ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.933.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 933/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) V. H. , a b) A. H. , obou zastoupených JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Dvořákova 5, proti žalované STAVITELSTVÍ RADA, spol. s r. o. , IČO: 260 91 836, se sídlem v Pelhřimově, Myslotínská 1951, o určení existence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 4/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 23. října 2015, č. j. 15 Co 306/2015-508, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Pelhřimově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. února 2015, č. j. 5 C 4/2011-457, zamítl žalobu „aby soud určil právo věcného břemene – služebnosti vlastníků nemovitostí – pozemku parc. č. 125 v k. ú. P., jehož součástí je dům v P. jako nemovitostí panujících, s oprávněním výkonu práv ze služebnosti k nemovitostem věcným břemenem – služebností zatížených, a to k pozemku k. ú. P., jehož součástí je dům v P., jejichž vlastníci jsou povinni práva z věcného břemene – služebnosti strpět, a to v tomto rozsahu a obsahu: Vlastníci pozemku parc. č. 125 k. ú. P., jehož součástí je dům v obci a k. ú. P., jsou oprávněni, dále též nájemci a uživatelé těchto nemovitostí, osoby je navštěvující nebo pro ně zajišťující služby, opravy nebo úkony související se službami, s údržbou a opravami domu, k výkonu práva chůze a práva jízdy jednostopými vozidly a příručními vozíky oběma směry po pozemku par. č. 124 a průjezdem na této části pozemku se nacházejícím, který je stavebně vymezen obvodovou zdí domu, obvodovou zdí domu, částí štítové zdi domu a vstupními vraty z M. umístěnými v této zdi, částí štítové zdi směřující do dvora domu a dveřmi v této zdi umístěnými, shora ohraničeným částí stropu prvého nadzemního podlaží domu a dále k části pozemku za štítovou zdí směrem do dvora a dveřmi v ní umístěnými, vše v rozsahu vymezeném geometrickým plánem pro vymezení rozsahu věcného břemene k části pozemku vyhotoveným Ing. Vlastimilem Sukdolákem, úředně oprávněným zeměměřičským inženýrem ze dne 25. 1. 2011 pod č. plánu 3974-16-2011, a to pro přístup na pozemek, jehož součástí je dům v P., dále jsou oprávněni k výkonu práva vedení přípojek plynu a elektro, včetně umístění rozvodných skříní a měřících zařízení po a ve zdi domu v průjezd vymezeném shora a vedení přípojky kanalizace v pozemku parc. č. 124, jež slouží pro pozemek parc. č. 125, jehož součástí je dům v P., a to včetněpráva přístupu k těmto přípojkám za účelem údržby, oprav a zajištění jejich provozu, dále jsou oprávněni k výkonu práva společného užívání přístavku pro umístění popelnic na domovní tuhý odpad situovaného při levé straně průjezdu při vstupu z M. společně s vlastníky domu.“ (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů státu (výrok II. a III.).
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. října 2015, č. j. 15 Co 306/2015-508, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III., změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Domnívají se, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a za otázku dovolacím soudem dosud neřešenou považují výklad ustanovení §11 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Dále namítají neprovedení některých jimi navrhovaných důkazů. Navrhují rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nastaly všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu přede dnem 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1 – přechodná ustanovení – oddíl 1 – všeobecná ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].
Žalobci jako vlastníci domu s přilehlými pozemky tvrdí, že výše popsaná práva odpovídající věcným břemenům vydrželi. Ze skutkových zjištění nalézacích soudů vyplývá, že dne 13. 10. 1921 byla uzavřena smlouva mezi tehdejším vlastníkem domu O. H. a tehdejším vlastníkem domu A. H., jejíž součástí bylo ujednání o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemenu, zavazující O. H., jeho manželku a jeho potomky a „osoby, jež s nimi do manželství vstoupí“ ke společnému užívání průjezdu u tohoto domu a ke svádění odpadu z domu do odpadní jímky na dvoře domu, ve prospěch A. H. jako vlastníka domu, jeho manželku a potomky prvního stupně, dokud budou „držeti sousední dům a v tomto domě obývati“. Služebnost byla na základě této smlouvy zapsána do pozemkových knih. Následně byly oba domy v roce 1960 předeny do vlastnictví státu. V roce 1962 došlo k výmazu dočasných služebností, které vznikly smlouvou z 13. 10. 1921. Oba domy s pozemky byly předmětem restitučního vydání podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Došlo tedy k navrácení domů do vlastnictví právních nástupců (potomků) tehdejších vlastníků. Dne 12. 11. 1997 byla vlastníky domu, J. H. a V. H., podána žaloba vůči restitučním vlastníkům domu, a to M. H., J. J., J. H., V. H., J. H., R. H. a D. H., vedená u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 608/1997. Žalobou se domáhali vydání rozsudku, kterým by soud určil „právo průchodu a průjezdu částí domu, stojícího na st. p. č. 124 a části st. p. č. 124 v rozsahu užívání stávajícího průjezdu situovaného v přízemí domu, odpovídajícího věcnému břemeni ve prospěch vlastníků domu, k tíži vlastníků domu“. Řízení však bylo podle §110 o. s. ř. přerušeno a následně podle §111 odst. 3 o. s. ř. v roce 1999 zastaveno. Dne 18. 12. 1997 došlo k uzavření kupní smlouvy mezi restitučními vlastníky domu a žalovanou. V kupní smlouvě bylo mimo jiné uvedeno, že prodávající prohlašují, že „prodávané nemovitosti jsou všech dluhů a závad prosté, kromě vydrženého a v katastru nemovitostí dosud nezapsaného práva chůze a jízdy pro vlastníky vedlejšího domu, průjezdem domu, které kupující strana bere na vědomí a přebírá k dalšímu trpění v dosavadním rozsahu“.
Dovolatelé, vlastníci domu, dovozují vydržení práva průchodu a průjezdu dvorem domu od smlouvy z roku 1921. Nalézací soudy vyhodnotily, že zmíněné věcné břemeno nemohlo být vydrženo vzhledem k přechodu obou domů do vlastnictví státu a následně s ohledem na ustanovení §11 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve kterém stojí, že k zástavním právům a věcným břemenům, která vázla na věci v době jejího odnětí nebo v době jejího vydání, se nepřihlíží. Z tohoto ustanovení soud prvního stupně dovodil závěr, že dovolatelé nemohli být v dobré víře, že jim právo svědčí.
Předchůdci dovolatelů vykonávali právo průchodu a průjezdu dvorem domu jako věcné břemeno na základě smlouvy z roku 1921. V roce 1960 došlo k přechodu obou domů do vlastnictví státu. Otázkou zániku věcného břemene splynutím v době platnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 27. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 5342/2007, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 7475 s právní větou: „Jestliže se oprávněná osoba za účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. stala vlastníkem nemovité věci věcným břemenem zatížené, věcné břemeno spojením práva s povinností v jedné osobě zaniklo“.
Lze tak učinit závěr, že pokud dojde ke sjednocení vlastnictví nemovitosti panující a nemovitosti služebné, zanikne věcné břemeno splynutím. Tato skutečnost byla podkladem pro výmaz věcného břemene z pozemkových knih. Po dobu dalších čtyřiceti let byl vlastník obou nemovitostí totožný. V roce 1991 došlo k vydání obou domů do vlastnictví potomků původních vlastníků na základě zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Podle §11 zmíněného zákona: „Organizace nemůže proti oprávněným osobám uplatňovat žádné finanční nebo jiné nároky související s vydávanými věcmi. Rovněž oprávněná osoba, které byla věc vydána, nemůže proti organizaci uplatňovat jiné nároky související s vydávanou věcí, než jsou uvedeny v tomto zákoně. K zástavním právům a věcným břemenům, která vázla na věci v době jejího odnětí nebo v době jejího vydání, se nepřihlíží.” Výklad tohoto ustanovení není v dané věci relevantní a nemá vliv na právní posouzení případu. V době vydávání obou domů do vlastnictví potomků původních vlastníků již na domu žádné břemeno ve prospěch domu nevázlo. Námitka dovolatelů ohledně výkladu ustanovení §11 restitučního zákona č. 403/1990 Sb. je lichá, jelikož k zániku věcných břemen došlo sjednocením vlastnictví státu k oběma domům a dovolatelé nemohli být přesvědčivě v dobré víře, že jim právo svědčí.
K výkladu ustanovení §11 věta třetí zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd dovolací soud dodává, že je nutné vycházet z litery zákona a systematiky restitučních předpisů. Z ustanovení §11 zákona č. 403/1990 Sb. se podává, že k zástavním právům a věcným břemenům, která vázla na věci v době jejího odnětí nebo v době jejího vydání, se nepřihlíží. Z kontextu koncepce veškerých restitučních předpisů, účinných po roce 1989 lze uzavřít, že zákonodárce zamýšlel ustanovením §11 zákona č. 403/1990 Sb. zamezit jakékoliv kontinuitě práv odpovídajících věcným břemenům či zástavních práv po vydání věci do vlastnictví restituentů, ať už na nich tato břemena či práva vázla v době před odnětím věci státem, či vznikla v průběhu držby státu. Pokud by zákonodárce jakoukoliv obnovu zamýšlel, omezil by se na mlčení zákona podobně jako v ustanovení §10 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, na základě něhož dovolací soud ustáleně dovozuje, že kontinuita práv odpovídajících věcným břemenům je možná (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 1152/2001, toto a dále uvedená rozhodnutí dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz ). V daném případě je však zákon č. 403/1990 Sb. lex specialis k zákonu č. 87/1991 Sb., proto je nutné na ustanovení §11 zákona č. 403/1990 Sb. nahlížet jako na doplněné ustanovení §10 zákona č. 87/1991 Sb., které explicitně vylučuje jakoukoliv kontinuitu práv odpovídajících věcným břemenům po vydání věci zpět do vlastnictví právních nástupců.
Podle §134 odst. 1 obč. zák. „oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.“
Podle §130 odst. 1 obč. zák. „je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.“
Z výše uvedených zákonných ustanovení vyplývá, že pouze oprávněný držitel (tedy držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří) se může stát vlastníkem nemovité věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu deseti let. Jinými slovy řečeno, podmínkami, při jejichž splnění držitel nabude vlastnické právo k nemovité věci, jsou nepřetržitá držba po dobu deseti let a skutečnost, že tento držitel je držitelem oprávněným. Není-li splněna jedna ze dvou výše uvedených podmínek, nemůže subjekt nabýt vlastnické právo z titulu vydržení.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Držet lze věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý a opětovný výkon (§129 odst. 1, 2 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák.). Právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení §134 zde platí obdobně (§151o odst. 1 obč. zák., věta druhá). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
Podle ustálené judikatury k naplnění dobré víry nestačí, když tvrzené „právo“ k nemovitosti bylo dlouhodobě vykonáváno, aniž vlastník nemovitosti v jeho výkonu bránil, popřípadě, že bylo vykonáváno „od nepaměti“. Přes cizí pozemek lze přecházet na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník pozemku přecházení jiných osob přes pozemek trpí, aniž by jim k tomuto přecházení vzniklo nějaké právo), anebo může jít o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemenu (např. přechází přes cizí pozemek) ještě neznamená, že je držitelem věcného práva (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 551). Takovým držitelem je jen ten, kdo je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu právo odpovídající věcnému břemenu náleží. Zpravidla to bude ten, kdo vykonává právo na základě právního titulu, který je neplatný, přičemž oprávněný ani při zachování obvyklé opatrnosti o neplatnosti (resp. o skutečnostech ji způsobujících) neví a nemusí vědět, může však jít o případ tzv. domnělého právního důvodu držby (titulus putativus), kdy tu titul vůbec není, ale držitel práva je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je.
Jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že věc nebo právo mu náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Tuto podmínku vykládá judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§130 odst. 1 obč. zák.), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587).
Dobrá víra musí být podložena konkrétními okolnostmi, z nichž lze soudit, že toto přesvědčení držitele je opodstatněné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí, tedy tzv. titul uchopení se držby (objektivně oprávněný důvod nabytí držby, např. existence smlouvy, která je pro určitou vadu neplatná). Povinnost tvrdit a prokázat tyto okolnosti přitom tíží toho, kdo tvrdí, že došlo k nabytí vlastnického práva vydržením. K nabytí oprávněné držby se nevyžaduje existující, byť neplatný právní titul, nebo dokonce platný právní titul. Platné právo nevyžaduje k oprávněné držbě žádný titul, pouze mu jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, resp. že je subjektem drženého práva. Zpravidla bude jednat ve skutkovém omylu, výjimečně může jít i o omyl právní. Proto judikatura žádá, aby držitel byl objektivně v dobré víře, že tu takový titul je, i když ve skutečnosti zde žádný titul není. Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod, postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí. Oprávněná držba (nejde-li o držbu vlastnickou, příp. držbu práva jeho subjektem) se tedy opírá o omyl držitele, který se domnívá, že je subjektem drženého práva. Ze zákona vyplývá, že držitel musí být v dobré víře o existenci drženého práva „se zřetelem ke všem okolnostem“. Je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Oprávněná držba tak spočívá na objektivně omluvitelném důvodu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 929/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 929).
Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží. Pokud se dovolatelé spokojili pouze s ústním svolením vlastníků domu k užívání průjezdu domu a následně s vedením přípojek a odvodů odpadu do odpadní jímky, nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim toto právo náleží, neboť při normální opatrnosti, kterou po nich lze požadovat, by si existenci tohoto práva, případně právního titulu, který měl za následek jeho vznik, ověřili (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 431/96, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 1999, č. 5). Dobrou víru vylučuje i podání žaloby v roce 1997 na restituční vlastníky domu. Pokud již v roce 1997 měli vlastníci domu důvodné pochybnosti o existenci jejich práva, je vyloučena dobrá víra v to, že jim toto právo svědčí. Doba od restitučního vydání domu do okamžiku, kdy právo odpovídající věcnému břemenu bylo kvalifikovaně zpochybněno, nečinila ani zákonnou vydržecí dobu.
Závěry odvolacího soudu jsou tedy správné a zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dle dovolatelů odvolací soud pochybil i procesně, neboť nebyly provedeny veškeré jimi navrhované důkazy. Dovolací soud opakovaně uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. §157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. shodně například právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a usnesení téhož soudu ze dne 10. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, a rozsudku téhož soudu ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, všechny uveřejněné na www.nsoud.cz , dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999 a ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09). Této své povinnosti soud prvního stupně i soud odvolací v posuzované věci dostály, jejich rozhodnutí je proto v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru pod č. C 4666).
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu