ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3725.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 3725/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. N. , zastoupené Mgr. Jiřím Hrubanem, advokátem se sídlem v Brně, Antonínská 2, proti žalovanému F. N. , zastoupenému Mgr. Josefem Bartončíkem, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 55, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 9 C 27/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. dubna 2015, č. j. 18 Co 196/2015-589, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Svitavách (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. ledna 2015, č. j. 9 C 27/2009-540, stanovil, že ze zaniklého společného jmění účastníků připadají do výlučného vlastnictví žalovaného 4 kusy obrazů od J. V. s motivem modré krajiny, movité věci v rozsudku blíže určené, zůstatek na sporožirovém účtu č. 0238929063/0800 u České spořitelny, a. s., ve výši 68 964,37 Kč ke dni 5. června 2008, zůstatek na účtu č. 1213649/0300 u Československé obchodní banky, a. s., ve výši 76 343,22 Kč ke dni 5. června 2008 a zůstatek na účtu č. 09052320437/0100 u Investiční kapitálové společnosti KB, a. s., ve výši 242 511,20 Kč ke dni 5. června 2008 (výrok I.), a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni vypořádací podíl ve výši 1 135 868,80 Kč. Dále rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek (výrok III.) i o náhradě nákladů řízení státu (výrok IV. a V.) a stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.).
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalovaného rozsudkem ze dne 15. dubna 2015, č. j. 18 Co 196/2015-589, rozsudek okresního soudu změnil tak, že ze zaniklého společného jmění manželů přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného 4 ks obrazů od J. V. s motivem modré krajiny, movité věci v rozsudku blíže určené, podílové listy Investiční kapitálové společnosti KB, a. s., v počtu 245 407 ks, název fondu MAX – Světový garantovaný fond 3 v hodnotě 242 511,20 Kč ke dni 5. června 2008 a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni vypořádací podíl ve výši 1 098 828,33 Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit část soudního poplatku a ve výrocích III. a IV. o náhradě nákladů řízení státu. Podle výroku V. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani před odvolacím soudem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, a to do výroků I., II., III. a V., jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Dle žalovaného se odvolací soud při vypořádání některých položek ze společného jmění manželů odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou v dovolání cituje, tudíž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Protože obsahem dovolání je vypořádání společného jmění manželů (dále „SJM“) zaniklého před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Zánik společného jmění a jeho vypořádání nelze od sebe oddělit; jde o dvě právní skutečnosti působící postupně (sukcesívně - k tomu viz např. Knapp. V., Luby, Š., a kol.: Československé občanské právo. Orbis Praha 1974, díl I., s. 111), přičemž k vypořádání nemůže dojít bez předchozího zániku SJM. Proto se vypořádání SJM řídí stejným právním režimem jako jeho zánik, nestanoví-li zákon výslovně něco jiného (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 103/2015, a ze dne 3. června 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Žalovaný nesouhlasí s přikázáním čtyř obrazů od J. Velčovského s motivem modré krajiny do svého výlučného vlastnictví. Uvádí, že soudy v rozporu s konstantní judikaturou neučinily vše pro to, aby vypořádací podíl byl pokud možno co nejmenší a vypořádání SJM směřovalo spíše k rozdělení věcí (tedy těchto obrazů) mezi účastníky řízení, přičemž poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 2731/2006.
V usnesení ze dne 23. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 2731/2006, dovolací soud stanovil, že „soudní praxe se při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů dlouhodobě řídí zásadou, podle které se věci ze zaniklého společného jmění mají mezi rozvedené manžele rozdělit tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší.“ Uvedl, že výše uvedené „judikatorní pravidlo nelze uplatňovat paušálně a bezvýjimečně; soud může věci ze zaniklého společného jmění rozdělit i nerovnoměrně a rozhodnout o vyrovnání podílů v penězích, neboť někdy není možné nebo účelné rozdělit společné věci mezi manžely podle velikosti jejich podílů.“ Dále dovodil, že „samotná okolnost, že společné jmění manželů nebylo vypořádáno tak, aby částka určena na vyrovnání výše podílů byla pokud možno co nejnižší, není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu ani s hmotným právem; v takovém případě však soud musí mít pro tento postup přesvědčivé důvody.“
Podle odvolacího soudu přikázání všech čtyř obrazů do výlučného vlastnictví žalovaného odpovídá rozumnému uspořádání poměrů mezi účastníky. Obrazy kupoval žalovaný v době trvání manželství a ponechal si je po skončení vedení společné domácnosti u sebe. Odvolací soud rovněž uvedl, že přikázání všech čtyř obrazů do výlučného vlastnictví žalovaného sice zvyšuje vypořádací podíl, ale s ohledem na celkové majetkové poměry žalovaného v době rozvodu manželství nijak významně. To i podle dovolacího soudu přesvědčivě odůvodňuje přikázání obrazů do výlučného vlastnictví žalovaného. Řešení této otázky hmotného práva proto není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolání není v této části přípustné.
Žalovaný dále namítá, že nebyly správně vypořádány zůstatky na účtech u ČSOB, a. s., ve výši 71 227 Kč (jako rozdíl mezi zůstatkem ke dni uzavření manželství a zůstatkem ke dni zániku manželství) a dále u České spořitelny, a. s., ve výši 495 812 Kč ke dni uzavření manželství, resp. ve výši 68 964,73 Kč ke dni zániku manželství. Podle žalovaného není soud oprávněn „presumovat sounáležitost některých věcí či částek ke společnému jmění manželů, aniž by tato sounáležitost byla tím kterým z účastníků tvrzena“.
Ohledně částky 71 227 Kč na účtu u ČSOB, a. s., uvádí dovolací soud následující: žalobkyně již v žalobě uvádí, že tento účet, resp. prostředky na něm vložené, náleží do SJM. Podle §144 obč. zák. platí, že „pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů.“ Proto netvrdil-li žalovaný a nebylo-li prokázáno, že výše uvedené prostředky nejsou součástí společného jmění manželů, resp. nepředstavují částku, které se dostalo ze společných prostředků žalovanému, je nutno tyto prostředky za součást SJM považovat.
Žalovaný dále namítá, že rozdíl zůstatku na účtu u České spořitelny, a. s., před uzavřením manželství a ke dni rozvodu nebyl odvolacím soudem zohledněn, přičemž žalovaný tvrdil a prokazoval, že tyto prostředky byly vynaloženy na věci (nábytek), jež jsou ve výlučné dispozici žalobkyně.
Podle závěru odvolacího soudu (který nebyl v dovolání napaden) představovaly prostředky na účtu České spořitelny, a. s. výlučný majetek žalovaného. V řízení o vypořádání SJM se vypořádává jen majetek, hodnoty a závazky tvořící SJM, případně investice z výlučného majetku do společné věci a investice ze společného jmění do výlučného majetku některého z manželů. Pokud žalovaný tvrdil, že žalobkyně se na jeho úkor bezdůvodně obohatila tím, že disponovala jeho výlučnými prostředky uloženými na účtu (vytvořila „debet“), nemohly soudy takovýto tvrzený nárok v řízení o vypořádání SJM již z tohoto důvodu vypořádat. Napadené rozhodnutí proto nemůže být v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. 22 Cdo 3128/2013, ve kterém dovolací soud dovodil, že nakládá-li jeden z manželů s úsporami, které jsou v zákonném majetkovém společenství, způsobem, který je v rozporu s §145 odst. 2 obč. zák., pak k tomuto úkonu za předpokladu, že s tím druhý účastník vyslovil právně relevantním způsobem nesouhlas, nelze přihlížet a úspory je třeba zařadit do masy společného jmění a vypořádat. Podle závěru odvolacího soudu totiž žalobkyně nenakládala s úsporami tvořícími součást SJM, ale s prostředky ve výlučném vlastnictví žalovaného.
Jestliže zároveň tvrdil, že některé z těchto prostředků použila žalobkyně na nákup nábytku, který tvoří součást SJM, mohla být tato investice z majetku žalovaného vypořádána jako jeho vnos do SJM.
V řízení o vypořádání SJM však může soud vypořádat jen ten majetek, hodnoty a závazky tvořící SJM (tedy i vnosy z výlučného majetku do majetku společného), které účastníci navrhli k vypořádání soudním rozhodnutím do tří let od jeho zániku. Tento závěr platí i ve vztahu k návrhům toho z manželů, kterému byla žaloba o vypořádání SJM doručena po třech letech od zániku SJM [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008 (uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 23, str. 868)]. Pokud nebyl nárok na vypořádání investic z majetku žalovaného řádně uplatněn (přesně specifikován) do tří let od zániku manželství, nemohly jej soudy v řízení o vypořádání SJM vypořádat.
V rozsudku ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013, dovolací soud přitom formuloval závěr, že „předmětem soudního řízení o vypořádání společného jmění manželů se mohou stát pouze ty věci, hodnoty, závazky, pohledávky a vnosy, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství.“ Z obsahu spisu se podává, že žalovaný neučinil předmětem vypořádání ve lhůtě tří let ani jeho vnos ani nábytek, který měl být za jeho finanční prostředky žalovanou pořízen. Manželství bylo rozvedeno 5. června 2008, přičemž žalovaný se pouze ve vyjádření k žalobě na č. l. 53 zmiňuje o koupi nábytku žalobkyní, avšak navrhuje zamítnutí žaloby, jiné nároky (vypořádání vnosu či nábytku) neuplatňuje. Vypořádání movitých věcí (nábytku) žalovaný poprvé navrhuje až v odvolání ze dne 25. ledna 2015, tedy po lhůtě tří let od zániku SJM.
Nad rámec výše uvedeného dovolací soud poznamenává následující. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 3421/2006, „podle jednotné soudní praxe i podle jasného znění zákona věci pořízené za peníze výlučně náležející jednomu manželovi jsou ve výlučném vlastnictví tohoto manžela, nepatří do společného jmění manželů a v řízení o vypořádání tohoto jmění se nestávají předmětem vypořádání. Jsou-li takové prostředky vynaloženy na běžnou spotřebu (např. potraviny, dovolenou apod.), nelze za to požadovat náhradu. Náhrada za prostředky vnesené do společného jmění manželů tak přichází v úvahu skutečně jen v těch případech, kdy jsou použity současně se společnými prostředky manželů na pořízení určité věci.“ Tudíž i kdyby výlučné prostředky žalovaného z účtu vedeného u České spořitelny, a. s., byly použity (vedle nákupu nábytku) na běžnou spotřebu, nemůže za ně považovat žalovaný náhradu. Dovolání tedy není ani v této části přípustné a důvodné.
Žalovaný dále namítá, že součástí SJM není podíl na zisku spojený s obchodním podílem ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, pokud není takový zisk vyplacen a je bez dalšího bezhotovostně použit jako půjčka společnosti, v níž má tento manžel obchodní podíl. Při řešení této otázky se měl odchýlit odvolací soud od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 648/2012.
V rozsudku ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 648/2012, Nejvyšší soud dovodil, že „v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nelze přezkoumávat platnost usnesení valné hromady o tom, že společností vytvořený zisk nebude společníku vyplacen.“ Tento závěr je rovněž nutné vztáhnout na posuzovanou věc v tom smyslu, že platnost rozhodnutí valné hromady nelze přezkoumávat, i když bylo rozhodnuto o vyplacení zisku společníkovi. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 2769/2012, „výnosy z odděleného majetku jednoho z manželů vzniklé za trvání manželství patří do společného jmění manželů.“ Právo podílu na zisku nabývá podobu konkrétní pohledávky společníka za společností s ručením omezeným na zaplacení určité peněžní částky na základě rozhodnutí valné hromady podle §125 odst. 1 písm. b) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (srov. Pokorná, Jarmila a kol. Obchodní zákoník: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2009, 1996 s. ISBN 978-80-7400-107-9).
Právo podílu na zisku tedy nabylo podobu konkrétní pohledávky již rozhodnutím valné hromady a stalo se součástí společného jmění v okamžiku, kdy žalovaný nabyl možnost s touto pohledávkou nakládat. Půjčka žalovaného společnosti nemohla být poskytnuta z jeho výlučných prostředků, byla-li zdrojem této půjčky pohledávka žalovaného vůči společnosti (jakožto právo podílu na zisku), která již byla součástí SJM a žalovaný nabyl možnost s ní disponovat. Touto dispozicí je třeba rozumět právě poskytnutí půjčky společnosti, jejímž zdrojem bylo právo podílu na zisku jakožto pohledávka za společností.
Žalovaný rovněž namítá, že vypořádání SJM je v rozporu „s uspořádáním vztahů mezi účastníky řízení a zejména pak v rozporu dobrými mravy, neboť se žalobkyně o nabytí majetku a jeho udržení nikterak nezasloužila.“ V rozsudku ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, dovolací soud stanovil, že „pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů.“ Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100).
Dle dovolacího soudu není úvaha odvolacího soudu ani soudu prvního stupně o nesplnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů zjevně nepřiměřená a rovněž Nejvyšší soud neshledává důvodů pro odklon od principu rovnosti podílů. Žalobkyně řádně pečovala o domácnost a starala se o společné dítě, příjmy domácnosti vytvářel především žalovaný. Avšak zásluhy manžela na vytvoření příjmů nelze považovat za natolik výjimečné, aby odůvodňovaly určitou odchylku od zásady rovnosti podílů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011). Dovolací soud rovněž neshledává údajný debet vytvořený žalobkyní na jednom z účtů žalovaného jako důvod pro odklon od principu rovnosti podílů, neboť tyto skutečnosti (s ohledem na výše uvedené) nebyly žalovaným dostatečně tvrzeny a prokázány. Pokud dovolatel tvrdí vůči žalobkyni existenci pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, může po právní moci rozsudku odvolacího soudu uplatnit započtení této pohledávky na uloženou povinnost k zaplacení vypořádacího podílu.
Přiléhavým pro posuzovanou věc rovněž není žalovaným uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010, dle kterého „jestliže věc ke dni vypořádání neexistuje a jeden z účastníků zavinil, byť i z nedbalosti, její zánik, nelze ji již do vypořádání zahrnout, je však třeba přihlédnout k této skutečnosti při stanovení výše podílu, neboť jde o pochybení při hospodaření se společným majetkem, snižující zásluhy na jeho udržení (§149 odst. 3 obč. zák.).“ Avšak v tomto případě nedošlo k zániku věci (automobilu), tento byl prodán žalobkyní, přičemž částka získaná z prodeje této věci byla zahrnuta do společného jmění manželů. Rovněž prodej automobilu žalovanou nepředstavuje dle dovolacího soudu důvod pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství manželů.
Žalovaný rovněž napadá výrok V. rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dle žalovaného se odvolací soud při řešení této otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí uveřejněného pod č. R 42/1972 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 22 Cdo 1894/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 3331/2014. Uvádí, že odvolací soud nezohlednil výsledek sporu mezi účastníky o to, které věci (majetkové položky) náleží do společného jmění manželů a které nikoliv. Žalobkyně učinila předmětem vypořádání obchodní podíl žalovaného ve společnosti NOBRS, s. r. o., který však součástí SJM není, a rovněž z pohledávky žalovaného vůči společnosti NOBRS, s. r. o. ve výši 9 868 276,50 Kč, avšak předmětem vypořádání byla pouze částka 2 000 000 Kč. Skutečnost, že žalobkyně učinila předmětem vypořádání položky, které do SJM nespadaly, navyšovala náklady právního zastoupení žalovaného. Žalobkyně požadovala vypořádací podíl ve výši 6 001 510 Kč, resp. 5 070 007,50 Kč v rámci odvolání, rozsudkem odvolacího soudu byl stanoven vypořádací podíl ve výši 1 098 828,33 Kč, tedy žalobkyně byla ve velké části svého nároku dle žalovaného neúspěšná. Na druhou stranu žalovaný učinil předmětem vypořádání některé majetkové položky SJM (4 ks obrazů, movité věci, zhodnocení chaty, osobní automobil), které byly soudem vypořádány. Dovozuje, že byl úspěšný v 39,91 %, zatímco žalobkxně v 18 % svého požadavku. Žalovanému tedy měla být přiznána alespoň náhrada nákladů řízení v poměrné části, tj. dle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 22 Cdo 1894/2014, vyložil, že „při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o vypořádání společného jmění manželů se vychází z principu procesního úspěchu ve věci (§142 o. s. ř.).“ Na základě takto formulovaného východiska náhrady nákladů řízení ve sporech o vypořádání SJM dovolací soud v rozhodnutí ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 1894/2014, stanovil, že „v řízení o vypořádání SJM by měla být rovnost podílů pouze jedním z hledisek při posuzování úspěchu účastníka, a to zejména za situace, kdy je spor o uplatnění tzv. disparity podílů. Při rozhodování o nákladech řízení je třeba přihlížet i k výši požadované a skutečně přiznané výše vypořádacího podílu a zohlednit výsledek sporu mezi účastníky o to, které věci (majetkové položky) náleží do společného jmění manželů a které nikoliv.“
V projednávané věci bylo mezi účastníky sporné, které majetkové položky náleží do SJM. Žalobkyně sice tvrdila, že součástí SJM je obchodní podíl žalovaného a pohledávka vůči společnosti NOBRS, s. r. o., přičemž bylo prokázáno, že pouze část z celkové hodnoty pohledávky je součástí SJM. Na druhou stranu je nutno vzít v úvahu, že žalovaný po celou dobu řízení před nalézacími soudy navrhoval zamítnutí žaloby, kupř. i v závěrečném návrhu žalovaného před soudem prvního stupně dne 8. ledna 2014. V závěrečném návrhu před odvolacím soudem žalovaný navrhoval zrušení rozsudku soudu prvního stupně, eventuálně vypořádání SJM, avšak se stanovením vypořádacího podílu ve prospěch žalovaného. Pokud odvolací soud uzavřel, že s ohledem na částečný úspěch obou stran (žalobkyně navrhovala mnohem vyšší vypořádací podíl, žalovaný zamítnutí žaloby, eventuálně vypořádací podíl ve svůj prospěch) si každý z účastníků ponese náklady řízení před soudy obou stupňů ze svého dle §142 odst. 2 o. s. ř., považuje tento závěr dovolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí.
Výše uvedené závěry dovolacího soudu ohledně dovolání žalovaného do výroku V. odvolacího soudu (o náhradě nákladů řízení) je možno rovněž vztáhnout na dovolání žalovaného do výroku II. a III. rozsudku odvolacího soudu. Tudíž ani dovolání do těchto výroků není přípustné.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolací soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu