ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4471.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 4471/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce hlavního města Prahy se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, IČ 000 64 581, zastoupeného Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, za nějž v dovolacím řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , Ústředí a územní pracoviště v hl. m. Praze, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti Městské části Praha 4 se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2059/80b, IČ 000 63 584, jako vedlejší účastnice na straně žalobce, zastoupené JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Medkova 913/48, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 119/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2014, č. j. 54 Co 124/2014-111, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jakuba Kotrby, advokáta se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059.
III. Žalovaná je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ivany Sittkové, advokátky se sídlem v Praze 4, Medkova 913/48.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. 11. 2013, č. j. 41 C 119/2013-74, určil, že „žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 1866/1 a parc. č. 1866/2 v k. ú. M., obec P.“ (výrok I.); dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 21.456,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jakuba Kotrby (výrok II.) a že vedlejší účastnici na straně žalobce je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 20.570,- Kč k rukám advokátky JUDr. Ivany Sittkové (výrok III.). Soud prvního stupně dovodil, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, neboť v katastru nemovitostí je k nim veden duplicitní zápis vlastnictví žalobce (svěřená správa nemovitostí ve vlastnictví obce - Městská část Praha 4) a žalované (příslušnost hospodařit s majetkem státu - Státní pozemkový úřad). Vzal za prokázané (a mezi účastníky nesporné), že předmětné pozemky sousedí s domem čp., nacházejícím se na pozemku parc. č. 1865 (oboje ve vlastnictví žalobce), přičemž pozemek parc. č. 1866/2 slouží jako předzahrádka a přístupová cesta do domu z ulice a pozemek parc. č. 1866/1 slouží jako zahrada za domem a přístupová cesta do domu z ulice S., že oba pozemky jsou oploceny a že ke dni 24. 5. 1991 byly ve vlastnictví České republiky („v roce 1986 je nabyl Obvodní národní výbor v Praze 4 na základě pravomocného rozhodnutí v důsledku jejich prodeje při výkonu rozhodnutí spolu s domem čp.“) a že ke dni 23. 11. 1990 k nim příslušelo právo hospodaření Obvodnímu národnímu výboru v Praze 4. Provedeným dokazováním bylo dále zjištěno, že předmětné pozemky byly i v minulosti užívány společně s domem č.p. uživateli (později nájemci) bytů v tomto domě, tzn. že pronajímatel bytů v domě (vedlejší účastník na straně žalobce) využívá pozemky tak, že umožňuje nájemcům jednotlivých bytů užívání těchto pozemků, přičemž společně s nimi zajišťuje údržbu a péči o ně. Uzavřel proto, že všechny podmínky přechodu vlastnictví k předmětným pozemkům ze státu na žalobce podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále též jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), byly splněny (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1573/2010, a nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 185/96).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, č. j. 54 Co 124/2014-111, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku II. tak, že výše nákladů činí 25.570,- Kč, jinak jej potvrdil (výrok I.); dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci „náklady odvolacího řízení“ 8.228,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jakuba Kotrby (výrok II.) a že vedlejší účastnici je povinna zaplatit „náklady odvolacího řízení“ 8.228,- Kč k rukám advokátky JUDr. Ivany Sittkové (výrok III.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po zopakování důkazu výslechem svědka M. B. se ztotožnil s jeho závěry právními, přičemž nepřisvědčil námitce žalované, že v dané věci je namístě aplikovat závěr uvedený v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 5020/2007, v němž Nejvyšší soud „dospěl k závěru, že Státní statek hl. m. Prahy hospodařil na pozemcích nezávisle na Národním výboru hl. m. Prahy“. Naopak poukázal na názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2322/2005 (nesprávně uvedeno ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3222/2005), podle kterého „v případě nemovitostí ve správě bytového podniku jde typicky o věci, s nimiž ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily dřívější národní výbory, resp. podniky jimi k tomu účelu založené (§21 zákona č. 69/1967 Sb.), a dále uvedl, že bytový podnik, na rozdíl od státního statku, plnil úkoly národního výboru při správě bytového majetku, tedy spravoval bytové domy a přilehlé pozemky, prováděl či zajišťoval údržbu včetně pozemků. Jestliže tedy v dané věci bylo prokázáno, že s pozemky ve vlastnictví České republiky fakticky hospodařil bytový podnik zřízený ONV v Praze 4 a že katastr nemovitostí evidoval toto vlastnictví, byla splněna i třetí podmínka pro přechod vlastnictví ze státu na hlavní město Prahu dnem 24. 5. 1991 podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení „otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, a dále „otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, a poukazuje na to, že „již v odvolání upozornila na odchylnou judikaturu, a to na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007, v němž uvedl, že „užívání pozemků Státním statkem hl. m. Prahy, které bylo založeno usnesením Národního výboru hl. m. Prahy ze dne 21. 11. 1988 na základě zákona č. 88/1988 Sb. a zákona o národních výborech č. 69/1967 Sb., ve znění pozdějších novel, nelze považovat za hospodaření, které bylo vykonáváno hlavním městem Prahou ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Státní statek hl. m. Prahy byl samostatným subjektem, který hospodařil na pozemcích nezávisle na Národním výboru hl. m. Prahy, a proto jeho práva a závazky z takového hospodaření nemohly přejít na hlavní město Prahu ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Na tomto závěru nic nemění ani status města jako zřizovatele zmíněného státního statku“. Podle názoru dovolatelky tento právní závěr na danou věc dopadá, jelikož Obvodní bytový podnik v Praze 4, státní podnik v likvidaci (ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. pouze Obvodní bytový podnik v Praze 4, státní podnik) je také subjekt odlišný od obce - žalobce, byl zřízen zakládací listinou příslušného národního výboru a spravoval bytový fond, ke kterému „mu bylo svěřeno právo hospodaření nezávisle od obce“. Z tohoto důvodu „nemohly přejít práva a závazky z hospodaření příslušného bytového podniku ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. na žalobce a podmínky pro přechod vlastnictví pozemků tak nebyly splněny“. Dále dovolatelka namítá, že „soudy obou stupňů pochybily i při stanovení povinnosti nahradit náklady řízení, když přiznaly jejich náhradu žalobci i vedlejšímu účastníkovi na jeho straně, a ignorovaly tak nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 2310/13, i ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 31 Cdo 1222/2001). Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, případně, aby jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce a vedlejší účastník na jeho straně navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (osoba s právnickým vzděláním), ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání proti jeho výroku o věci samé není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jakož i Ústavního soudu), přičemž není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, a že přípustnost dovolání proti akcesorickým výrokům napadeného rozsudku je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.
Citované ustanovení je v rozhodovací praxi dovolacího soudu setrvale interpretováno tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce [k tomu srov. §68 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení)], ale též moment faktický, totiž, aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Jistě přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnující držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, např. pronájem věci (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007, ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010). K výkladu citovaného ustanovení zákona se již dříve vyslovil i Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, uveřejněném pod číslem 131/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (v němž analýzou dotčeného ustanovení zákona dospěl k závěru, že k přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí je třeba kumulativního naplnění všech tří stanovených podmínek, včetně podmínky realizace práva hospodaření), ale naposledy i v nálezu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11, uveřejněném pod číslem 116/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v něž uzavřel, že pojem „hospodaření“ uvedený v ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku. Zákonodárce tak podle názoru Ústavního soudu vyjádřil vůli převést do vlastnictví obce podle ustanovení §1 zákona č. 172/1991 Sb. toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů (obdobně srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1105/07).
Otázkou realizace práva hospodaření k předmětným pozemkům v rozhodné době, které spolu s výkonem vlastnického práva státu k nim náleželo bývalému Obvodnímu národnímu výboru v Praze 4 a které vykonával Obvodní bytový podnik v Praze 4, státní podnik (nyní v likvidaci), se odvolací soud v dané věci náležitě zabýval a jeho závěry jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu představovanou jak shora citovanou judikaturou, včetně rozhodnutí Ústavního soudu, tak rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2322/2005, v němž dovodil, že „v případě nemovitostí ve správě bytového podniku jde typicky o věci, s nimiž ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily dřívější národní výbory, resp. podniky jimi k tomu účelu založené (§21 zákona č. 69/1967 Sb.)“.
S námitkou dovolatelky, že na danou věc dopadají závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2322/2005, dovolací soud nesouhlasí, neboť se jednalo o skutkově odlišnou věc. V tomto řízení totiž dovolací soud vyšel (shodně se soudy obou stupňů) mimo jiné ze skutkového zjištění, že vlastníkem původních pozemků byla obec Pražská, že na základě rozhodnutí ÚNV hl. m. Prahy - zemědělského referátu bylo ke dni 26. 4. 1954 do pozemkových knih vloženo vlastnické právo k pozemkům Československému státu - Státnímu statku Praha, n. p., že na základě administrativní dohody ze dne 19. 3. 1956 byla změněna správa na Státní plemenářský statek v Xaverově, n. p., a že hospodářskou smlouvou uzavřenou mezi MNV Běchovice a Státním statkem hl. m. Prahy byl sporný pozemek převeden do správy Státního statku hl. m. Prahy k 1. 9. 1986 za účelem jeho zemědělského využití a obhospodařování. Dovolací soud za tohoto skutkového stavu věci proto nepovažoval za správný názor odvolacího soudu, že sporný pozemek (resp. jeho část) přešel do vlastnictví hlavního města Prahy z důvodu, že s ním Národní výbor hl. m. Prahy jako zřizovatel Státního statku hl. m. Prahy ke dni 23. 11. 1990 a ke dni 24. 5. 1991 hospodařil způsobem upraveným v zákoně č. 69/1967 Sb. a ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., neboť fakticky jej užíval Státní statek hl. m. Prahy.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení. I pro ně ovšem platí omezení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., jež stanoví, že dovolání podle ustanovení §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání žalované směřující proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou, jakož i mezi vedlejší účastnicí na straně žalobce a žalovanou, není přípustné, neboť každým z těchto výroků bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, přičemž se nejedná o některou z výjimek uvedených v ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 23/2015).
Dovolání žalované není podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné ani proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že výše nákladů činí 25.570,- Kč, a ani proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III., neboť každým z těchto výroků bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, přičemž se nejedná o žádnou z výjimek uvedených v ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé, jakož i proti všem nákladovým výrokům tohoto rozsudku podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud považuje za účelně vynaložené a které s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) - k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dovolací soud si je vědom judikatury Ústavního soudu, podle níž lze u hlavního města Prahy i statutárních měst presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy bez využívání právní pomoci advokátů (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, a rozhodnutí v něm citovaná). V projednávaném případě však Nejvyšší soud
- odlišně od věcí, v nichž byl zmíněný právní názor vysloven (viz kupř. nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, bod 24, nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12) - přisvědčil tvrzení žalobce, že s ohledem na novelizaci ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. zákonem č. 173/2012 Sb., účinným od 29. 6. 2012, byl nucen podat velké množství určovacích žalob ohledně sporných pozemků a že nebylo hospodárné, aby dočasně posiloval svůj personální aparát (v dané věci byla žaloba doručena soudu prvního stupně dne 27. 3. 2013 a poslední den k jejímu podání byl 31. březen 2013). Tyto náklady dovolacího řízení sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 3.100,- Kč [srov. §6 odst. 1, §9 odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b), ve spojení s §7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů], paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.) a náhrady za daň z přidané hodnoty v částce 714,- Kč [srov. §137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.], tj. celkem 4.114,- Kč. Žalovaná je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 4.114,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
V dovolacím řízení vznikly i vedlejšímu účastníku náklady, které spočívají v odměně advokátky za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 3.100,- Kč [srov. §6 odst. 1, §9 odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b), ve spojení s §7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů], v paušální náhradě hotových výdajů advokátky ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.) a náhradě za daň z přidané hodnoty v částce 714,- Kč [srov. §137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.], tj. celkem 4.114,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady vedlejšímu účastníkovi nahradila. Žalovaná je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 4.114,- Kč zaplatit k rukám advokátky, která vedlejšího účastníka v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu