ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.222.2015.2
sp. zn. 25 Cdo 222/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně a) R. W. Č. , a žalobce b) J. W. Č. , zastoupených JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Praha 2, Lazarská 6, proti žalovaným 1) M. F. , zastoupenému Mgr. Terezou Coufalovou, advokátkou se sídlem Praha 10, Jevanská 10, 2) České pojišťovně a.s. , IČO 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, a 3) OK-BE spol. s r.o. , IČO 47548916, se sídlem Nový Knín 102, zastoupenému Mgr. Martinem Panuškou, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 37, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 16 C 140/2009, o dovoláních žalobkyně a), žalovaného 1) a žalovaného 3) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014, č.j. 30 Co 344/2013-624, 30 Co 345/2013, 30 Co 346/2013, takto:
I. Dovolání žalobkyně a) proti potvrzujícím výrokům V a VI rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014, č.j. 30 Co 344/2013-624, 30 Co 345/2013, 30 Co 346/2013, se zamítá .
II. Dovolání žalovaných 1) a 3) proti výrokům I a II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014, č.j. 30 Co 344/2013-624, 30 Co 345/2013, 30 Co 346/2013, se odmítají .
III. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014, č.j. 30 Co 344/2013-624, 30 Co 345/2013, 30 Co 346/2013, se ve výrocích V, VI, VII, VIII, IX, X a XI o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalovaných domáhají náhrady škody na zdraví, která jim vznikla v důsledku dopravní nehody (střetu dvou osobních vozidel), k níž došlo dne 26. 5. 2006.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 5. 12. 2012, č.j. 16 C 140/2009-484, ve spojení s doplňujícími rozsudky ze dne 18. 12. 2012, č.j. 16 C 140/2009-500, a ze dne 16. 4. 2013, č.j. 16 C 140/2009-551, zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala bolestného ve výši 1.317.600 Kč s příslušenstvím (výrok I), náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 4.257.000 Kč s příslušenstvím (výrok II), náhrady za ztrátu na výdělku ve výši 133.654,12 Kč s příslušenstvím (výrok V) a ve výši 98.577,80 Kč s příslušenstvím (výrok VI), věcné škody ve výši 11.388,10 Kč (výrok XII). Žalobu zamítl v části, kterou se žalobkyně domáhala náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 120.000 Kč na žalovaném 2) společně a nerozdílně s žalovanými 1) a 3) (výrok IV), a v části, kterou se žalobce domáhal bolestného ve výši 14.400 Kč s příslušenstvím (výrok VII). Uložil žalovaným 1) a 3) povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě za ztížení společenského uplatnění částku 120.000 Kč (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný 1) dne 26. 5. 2006 jako řidič osobního vozidla, jehož provozovatelem byl žalovaný 3) a pojistitelem pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem žalovaný 2), přejel při průjezdu levotočivou zatáčkou do protisměru, kde došlo ke střetu s protijedoucím osobním vozidlem, čímž porušil svou právní povinnost, a za své jednání byl pravomocně odsouzen v trestním řízení pro trestný čin ublížení na zdraví. V protijedoucím vozidle jeli jako spolujezdci oba žalobci a v důsledku nehody utrpěli újmu na zdraví. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaný 2) jako pojistitel není ve věci pasivně legitimován, neboť je zavázán z pojistného vztahu pouze vůči svému pojištěnci, nikoli však přímo vůči poškozenému. Odpovědnost žalovaného 1) pak posoudil podle §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a odpovědnost žalovaného 3) podle §427 odst. 2 obč. zák. Žalobě vyhověl pouze co do částky 120.000 Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění žalobkyně - trvalých psychických následků. Ve zbytku nároky žalobkyně na náhradu za ztížení společenského uplatnění a bolestné posoudil jako promlčené podle §106 odst. 1 obč. zák. Žaloba byla totiž podána dne 4. 5. 2009 a k ustálení zdravotního stavu žalobkyně došlo, jak vyplývá ze znaleckého posudku, výpovědí znalců a zdravotnické dokumentace, dne 28. 3. 2007. O škodě se tak žalobkyně dozvěděla právě tímto dnem, přičemž osoba škůdce jí byla známa již od 30. 6. 2006. Dvouletá promlčecí doba tedy uplynula před podáním žaloby. V rozsahu, v jakém se žalobkyně domáhala náhrady za ztrátu na výdělku, neprokázala vznik nároku ani jeho výši. Taktéž neprokázala vznik věcné škody. Promlčen je i nárok žalobce na bolestné, když dvouletá promlčecí doba uplynula nejpozději dne 30. 6. 2008.
K odvolání obou žalobců, žalovaného 1) a žalovaného 3) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, č.j. 30 Co 344/2013-624, 30 Co 345/2013, 30 Co 346/2013, rozsudek soudu prvního stupně:
- změnil ve výroku I pouze tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni 195.360 Kč s příslušenstvím, přičemž žalovaní 1) a 3) jsou povinni plnit společně a nerozdílně a plněním jednoho z nich zaniká v rozsahu plnění povinnost žalovaného 2), plněním žalovaného 2) zaniká v rozsahu plnění povinnost žalovaného 1) a 3); jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok I);
- změnil ve výrocích II, III, a IV tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni 592.200 Kč s příslušenstvím, přičemž žalovaní 1) a 3) jsou povinni plnit společně a nerozdílně a plněním jednoho z nich zaniká v rozsahu plnění povinnost žalovaného 2), plněním žalovaného 2) zaniká v rozsahu plnění povinnost žalovaného 1) a 3); jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (výrok II);
- změnil ve výroku VII tak, že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci 12.000 Kč; jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku ve vztahu k žalovanému 1) a 3) potvrdil (výrok III);
- potvrdil ve výrocích V, VI a XII (výrok IV);
a rozhodl o nákladech řízení (výroky V – XIII).
Odvolací soud zopakoval dokazování doplňkem ústavního znaleckého posudku a na jeho základě dospěl ke skutkovému zjištění, že se zdravotní stav žalobkyně ustálil asi v polovině roku 2007, ve sféře trvalých psychických následků pak až na konci roku 2009. V ostatním vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Souhlasil se závěry soudu prvního stupně, pokud jde o základní předpoklady odpovědnosti žalovaných 1) a 3), ne již však se závěrem o nedostatku pasivní legitimace žalovaného 2), který je v dané věci pasivně legitimován, a to na základě §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Odlišně také posoudil otázku promlčení. Ve vztahu k nárokům vůči žalovaným 1) a 3) se uplatní dvouletá subjektivní promlčecí doba podle §106 odst. 1 obč. zák., ve vztahu k nárokům vůči žalovanému 2) pak obecná tříletá promlčecí doba podle §101 obč. zák. Při ustálení zdravotního stavu žalobkyně asi v polovině roku 2007, tedy zhruba jeden rok od utrpěného zranění, což odpovídá ustálené praxi, byly nároky na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění uplatněny proti všem žalovaným včas v rozsahu, v jakém byly požadovány již v žalobě dne 4. 5. 2009 (195.360 Kč na bolestném a 404.400 Kč na ztížení společenského uplatnění). V rozsahu rozšíření žaloby nad uvedené částky podáním soudu dne 24. 1. 2011 jsou naopak uvedené nároky, kromě ztížení společenského uplatnění v podobě psychických následků, již promlčeny. Bolestné žalobkyně bylo lékařem ohodnoceno podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., účinné do 31. 12. 2013, (dále též jen „vyhláška“) na 1066 bodů (po zvýšení o 50 % podle §6 odst. 1 vyhlášky). Soud shledal důvody pro mimořádné zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky na trojnásobek s ohledem na zvláště těžké zranění a bolestivé léčení (několikadenní bezvědomí, opakované operace v obličeji a ústní dutině, tracheotomie, zhmoždění stěny hrudníku, traumatický pneumotorax a kontuze plic, přičemž u některých zranění došlo k zánětlivým komplikacím). Žalobkyni by tedy náleželo bolestné v celkové výši 383.760 Kč, vzhledem k vázanosti návrhem však soud přiznal pouze částku 195.360 Kč. Ztížení společenského uplatnění žalobkyně (mimo psychických následků) bylo ohodnoceno 322,5 body (po zvýšení o 50 % podle §6 odst. 1 vyhlášky), tedy částkou 38.700 Kč, přičemž soud shledal důvody pro mimořádné zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky na šestinásobek z důvodu trvalých následků v podobě jizev, které mají z kosmetického a estetického hlediska vliv i vzhledem k věku žalobkyně na její snížené sebevědomí, jedná se také o místo nervově postižené, při doteku bolestivé, až vyvolávající pocity na zvracení. Soud tedy po zvýšení přiznal žalobkyni částku 232.200 Kč. Pokud jde o psychické následky, bylo odškodnění ztížení společenského uplatnění odpovídající základnímu bodovému ohodnocení 1000 bodů (120.000 Kč) podle §7 odst. 3 vyhlášky zvýšeno na trojnásobek (360.000 Kč) s ohledem na věk žalobkyně (28 let) a skutečnost, že pečuje o dvě nezletilé děti, její psychické problémy přetrvávají a projevují se zvýšenou úzkostí, nesoustředěností, nervozitou a změnami v sexuální oblasti. Ohledně nároku žalobkyně na náhradu ztráty na výdělku a věcné škody se odvolací soud ztotožnil s právním hodnocením soudu prvního stupně. Nárok žalobce na bolestné vůči žalovaným 1) a 3) posoudil shodně se soudem prvního stupně jako promlčený. Žaloba však byla podána vůči žalovanému 2) ještě v rámci tříleté promlčecí doby, jejíž běh započal dne 30. 6. 2006, a v rozsahu odvolacího návrhu je tedy důvodná co do částky bolestného 12.000 Kč. Odvolací soud též dovodil, že není vázán žalobou v požadavku solidárního plnění žalovaných. O nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud podle §150 o. s. ř. Na straně žalobce shledal důvody hodné zvláštního zřetele především ve skutečnosti, že žalobce je nezletilý – velmi útlého věku a výše jeho nároku byla závislá na úvaze soudu, neboť se domáhal zvýšení základního odškodnění nemajetkové újmy. Na straně žalobkyně soud přihlédl k tomu, že také oprávněnost jejího nároku závisela z větší části na úvaze soudu o přiměřeném zvýšení základního odškodnění. Žalobkyně utrpěla velmi závažná zranění a prodělala komplikovanou léčbu, její újma byla navíc způsobena trestným činem žalovaného 1). Soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně žalovaným ani státu. O nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými soud rozhodl podle §142 odst. 2 o. s. ř. a uložil žalobkyni zaplatit žalovaným 1) a 3) poměrnou část nákladů řízení se zřetelem k úspěchu žalobkyně pouze v rozsahu 13 %. Prostor pro odepření náhrady žalovaným podle §150 o. s. ř. neshledal, protože si žalobkyně byla již vědoma názoru soudu na rozhodné právní otázky, a přesto podala odvolání, s nímž byla z větší části neúspěšná. Žalovanému 2) v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1) a 3) platí výše uvedené důvody svědčící pro aplikaci §150 o. s. ř. Ve vztahu k žalovanému 2) byl pak žalobce v odvolacím řízení plně úspěšný, a má proto právo na náhradu nákladů.
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobkyně, žalovaný 1) a žalovaný 3).
Žalobkyně napadá rozsudek ve výrocích I a II v jejich zamítavé části a dále ve výrocích VII a IX o nákladech řízení. Nesprávné právní posouzení věci samé spatřuje v otázce promlčení bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění. Jelikož uplatnila základ těchto nároků v žalobě včas, nemohlo dojít k promlčení nároků v rozsahu po rozšíření žaloby. Při podání žaloby vycházela z jí dostupného bodového ohodnocení lékařem a zároveň požadovala zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky. Následné rozšíření žaloby bylo reakcí na podaný znalecký posudek. V otázce, zda lze přiznat navýšení podle §7 odst. 3 vyhlášky i bez návrhu a nad rámec žalobního návrhu, by mělo dojít k přehodnocení rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v souladu s názorem vysloveným Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 3367/13. Dále je výše přiznaného odškodnění za ztížení společenského uplatnění v rozporu se zásadou přiměřenosti (např. 25 Cdo 1106/2008), a to i s ohledem na povinnost žalobkyně hradit náklady řízení. Při rozhodování o nákladech řízení soud nesprávně aplikoval zásadu úspěchu ve věci, ačkoliv bylo rozhodováno i o nárocích, jejichž výše závisela na znaleckém posudku a úvaze soudu. Mělo být tudíž aplikováno ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř.
Žalovaný 1) napadá rozsudek ve výrocích I, II, V, VII, XI a XII, žalovaný 3) pak ve výrocích I, II, V, IX a XI. Dovolací argumentace žalovaných 1) a 3) je v podstatě shodná. Mají za to, že soud porušil dispoziční zásadu a v rozporu s §153 odst. 2 o. s. ř. nepřípustně překročil žalobní návrh, jímž bylo požadováno solidární plnění všech žalovaných, soud tedy měl žalobu zamítnout pro rozpor žalobního petitu a hmotněprávní úpravy, když zákon a judikatura vylučuje solidární odpovědnost škůdce a pojistitele. Odvolací soud dále nesprávně posoudil počátek běhu promlčecí lhůty u nároku žalobkyně na bolestné, jestliže vycházel z obecného závěru, že k ustálení zdravotního stavu dochází jeden rok po úrazu. Podle judikatury (25 Cdo 2414/2008) je však významné, kdy bolesti vznikly, nikoliv kdy došlo k ustálení celkového zdravotního stavu. V tomto směru došlo podle žalovaných také k účelové interpretaci důkazů (doplňku znaleckého posudku) bez přihlédnutí k výslechům znalců a ostatním důkazům provedeným před soudem prvního stupně, respektive bez provedení těchto důkazů v odvolacím řízení v souladu s §213 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný 3) ve svém dovolání namítá obdobné chybné právní posouzení – tedy obecný závěr soudu, že k ustálení zdravotního stavu došlo jeden rok po úrazu – také ve vztahu k nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění a rozpor takového posouzení s ustálenou judikaturou (21 Cdo 752/2010). Oba dovolatelé zpochybňují dále závěr odvolacího soudu o existenci důvodů pro mimořádné zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky s tím, že odůvodnění soudu se omezuje na pouhé konstatování trvalosti poškození zdraví, což je však základním předpokladem nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, nikoliv už jejího mimořádného zvýšení. Žádné opravdu mimořádné důvody odvolací soud neuvádí, a jeho rozhodnutí je proto v rozporu s ustálenou judikaturou (25 Cdo 4477/2010 a Cpjn 203/2010). Při rozhodování o nákladech řízení nebyly splněny podmínky pro aplikaci §150 o. s. ř., odvolací soud navíc žalované o zamýšlené aplikaci uvedeného ustanovení nepoučil, čímž porušil jejich právo na spravedlivý proces. Jestliže pak odvolací soud přiznal žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení, nevzal při posouzení míry úspěchu ve věci v úvahu žalobou uplatňované příslušenství (I. ÚS 2717/08). Dále dovolatelé namítají vady v procesním postupu soudu, konkrétně opakované poučování žalobců bez ohledu na koncentraci řízení a neprovedení navržených důkazů odvolacím soudem v rozporu s §213 odst. 4 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se vyjádřil žalovaný 2) tak, že by dovolání mělo být odmítnuto. Dle jeho názoru nejsou v daném případě vůbec dány podmínky pro zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění.
K dovolání žalobkyně se vyjádřil také žalovaný 3), který odkázal na své dovolání. Dále uvedl, že nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3367/13 není na projednávanou věc aplikovatelný, neboť žalobkyně v podané žalobě nedefinovala dostatečně žádný ze svých nároků, nemohlo tak dojít ke stavení promlčecí doby. Ve vztahu k posouzení aplikace §142 odst. 3 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení pak poukázal na uplatňování nároků žalobkyní v záměrně nadsazené výši s cílem maximalizovat přiznané náklady.
K dovolání žalovaných 1) a 3) se žalobci vyjádřili tak, že je považují za nedůvodná a navrhují jejich odmítnutí. V případě dlužnické pasivní solidarity je požadováno celé plnění po každém z dlužníků, jestliže tedy žalobci požadovali plnění po žalovaných společně a nerozdílně, nerozhodl odvolací soud nad rámec podané žaloby. Zjištění okamžiku ustálení zdravotního stavu žalobkyně je pak otázkou skutkovou, která nepodléhá dovolacímu přezkumu. V ostatním odkázali na dovolání podané žalobkyní.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil podaná dovolání a shledal, že byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Dovolací soud shledal dovolání žalobkyně přípustným pro řešení otázky promlčení části nároku uplatněného změnou (rozšířením) žaloby po uplynutí promlčecí doby, která sice již byla dovolacím soudem opakovaně řešena, avšak žalobkyně se domáhá přehodnocení této judikatury s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 3367/13.
Žalobkyně nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, jenž nároky na bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění v rozsahu uplatněném rozšířením žaloby, které bylo reakcí na podaný znalecký posudek, posoudil jako promlčené. Žalobkyně uplatnila v žalobě mimo jiné nárok na bolestné ve výši 195.360 Kč a na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 401.400 Kč. Žalobkyně má za to, že jestliže uplatnila základ nároků včas, nemohlo dojít k jejich promlčení v rozsahu uplatněném rozšířením žaloby.
Podle §100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Podle §106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení platí, že nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí jde-li o škodu na zdraví.
Podle §112 věty první obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží.
Jestliže ve stanovené promlčecí době je právo uplatněno žalobou u soudu, běh promlčecí doby se staví dnem, kdy byla žaloba k soudu podána, a to pouze v tom rozsahu, v jakém byl nárok uplatněn. Uplatněním nároku u soudu nedochází ke stavení promlčecí doby i z hlediska budoucího rozšíření žaloby. Je-li uplatněna pouze část pohledávky, promlčecí doba se staví pouze ohledně této části a je-li následně žaloba rozšířena, nemá takové rozšíření zpětné účinky (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 2. 1974, sp. zn. 3 Cz 4/74, uveřejněné ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí IV, vydaném Nejvyšším soudem ČSSR v roce 1986, str. 774, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 874/2005, uveřejněný pod číslem 5/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 26 Odo 910/2006).
Výše uvedený závěr je plně aplikovatelný taktéž na stavení promlčecí doby u nároku na odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Ke stavení běhu promlčecí doby u zmíněných nároků dochází pouze v té výši, v jaké byl nárok včas proti žalovanému uplatněn u soudu (ve vztahu k nároku na odškodnění bolesti nebo ztížení společenského uplatnění srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1460/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – pod C 1868, rozsudek ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2180/2010, uveřejněný v Souboru pod C 9402, rozsudek ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2908/2008, uveřejněný v Souboru pod C 9404, rozsudek ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2974/2010, uveřejněný v Souboru pod C 11106, nebo rozsudek ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3196/2010, uveřejněný v Souboru pod C 13062).
Shrnuto, ustálená soudní praxe i právní doktrína (srov. např. Švestka, J. in Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 623) zastávají názor, že v tom rozsahu, v jakém je žaloba rozšířena až po skončení běhu subjektivní promlčecí doby, nelze nárok v rozsahu rozšíření při současném vznesení námitky promlčení přiznat. Nároky na bolestné a ztížení společenského uplatnění nejsou v tomto ohledu výjimkou.
Dovolatelé (žalobci) mají za to, že k odlišnému závěru dospěl Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 3367/13.
V citované věci posuzoval Ústavní soud situaci, kdy žalobkyně uplatnila žalobou mimo jiné částku 500.000 Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění jako částku předběžnou a vyhradila si provedení bližší specifikace žalované částky v dalším průběhu řízení. Zároveň navrhla, aby jí bylo přiznáno mimořádné zvýšení bodového ohodnocení. K dalšímu rozšíření žaloby na základě v řízení provedených znaleckých posudků však došlo až po uplynutí promlčecí doby. Ústavní soud vyslovil názor, že nárok na mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky, na rozdíl od nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění (v jeho základní výměře), je zcela na úvaze soudu a soud může tedy i bez návrhu dojít k závěru o existenci podmínek pro zvýšení odškodnění. Ve vztahu k jím projednávanému případu dovodil, že v žalobě vyčíslená základní výše náhrady za ztížení společenského uplatnění spolu s požadavkem na její případné mimořádné zvýšení je dostačující, když veškerá další podání a vypracované znalecké posudky je nutno považovat za podklady pro specifikaci žalovaných nároků, nikoli za podání, která by z hlediska procesního podléhala promlčení, a to zejména za situace, kdy soud prvního stupně již vůči základní částce provedl diskreci (tj. zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobci přiznal). Uzavřel, že soudu nic nebrání přiznat mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění nad rámec žalobou uplatněného nároku ve výši, jakou odůvodňuje způsobená škoda na zdraví.
V první řadě je třeba konstatovat, že nyní projednávaný případ není zcela obdobný případu řešenému citovaným nálezem, a již proto na něj nejsou závěry Ústavního soudu aplikovatelné a Nejvyšší soud neshledává důvod, aby se odchýlil od své shora citované ustálené judikatury.
Podle §153 odst. 2 o. s. ř. může soud překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
V civilním řízení sporném je soud vázán návrhem žalobce. Vázanost se vztahuje i na kvantitativní stránku návrhu. I v trestním (adhezním) řízení je soud při rozhodování o nároku na náhradu majetkové škody nebo nemajetkové újmy v penězích vázán návrhem poškozeného potud, že mu nemůže přiznat náhradu ve větším rozsahu, než jak poškozený požadoval (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2833 a 2848; shodně č. II/1962 s. 40 a č. 35/1980-II Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – část trestní). Soud v občanském soudním řízení nemůže, aniž byly splněny podmínky ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř., přiznat žalobci více, než požadoval v žalobním petitu, neboť jinak by porušil právo účastníků řízení na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zásadu rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95, nebo ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2780/08, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) .
Nároky ze škody na zdraví jsou uplatňovány v civilním řízení sporném, v němž je soud zásadně vázán žalobním návrhem. Z žádného ustanovení platného práva nelze dovodit, že by se při rozhodování o náhradě škody na zdraví v civilním řízení měla uplatnit obecná pravidla či principy nesporného řízení. Zároveň v soudní praxi nikdy nebylo pochyb – navzdory formulaci §7 odst. 3 vyhlášky –, že se nejedná o případ (výjimku), kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Bez opory v právním řádu pak nelze vytvářet autonomní procesní pravidla jen pro spory ze škody na zdraví, tím méně pro některé dílčí nároky na náhradu takové škody. Takový postup by byl nepřípustným zásahem do právní jistoty a rovnosti subjektů práva (dle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon).
Závěr o existenci podmínek podle §7 odst. 3 vyhlášky je sice na úvaze soudu a soud může k takovému závěru dojít i bez návrhu. Z účelu ani dikce předmětného ustanovení („může soud…přiměřeně zvýšit“) však nelze dovodit, že mají být prolomeny základní zásady sporného řízení. Soud tedy není povinen z vlastní iniciativy zjišťovat (ve smyslu vyšetřovací zásady) okolnosti odůvodňující závěr, že se jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, nýbrž musí dodržovat pravidla zjišťování skutkového stavu platná pro sporné řízení. Zároveň je soud vždy vázán návrhem žalobce v tom směru, že je omezen maximální výší částky uplatňované žalobcem ve smyslu §153 odst. 2 o. s. ř.
Při uplatňování nároků ze škody na zdraví dochází, jako ostatně při uplatňování jakéhokoli práva vůbec, k vzájemné kolizi s právy jinými. V případě promlčení nároku v jedné jeho části nelze poměřovat výši zbylého (přiznaného a nepromlčeného) odškodnění hlediskem přiměřenosti a náhradu poté pro její nepřiměřenost navyšovat bez ohledu na promlčení. Takový postup ve svém důsledku popírá smysl institutu promlčení (tj. stimulovat věřitele k včasnému vykonání subjektivních práv a zároveň zabránit příliš dlouhé nejistotě dlužníka, zda a v jakém rozsahu věřitel právo vykoná).
V kontextu posuzované právní otázky je zjevné, že na jedné straně stojí právo poškozeného na ochranu jeho zdraví, projevující se požadavkem na spravedlivé (přiměřené) odškodnění jeho škody na zdraví, na straně druhé pak proti tomu stojí požadavek právní jistoty, konkrétně legitimní očekávání škůdce, že právo proti němu bude uplatněno v příslušné promlčecí době a způsobem a podle pravidel stanovených zákonem (civilní řízení sporné), jakož i že orgán veřejné moci (soud) bude postupovat podle daných zákonných pravidel, především, že dodrží požadavek rovnosti účastníků (k řešení konfliktu základních práv či principů viz plenární nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94).
Dosavadní ustálený výklad soudní praxe právo poškozeného na přiměřené odškodnění nevylučuje ani v nepřípustné míře neomezuje. Platný právní řád stanoví za účelem účinné ochrany poškozeného k uplatnění jeho nároku na náhradu škody na zdraví toliko subjektivní dvouletou promlčecí dobu. Objektivní promlčecí doba se neuplatní (§106 odst. 1, 2 obč. zák.). Poškozený je v řízení o náhradu škody (újmy) na zdraví zároveň osvobozen od soudního poplatku [§11 odst. 2 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích]. Na rozhodování o nákladech řízení pak v případě nároků na bolestné a ztížení společenského uplatnění dopadá ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř.
V souladu s obecnou právní zásadou vigilantibus iura scripta sunt (práva patří bdělým) je především na vlastním přičinění subjektů právních vztahů, aby sami chránili svá práva [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 56/05 (bod 81), ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 1944/15 (bod 27) a jiné]. Při uvážení dané zásady se nejeví jako výrazně nepřiměřený a nepřípustně omezující práva poškozeného požadavek, aby poškozený od okamžiku, kdy prokazatelně nabyl vědomost o tom, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá, uplatnil svůj nárok u soudu ve dvouleté promlčecí době včetně uvedení konkrétní částky, kterou požaduje. Bez ohledu na nutnost jisté objektivizace škody na zdraví, je tato škoda z povahy věci nemajetkovou újmou subjektivní povahy, která zvláště z hlediska mimořádného zvýšení podle §7 odst. 3 vyhlášky závisí na konkrétních okolnostech ve sféře poškozeného, tedy právě poškozený musí vědět a v žalobě také vylíčit, jak konkrétní újmu pociťuje, potažmo jakou částku považuje za přiměřenou k jejímu odškodnění a proč.
V daných souvislostech je otázkou, zda má seznámení se poškozeného se znaleckým posudkem vliv na běh promlčecí doby, případně zda okolnost, že žalobce nedisponuje odborným lékařským ohodnocením utrpěné újmy je důvodem pro jiný (odlišný) počátek běhu promlčecí doby. Ač se v případě škody na zdraví uplatní pouze promlčecí doba subjektivní, nelze počátek jejího běhu činit závislým na nahodilých skutečnostech ležících ve sféře poškozeného, tj. zda a kdy si poškozený opatří dostatek důkazů nebo kdy se vytvoří pro něj příznivější procesní situace k tomu, aby skutkové okolnosti, o nichž má vědomost, mohl v soudním řízení prokázat (srov. např. již výše citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 676/2007). V takovém případě by proti smyslu institutu promlčení nemohlo k promlčení nároku před samotným zahájením soudního řízení nikdy dojít. Skutečnost, kdy bylo provedeno bodové ohodnocení lékařem, tak nemá na běh subjektivní promlčecí doby vliv. To platí i pro případ, kdy dojde k provedení nového a pro poškozeného příznivějšího znaleckého posudku během řízení.
Výklad vychylující pravidla sporného řízení ve prospěch či v neprospěch jedné strany sporu je porušením rovnosti účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), potažmo práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). I ve sporech plynoucích ze způsobené škody na zdraví existují vždy dvě strany, které mají zcela totožné právo na spravedlivý proces. Stejně tak je třeba ctít legitimní očekávání obou procesních stran. Nelze zdůrazňovat jen právo žalobce na spravedlivé odškodnění, je třeba rovněž chránit právo žalovaného, aby celý nárok na náhradu škody byl proti němu uplatněn v promlčecí době. Žalovaný musí mít jistotu, že uplatní-li proti němu žalobce v promlčecí době určitou částku, že mu nebude uloženo zaplatit žalobci částku (podstatně) vyšší. Za situace dlouhodobě ustáleného výkladu soudní praxe i převažujících názorů právní teorie měli žalovaní legitimní očekávání, že se soud přidrží těchto názorů, a na žalobcích bylo možno spravedlivě požadovat, aby tato pravidla při uplatňování svých nároků respektovali (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS 635/09).
Postup, jímž by soud nahrazoval procesní aktivitu jedné z proti sobě stojících stran a rozhodoval nad rámec podaného návrhu bez opory v právním předpise, není přípustný. Soudy jako orgány veřejné moci musí v právním státě bez výjimky respektovat meze uplatňování své moci (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny).
Při uvážení důležitosti výše uvedených principů (dělba moci, legitimní očekávání, uplatňování veřejné moci pouze v mezích zákona, rovnost účastníků, právo na spravedlivý proces, právní jistota, účel institutu promlčení) a zohlednění míry omezení práv poškozeného dosavadním výkladem, nelze mít dosavadní ustálený výklad soudní praxe za rozporný s ústavním pořádkem.
Odvolací soud tedy v projednávané věci posoudil otázku stavení promlčecí doby v souladu s dlouhodobou konstantní rozhodovací praxí, od níž dovolací soud neshledal důvod se odchýlit, naopak výše uvedené důvody jej vedou k přesvědčení, že tuto praxi je nutno i nadále respektovat.
Dovolací soud je si vědom obecné závaznosti nálezů Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy, avšak zároveň má odpovědnost za jednotný a pokud možno stabilní výklad podústavního práva při současném respektování základních, ústavně chráněných principů a hodnot. Za stavu, kdy je názor vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 3367/13 ojedinělým názorem jednoho senátu Ústavního soudu a mohl by mít ve svém důsledku závažný dopad do některých ústavních práv subjektů práva (jak je rozvedeno výše), přičemž tyto jeho důsledky nebyly, alespoň jak se jeví z odůvodnění citovaného nálezu, dostatečně uváženy, dovolací soud setrval na ustálených závěrech přijatých dosavadní soudní praxí, které považuje za správné, a je přesvědčen, že předložil dostatečnou argumentaci založenou na objektivně ospravedlnitelných racionálních důvodech, jež mu umožňují odchýlit se od závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti potvrzujícím výrokům V a VI rozsudku odvolacího soudu podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Dovolání žalovaných 1) a 3) pro řešení otázky posouzení předpokladů mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění a přiměřenosti takového zvýšení nejsou v tomto rozsahu přípustná.
Jelikož §7 odst. 3 vyhlášky je právní normou s relativně neurčitou hypotézou umožňující posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě „přiměřené“, přísluší dovolacímu soudu zasáhnout do úvahy nalézacích soudů pouze tehdy, pokud je tato úvaha zjevně nepřiměřená, neúplná či vnitřně logicky rozporná (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).
Se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu (jehož správnost dovolací soud není oprávněn zkoumat), nelze v daném případě považovat úvahu odvolacího soudu o existenci okolností svědčících pro mimořádné zvýšení základního ohodnocení ztížení společenského uplatnění za zjevně nepřiměřenou, neúplnou či vnitřně logicky rozpornou. Přiznané odškodnění ztížení společenského uplatnění ve výši 592.200 Kč odpovídajícím způsobem reflektuje rozsah a intenzitu omezení životního uplatnění poškozené a nevybočuje z mezí, v nichž se rozhodování soudů v obdobných případech pohybuje (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2822/2011, nebo ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4171/2010). Pro posouzení přiměřenosti odškodnění je rozhodující reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální požitky, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel, a přiměřenost finální částky odškodnění ve vztahu k následkům poškození zdraví pro uplatnění poškozeného ve všech sférách života. Ani z tohoto hlediska nelze přiznané odškodnění považovat za přemrštěné. Výše odškodnění neodvisí od případné povinnosti žalobkyně nahradit náklady řízení.
Pokud je namítáno nesprávné posouzení počátku běhu promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, směřují tyto námitky ve své podstatě proti správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů soudem, tedy nepředstavují jediný možný dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání – nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud při posuzování uvedených otázek respektoval konstantní judikaturu dovolacího soudu v tom směru, že v případě nároku na odškodnění bolesti se poškozený dozví o škodě v době, kdy se jeho zdravotní stav ustálil a lze objektivně provést bodové ohodnocení bolesti [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 676/2007, uveřejněné v Souboru pod C 5789]. Nelze přisvědčit interpretaci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2414/2008, uveřejněného v Souboru pod C 9015, v tom smyslu, že rozhodující je okamžik vzniku bolesti. Takový závěr z uvedeného rozhodnutí neplyne. Naopak i v tomto rozhodnutí byl vysloven názor, že rozhodující z hlediska promlčení je okamžik ustálení zdravotního stavu poškozeného, avšak ustálení zdravotního stavu ve vztahu ke konkrétnímu poškození zdraví, ve spojitosti s nímž bolesti vznikly. Stejně tak v případě ztížení společenského uplatnění vycházel odvolací soud z judikatorně ustáleného závěru, že se poškozený dozví o škodě tehdy, kdy se jeho zdravotní stav po úrazu ustálí natolik, že je možné posoudit, jaké nepříznivé důsledky má zhoršený zdravotní stav pro život poškozeného, a lze tedy objektivně provést bodové ohodnocení jeho ztížení společenského uplatnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 752/2010, uveřejněný pod číslem 153/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000, publikovaný v Souboru pod C 569). Je nutné dále zdůraznit, že odvolací soud nevycházel z obecného závěru, že k ustálení zdravotního stavu dochází jeden rok po úrazu, jak namítají žalovaní 1) a 3), nýbrž uvedeným argumentem pouze podpořil svůj konkrétní skutkový závěr opírající se o provedené dokazování. Jestliže odvolací soud posoudil uvedené právní otázky v souladu s konstantní judikaturou, nelze jeho závěr o okamžiku ustálení zdravotního stavu, jakožto závěr skutkový vyplývající z hodnocení důkazů, dovoláním úspěšně napadnout.
Další námitkou žalovaných 1) a 3) je překročení žalobního návrhu a porušení dispoziční zásady. Ačkoliv bylo žalobou požadováno solidární plnění všech žalovaných, soud bez dispozičního úkonu žalobců rozhodl tak, že žalovaní 1) a 3) jsou povinni plnit společně a nerozdílně a plněním jednoho z nich zaniká v rozsahu plnění povinnost žalovaného 2), plněním žalovaného 2) pak zaniká v rozsahu jeho plnění povinnost žalovaných 1) a 3).
Vázanost soudu návrhem v civilním soudním řízení znamená, že soud až na zákonem stanovené výjimky nemůže přiznat více nebo něco jiného, než žalobce požaduje (§153 odst. 2 o. s. ř.). Soud však není vázán právní kvalifikací žalobou skutkově vymezeného nároku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněný v Souboru pod C 962), ani doslovnou formulací žalobního petitu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné v Souboru pod C 2375).
V daném případě soud žalobní návrh nepřekročil. Obecně platí, že jestliže se žalobce domáhá solidárního plnění po více žalovaných, požaduje po každém z nich celou žalovanou částku. Z logiky věci tedy odvolací soud svým výrokem nepřekročil návrh, neboť nepřiznal ani více, ani něco jiného, než bylo po každém z žalovaných požadováno.
Dlužnická solidarita mezi žalovanými 1) a 3) jako škůdci na jedné straně a žalovaným 2) jako pojistitelem na straně druhé postrádá hmotněprávní oporu, proto soud, aniž byl vázán právním názorem žalobců o solidaritě všech žalovaných, správně rozhodl způsobem vyplývajícím z hmotného práva tak, že plněním jednoho ze škůdců zaniká v rozsahu jeho plnění povinnost pojistitele a naopak (tzv. nepravá solidarita). Ostatně obdobný závěr vyslovil dovolací soud již v minulosti ve svém rozsudku ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 23 Cdo 28/2010, uveřejněném pod číslem 43/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (v tomto případě byli žalovanými dlužník a ručitel).
Odvolací soud tedy otázku vázanosti soudu žalobním návrhem ve vztahu k plnění peněžitého závazku více žalovanými posoudil v souladu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu.
Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalovaných 1) a 3) částečně pro nepřípustnost odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Při rozhodování o nákladech řízení je nutné zohlednit povahu jednotlivých složek práva na náhradu škody jako samostatných dílčích nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu. Určení výše nároku na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění je závislé na znaleckém posudku, případně úvaze soudu, kdežto nárok na náhradu za ztrátu na výdělku je zpravidla objektivně určitelný porovnáním dosavadního výdělku před úrazem a po něm. Uvedená rozdílnost má za následek dvojí režim rozhodování o náhradě nákladů řízení při částečném neúspěchu nebo při stanovení nižší náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění než byla požadována (pokud nespočívá neúspěch přímo v základu nároku). Pokud jde o nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, bude se nárok na náhradu nákladů řízení řídit ustanovením §142 odst. 2 o. s. ř., pokud jde o nárok na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, řídí se nárok na náhradu nákladů řízení ustanovením §142 odst. 3 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, uveřejněný pod číslem 28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je-li předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle §142 o. s. ř. zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, N 175/58 SbNU 529). Odvolací soud uvedené zásady rozhodování o nákladech řízení nerespektoval, námitky vznášené dovolateli proti výrokům o nákladech řízení jsou tudíž důvodné.
V rozsahu, v němž dovolání žalobkyně a žalovaných 1) a 3) směřují proti nákladovým výrokům, jsou důvodná, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. dubna 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu