ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3949.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 3949/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce statutárního města Karlovy Vary , IČO: 00254657, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 2035/21, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jateční 2121/6, proti žalované LOBBY VARY s.r.o. , IČO: 25219944, se sídlem v Praze 10, Na Výsluní 201/13, zastoupené JUDr. Jiřím Urbanem, advokátem se sídlem v Praze 8, Krosenská 531/4, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované – Diplomatický servis , IČO: 00000175, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 816/49, zastoupený JUDr. Ivanem Solilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 791/39, o určení vlastnického práva , vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 40/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. dubna 2015, č. j. 18 Co 320/2014-285, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. dubna 2015, č. j. 18 Co 320/2014-285, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
II. Dovolání vedlejšího účastníka v části směřující proti výroku pod bodem I rozsudku se odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 30. května 2014, č. j. 11 C 40/2013-204, Okresní soud v Karlových Varech zamítl žalobu (podanou dne 21. 2. 2013), jíž bylo žádáno určení, že žalobce je vlastníkem pozemku p. č. 1709, jehož součástí je stavba č. p. (objekt bydlení), a dále pozemků p. č. 1706, p. č. 1710 a p. č. 1711, jehož součástí je stavba bez č.p/č.e – garáž, jakož i pozemků p. č. 1712 a p. č. 1713 (dále jen „předmětné nemovitosti“), vše zapsáno na LV č. 789 Katastrálním úřadem pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Karlovy Vary, pro obec a katastrální území K. V. (výrok I rozsudku); současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. dubna 2015, č. j. 18 Co 320/2014-285, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobce je vlastníkem předmětných /shora označených/ nemovitostí (výrok I), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vyšel ze zjištění, že předmětné nemovitosti byly žalobci přiděleny rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy č. U III. – 233/49 ze dne 30. 12. 1949, o odevzdání konfiskovaného majetku obci, kdy jejich konfiskace byla provedena na základě dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. K 24. 5. 1991, tj. ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), byly nemovitosti ve vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky (ve správě federálního ministerstva zahraničních věcí); proto je v posuzované věci – jde-li o uvažovaný přechod věcí z majetku státu do vlastnictví obcí – vyloučena aplikace ustanovení §2 zákona č. 172/1991 Sb.
Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví žalující obce k 1. 7. 2000 na základě ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb. Odvolacím soudem přitom zůstal nezpochybněn předpoklad, že na shora označené rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy z 30. 12. 1949 o odevzdání majetku obci (jehož součástí je i seznam nemovitostí) lze pohlížet jako na rozhodnutí přídělové, jež mělo za následek nabytí vlastnictví obcí přídělem. Podle názoru odvolacího soudu pak k přechodu vlastnictví k přídělovému majetku obce podle §2a zákona č. 172/1991 Sb. postačí, že tento majetek byl k 1. 7. 2000 ve vlastnictví České republiky (vztahuje se tedy i na někdejší majetek federace); tato podmínka byla v posuzované věci splněna (šlo o majetek ve vlastnictví státu, k němuž právo hospodaření vykonával Diplomatický servis). Jako nesprávnou tak odvolací soud odmítl argumentaci, že při navrácení majetku obcím, jenž byl majetkem federálním, je třeba postupovat podle §2c zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 173/2012 Sb. K uvedenému, s ohledem na odkazovanou judikaturu Ústavního soudu, odvolací soud dodal, že je vyloučeno, aby vlastnictví k historickému majetku obce nabyl stát znovu, a to i z pohledu ustanovení §8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 173/2012 Sb., a že na závěrech o naplnění zákonných podmínek přechodu věci do vlastnictví obce (žalobce) podle §2a odst. 1 písm. a) zákona „nemůže nic měnit ani ta skutečnost, že kupní smlouvou uzavřenou 27. 9. 2012 (tedy ještě před 1. 4. 2013) byly předmětné parcely převáděny vedlejším účastníkem na žalovaného“.
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná a také jí v řízení podporující vedlejší účastník.
Žalovaná považuje dovolání za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (o. s. ř.), odkazujíc se přitom na hlediska uvedená v tomto ustanovení, formulovaným ve vztahu k jednotlivým právním otázkám, na jejichž vyřešení rozsudek závisí; jako dovolací důvod uplatňuje, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Rozsudku žalovaná vytýká, že se jím odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž se nemovitosti odevzdané do správy národním výborům po dni 1. 1. 1950 nestaly vlastnictvím obcí. V souzené věci je na základě podkladů ve spise zřejmé, že obec Karlovy Vary nemohla být ke dni 31. 12. 1949 vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť rozhodnutí, jimiž byly předmětné nemovitosti konfiskovány, byla následně zrušena výměrem Krajského národního výboru v Karlových Varech ze dne 23. 3. 1949, zn. 562-16.III.1949-VIII-2, čímž zanikl i právní titul, na jehož základě mohly být nemovitosti odevzdány obci Karlovy Vary. Ve vztahu k těmto nemovitostem pak probíhalo řízení o restituci majetku k návrhu K. R. (syna původních vlastníků), které bylo skončeno teprve opatřením ze dne 17. 3. 1953, č. j. 295-27048-532/R 3, podle vyhlášky ministerstva financí č. 303/1952 Ú.I., a následně pak předmětné nemovitosti přešly jako nerestituované do správy Jednotného národního výboru Karlovy Vary, podle vládního nařízení č. 90/1950 Sb., o správě národního majetku národními výbory. Rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy č. U III-233/49 ze dne 30. 12. 1949 tedy stát zjevně považoval za nicotné, jestliže nadále probíhalo řízení o restituci předmětných nemovitostí.
Dále žalovaná namítá, že pokud byly předmětné nemovitosti k 24. 5. 1991 ve vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky, je vyloučeno, aby tento majetek přešel na obec podle zákona č. 172/1991 Sb. k datu jeho účinnosti, či podle jeho novely zákonem č. 114/2000 Sb. Účelem tohoto zákona podle názoru žalované nebylo založit obcím nové nároky, nýbrž jen odstranit nedostatky původní právní úpravy, a proto i pro ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. platí, že do vlastnictví obcí nemůže přejít majetek ve vlastnictví čsl. federace. Přechod federálního majetku na obce byl upraven až zákonem č. 173/2012 Sb., jenž novelizoval zákon č. 172/1991 Sb. tak, že do něj vložil ustanovení §2c. Řešení této otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu považuje žalovaná za nekonzistentní. Ve vztahu k naplnění podmínek přechodu majetku podle §2a zákona č. 172/1991 Sb. současně namítá, že v řízení nebyl prokázán příděl předmětných nemovitostí žalobci ve smyslu §2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., neboť žalobce nepředložil rozhodnutí o přídělu; rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy č. U III-233/49 ze dne 30. 12. 1949 podle názoru žalovaného není rozhodnutím přídělovým, nýbrž rozhodnutím o vyjmutí majetku z přídělového řízení a jeho odevzdání obci, tedy rozhodnutím „odevzdacím“; odvolací soud tedy existenci přídělu pouze předpokládal.
Konečně podle žalované odvolací soud porušil i ustanovení §1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle něhož je právo soukromé nezávislé na uplatňování práva veřejného, a kupní smlouva ze dne 27. 9. 2012, na jejímž základě žalovaná nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem, nemohla být proto dotčena zákonem č. 172/1991 Sb., kdy navíc odvolací soud porušení ustanovení §1 zákona č. 89/2012 Sb. ani neodůvodnil, čímž porušil také ustanovení §13 občanského zákoníku.
Proto žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba na určení vlastnictví zamítnuta. Současně žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud odložil právní moc napadeného rozhodnutí.
Vedlejší účastník, Diplomatický servis, v jím podaném dovolání rovněž namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda jsou předmětné nemovitosti historickým majetkem obce, tedy zda je žalobce nabyl do vlastnictví přídělem před 1. 1. 1950, stejně tak jako otázku nabytí vlastnictví podle ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. v situaci, kdy byly nemovitosti k 24. 5. 1991 ve vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky. Za nesprávné pak vedlejší účastník považuje i rozhodnutí o nákladech řízení, je-li právo na jejich náhradu přiznáváno statutárnímu městu coby veřejnoprávnímu subjektu s dostatečným odborným právním aparátem.
Žalobce považuje napadený rozsudek za správný a obě dovolání za nedůvodná. Přitom opakuje, že nemovitosti nabyl v roce 1949 přídělem na základě rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy, dodávaje, že na tom nemohlo nic změnit ani potomky původních vlastníků tehdy vedené restituční řízení podle zákona č. 128/1946 Sb., jež bylo ukončeno zamítnutím návrhu, nehledě na to, že podle dobové judikatury nelze žádat naturální restituci přiděleného majetku, ale toliko náhradu za něj. Předmětné nemovitosti byly ve vlastnictví České republiky k 1. 7. 2000, nebyly tak nezbytné pro plnění jeho úkolů a jako takové – dle názoru žalobce – mohly přejít do vlastnictví obce podle §2a zákona č. 172/1991 Sb. Ustanovení §2c zákona na danou věc nedopadá, nabyla-li obec majetek již podle jiných ustanovení, jak Nejvyšší soud uvedl také v rozhodnutí ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1020/2014. Za nedůvodnou považuje žalobce i kritiku nákladových výroků. Navrhl, aby obě dovolání byla odmítnuta.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř.), které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodující pro tento dovolací přezkum.
Dovolání vedlejšího účastníka – v části směřující proti rozhodnutí ve věci samé – Nejvyšší soud odmítl jako podané osobou k němu neoprávněnou (§243c odst. 3, §218 písm. b/ o. s. ř.). Podle §240 odst. 1 o. s. ř. je k podání dovolání oprávněn (subjektivně legitimován) účastník řízení. Pravidlo uvedené v §93 odst. 3 o. s. ř., že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, kterého v řízení podporuje, se uplatní v průběhu (během) občanského soudního řízení; na oprávnění vedlejšího účastníka podat opravné prostředky ustanovení §93 odst. 3 o. s. ř. nedopadá. Možnost vedlejšího účastníka podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně upravuje §203 odst. 1 o. s. ř. a legitimaci k podání žaloby na obnovu řízení nebo žalobu pro zmatečnost řeší §231 odst. 1 o. s. ř.; o oprávnění podat dovolání zákon mlčí. Z tohoto soudní praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, publikované pod č. 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) i právní teorie (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s.1908) dovozuje, že k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vedlejší účastník legitimován není (nejde-li o rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o jeho právu či povinnosti k náhradě nákladů řízení; k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, uveřejněné pod č. 94/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K dovolání vedlejšího účastníka (jde-li o jeho argumentaci vztahující se k věci samé) tak dovolací soud přihlédl jako k vyjádření vedlejšího účastníka k rozsudku odvolacího soudu, jenž je pak současně napaden dovoláním žalované, jež je k jeho podání oprávněnou osobou.
Dovolání žalované, která je zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a obsahuje náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (otázka přechodu věci z majetku státu do vlastnictví obce dle §2a zákona č. 172/1991 Sb., jde-li o majetek bývalé federace, jenž byl v rozhodné době užíván ke specifickým a nezastupitelným účelům).
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu §242 o. s. ř., jež provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soudu k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zmatečnosti (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona (24. 5. 1991) přecházejí a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek, d) pozemky zastavěné stavbami přecházejícími do vlastnictví obcí podle odstavců 4 a 5, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §1.
Podle §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 114/2000 Sb.) do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v §2 odst. 1 písm. a) až d), které a) byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly schváleny příslušným státním orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §1 nebo §2. Nemovitosti uvedené v odstavci 1 přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. prosinci 1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo (srov. §2a odst. 2). Obce prokáží existenci přídělu podle odstavce 1 zejména a) vydanou přídělovou listinou svědčící obci nebo příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce, b) schváleným přídělovým plánem, nebo c) schváleným grafickým přídělovým plánem (srov. §2a odst. 3). Nelze-li příděl doložit listinami uvedenými v odstavci 3, považuje se za doklad o přídělu listina vyhotovená příslušným státním orgánem s uvedením jednacího čísla přídělového rozhodnutí, je-li z ní zřejmý rozsah přídělu i přídělce (srov. §2a odst. 4).
Podle §2c zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 173/2012 Sb.) dnem 1. ledna 2014 přecházejí za splnění níže uvedených podmínek do vlastnictví obcí nemovité věci, které a) obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, b) byly ke dni 24. května 1991 ve vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky, c) jsou ve vlastnictví České republiky ke dni podání žádosti obce podle odstavce 4, d) se ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona nenachází na území vojenských újezdů, e) se nenachází alespoň zčásti v pásmu do 50 metrů od státních hranic České republiky a f) jejichž seznam schválila svým usnesením vláda České republiky. Žádost o zařazení nemovité věci do seznamu podle odstavce 1 písm. f) uplatní příslušná obec u příslušné organizační složky státu nebo státní organizace nejpozději do 31. března 2013; k žádostem uplatněným po uplynutí této lhůty nebude přihlédnuto; všechny přijaté žádosti je příslušná organizační složka státu povinna předložit vládě České republiky do 31. července 2013, včetně doporučení, zda nemovité věci do seznamu podle odstavce 1 písm. f) zařadit či nikoliv (srov. §2c odst. 4). Podání žádosti nezakládá právo obce na zařazení nemovité věci do seznamu podle odstavce 1 písm. f); vláda do seznamu nezařadí zejména nemovité věci, které stát i nadále nezbytně potřebuje k plnění svých funkcí nebo v souvislosti s plněním svých funkcí nebo k plnění svých závazků vyplývajících z mezinárodního práva (srov. §2c odst. 7).
V posuzované věci žalobce požaduje deklarování vlastnického práva k nemovitostem, jež měly být této obci přiděleny na podkladě označeného rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy z 30. 12. 1949 o odevzdání majetku obci (jehož součástí je i podrobný seznam odevzdávaných nemovitostí). Že i na takové rozhodnutí je zpravidla pohlíženo jako na rozhodnutí přídělové (jak uzavírají soudy nižších stupňů), koresponduje jak ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3070/2010; ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2770/2010; nebo ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 484/2015; spolu s dále citovaným rozhodnutími dostupné i na www.nsoud.cz ), tak i Ústavního soudu (srov. zejm. nález ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 423/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 12, pod č. 127; nebo nález ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3177/11, uveřejněn tamtéž, sv. 65, č. 97), jíž byl formulován a odůvodněn závěr, že „nabytí konfiskovaného majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., č. 28/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., je veřejnoprávní povahy a rozhodovalo se o něm pravomocným rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy. Bylo to rozhodnutí přídělové; pro nabytí vlastnického práva tu nebylo zapotřebí ani vkladu vlastnického práva do pozemkových knih (tzv. intabulace práva vlastnického nebo provedení knihovního přídělu), ani hmotného odevzdání nemovitosti. Již samotné rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy zakládalo vklad vlastnického práva pro obec, která se stala vlastníkem na základě tohoto rozhodnutí. Právní účinky přídělu, zejména nabytí vlastnického práva k nemovitému majetku, přidělenému podle dekretu prezidenta republiky, nastaly již rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy“. [Podle tohoto výkladu nelze než uzavřít, že o přídělový majetek ve smyslu §2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. jde i tehdy, byl-li majetek předmětem rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku obci, jež bylo vydáno na podkladě §5 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., po vynětí majetkové podstaty z přídělového řízení rámcovým plánem podle vyhlášky Osidlovacího úřadu v Praze ze dne 23. července 1946, č. 1587/1946 Ú.l.I.]
Namítá-li dovolatelka, že rozhodnutí o odevzdání majetku obci nebylo vydáno před 1. 1. 1950 (ač je datováno 30. 12. 1949) a s ohledem na další okolnosti dovozuje, že předmětné nemovitosti byly majetkem státu, byly vyloučeny z konfiskace a přídělu a byly dány do správy příslušného národního výboru až po 1. 1. 1950 (kdy nabyl účinnosti zákon č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, jenž definitivně zrušil všechny předpisy o obecním hospodaření a najisto postavil, že majetek, s nímž národní výbory hospodaří, je majetkem národním, odevzdaným jim do správy), jde svou podstatou o námitky směřující proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, pro které napadený rozsudek k dovolacímu přezkumu otevřen není (nelze podřadit dovolacímu důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. argumentaci nesprávným právním posouzením věci, vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V této souvislosti – s ohledem na žalobcem popisovaný skutkový stav – lze nicméně připustit, že příděl předmětných nemovitostí obci mohl být kontroverzní, došlo-li k němu za okolností, kdy předcházející rozhodnutí o konfiskaci nemovitostí byla zrušena a kdy nebylo ukončeno řízení o restituci majetku k návrhu potomka původních vlastníků, kdy je pak otázkou, nejde-li o vadu rozhodnutí, jež mělo být podkladem přídělu nemovitostí obci. K posuzování účinku vadných správních rozhodnutí z doby minulé lze pak odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu – srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999 a č. 11/2000, v nichž Nejvyšší soud uzavírá, že při přezkumu správních rozhodnutí nelze uvažovat v kategoriích jejich platnosti či neplatnosti, ale toliko případné nulity resp. nicotnosti /tzv. paakt/, a to v případě vad rozhodnutí natolik závažných co do „záporné kvality“, že není možné uplatnit presumpci správnosti rozhodnutí; přitom hodnotí zejména to, zda jde o správní akt vydaný v mezích pravomoci příslušného orgánu. O takovou situaci (absolutní inkompetenci rozhodujícího orgánu) však v dané věci nejde.
I s přihlédnutím k tomu, že účelem rozhodování Osidlovacího úřadu bylo administrativně „vyřídit“ zbylé konfiskáty a přidělit je bez ohledu na to, zda subjekt přijímající mohl být právně vlastníkem či nikoli (a kdy k přidělování konfiskátů obcím tak docházelo zcela formálně nejen v posledních měsících či dnech roku 1949, ale dokonce i v následujících letech po zániku institutu obecního vlastnictví), lze případy takto přiděleného majetku řešit právě v režimu ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2411/2006, rozsudek ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2022/2007, rozsudek ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 997/2009, nebo rozsudek ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4827/2009 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodnou usnesením ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 1635/2010). Na závěr, že okolnosti restituce předmětného přídělového majetku lze principiálně řešit právě z pohledu ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. (a zásadně tak nepůjde o restituci historickému majetku obce, na nějž dopadá ustanovení §2 zákona, ačkoliv obec formálně nabyla vlastnictví již před 1. lednem 1950, kdy nabyl účinnosti zákon č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, jenž definitivně zrušil všechny předpisy o obecním hospodaření), lze soudit právě i z toho, že šlo o majetek přidělený obci dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. (srov. §2a odst. 1 písm. a/ zákona č. 172/1991 Sb.). Přitom i podle důvodové zprávy k zákonu č. 114/2000 Sb., jímž bylo ustanovení §2a do tohoto obecního restitučního přepisu včleněno (srov. bod čtvrtý její zvláštní části), se podává, že „ustanovení mělo řešit (mimo jiné) situace, kdy obec na základě přídělu vydaného před 31. 12. 1949 vlastnické právo k nemovitostem nabyla, avšak do 31. 12. 1949 nebylo vlastnické právo zapsáno do pozemkových knih a katastrální úřady, právě s odkazem na posledně uvedenou skutečnost, odmítaly provést záznam vlastnického práva“.
Při výkladu ustanovení §2a, ve vazbě na řešení otázky časové působnosti zákona č. 114/2000 Sb., vychází pak rozhodovací praxe dovolacího soudu principiálně z toho, že ustanovení §2a představuje samostatný právní důvod nabytí vlastnictví obcí k tam vymezenému majetku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Co 280/2004, nebo rozsudek ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2212/2004) a tedy že rozhodným datem pro posouzení vlastnictví státu k přecházejícím nemovitostem je zásadně datum účinnosti novely zákona č. 172/1991 Sb., provedené zákonem č. 114/2000 Sb., tj. 1. červenec 2000, jak lze dovodit z dikce ustanovení §2a odst. 1 („Do vlastnictví obcí dnem 1. 7. 2000 přecházejí i nemovitosti…., pokud jsou ve vlastnictví České republiky…“) a účelu zákona, jímž bylo omezení vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnění hospodaření s majetkem, který do této doby byl ve vlastnictví státu (z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1743/2006, usnesení ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 97/2008, rozsudek ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2202/2008, rozsudek ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008, usnesení ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2736/2012, nebo rozsudek ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1756/2013).
V rozhodovací praxi dovolacího soudu se ovšem také konstantně připomíná, že proces majetkových restitucí se neobejde bez výjimek (kdy i samotná otázka časové působnosti zákona č. 114/2000 Sb. je poměrně komplikovaná a samotný text novely v tomto směru zcela jednoznačný není). V případech, kdy je předmětem sporu majetek České republiky, jenž byl již jako součást majetku federace používán ke specifickým a nezastupitelným účelům, upřednostňuje rozhodovací praxe dovolacího soudu – byť spíše jako výjimku z obecného pravidla – tu interpretační variantu, podle níž se ustanovení §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. na takový majetek bývalé federace nevztahuje, zejména pak na majetek, jež stát i nadále nezbytně potřebuje k plnění svých funkcí či dalších závazků vyplývajících z mezinárodního práva; za důležitý v této souvislosti Nejvyšší soud považuje také časový faktor, tedy kritérium plynutí času a nepřerušené dlouhodobé užívání nemovitostí určitým způsobem a tedy zachování právní jistoty dosavadního vlastníka majetku (i jeho správce či nájemce); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 154/2010, rozsudek ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4080/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3528/2010; uvedený závěr byl jako ústavně konformní aprobován i Ústavním soudem – srov. např. usnesení ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. II. ÚS 3242/10, usnesení ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 3272/10, či usnesení ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS 3316/10.
Jak plyne z judikatury shora citované, bezvýjimečně tak Nejvyšší soud judikuje zejména v případě sporů obcí se státem o majetek, jenž byl ve správě státní příspěvkové organizace Diplomatický servis (do 30. 9. 1992 pod názvem Správa služeb diplomatického sboru) a kdy šlo typicky právě o majetek státu užívaný ke specifickým a nezastupitelným účelům, resp. k plnění závazků vyplývajících z mezinárodního práva (kdy se z hlediska činností Diplomatického servisu dá předpokládat, že provádí pro stát správu nemovitostí, vedoucí tím či oním způsobem k jejich využívání zahraničními misemi a kdy v rámci další činnosti spravuje i ten svěřený majetek, jenž není v určitém čase využitelný v rámci této hlavní činnosti, kdy tak může činit i na komerční bázi).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu pak také platí, že v případech, kdy obec uplatnila restituční nárok s podstatným časovým odstupem od účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. a kdy neučinila návrh na zápis do katastru nemovitostí ve lhůtě jednoho roku, stanovené §8 téhož zákona, v jeho původním znění (jež se vztahuje i k nabytí vlastnictví podle §2a cit. zákona), nelze vyloučit závěr o existenci vlastnického práva osoby, která toto vlastnictví v mezidobí nabyla na základě individuálního právního aktu od státu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4041/2011, nebo rozsudek ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3028/2012; ústavní stížnosti podané proti těmto rozhodnutím Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodné usnesením ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 3969/2012, resp. usnesením ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 838/13).
V tomto směru nebyla judikatura dovolacího soudu dotčena ani pozdější rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12, nebo nález ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2176/13), jež se sice staví odmítavě k možnosti vydržení vlastnického práva státem v situaci, kdy obec nesplnila povinnost dle §8 zákona č. 172/1991 Sb., avšak současně chrání dobrou víru třetích osob, které nemovitosti nabyly od státu po uplynutí zmíněné jednoroční lhůty.
K uvedenému sluší se ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů připomenout, že žalobce žádá deklarování vlastnického práva k nemovitostem, jež na něj měly (jak tvrdí) přejít ex lege k 1. 7. 2000, avšak žalobu u soudu podal až 21. 2. 2013 (byť z pohledu novelizovaného ustanovení §8 zákona č. 172/1991 Sb. stalo se tak před uplynutím prekluzívní lhůty k 31. 3. 2013), tedy s časovým odstupem téměř 13 let a to v situaci, kdy státem zřízení příspěvková organizace Diplomatický servis (vedlejší účastník) již dříve nemovitosti (kupní smlouvou uzavřenou dne 27. 9. 2012 a schválenou dne 30. 1. 2013 ministerstvem financí) prodala žalované – společnosti LOBBY VARY s.r.o.
V takovém případě (neuzavřeme-li již, že převodce byl vlastníkem věci, resp. že toto vlastnictví mohl on sám či jeho nástupce nabýt originárně vydržením), může být významná i otázka nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí (a to i podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, resp. do 31. 12. 2014; k tomu srov. §3064 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). V této souvislosti sluší se pak odkázat na aktuální rozhodovací praxi dovolacího soudu – v prvé řadě rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, jímž dovolací soud – i se zřetelem na konstantní rozhodovací praxi všech senátů Ústavního soudu (viz např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS 3061/11, sp. zn. II. ÚS 800/12, sp. zn. IV. ÚS 4905/12, sp. zn. IV. ÚS 4684/12, sp. zn. I. ÚS 2219/12, sp. zn. IV. ÚS 402/15, sp. zn. III. ÚS 415/15 či sp. zn. III. ÚS 663/15) – překonal dříve zastávaný názor o nemožnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka podle dosavadní právní úpravy.
Tedy ani závěr odvolacího soudu, že uzavření kupní smlouvy (v době předcházející podání žaloby na určení vlastnického práva) na vlastnickém právu žalobce (o jehož deklarování žádá s odstupem téměř 13 let od nabytí účinností zákona č. 114/2000 Sb., navzdory povinnosti plynoucí z ustanovení §8 zákona č. 171/1991 Sb., byť ve svém původním znění – před novelou provedenou zákonem č. 173/2012 Sb. šlo o lex imperfekta – „nemůže nic změnit“, bez dalšího (zejména bez posouzení dobré víry nabyvatele) neobstojí.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu, jak vidno shora, správné není a nejsou dány podmínky ani pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé, spolu s oběma závislými nákladovými výroky zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věty první o. s. ř.).
Vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval o návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (§243 písm. b/ o. s. ř.), neshledávaje ovšem ani dříve závažné důvody pro vydání takového rozhodnutí.
V důsledku zrušení výroků o nákladech řízení již jako rozhodnutí závislých na rozhodnutí ve věci samé (§243e odst. 2 věty třetí o. s. ř.) stává se bezpředmětným i dovolání vedlejšího účastníka v části směřující proti tomuto výroku rozsudku; proto se jím již dovolací soud samostatně nezabýval.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1 věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. listopadu 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu