ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3946.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 3946/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause, ve věci žalobkyně V. Š., zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , IČO: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, o zaplacení 572.050,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 95/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2015, č. j. 54 Co 508/2014-122, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.213,- Kč k rukám JUDr. Luboše Chalupy, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. června 2014, č. j. 13 C 95/2011-88, ve výroku I., jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 572.050,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z uvedené částky za dobu od 15. 8. 2011 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemků parc. č. 2342/488, 2342/490, 2342/491, 2342/683 a 2342/674 (část se zpevněným neprašným povrchem) v katastrálním území S., které žalovaný užíval bez právního důvodu a jako vlastník budov (stojících na těchto pozemcích) v rámci tzv. funkčního oploceného celku s budovami základní školy a mateřské školy a dále v rámci tzv. veřejného prostranství bez poskytnutí jakékoliv náhrady. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 572.050,- Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na jeho straně plněním bez právního důvodu ve smyslu §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“, a to za období od 1. 8. 2009 do 31. 7. 2011. Vzhledem k tomu, že uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (§451 odst. 1 a §458 odst. 1 obč. zák.). Žalobkyni náleží náhrada minimálně v rozsahu maximální regulované ceny stanovené výměrem Ministerstva financí ČR č. 01/2009 a 01/2010 (částka 85 Kč/m 2 ročně), což za zmíněné období činí 572.050,- Kč. Poukaz žalovaného na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, považoval odvolací soud za nepřípadný, neboť obě řešila práva a povinnosti potenciálních restituentů. Nakonec uzavřel, že mezi týmiž účastníky již bylo v obdobných případech rozhodováno, a to ve prospěch žalobkyně, a je proto v zájmu právní jistoty rozhodnout stejně.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výroku I.) podal žalovaný dovolání, jež pokládá za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (o. s. ř.) a jako dovolací důvod tvrdí nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Namítal, že v dané věci mu nevzniklo bezdůvodné obohacení, a to s ohledem na způsob nabytí předmětných pozemků žalobkyní, která je nabyla podle obecných předpisů poté, co byl její restituční nárok shledán obecnými soudy i Ústavním soudem neopodstatněným. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 206/01, s tím, že způsob nabytí vlastnického práva žalobkyně lze hodnotit jako způsob obdobný nabytí podle restitučních předpisů. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (zejm. rozhodnutí ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, k němuž se Ústavní soud přihlásil i v rozhodnutí ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14) dovolatel dovozoval, že nelze po něm spravedlivě požadovat, aby v souvislosti s užíváním předmětných pozemků, jež užívá z titulu vlastnictví areálu základní a mateřské školy, které na něj přešlo na základě zákona č. 172/1991 Sb. a jež udržuje jakožto veřejné prostranství, poskytoval žalobkyni náhradu, a tvrdil, že není ve sporu z bezdůvodného obohacení pasivně věcně legitimován. Povinnou k poskytnutí náhrady může být nanejvýše příslušná městská část. Odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11, a na rozhodnutí Nejvyššího soudu blíže uvedená v dovolání. Za nesprávné považoval dovolatel i závěry vedoucí k určení výše náhrady v úrovni maximální výše regulovaného nájemného, neboť odvolací soud nepřihlédl k okolnostem ovlivňujícím výši obvyklého nájemného, které je podle názoru žalovaného podstatně nižší. V souvislosti s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1265/2011, poznamenal, že došlo ke změně judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu a navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu (při současně navržené změně rozsudku soudu prvního stupně) zamítl, případně aby rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně uvedla, že jde o pozemky, které se nacházejí pod uzamčením v oploceném funkčním celku a s výjimkou pouze funkčně souvisejícího pozemku p. č. 2342/674 nemají charakter veřejného prostranství. Ustálenou judikaturou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3309/2013) byla najisto postavena pasivní věcná legitimace žalovaného, jehož vlastnictví budov na předmětných pozemcích v rámci oploceného funkčního celku bylo nesporně prokázáno. Žalovaný tak nutně, v souladu s ustálenou judikaturou, je povinen vydat bezdůvodné obohacení za bezesmluvní užívání předmětných pozemků, přičemž správně byla určena i cena za jejich užívání (stanovená znaleckým posudkem), neboť nepřesahuje regulovanou cenu a také nelze přihlížet k nákladům uživatele na běžnou údržbu. Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud jako soudu dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2012 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V posuzované věci dovolatel zpochybňoval svou pasivní věcnou legitimaci a tvrdil, že bezdůvodně se neobohacuje on, nýbrž městská část Praha 13. Tato argumentace však pomíjí v řízení prokázanou skutečnost, že jde o pozemky zastavěné budovami ve vlastnictví dovolatele a jeden pozemek přímo nezastavěný, ovšem, podle skutkových závěrů, s pozemky zastavěnými bezprostředně související (skutkově podobná věc byla řešena např. i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009, nebo v usnesení ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014). V obdobných případech přitom judikatura dovodila (viz např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1896/2010, vydaný právě ve sporu žalobkyně s městskou částí Praha 13), že „v situaci, kdy hlavní město Praha vlastní stavby, které byly svěřeny do správy městské části, a osoba, vlastnící pozemky, na nichž se uvedené stavby nacházejí, požaduje vydání bezdůvodného obohacení za užívání těchto pozemků bez právního důvodu, je k vydání bezdůvodného obohacení pasivně legitimováno hlavní město Praha, tedy obec, nikoliv městská část“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 181/2009, ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, a ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009). V již zmíněném rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1896/2010 přitom šlo o situaci, kdy na pozemcích ve vlastnictví žalobkyně, odlišných od pozemků v nyní projednávané věci, se nacházely budovy (objekty občanské vybavenosti a objekty určené k bydlení) ve vlastnictví hlavního města Prahy. Podle zákona č. 131/2000 Sb. městská část sice vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající, nicméně toliko spravuje majetek hlavního města Prahy, které je veřejnoprávní korporací. Z hlediska bezdůvodného obohacení je rozhodné to, kdo je vlastníkem staveb umístěných na pozemcích žalobkyně, a nikoliv to, kdo tyto stavby spravuje. Skutečnost, že budovy byly svěřeny do správy městské části, nemůže ve sporu přenést na městskou část pasivní věcnou legitimaci za situace, kdy je tato legitimace založena na vlastnictví budov (nemovitostí obecně).
S ohledem na skutková zjištění učiněná v tomto řízení jsou pak zcela nepřiléhavé odkazy dovolatele na některá rozhodnutí, jež řeší otázku pasivní věcné legitimace (hl. m. Praha vs. městská část) za jiných skutkových okolností. V dovolatelem citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, rozsudek ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013, a usnesení ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013) totiž šlo vždy o spory odvíjející se od užívání pozemků spadajících výlučně do kategorie veřejného prostranství (ve všech případech šlo o parkovou zeleň) a nikoliv o pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví hlavního města Prahy. Uvedené závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu byly nakonec jako ústavně konformní hodnoceny i rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. nálezy ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 3735/11, ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1607/11, nebo ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13 – dostupné na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Shora uvedená rozhodnutí k závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného v tomto sporu tedy vést nemohou. Nepřípadná je i námitka dovolatele popírající existenci nároku z titulu bezdůvodného obohacení s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, který řeší překážky pro vydávání zastavěných pozemků v restituci podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a pouze v části odůvodnění označené jako obiter dictum se vyjadřuje k otázce bezdůvodného obohacení za užívání těchto pozemků, aniž by šlo o vyjádření nosných důvodů, o něž se opírá výrok tohoto nálezu. Z podaného důvodu nelze v souladu s ustáleným výkladem čl. 89 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, považovat uvedené závěry za závazné pro rozhodovací praxi obecných soudů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, bod 55 a násl.). Shodně Nejvyšší soud uzavřel např. i v rozsudku ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015, jímž bylo ostatně rozhodováno ve vztahu k témuž žalovanému.
K právní problematice výše náhrady (rozsahu bezdůvodného obohacení podle §458 odst. 1 obč. zák.) sluší se z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat např. již na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5484/2007, ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009, nebo ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009), jímž byl formulován a odůvodněn závěr, že výše náhrady za bezdůvodné obohacení poměřuje se zpravidla s obvyklou hladinou nájemného v daném místě a čase, přičemž bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy.
Nájemné z pozemků nesloužících k podnikání nájemce bylo v rozhodném období regulováno a jeho výše byla omezena maximální cenou (stanovenou cenovými výměry Ministerstva financí vydávanými na základě zmocnění zákona č. 526/1990 Sb., o cenách). Uvedené bez dalšího neznamená, že v konkrétním případě nemůže být obvyklá cena (nájemné) nižší než cena regulovaná, a je na soudu, aby zjišťoval cenu obvyklou (obvyklé nájemné) i v případě, je-li cena regulována stanovením maximální ceny, jestliže účastníci řízení tvrdí nebo v řízení vyjde jinak najevo, že obvyklá cena může být nižší než cena maximální (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1332/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1425/2012). Z citovaných judikaturních závěrů odvolací soud v dané věci nevybočil, určil-li sice náhradu v úrovni maximálního nájemného z pozemků nesloužících k podnikání nájemce (částka 85,- Kč za m 2 plochy pozemku ročně), avšak v situaci, kdy vzal z provedeného dokazování současně za zjištěné, že nebýt uvedené regulace, dosahovalo by tržní (obvyklé) nájemné úrovně vyšší. Sama otázka určení hladiny obvyklého nájemného (stran jejíhož zjištění odvolací soud odkazuje na obsah provedených důkazů – znalecký posudek a cenové mapy) je pak otázkou nikoliv právní, nýbrž skutkovou, pro kterou rozsudek k dovolacímu přezkumu otevřen není a jejímž prostřednictvím nemůže být založena přípustnost dovolání (na ni lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Za situace, kdy právní otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací prací dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, a Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy k nákladům žalobkyně, účelně vynaloženým v tomto řízení, patří odměna advokáta ve výši 10.620,- Kč [§6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrada hotových výdajů advokáta určená paušální částkou 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ve výši 2.293,- Kč (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu