ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.2681.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 2681/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně České republiky - Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, proti žalovanému Ing. J. K. , P., zastoupenému JUDr. Milanem Kocourkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 56, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 1320/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. února 2015, č. j. 26 Co 71/2014-125, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 11. 2. 2015, č. j. 26 Co 71/2014-125, potvrdil rozsudek Okresní soud Praha-západ ze dne 6. 11. 2013, č. j. 6 C 1320/2001-93, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 8. 2014, č. j. 6 C 1320/2001-115 (jímž bylo určeno, že „žalobkyně je vlastníkem pozemků PK 245/1 a PK 298 v k. ú. a obci H., zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Praha-západ“, a jímž žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 6.776,- Kč), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 o. s. ř. za situace, kdy tímto určením může dosáhnout ve svůj prospěch změny zápisu v katastru nemovitostí, neboť rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. 9. 2009, č. j. 6 C 424/2006-71, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2011, č. j. 25 Co 177/2010-180, pravomocným dne 15. 9. 2011, bylo rozhodnuto, že smlouva ze dne 3. 4. 1998, č. 3-3R-98/81, uzavřená mezi Pozemkovým fondem ČR a žalovaným o převodu předmětných pozemků, vložená do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 7. 6. 1999, je absolutně neplatná podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, pro rozpor se zákonem, konkrétně s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“); dovolání žalovaného proti citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 12. 2012 (správně ze dne 25. 4. 2012), sp. zn. 28 Cdo 777/2012. Na základě postupu podle ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. proto soud prvního stupně správně uzavřel, že předmětná smlouva je absolutně (od samého počátku) neplatná a že na jejím základě nemohlo dojít k převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na žalovaného s tím důsledkem, že jejich vlastníkem nadále zůstává stát. Námitku žalovaného, že není dána totožnost věci jako v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 424/2006, nepovažoval odvolací soud opodstatněnou. Prejudiciální otázka platnosti předmětné smlouvy byla totiž pro soud závazně vyřešena v uvedeném soudním řízení ve vztahu mezi týmiž účastníky a jiná okolnost, než totožnost účastníků řízení a totožnost právního vztahu (který je řešen v jednom řízení meritorně a v druhém prejudiciálně) není pro postup podle ustanovení §159a odst. 3 o. s. ř. (v době rozhodování soudu prvního stupně §159a odst. 4 o. s. ř.) ve spojení s ustanovením §135 odst. 2 o. s. ř. právně významná. Stejně tak nejsou významné námitky žalovaného, jimiž zpochybnil věcnou správnost rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. 9. 2009, č. j. 6 C 424/2006-71, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2011, č. j. 25 Co 177/2010-180, a to právě s ohledem na vázanost soudu těmito rozhodnutími ve smyslu výše uvedeném.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Namítá, že odůvodnil-li odvolací soud své rozhodnutí odkazem na ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. ve vazbě na „§159 odst. 3 o. s. ř. /§159a odst. 4 o. s. ř.“, odchýlil se od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3430/2013. Soudu prvního stupně vytýká, že neprovedl důkaz obsahem spisů Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 6 C 424/2006 a Krajského soudu v Praze sp. zn. 25 Co 177/2001, že nezjišťoval skutkové okolnosti případu, a jen převzal rozhodnutí jiného soudu, aniž by bylo doloženo, že okolnosti obou sporů jsou totožné co do skutkového základu i právního hodnocení. Odvolací soud „tento legislativně překonaný postup“ akceptoval za účinnosti zákona č. 428/2012 Sb., tedy v rozporu se shora uvedeným judikátem dovolacího soudu, v němž akcentuje nutnost posoudit v každém konkrétním případě, zda skutková zjištění a právní posouzení jiného soudu jsou způsobilá nahradit dokazování před soudem. Namítá, že „při povinné aplikaci zák. č. 428/2012 Sb. by odvolací soud musel dospět k závěru, že církevní restituce se vztahují jednoznačně a pouze na majetek, který řády a kongregace vlastnily po 25. 2. 1948“, a že soudu doložil důkazy, že Královská kanonie Premonstrátů na Strahově předmětné pozemky před 25. 2. 1948 nevlastnila. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1060/2001 a sp. zn. 20 Cdo 2179/2003 dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že „bez jakéhokoliv zkoumání převzal za změněné právní situace závěry soudu prvního stupně, které se výhradně opíraly o ustanovení §29 zákona o půdě, a že nevzal v úvahu, že absolutní neplatnost smlouvy zapříčinil Pozemkový fond, přičemž vyslovenou neplatností mu byla způsobena újma, neboť oprávněně důvěřoval ve správnost postupu státu. Pokud by odvolací soud „vedl dokazování vedoucí k potvrzení skutkového stavu, že Královská kanonie Premonstrátů na Strahově uvedené pozemky před 25. 2. 1948 nevlastnila a že tudíž není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 ve spojení s ustanovením §5 zák. č. 428/2012 Sb., pak by musel žalobu zamítnout (při respektování rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05), neboť naléhavý právní zájem žalobkyně na určení vlastnictví nemohl být dán“. Dále dovolatel vyslovil názor, že byly-li předmětné pozemky ke dni účinnosti zák. č. 428/2012 Sb. „evidovány na listu vlastnictví žalovaného, nemohly s ohledem na §4 tohoto zákona podléhat jeho režimu“. Pakliže „dle současné právní praxe je podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státě princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, odvolací soud tyto atributy nenaplnil, takže musí být dovolacím soudem vyřešená právní otázka shora uvedená posouzena jinak“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupeným advokátem, v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle ustanovení §159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odstavec 4). (Srov. článek II. bod 2. Přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle kterého pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona).
Podle ustanovení §135 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odstavec 1). Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (odstavec 2).
Výkladem ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §159a odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. při posouzení významu prejudiciální otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím řízení, mezi týmiž účastníky, se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněném pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že pro soudy je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný potud, pokud posuzuje jako předběžnou otázku mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. V rozsudku ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, Nejvyšší soud pak vysvětlil, že ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. je třeba v případě, že půjde o rozhodnutí soudu, vykládat v souvislosti s ustanovením §159a o. s. ř. a že posouzení předběžné otázky jiným soudem je tudíž pro soud závazné tehdy, byla-li tato předběžná otázka řešena ve výroku pravomocného rozhodnutí. Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srov. shodně též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009). Dále srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1412/2002, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 612/2007.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud uvedenou otázku procesního práva vyřešil v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá ani argumentace dovolatele rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3430/2013. V tomto rozhodnutí dospěl dovolací soud k závěru, že bylo-li pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu, určeno, který subjekt je vlastníkem předmětných nemovitostí z důvodu neplatnosti kupních smluv o jejich převodu, postupovaly soudy obou stupňů správně, pokud vycházely v otázce posouzení platnosti či neplatnosti kupních smluv z uvedených rozhodnutí. Pokud pak dovolatel v této věci namítal „přílišné přejímání“ skutkových zjištění s tím, že odvolací soud měl takto vadně postupovat podle ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř., dovolací soud konstatoval, že odvolací soud neaplikoval ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř., nýbrž pouze použil jiné (soudní) rozhodnutí jako důkaz.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., či jeho části [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), a usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014].
Pokud dovolatel zpochybnil též závěr odvolacího soudu o existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení, neobsahuje dovolání řádné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. [k otázce přípustnosti dovolání uvedl dovolatel jen tolik, že „musí být dovolacím soudem vyřešená právní otázka shora uvedená posouzena jinak“, aniž by však takovou otázku formuloval, resp. specifikoval, od kterého svého řešení otázky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (a z jakých důvodů) se má dovolací soud (podle mínění dovolatele) odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSČR 36/2014, či ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 29 NSČR 46/2014). Tomuto požadavku dovolatel v této části nedostál.
K vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, a to částečně pro jeho nepřípustnost, a dále proto, že trpí vadami, které nebyly ve lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.) a pro něž nelze v řízení pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. června 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu