ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.5544.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 5544/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců: a) L. G. , b) J. G. , a c) P. G. , žalobci a) a c) zastoupeni JUDr. Karlem Šrolem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Rybářská 159/4, žalobkyně b) zastoupena JUDr. Václavem Kalinou, advokátem se sídlem v Písku, Heydukova 101/2; za účasti: 1) hlavní město Praha , IČO: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zast. JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, a 2) Technická správa komunikací hl. m. Prahy , IČO: 63834197, se sídlem v Praze 1, Řásnovka 770/8, zast. JUDr. Jarmilou Cenklovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 159/6, o vlastnictví oprávněné osoby , v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 287/2008, o dovolání účastníka 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2015, č. j. 24 Co 14/2015-358, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Účastník 1), hlavní město Praha, napadl dovoláním shora označený rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. září 2014, č. j. 19 C 287/2008-311) v části, jíž bylo určeno, že žalobci jsou spoluvlastníky s podílem o velikosti jedné poloviny pozemků parc. č. 84/31, 84/32, 84/67 a 84/68 v kat. území H., vzniklých dle označených geometrických plánů coby nedílné součásti rozsudku; v tomto rozsahu bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 27. 4. 2004, č. j. PÚ 985/04.
V posuzované věci jde o vlastnictví oprávněné osoby, v řízení dle části páté (§244 a násl.) občanského soudního řádu, iniciované žalobci v návaznosti na předchozí (negativní) rozhodnutí pozemkového úřadu podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“).
Odvolací soud přitom uzavírá, že v případě čtyř shora označených pozemků (na rozdíl od dalších dovolateli nárokovaných pozemků, jež jsou zastavěny či tvoří se stavbami funkční celek, případně jsou veřejným statkem) není dána překážka jejich vydání oprávněným osobám podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (uzavíraje přitom, že pozemek není součástí areálu školského zařízení, v jeho rámci též sportovního zařízení).
Co do právního posouzení věci dovolatel kritizuje právě výklad a aplikaci ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, stanovícího jednu z výluk vydání pozemků oprávněné osobě, spočívající v jejich zastavěnosti; přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v dovolání citované.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.; čl. II bod 7 zákona č. 293/2013 Sb.). Shledal, že dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení) vyjmenovaných v ustanovení §238a o. s. ř. (proti nimž je dovolání přípustné bez dalšího), přičemž dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť vymezené otázky hmotného práva, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledává důvody k jinému posouzení těchto v jeho rozhodovací praxi již vyřešených otázek.
Řešení otázky zastavěnosti pozemků coby překážky jejich vydání oprávněné osobě (§11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě) v napadeném rozhodnutí není v kolizi s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4229/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 67/2009), jež připouští, že překážkou vydání pozemků může být i funkční souvislost pozemků se stavbou, kdy pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek, tvořící vzájemně provázaný soubor staveb a pozemků (areál); k tomu srov. např. i nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89; či usnesení ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. I. ÚS 159/03.
Je-li dovolatelem zmiňována existence sportovního zařízení, lze připomenout i rozhodovací praxi dovolacího soudu vážící se k výkladu a aplikaci ustanovení §11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2796/2008), jíž byl formulován a odůvodněn závěr, že pro účely posouzení existence překážky pro vydání pozemku podle §11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb. je rozhodující především naplnění podmínky skutečné existence sportovního zařízení na oprávněnou osobou požadovaném pozemku; sportovní nebo tělovýchovné zařízení (či jeho část) musí být na požadovaném pozemku zřízeno nebo požadovaný pozemek musí být za účelem jeho provozu užíván, případně musí jít o pozemek, bez něhož by provoz sportovního zařízení nebyl bez neodůvodněných obtíží možný; přitom při řešení otázky, zda je pozemek součástí areálu sportovního zařízení, není významné jeho formální začlenění, nýbrž jeho skutečná využitelnost k provozu sportovního zařízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3362/2010).
Jestliže právnímu posouzení věci – řešení otázky, zda vydání pozemků oprávněným osobám brání některá z překážek dle §11 odst. 1 zákona o půdě – zde předchází zjištění (coby výsledek hodnocení v řízení provedených důkazů, včetně ohledání na místě samém, či opatřeného znaleckého posudku), že předmětné pozemky, situované na samém okraji areálu Střední odborné školy stavební a zahradnické, nejsou jeho součástí (jen volně na něj navazují), že nejsou nezbytně nutné k jeho provozu či k provozování sportovního zařízení (tenisových kurtů a střelnice, jejichž funkčnost – dle zjištění odvolacího soudu – bude zachována i bez předmětných pozemků), pak se ani právní posouzení věci – logicky – nepříčí shora citované ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu či Ústavního soudu (zahrnující i další dovolatelem označená rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná ve věcech sp. zn. 28 Cdo 2796/2008, sp. zn. 28 Cdo 3362/2010, sp. zn. 28 Cdo 67/2009 a sp. zn. 28 Cdo 2016/2010; či rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 159/03, a sp. zn. II. ÚS 78/98).
Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s tou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jež dovodila, že při posuzování možnosti vydání pozemku osobám oprávněným by mělo být též přihlédnuto i k tomu, zda takto vydaný pozemek může být bez právních či faktických překážek užíván jeho vlastníkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2796/2008, nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14), jestliže podle skutkových zjištění odvolacího soudu předmětné pozemky mohou být oprávněnými osobami jako vlastníky individuálně užívány zejména s ohledem na skutečnost, že jen volně navazují na areál školy, nejsou užívány veřejností a nejsou veřejným statkem.
Argumentace dovolatele, že předmětné pozemky jsou součástí areálu školy a funkčně souvisí s jinými nemovitostmi v areálu, že tři z předmětných pozemků slouží k provozu sportovního zařízení (tenisových kurtů, resp. střelnice) a že praktické využití předmětných pozemků žalobci je nemožné, nese se pak již v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti) a nemůže založit přípustnost dovolání. [Není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.]
Napadá-li pak dovolatel rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení (uvádí-li výslovně, že rozsudek napadá i ve výrocích II a IV), ve vztahu k těmto (akcesorickým) výrokům neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, nehledě na to, že přípustnost dovolání proti těmto výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, je vyloučena již ustanovením §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. §243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (srov. §243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy jiným účastníkům než dovolateli, jenž však v řízení neuspěl, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. června 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu