ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2258.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 2258/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně DENISTAR s.r.o. , se sídlem Liberec 32 - Radčice, Ke Sluji 149, PSČ 46001, identifikační číslo osoby 27312747, zastoupené JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou se sídlem Liberec 3, Jánská 864/4, proti žalované JUDr. H. J. P. , podnikatelce se sídlem Praha 1, Štěpánská 643/39, identifikační číslo osoby 66211867, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Lublaňská 24, o zaplacení částky 112 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 52/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 4 Cmo 43/2014-157, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 4 Cmo 43/2014-157, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. září 2013, č. j. 36 Cm 52/2012-123, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobkyni 91 200 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 12. 7. 2011 do zaplacení, výrokem II. zamítl žalobu co do částky 21 000 Kč s příslušenstvím a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) podala žalovaná odvolání, které směřovala do výroku I. a III. rozsudku soudu prvního stupně, kdy výrok II. rozsudku soudu prvního stupně zůstal odvoláním nedotčen.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 4 Cmo 43/2014-157, rozsudek soudu prvního stupně výrokem I. potvrdil a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že by se účastníci dohodli na smlouvě o opravě vozidla a že by tak uzavřeli smlouvu podle §536 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), nebyla-li prokázána existence dohody o určitém předmětu díla a o ceně provedení díla. Z tohoto důvodu nebylo možno posuzovat žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení parkovného za umístění automobilu na parkovišti žalobkyně, dovozovaný z tvrzené smlouvy, na základě smluvního ujednání. Odvolací soud proto posuzoval žalobkyní uplatněný nárok, stejně jako soud prvního stupně, z titulu bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 91 200 Kč (spolu s příslušenstvím), o níž se žalovaná obohatila, představující obvyklou cenu krytého parkování v Liberci ve výši 120 Kč za den, a to celkem za 760 dnů v době od 15. 11. 2008 do 15. 12. 2010, vycházeje ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně vyzvala dne 6. 11. 2008 žalovanou k převzetí vozidla, k němuž mělo dojít dne 7. 11. 2008, byl prokázán úmysl žalobkyně předat žalované dne 7. 11. 2008 vozidlo v místě jejího bydliště v Praze, a naopak nebylo prokázáno tvrzení žalované, že vozidlo nebylo po opravě předáno z důvodů na straně žalobkyně, a vycházeje rovněž ze zjištění, že dne 15. 12. 2010 žalovaná vyzvala žalobkyni k vydání vozidla. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezila ve smyslu §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) tím, že napadeným rozhodnutím se řízení končí a závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. S odkazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, 20 Cdo 2492/99, 20 Cdo 1045/99, 21 Cdo 3466/2013, 33 Cdo 51/2009, 32 Cdo 4165/2010, 23 Cdo 201/2010, 20 Cdo 1276/2011, 29 Odo 149/2002, 30 Cdo 4033/2007, 26 Cdo 1559/2007, 21 Cdo 4314/2008, 22 Cdo 2828/2008, 30 Cdo 1170/2002, 31 Cdo 2740/2012, 21 Cdo 2674/2008, 21 Cdo 2091/2005, 21 Cdo 906/2000, 29 Odo 162/2003, 32 Odo 879/2002) namítá nesprávnou aplikaci ustanovení §118a, §120, §132, §157, §159a, §212a a §219a o. s. ř. odvolacím soudem, který se od poukazované judikatury podle dovolatelky odchýlil, jestliže v rozsudku odvolacího soudu absentuje jakékoliv odůvodnění ve smyslu §157 o. s. ř. ke vznesené námitce promlčení, rozsudek odvolacího soudu trpí vadami, nezrušil-li odvolací soud pro vady v předcházejícím řízení před soudem prvního stupně rozhodnutí soudu prvního stupně, když byla vznášena námitka věci rozsouzené a byl-li napadený rozsudek nesrozumitelný, nepřesvědčivý a nepřezkoumatelný, a rovněž nepředvídatelný a překvapivý pro absenci poučení o možnosti posouzení věci z titulu bezdůvodného obohacení.
Dovolacímu soudu předkládá žalovaná k posouzení otázky:
1) Zda je v rozporu se stávající judikaturou, jestliže nedošlo ke zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně soudem odvolacím, byla-li vznášena námitka věci rozsouzené, a pokud byla namítána i nepřezkoumatelnost rozsudku a překvapivost rozhodnutí.
2) Zda je v rozporu se stávající judikaturou, vztahující se k povinnosti řádně odůvodnit rozhodnutí ve smyslu §157 o. s. ř., postup odvolacího soudu, pokud potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, aniž by se vypořádal v odůvodnění rozsudku se všemi v odvolání uplatněnými námitkami, zejména byly-li bez odezvy již namítány před soudem prvního stupně, a pokud se nevypořádá s přednesenou námitkou promlčení.
3) Zda je v rozporu se stávající judikaturou, pokud nedošlo ke zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně soudem odvolacím, jestliže soud prvního stupně vydal překvapivé rozhodnutí, pro absenci poučení podle §118a o. s. ř., že věc bude posuzována jako bezdůvodné obohacení.
4) Zda soudy obou stupňů porušily princip aplikace zásady věci rozsouzené ve smyslu ustanovení §159a o. s. ř. tím, že nerespektovaly pravomocné rozhodnutí v civilní věci, a to Městského soudu v Praze sp. zn. 12 Co 47/2011, ve kterém byla jako předběžná otázka řešena platnost smlouvy uzavřené mezi účastníky, stejné smlouvy jako v tomto novém řízení, ve kterém se žalobkyně domáhá dalších nároků z téže smlouvy, a pokud tuto otázku vyřešily soudy zcela opačným způsobem, když konstatovaly její neplatnost, což má za důsledek spočívající v tom, že jeden právní názor soudu musí být logicky nesprávný.
5) Zda je v rozporu se stávající judikaturou, že odvolací soudu nepřihlédl k námitce promlčení, kterou vznesla až v odvolacím řízení s ohledem na absenci postupu podle ustanovení §118a o. s. ř., a zda je odvolací soud povinen se s touto námitkou vypořádat podle §132 o. s. ř, má-li to vztah k projednávané věci.
Dovolacímu soudu proto žalovaná navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně k dovolání žalované podala vyjádření, v němž navrhla jeho zamítnutí, neboť jej nepovažuje za důvodné. K námitce dovolatelky, že nebyla poučena podle §118a o. s. ř., že může být věc posouzena jako bezdůvodné obohacení, žalobkyně uvedla, že soudy mohou poskytovat účastníkům poučení jen o procesních právech a povinnostech, nikoliv o hmotném právu. Rozhodnutí soudu prvního stupně nemůže být podle jejího názoru hodnoceno jako překvapivé, pokud soud věc posoudil jako bezdůvodné obohacení, protože toto soud sdělil při prvním jednání soudu a žalobkyně na základě těchto skutečností doplňovala v tomto směru skutková tvrzení a důkazní návrhy. Poukazuje na to, že ve věci nároku na zaplacení parkovného, dovozovaného ze smlouvy o dílo, nedošlo k prokázání existence smlouvy o určitém díle a ceně, proto bylo namístě posoudit věc z titulu bezdůvodného obohacení. Pokud se dovolání týká otázky věci rozsouzené, žalobkyně připomíná v této souvislosti rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, podle něhož, řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není. Namítá-li žalovaná, že nebylo reagováno na jí vznesenou námitku promlčení, žalobkyně souhlasí tím, že tuto námitku lze uplatnit až v odvolacím řízení, ale připomíná, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 162/2003, že v režimu tzv. neúplné apelace (o který jde i v této věci) se může odvolací soud zabývat námitkou promlčení vznesenou až v odvolacím řízení jen tehdy, není-li spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů (§205a, §211a o. s. ř.).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů).
Vymezila-li dovolatelka přípustnost dovolání tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a uvedla konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se odvolací soud měl odchýlit při řešení právních otázek, které specifikovala, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání v této části splňuje předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., jestliže rozhodnutím odvolacího soudu se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení konkrétně označené právní otázky, a to, zda-li soud přihlédne k námitce promlčení vznesené až v odvolacím řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je i důvodné, neboť uvedenou otázku odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Odvolací soud se odchýlil od závěrů vyjádřených v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu ohledně posouzení námitky promlčení vznesené až v odvolacím řízení, a to zejména od závěrů Nejvyššího soudu přijatých v rozsudku ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod označením 13/2005, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že důvodnost námitky promlčení soud zkoumá ve vztahu k nároku uplatněnému žalobou, přičemž není významné, jak účastníci nárok kvalifikovali po právní stránce a z jakých právních důvodů byla námitka promlčení vznesena, a též od závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod označením 45/2004, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že při posuzování důvodnosti námitky promlčení vznesené až v odvolacím řízení se nepřihlíží k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům (§205a, §211a o. s. ř.). Výše citované rozhodnutí odvolacího soudu tedy spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení otázky vznesené námitky promlčení nároku, nezabýval-li se v dané věci odvolací soud v odvolacím řízení vznesenou námitkou promlčení nároku, a kdy z rozhodnutí odvolacího soudu zároveň nevyplývá, že by se v přezkoumávané věci jednalo o uplatňování nových skutečností a důkazů, vycházel-li odvolací soud při posouzení věci ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Pokud žalovaná v dovolání dále namítala, že rozsudek odvolacího soudu trpí vadou (jde správně o námitku nesprávného právního posouzení), jestliže odvolací soud pro vady v předcházejícím řízení před soudem prvního stupně rozhodnutí soudu prvního stupně nezrušil, byla-li vznášena námitka věci rozsouzené, této námitce nelze přisvědčit jako důvodné, neboť ve věci pod sp. zn. 12 Co 47/2011 Městský soud v Praze rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni zbývající část ceny za opravu automobilu, ale v dané věci rozhodoval o vydání bezdůvodného obohacení, které měla žalovaná získat tím, že její automobil byl po dobu 760 dnů bez placení parkovného umístěn na parkovišti u žalobkyně. V poukazovaném řízení soud řešil otázku platnosti smlouvy jen jako otázku předběžnou a nejedná se o věc již rozsouzenou [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení, a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není. Jedná se o ustálenou judikaturu, kdy Nejvyšší soud již dříve v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, dovodil, že posouzení předběžné otázky jiným orgánem (včetně soudu) je pro soud závazné tehdy, když byla tato předběžná otázka řešena ve výroku rozhodnutí (veřejnosti jsou obě rozhodnutí Nejvyššího soudu, jako i dříve uvedená rozhodnutí, dostupná na www.nsoud.cz )]. Uvedená dovolací námitka není tedy důvodná a nelze dovodit, že by odvolací soud s nesprávným právním závěrem přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně o vznesené námitce věci rozsouzené. Právní závěr odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
S ohledem na uvedený rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu při posouzení otázky vznesené námitky promlčení, bylo již nadbytečné se zabývat dalšími dovolatelkou vznesenými námitkami, směřujícími k označení vad rozhodnutí odvolacího soudu, jež dovolatelka spatřovala v nesrozumitelnosti, nepřesvědčivosti, nepřezkoumatelnosti, nepředvídavosti a překvapivosti rozsudku odvolacího soudu.
S ohledem na výše uvedené, kdy Nejvyšší soud uzavřel, že důvodně byl uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení vznesené námitky promlčení uplatněného nároku v odvolacím řízení, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. února 2016
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu