ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.598.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 598/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně obce Běchary, se sídlem v Běcharech 5, IČO: 00271322, zastoupené JUDr. Zuzanou Kudynovou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Na Příkopech 64, proti žalované České republice – Lesy České republiky, státní podnik, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, IČO: 42196451, o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 4 C 3/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 20 Co 505/2013-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. července 2013, č. j. 4 C 3/2012-69, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemků parc. č. 1753 o výměře 37 923 m 2 a parc. č. 1756 o výměře 3184 m 2 (dále jen „předmětné pozemky“), zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrálního pracoviště v Jičíně na listu vlastnictví č. 405 pro obec a katastrální území B. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 20 Co 505/2013-89, potvrdil rozsudek soudu I. stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která nebyla v rozhodování odvolacího soudu dosud vyřešena. Za nesprávné považuje právní posouzení obou soudů, které dospěly k závěru, že soud není povolán v občanskoprávním řízení přezkoumávat správní rozhodnutí, jímž byly nově nastoleny vlastnické vztahy podle zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemkových úpravách“ či „PozÚpr“), což je v rozporu s §135 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně rozporuje skutečnost, že na základě rozhodnutí o pozemkových úpravách pozbyla své vlastnické právo, které sice nebylo zapsáno v katastru nemovitostí, ale které žalovaná podvakrát uznala v souhlasném prohlášení. Poukazuje na ochranu vlastnického práva vyplývající z Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), z níž dovozuje, že bez ohledu na to, zdali žalobkyně některá svá práva vlastníka zanedbala, nemůže pozbýt vlastnické právo, aniž by o tom vůbec věděla, a bez jakékoliv náhrady. Ústavní soud v nálezu ze dne 27. května 1998, sp. zn. Pl. ÚS 34/97, dovodil, že pozemkové úpravy nemají představovat vyvlastnění vlastnického práva v pravém smyslu, protože v podstatě jsou hromadnou dobrovolnou směnou vlastnických práv dotčených vlastníků. Žalobkyně dále nesouhlasí s tím, že ji zavazuje rozhodnutí o pozemkových úpravách, jehož byla účastníkem řízení z pozice obce, neboť každý účastník mohl uplatňovat svá práva při provádění komplexních pozemkových úprav jen ve vztahu k pozemku, k němuž má vlastnické právo, a nemohl tak být účastníkem ve vztahu k pozemkům ostatních vlastníků, které se ho žádným způsobem nedotýkají. Soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku vydržení, když dospěly k závěru, že žalobkyně neměla dobrou víru od zahájení řízení o komplexní pozemkové úpravě a tím nenaplnila desetiletou vydržecí lhůtu. V neposlední řadě žalobkyně vytýká soudům obou stupňů několik procesních pochybení. Konkrétně nebyla poučena podle §118a o. s. ř. o tom, že žalobě nelze vyhovět i s ohledem na rozdílnou výměru pozemků a že má doplnit skutková tvrzení ohledně vydržení. Odvolací soud se také nevypořádal s řadou námitek uvedených v odvolání. Vzhledem k tomu navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke vzniku vlastnického práva žalobkyně mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (veškerá zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )].
Podstatou dovolání je námitka, že rozhodnutím o pozemkových úpravách nemohla žalobkyně přijít o své vlastnické právo. Vzhledem k tomu je třeba se zabývat otázkou vlivu rozhodnutí o pozemkových úpravách podle §11 odst. 8 PozÚpr na vlastnické právo a otázkou „vlivu postavení účastenství“ v řízení o pozemkových úpravách. Tato otázka však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a napadené rozhodnutí dovolacího soudu je s ní v souladu.
Podle §19 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, jsou pozemkovými úpravami změny v uspořádání pozemků v určitém území provedené za účelem vytvoření půdně ucelených hospodářských jednotek podle potřeb jednotlivých vlastníků půdy a s jejich souhlasem a podle celospolečenských požadavků na tvorbu krajiny, životního prostředí a na investiční výstavbu.
Podle §2 PozÚpr se pozemkovými úpravami ve veřejném zájmu prostorově a funkčně uspořádávají pozemky, scelují se nebo dělí a zabezpečuje se jimi přístupnost a využití pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy. V těchto souvislostech původní pozemky zanikají a zároveň se vytvářejí pozemky nové, k nimž se uspořádávají vlastnická práva a s nimi související věcná břemena v rozsahu rozhodnutí podle §11 odst. 8. Současně se jimi zajišťují podmínky pro zlepšení kvality života ve venkovských oblastech včetně napomáhání diverzifikace hospodářské činnosti a zlepšování konkurenceschopnosti zemědělství, zlepšení životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní hospodářství zejména v oblasti snižování nepříznivých účinků povodní a řešení odtokových poměrů v krajině a zvýšení ekologické stability krajiny. Výsledky pozemkových úprav slouží pro obnovu katastrálního operátu a jako neopomenutelný podklad pro územní plánování.
Pozemkové úpravy jsou determinovány na jedné straně (soukromým) zájmem jednotlivých vlastníků na kvalitativním zlepšení výkonu jejich vlastnického práva, a to především prostřednictvím směny pozemků a vybudování společných zařízení (viz §9 odst. 8 PozÚpr), a na druhé straně veřejným zájmem na zlepšení kvality života ve venkovských oblastech, na zlepšování konkurenceschopnosti zemědělství, na zlepšení životního prostředí, na ochraně a zúrodnění půdního fondu, vodního hospodářství a na zvýšení ekologické stability krajiny (srovnej §2 PozÚpr). Přítomnost veřejného zájmu dokládá i znění §17 odst. 1 věty první PozÚpr, podle něhož náklady na pozemkové úpravy hradí v zásadě stát, nejedná-li se o zvláštní situaci, na niž pamatuje zákon o pozemkových úpravách.
Ve své rozhodovací praxi se pozemkovými úpravami probíhajícími podle zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění účinném do 31. 12. 2002 (dále jen „zákon č. 284/1991 Sb.“), zabýval Ústavní soud, který v nálezu ze dne 27. května 1998, sp. zn. Pl. ÚS 34/97 (dostupném na http://nalus.usoud.cz ), uvedl: „Není nejmenších pochybností o tom, že pozemky, zejména určené k zemědělskému využívání, byly v historii lidské společnosti považovány za součást přírody a krajiny, přitom názory na vhodné uspořádání přírody a krajiny prošly určitým vývojem. Zásahy provázející toto uspořádání byly však ve všech případech považovány za činnost prováděnou ve veřejném zájmu. Nezbytným produktem pozemkových úprav byly i zásahy do vlastnických a jiných práv k pozemkům. Principiálně se tak dělo za náhradu, a to buď náhradu věcnou (přidělením náhradního pozemku), či relutární (přiznáním adekvátní náhrady v penězích). Jde o postup obvyklý ve všech vyspělých zemích také v dnešní době, i když k němu nedochází v takovém rozsahu jako v České republice. Přitom však neexistují signály, že by v těchto případech byl takový postup klasifikován jako porušování základních lidských práv.“ Ústavní soud tak neshledal, že by právní úprava pozemkových úprav byla v rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně s ochranou vlastnického práva podle článku 11 Listiny.
K samotnému průběhu pozemkových úprav, v jehož rámci dochází ke směně pozemků v obvodu pozemkových úprav, Ústavní soud v uvedeném nálezu uvedl: „Směna vlastnických práv v rámci pozemkové úpravy je velmi náročný proces, který musí být formálně proveden v jeden okamžik na celém území pozemkové úpravy. Není totiž možné, aby jeden účastník vlastnické právo k pozemku v rámci mnohonásobné výměny vlastnických práv směnil, zatímco jiný nikoliv. Jinak by došlo k tomu, že k určitým pozemkům by mělo plné vlastnické právo současně několik vlastníků, což je vzhledem k jeho obsahu pojmově vyloučeno (nejde-li o spoluvlastnictví). … Pozemkové úpravy ve své většině nepředstavují vyvlastnění vlastnického práva v pravém slova smyslu, protože v podstatě jsou hromadnou dobrovolnou směnou vlastnických práv dotčených vlastníků. Nicméně pro tu skupinu vlastníků, která s prováděnými pozemkovými úpravami nesouhlasí, jsou ústavní pravidla platná pro vyvlastnění (nucené omezení vlastnického práva) krajním kritériem ochrany jejich vlastnictví.“ Ústavní soud se následně zabýval otázkou náhrad za případné omezení vlastnického práva, přičemž dospěl k závěru, že zákon č. 284/1991 Sb. zakotvuje právo na náhradu věcnou přidělením náhradního pozemku či náhradu relutární přiznáním adekvátní náhrady v penězích (např. §9c odst. 2 zákona č. 284/1991 Sb.), nicméně pokud by tomu tak nebylo, „je třeba vzít v úvahu možnost přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny, který náhradu jednoznačně předpokládá (věcnou či relutární)“. Uvedené závěry Ústavního soudu nejsou determinovány stavem právní úpravy, a proto je lze vztáhnout i na v současnosti platný a účinný zákon o pozemkových úpravách.
Pozemkové úpravy tak jsou složitým a náročným procesem, který musí být formálně proveden v jeden okamžik v celém obvodu pozemkových úprav, aby se eliminovalo riziko nežádoucího stavu, kdy by více osob mělo ve stejný okamžik vlastnické právo k jednomu pozemku. Vzhledem k tomu zákon o pozemkových úpravách stanovuje, že pozemkové úpravy probíhají v podobě správního řízení, které je podle §11 odst. 8 PozÚpr zakončeno rozhodnutím pozemkového úřadu o výměně nebo přechodu vlastnických práv.
Povahou nabytí vlastnického práva na základě uskutečněných pozemkových úprav se v minulosti zabýval Nejvyšší soud, který v usnesení ze dne 21. listopadu 2007, sp. zn. 30 Cdo 1748/2007 a 30 Cdo 4802/2007 (dostupném na www.nsoud.cz ), když uvedl: „Právní teorie rozlišuje dva základní způsoby nabývání vlastnického práva – originární (vlastnictví vzniká prvnímu vlastníkovi k věci, která dosud nebyla předmětem vlastnického práva, či novému vlastníkovi nezávisle na vlastnictví dosavadního vlastníka, tj. k věci, která sice ve vlastnictví někoho jiného byla, ale na nabyvatele přešla jinak než jejím převodem, tedy jinak než z vůle dosavadního vlastníka), a derivativní (vlastnictví vzniká odvozeně od vlastnického práva dosavadního vlastníka, resp. se hovoří o nabytí vlastnického práva z vůle předchozího vlastníka). Mezi originární způsoby nabytí vlastnického práva je teorií řazeno mimo jiné nabytí vlastnického práva výrokem úředním, konkrétně rozhodnutím státního orgánu (§132 obč. zák.), tj. např. soudu či správního orgánu (úřadu). Vlastnictví se v těchto případech nabývá v den, který je určen v rozhodnutí, a není-li tento den určen, pak se nabývá v den, kdy se příslušné rozhodnutí soudu či správního orgánu (úřadu) stalo pravomocným. Pokud jde o nemovitost, provede se záznam takto nabytého vlastnického práva do katastru nemovitostí. Příkladem nabytí vlastnického práva rozhodnutím správního úřadu je rozhodnutí vydané v řízení o vyvlastnění, nabytí vlastnického práva k nemovitosti restituované podle zák. č. 229/1991 Sb., rozhodnutím pozemkového úřadu apod. (srov. Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol., Občanské právo hmotné, 1. díl, ASPI, 2005, str. 346 a násl.).“
Nejvyšší soud se v uvedeném usnesení dále zaobíral otázkou důsledků originárního nabytí vlastnického práva rozhodnutím soudu či správního orgánu. „Právní jistota občanů a zachování nezbytné autority státu vyžadují, aby pravomocné konstitutivní rozhodnutí soudu či správního orgánu, na základě kterého určitá osoba nabývá vlastnictví věci, bylo nezpochybnitelnou právní skutečností, která vyjma např. obnovy řízení vylučuje požadavky kterékoli jiné osoby zakládající svoje domnělé vlastnictví na jiné, dřívější, právní skutečnosti. Nabytí vlastnictví věci na základě pravomocného rozsudku soudu či pravomocného rozhodnutí správního orgánu, které mají konstitutivní charakter, je tedy originárním způsobem nabytí vlastnického práva, které není odvozeno od vlastnického práva předchozího pravého vlastníka, a tudíž pro přechod vlastnictví pravomocným konstitutivním rozhodnutím státního orgánu neplatí zásada, že nikdo nemůže na druhého převést více práv, než mu náleží.“
Ve shodě s výše uvedeným nelze v předmětné věci soudům obou stupňů vytýkat nesprávné právní posouzení, dospěly-li k závěru, že rozhodnutím Pozemkového úřadu Jičín ze dne 21. července 2005, č. j. PÚ-02/200/01/vl/Mc/A 30, žalovaná nabyla vlastnické právo k předmětným pozemkům originárně.
Uvedené závěry potom nemůže zvrátit ani námitka žalobkyně, že byla sice účastníkem pozemkových úprav, nikoliv však ve vztahu k uvedeným nemovitostem. Této námitce v zásadě nelze vyhovět, neboť zákon o pozemkových úpravách přiznává obcím stejná práva účastníka řízení jako vlastníkům pozemků a nad to jsou obcím přiznána i další práva a povinnosti, kterými ostatní účastníci řízení nedisponují (srovnej §12 odst. 1 PozÚpr). Vzhledem k tomu se jeví jako správný závěr nalézacích soudů, že žalobkyni rozhodnutí o pozemkových úpravách zavazuje v plném rozsahu. Opačný výklad by přitom vedl ke znejistění celých pozemkových úprav, neboť by dodatečně každý z účastníků řízení mohl zpochybňovat vlastnické právo jiných účastníků, přičemž jedním z účelů pozemkových úprav je právě i vyřešení vlastnických vztahů k pozemkům.
V posuzovaném případě pochybila především žalobkyně, která od roku 1993 do roku 2005, kdy bylo rozhodnuto o pozemkových úpravách, nezjišťovala, zdali zápis v katastru nemovitostí odpovídá skutečnému stavu, tedy že zapsaným vlastníkem původních pozemků parc. č. 693 a parc. č. 695 není ona, nýbrž žalovaná. Žalobkyně byla „kvalifikovaným“ účastníkem řízení o pozemkových úpravách, a tak věděla či měla vědět o tom, že uvedené pozemky byly zařazeny do obvodu pozemkových úprav, přesto své tvrzené vlastnické právo nikterak nehájila a učiněné pozemkové úpravy nerozporovala. Naopak nelze klást současný stav za vinu pozemkovému úřadu, který při zjišťování vlastníků pozemků v obvodu pozemkových úprav vycházel z údajů uvedených v katastru nemovitostí, neboť by bylo ve vztahu k němu zcela nepřiměřeným požadavkem, který by mohl ohrozit již tak v praxi komplikovaný proces pozemkových úprav, aby byl pozemkový úřad zavázán zjišťovat skutečné vlastníky pozemků v obvodu pozemkových úprav a nikoliv vlastníky pozemků zapsané v katastru nemovitostí, jestliže by správnost zápisů stavu vlastnického práva v katastru nemovitostí žádný z účastníků nerozporoval. To platí tím spíše, pokud takovou námitku nikdo v řízení neuplatnil. Nadto případné výhrady žalobkyně v daném směru mohou představovat toliko zpochybnění skutkového stavu zjištěného nalézacími soudy, který dovolacímu přezkumu nepodléhá (srovnej §241a odst. 1 a §243f odst. 1 o. s. ř.). Případně řešení duplicitního zápisu vlastnictví k pozemkům pak řeší přímo ustanovení §8a zákona o pozemkových úpravách.
Považuje-li dovolatelka za nesprávné právní posouzení obou soudů, jestliže měly dospět k závěru, že soud „není povolán v občanskoprávním řízení přezkoumávat správní rozhodnutí, jímž byly nově nastoleny vlastnické vztahy podle zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových“, poukazuje dovolací soud na ustanovení §24 odst. 1 PozÚpr, podle kterého pokud tento zákon nestanoví jinak, postupuje se při řízení o pozemkových úpravách podle správního řádu.
Podle §4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy.
Rozhodnutí o pozemkových úpravách tak lze napadnout pouze správní žalobou podle soudního řádu správního a věcí by se zabývaly soudy ve správním soudnictví, jak vyplývá z rozhodnutí konfliktního senátu (ve vztahu ke schválení jednoduchých pozemkových úprav viz usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., ze dne 20. března 2007, č. j. Konf 35/2006-8, ve vztahu ke schválení návrhu komplexních pozemkových úprav viz usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., ze dne 29. května 2007, č. j. Konf 14/2007-5, a ve vztahu k rozhodnutí o přechodu vlastnických práv srovnej např. usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., ze dne 4. června 2008, č. j. Konf 32/2007-6).
Pro úplnost dovolací soud dodává, že obdobná východiska formulovaná v poměrech zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 2602/2009 ( www.nsoud.cz ).
Žalobkyni není možno přisvědčit ani v tom, že by vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržela. V první řadě je třeba zdůraznit, že do právní moci rozhodnutí Pozemkového úřadu Jičín ze dne 21. července 2005, č. j. PÚ-02/200/01/vl/Mc/A 30, nemohla žalobkyně vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržet, neboť již v té době měla být podle svých tvrzení vlastníkem původních pozemků parc. č. 693 a parc. č. 695. K vydržení by tedy teoreticky mohlo dojít až po nabytí právní moci, kdy původní vlastnické vztahy k pozemkům parc. č. 693 a parc. č. 695 zanikly a vzniklo vlastnické právo žalované k předmětným pozemkům. Nalézací soudy nicméně zcela správně dovodily, že žalobkyně nemohla vydržet vlastnické právo k předmětným pozemkům, neboť o pozemkových úpravách a jejich důsledcích při normální opatrnosti vědět mohla a měla. Tyto závěry soudů nižších stupňů jsou nejen přesvědčivé, ale i zcela souladné s judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na rozsudek ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 49), v němž dovodil, že „je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka,“ a na rozsudek ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck), v němž uvedl, že „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Vzhledem k uvedenému je námitka ohledně nesprávného právního posouzení otázky vydržení nedůvodná.
K namítaným vadám řízení Nejvyšší soud uvádí, že podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jinými slovy, pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu