ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.5335.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 5335/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce B. B., zastoupeného Mgr. Antonínem Hulvou, advokátem se sídlem v Opavě, náměstí Republiky 2/1, proti žalovanému K. K., zastoupenému JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem v Opavě – Městě, Masařská 323/6, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 13 C 83/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2015, č. j. 11 Co 641/2014-170, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce Mgr. Antonína Hulvy.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Opavě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, č. j. 13 C 83/2012-108, určil, že výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 578/2, zahrada, o výměře 110 m 2 , v katastrálním území K. je žalobce. Vzájemný návrh žalovaného na určení, že výlučným vlastníkem uvedeného pozemku je žalovaný, soud zamítl.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. 5. 2015, č. j. 11 Co 641/2014-170, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle nyní platného změní občanského soudního řádu (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14. Nesplní-li dovolatel tuto povinnost, nezbývá, než dovolání odmítnout.
V dané věci dovolatel výslovně neuvedl, o jaký z důvodů přípustnosti upravený v §237 o. s. ř. dovolání opírá, podle dovolacího soudu by snad mohlo jít o to, že uvedené otázky dovolací soud dosud výslovně neřešil. Nicméně dovolatelem formulované otázky přípustnost dovolání založit nemohou.
Je-li v judikatuře dovolacího soudu vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15). To platí bezezbytku o otázkách pod body 1) a 2) dovolání, které jsou jen dílčími ve vztahu k zásadě volného hodnocení důkazů, o které nejsou v judikatuře pochyby (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2115/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a nálezů pod č. 41/2000). Posouzení otázek kladených dovolatelem tak vždy záleží na úvaze soudu v konkrétní věci, provedené v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.); dovolací soud nemůže předpisovat, jakému důkaznímu prostředku má dát soud přednost.
K otázce č. 3): Jak v odborné literatuře, tak i v judikatuře (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, a řada dalších rozhodnutí) není pochyb o tom, že vlastníkem, držitelem a uživatelem (detentorem) nemovitosti mohou být tři různé osoby. Samozřejmé je, že i když vlastník nemovitost neužívá, neznamená to, že ten, kdo ji užívá, je jejím držitelem (např. věc má v držbě jiná osoba než vlastník, a ta ji pronajme).
K dalším bodům dovolání se uvádí: Není zřejmé, v čem by měla přípustnost dovolání spočívat, otázky nejsou zcela jasné. Obecně lze říci, že je-li proveden duplicitní zápis vlastnictví, lze jej odstranit ve sporu o určení vlastnického práva, přičemž vlastníkem může být jen jeden ze zapsaných; soud zkoumá, který to je, jeho rozhodnutí je deklaratorní. To, kdo je vlastníkem, je podle hmotného práva objektivní stav, který soud nemůže upravovat podle toho, co se snad komu zdá za vhodné či účelné; to ostatně platí i pro dobré mravy (viz k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 1999 sp. zn. 22 Cdo 471/99, publikovaný v Právních rozhledech č. 8/1999; z četné judikatury zmiňující toto rozhodnutí viz usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2916/07). Samozřejmě lze podle dobrých mravů hodnotit právní jednání, kterými bylo vlastnické právo nabyto; o posouzení této otázky však v tomto dovolacím řízení nejde.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu