškeré náklady spojené s těmito nemovitostmi, ale také příjmy z nich. Při zjišťování hodnoty aktiv nevycházel soud z nabídek realitních kanceláří, ale ze znaleckých posudků vyhotovených v roce 2011 soudem ustanovenými znalci. Uvedl, že účastníci vědomě investovali do koupě nemovitostí za účelem jejich komerčního využití, a je proto nutné počítat s kolísáním cen na trhu. Výtěžnost nemovitostí by byla určitým ekonomickým kalkulem, neboť nejde o majetek, jehož cenu by měl ten který z účastníků realizovat, ale jde o majetek jednoznačně určený k dlouhodobému podnikání, tedy počítající i s případnými zisky a ztrátami. Pokud jde o hodnotu spoluvlastnického podílu na rodinném domě v K. – R., kde do společného jmění účastníků spadá ideální ½ nemovitosti, vyšel soud prvního stupně z tržní hodnoty celé nemovitosti, nikoli pouze spoluvlastnického podílu, a tuto částku podělil dvěma. Konstatoval, že nemovitost tvoří jeden funkční celek, druhou polovinu domu vlastní matka žalované, a je v rozporu s účelovým využitím nemovitosti, aby byla realizována pouze nižší tržní cena samostatného spoluvlastnického podílu. Dále soud prvního stupně zohlednil skutečnost, že matka žalované B. Š., zaplatila za účastníky řízení v rámci přefinancování půjček za trvání jejich manželství částku 7 210 000,- Kč, čímž zanikl jejich dříve společný závazek z úvěrů. Uvedl, že jde o zcela nový závazek mezi účastníky a B. Š., podřaditelný co do okolností svého vzniku pod §534 občanského zákoníku. Nejedná se o vypořádání závazku, který by měli účastníci společný vůči úvěrující bance, a nelze proto vycházet z jeho úročení. Nezohlednil námitku žalované, že předmětem vypořádání by mělo být i příslušenství k této částce, především hodnota úroků, neboť dohodu o uznání dluhu uzavřenou pouze mezi žalovanou a její matkou v souvislosti s přefinancováním půjček považoval v části týkající se ujednání o výši úroků a poplatků za neurčitou.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 12. 2. 2014, č. j. 29 Co 673/2013-1045, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. změnil pouze tak, že bytovou jednotku s podílem na společných částech budovy a pozemku parc. č. st. 1148 v rozsahu 7/100 v obci R. n. J., k. ú. H. R. n. J., v hodnotě 1 157 400,- Kč, přikázal do výlučného vlastnictví žalované s tím, že celková hodnota majetku přikázaného do výlučného vlastnictví žalobce činí 4 828 888,10 Kč a celková hodnota majetku přikázaného do výlučného vlastnictví žalované činí 8 397 055,- Kč. Ve zbývající části tyto výroky potvrdil (výrok I.). Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že žalobci uložil povinnost vyplatit žalované na vypořádání jejího podílu ze společného jmění manželů částku 1 320 257,40 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.). Ve výrocích V. a VI. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.).
Změnu ohledně přikázání bytové jednotky do výlučného vlastnictví žalované učinil soud na základě souhlasného návrhu obou účastníků. K věci samé pak uvedl, že skutkové a právní závěry soudu prvního stupně, včetně výpočtů, jsou správné a v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ohledně stanovení hodnot jednotlivých nemovitostí, k námitce žalované, že došlo k poklesu cen nemovitostí, konstatoval, že je „naprosto logické, že v průběhu času dochází k různému kolísání cen nemovitostí v různých lokalitách a že by žádný znalecký posudek nemohl objektivně určit výši cen jednotlivých nemovitostí k datu vydání rozsudku“. Je proto třeba vždy vycházet z těch, které byly v průběhu řízení zpracovány na základě soudního pověření. Souhlasil i s tím, že do vypořádání společného jmění účastníků zahrnul soud prvního stupně pouze částku 7 210 000,- Kč a doplnil, že „výše úroků, poplatků a případné úroky z prodlení či jiná další ustanovení, jsou směrodatná jen ve vztahu mezi bankou a jejím klientem, nikoli mezi účastníky tohoto řízení a B. Š.“. B. Š. postupovala ve vztahu k bance jako refinancující subjekt a musela si být vědoma, jaké povinnosti ji vůči ní vzniknou. Pokud žalovaná za svou matku nově vzniklé úroky a poplatky uhradila, jednalo se jen o její dobrou vůli, což však není možno spravedlivě požadovat nyní po žalobci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jako důvod pak uvádí nesprávné právní posouzení věci. Za otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, považuje otázku aktualizace znaleckého posudku stran vypořádávaných nemovitostí, otázku určení výše společného závazku, otázku rovnosti vypořádacího podílu, otázku řádného zjištění stavu a provádění dokazování ve vztahu k odklonům majetku a otázku postupu soudu ohledně odečtu vnosů od aktiv a rozdělení aktiv. Za otázku, která podle ní v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, pak považuje otázku nesprávného znaleckého dokazování ohledně ocenění id. ½ nemovitostí v K., otázku určení výše společného závazku a rovněž otázku postupu soudu ohledně odečtu vnosů od aktiv a rozdělení aktiv. Namítá, že je celé řízení zatíženo různými vadami a navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu projednání.
Žalobce souhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu, dovolání žalované považuje za nepřípustné a nedůvodné a navrhuje, aby bylo odmítnuto.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Protože obsahem dovolání je vypořádání společného jmění manželů (dále „SJM“) zaniklého před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Zánik společného jmění a jeho vypořádání nelze od sebe oddělit; jde o dvě právní skutečnosti působící postupně (sukcesívně - k tomu viz např. Knapp. V., Luby, Š., a kol.: Československé občanské právo. Orbis Praha 1974, díl I., s. 111), přičemž k vypořádání nemůže dojít bez předchozího zániku SJM. Proto se vypořádání SJM řídí stejným právním režimem jako jeho zánik, nestanoví-li zákon výslovně něco jiného (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R č. 103/2015, a ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Podle §149 odst. 2 a 3 obč. zák. zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem. Při vypořádání se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít na zřetel též péči o děti a obstarávání společné domácnosti.
Obsahem podaného dovolání je především námitka dovolatelky ohledně nesprávně zjištěné ceny vypořádávaných nemovitostí v souvislosti s aktualizací znaleckých posudků. Dovolatelka v této souvislosti tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se stávající judikaturou dovolacího soudu, neboť soud prvního stupně rozhodl o vypořádání společného jmění účastníků rozsudkem ze dne 27. 9. 2013, při stanovení hodnoty vypořádávaných nemovitostí však vycházel ze znaleckých posudků vyhotovených v roce 2011, aniž by je k datu vypořádání SJM aktualizoval.
Dovolání je ohledně této námitky přípustné, protože se odvolací soud při řešení právní otázky aktualizace znaleckého posudku stran vypořádávaných nemovitostí odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu se při oceňování věcí vychází ze stavu věcí ke dni zániku SJM, ale z jejich ceny v době provedení vypořádání - způsob ohodnocení věcí, které jsou součástí společného jmění manželů, vychází z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, z níž vyplývá, že „zásada, že při oceňování věcí, které náležejí do vypořádávaného SJM, se vychází ze stavu věci ke dni zániku SJM, ale z její ceny v době, kdy se provádí vypořádání, platí v případě, že jde o věc, kterou užíval na základě dohody ten účastník, kterému je přikazována, nebo ji užívali oba a nedošlo k nadměrnému, mimořádnému opotřebení či poškození“ [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3285/2007 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2008, č. 11, str. 418), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3711/2011 (publikované v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 11–12, str. 417), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012].
Dovolací soud v poměrech podílového spoluvlastnictví, přičemž stejné závěry platí i pro řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nebo vypořádání společného jmění manželů, vychází dále z ustálené judikatury potud, že jestliže soud při zjištění ceny předmětu spoluvlastnictví vezme za základ znalecký posudek vypracovaný před více lety, pak nesprávně nevychází z ceny v době vypořádání; nejedná se o procesní vadu, ale o nesprávné právní posouzení věci (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 2, str. 71 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3555/2009).
V daném případě soud prvního stupně při stanovení hodnot bytových jednotek v R. n. J. vyšel ze závěrů znaleckého posudku č. 06/3341/2011 znalce Petra Brezara ze dne 2. 2. 2011, který se k připomínkám účastníků vyjádřil na jednání konaném dne 5. 10. 2011. Ve věci pak rozhodl dne 27. 9. 2013 a uzavřel, že hodnotu jednotlivých nemovitostí zjistil na základě podaných znaleckých posudků a soud „nemá důvod na těchto závěrech nic měnit ani na základě nabídek různých realitních kanceláří, které předložila žalovaná, případně listinných znaleckých posudků, které předkládala žalovaná později“ s tím, že „proto, že nemovitosti jsou určeny ke komerčnímu využití, nelze argumentovat proměnou těchto hodnot v čase“, a že „jestliže účastníci vědomě investovali do koupě nemovitostí za účelem jejich komerčního využití a dlouhodobě se tak děje, je nutné počítat s kolísáním na trhu jak směrem nahoru, tak směrem dolů“ a „žalovaná neměla v úmyslu nemovitosti prodat i přes tvrzenou ztrátovost, nebylo by tedy v souladu s principem ekonomiky řízení a ani v souladu se zájmem účastníků, aby soud prováděl nové ohodnocení nemovitostí“. Dále konstatoval, že „pokud by se takto řízení prodlužovalo opakovaným aktualizováním ocenění nemovitostí, cena by se měnit mohla, pak by ale nebylo možno opomenout ani celkovou výnosnost takovéto dlouhodobé investice, vypořádání SJM by přerostlo v podstatě v účetnický spor s kalkulováním zisků a ztrát, což je v rozporu s institutem SJM i ustálenou judikaturou“. Úvahy soudu prvního stupně dále pokračovaly tak, že „zkušenosti soudu z úřední činnosti odpovídá, že nabídky realitních kanceláří se často i výrazně liší od realizovaných cen“, a že „pokud by přesto docházelo k cenovým posunům v čase, je zřejmé mimo jiné i z předchozích řízení, že žalovaná měla v úmyslu nemovitosti nepřevádět, zachovat jejich hodnotu a počítala se ziskem do budoucna. Tzv. výtěžnost nemovitostí do budoucna by opět byla určitým ekonomickým kalkulem, nejde o majetek, jehož cenu by nyní měl ten který z účastníků realizovat, ale jde o majetek jednoznačně určený k dlouhodobému podnikání, tedy počítající i s případnými zisky a ztrátami“.
Odvolací soud shledal takový postup správný, protože „byť je totiž zřejmé a naprosto logické, že v průběhu času dochází k různému kolísání cen nemovitostí v různých lokalitách, je třeba uvést, že žádný znalecký posudek by objektivně nemohl určit výši cen jednotlivých nemovitostí k datu vydání rozsudku a proto je třeba vždy vycházet z těch, které byly v průběhu řízení zpracovány na základě soudního pověření“. Ve věci rozhodl dne 12. 2. 2014, aniž by provedl výslech znalce či znalecký posudek Petra Brezara ze dne 2. 2. 2011 aktualizoval.
Judikatura sice připouští, že nelze řešit každý drobný časový rozdíl, pokud však vzal soud prvního stupně za základ znalecký posudek vypracovaný více než dva roky před tím, než o vypořádání společného jmění účastníků rozhodl, aniž by jej aktualizoval, a neučinil tak ani odvolací soud, je závěr odvolacího soudu o objektivní nemožnosti zjistit hodnotu věci v době rozhodování soudu v přímém rozporu se shora uvedenou zásadou, navíc přitom není tento závěr nijak odůvodněn. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení tak byl uplatněn právem.
Nepřípadný je i odkaz odvolacího soudu na závěry soudu prvního stupně, který odmítl hodnotit tvrzený pokles cen vypořádávaných nemovitostí s ohledem na jejich komerční využívání. Dovolatelka v řízení argumentovala poklesem nemovitostí s ohledem na celkový vývoj trhu s nemovitostmi. S touto námitkou způsob využívání nemovitostí nijak nesouvisí, navíc předmětem řízení nebyl výtěžek z pronájmu nemovitostí v době od zániku SJM do okamžiku jeho vypořádání.
Důvodná je i námitka nesprávně zjištěné ceny spoluvlastnického podílu o velikosti ½ na rodinném domu v K.
Soud prvního stupně zjistil cenu na základě znaleckého posudku. Podle znalce odpovídá hodnotě spoluvlastnického podílu cena celé nemovitosti vydělená dvěma, protože „druhou část nemovitosti vlastní matka žalované, nemovitost tvoří jeden funkční celek a je v rozporu s účelovým určením této nemovitosti, aby soud zvažoval pouze nižší tržní cenu samostatného spoluvlastnického podílu“. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil.
Předmětem řízení o vypořádání společného jmění manželů není celá věc, ale pouze spoluvlastnický podíl, který je ve společném jmění manželů, přičemž zbylý spoluvlastnický podíl nenáleží žádnému z účastníků, ale třetí osobě od účastníků odlišné. V případě, že spoluvlastnický podíl bude v rámci vypořádání přikázán jednomu z bývalých manželů do výlučného vlastnictví, není výsledkem takového postupu soudu stav, kdy takový manžel bude nadále vlastníkem celé věci, ale vstupuje jako podílový spoluvlastník výlučně vlastnící spoluvlastnický podíl do existujícího vztahu s dalším dosavadním spoluvlastníkem v poměrech trvajícího podílového spoluvlastnictví.
Dovolací soud v rozsudku z 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 976/2011, vysvětlil, že v těchto případech musí být základem pro stanovení přiměřené náhrady v řízení o vypořádání společného jmění manželů „celá věc“, která je předmětem vypořádání společného jmění manželů, tj. v daném případě cena spoluvlastnického podílu v rozsahu ½, který je doposud ve společném jmění manželů. Je třeba odlišovat z hlediska ocenění věci situace, kdy je předmětem vypořádání věc celá, od situace, kdy se vypořádává pouze spoluvlastnický podíl, neboť na určení obvyklé ceny nepochybně může mít vliv, se nabyvatel stává vlastníkem celé věci a není dotčen ve výkonu vlastnických práv jinou osobou oproti případům, kdy nabývá pouze spoluvlastnický podíl a vstupuje do spoluvlastnického vztahu. Jinými slovy řečeno, podle názoru dovolacího soudu nejde o stejnou situaci, prodávají-li dva spoluvlastníci nezávisle na sobě podíly (byť v součtu 100 %), a prodává-li se věc celá; cena celé věci bude - obecně nahlíženo vyšší - než součet cen těchto podílů.
Cenu spoluvlastnického podílu zjevně může ovlivnit i okolnost, zda se po nabytí takového podílu se stává nabyvatel většinovým podílovým spoluvlastníkem, jenž má možnost rozhodovat o hospodaření se společnou věcí na základě principu tzv. majority vyplývající z ustanovení §139 odst. 2 obč. zák. anebo rovnodílným (jako v daném případě) spoluvlastníkem, který toto oprávnění nemá, případně spoluvlastníkem menšinovým.
Je pravdou, že dovolací soud v označeném rozhodnutí dospěl k závěru, že „bez vlivu na určení ceny pak nemusí být ani úroveň vzájemných vztahů podílových spoluvlastníků“. V daném případě z dosavadních skutkových zjištění vyplývá, že podílovou spoluvlastnicí je matka žalované. Sama o sobě však tato skutečnost nemůže odůvodnit, aby byla hodnota spoluvlastnického podílu zjišťována pouze jako část ceny celé nemovitosti.
Vycházel-li odvolací soud z jiného právního názoru, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl i zde uplatněn právem.
Naproti tomu další námitky dovolatelky již přípustnost dovolání nezakládají. Jde o otázku řádného zjištění stavu a provádění dokazování ve vztahu k odklonům majetku a otázku postupu soudu ohledně odečtu vnosů od aktiv a rozdělení aktiv. Dovolatelka totiž v souvislosti s těmito otázkami odvolacímu soudu pouze vytýká, že se nezabýval jí vznesenými námitkami a podáními, nijak se s nimi nevypořádal a neprovedl jí navrhované důkazy, aniž by v souvislosti s těmito námitkami blíže vymezila otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí.
Z obsahu dovolání je dále zřejmé, že dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nerozhodl o disparitě podílů v její prospěch, ačkoli konstatoval, že to byla ona, kdo se rozhodujícím způsobem podílel na udržení společného jmění manželů.
Nejvyšší soud v souvislosti s odklonem od principu rovnosti podílů (tzv. disparitou podílů) připomíná, že vypořádací podíl při vypořádání společného jmění manželů nemusí být v zásadě totožný, nýbrž může být modifikován dohodou manželů či soudem v rámci soudního vypořádání společného jmění manželů [k možnosti smluvní modifikace srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 11, str. 522), k možnosti modifikace rozhodnutím soudu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99 (uveřejněný pod C 45 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále též jen „Soubor“)]. Soudní odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007 (uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz )]. Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100)].
Bez ohledu na to, že dovolatelka neoznačuje v souvislosti s disparitou podílů žádnou právní otázku, na které by záviselo napadené rozhodnutí, dovolací soud dodává, že ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání. Nadto lze podotknout, že tato námitka představuje nepřípustné novum, neboť ji dovolatelka uplatnila až v dovolacím řízení. V dovolacím řízení však nelze úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Dovolatelka dále namítá, že společně s částkou 7 210 000,- Kč mělo být součástí vypořádání SJM i příslušenství k ní. Tvrdí, že si její matka B. Š. vzala v souvislosti s přefinancováním úvěrů, jež měli účastníci na nákup společných nemovitostí, řadu vlastních úvěrů, které měla splácet včetně sjednaného příslušenství, což však za ni fakticky činila žalovaná. Závazkem manželů vůči B. Š. nemůže být to, co B. Š. plnila na závazky manželů, ale to, k čemu se účastníci, coby manželé M., zavázali dohodou o úhradě a uznání závazku ze dne 1. 10. 2007.
Soud prvního stupně vystavěl své rozhodnutí na závěru, že dohoda o úhradě a uznání dluhu uzavřená mezi žalovanou a B. Š. z 1. 10. 2007 je neurčitá co do vymezení závazku účastníků hradit B. Š. úroky a poplatky úvěrující bance, a z tohoto důvodu je i částečně neplatná. Účastníkům proto v tomto rozsahu nevznikl závazek zatěžující jejich SJM. Odvolací soud se s tímto hodnocením ztotožnil. Tento právní závěr přitom dovolatelka nijak relevantně nenapadá, především v souvislosti s ním nevymezuje žádnou právní otázku. Odkazuje pouze na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 29 Odo 1126/2003 a sp. zn. 29 Cdo 3664/2011, ze kterých vyplývá, že k určitosti závazku postačí konkretizovat jeho důvod odkazem na listinu, ve které je specifikován (je z ní objektivně seznatelný). S těmito rozhodnutími však napadený rozsudek v rozporu není. Nalézací soudy totiž opřely svůj závěr o neurčitosti vymezení části závazku na tom, že smlouva obsahovala pouze obecný odkaz na úroky a poplatky úvěrující banky, nikoli však odkaz na konkrétní listinu, ze které by bylo možno závazek jednoznačně určit.
Protože je však závěr odvolacího soudu o objektivní nemožnosti zjistit hodnotu věci v době rozhodování soudu a o způsobu určení ceny spoluvlastnického podílu v přímém rozporu se shora citovanou judikaturou dovolacího soudu, Nejvyšší soud proto napadený rozsudek podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení §243e odst. 2 věta první o. s. ř. vrátil Krajskému soudu vPraze. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 5768).
O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§151 odst. 1, §243g odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu