ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.1370.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 1370/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce AGANA, a. s. , se sídlem v Praze 6, Na okraji 335/42, PSČ 162 00, identifikační číslo osoby 63998327, zastoupeného Mgr. Tomášem Hruškou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Stroupežnického 2328/30, PSČ 150 00, proti žalovanému Ing. Petru Hainovi , jako správci konkursní podstaty úpadce DŘEVO A DÝHY spol. s r. o., identifikační číslo osoby 14501449, zastoupenému Mgr. Terezou Krákorovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10, Za kovárnou 422/15, PSČ 109 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 167/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2013, č. j. 15 Cmo 27/2013-268, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2013, č. j. 15 Cmo 27/2013-268, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 27. února 2013, č. j. 16 Cm 167/2008-236, zamítl Městský soud v Praze žalobu, jíž se žalobce (AGANA, a. s.) domáhal určení, že má za úpadcem DŘEVO A DÝHY spol. s r. o. nevykonatelné pohledávky II. třídy bez práva na oddělené uspokojení v celkové výši 64 065 265,68 Kč (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech státu a nákladech řízení (body II. a III. výroku).
Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když první rozsudek ze dne 13. června 2011, č. j. 16 Cm 167/2008-72, kterým soud prvního stupně žalobu rovněž zamítl, Vrchní soud v Praze zrušil usnesením ze dne 24. listopadu 2011, č. j. 15 Cmo 79/2011-94.
Soud prvního stupně vyšel zejména z toho že:
1/ Dne 27. listopadu 2002 uzavřel pozdější úpadce s původním věřitelem společností Bohman Investments S. A. (dále též jen „společnost B“) „smlouvu o půjčce“, ve které se společnost B zavázala, že v den uzavření smlouvy půjčí pozdějšímu úpadci 3 947 985 EUR. Úpadce se zavázal splatit půjčku nejpozději do 27. listopadu 2012. Součástí smlouvy byla příloha, podle které tato „nová půjčka“ nahrazuje tři staré půjčky (dvě ze dne 1. září 2001, další ze dne 1. února 2002), poskytnuté pozdějšímu úpadci společností AB Bohmans Fanerfabrik (dále jen „společnost AB“), a zahrnuje také dalších osm plateb provedených v období od 14. února 2002 do 19. listopadu 2002.
2/ Dne 1. prosince 2003 uzavřeli stejní účastníci „smlouvu o půjčce“, podle které se společnost B zavázala, že v den uzavření smlouvy půjčí pozdějšímu úpadci částku ve výši 590 000 EUR a pozdější úpadce se zavázal splatit půjčku nejpozději do 1. prosince 2013. Dle přílohy této smlouvy společnost B převzala za podmínek této smlouvy pohledávky ve shodné výši, které měla za pozdějším úpadcem společnost AB, když tato „nová smlouva nahradila uvedené pohledávky“.
3/ Pozdější úpadce se společností B uzavřel další tři „smlouvy o půjčkách“, které obsahovaly vždy ujednání o tom, že pozdějšímu úpadci bude (vždy v den uzavření smlouvy) půjčena sjednaná částka. Šlo o smlouvu ze dne 30. prosince 2003 na částku 1 800 000 EUR se splatností do 30. prosince 2013, ze dne 30. prosince 2004 na částku 925 000 EUR se splatností do 30. prosince 2014 a ze dne 31. prosince 2005 na částku 400 000 EUR se splatností do 31. prosince 2015. Součástí všech těchto smluv bylo ujednání, podle kterého pozdější úpadce svým podpisem stvrdil, že plně souhlasí s tím, aby společnost B (jako věřitel) jednala v jeho zastoupení, a slíbil, že „věřitele“ upozorní na faktury, které zaplatí (prostřednictvím bankovní transakce) a jejichž podrobný seznam dle textu smlouvy tvořil její nedílnou součást.
4/ Dne 13. února 2006 uzavřela společnost B s Ing. M. J. (dále jen „M. J.“) smlouvu o postoupení pohledávky ve výši 6 348 007 EUR z výše uvedených „smluv o půjčkách“ s tím, že u smlouvy ze dne 27. listopadu 2002 byla poskytnuta a tedy i postoupena částka (pohledávka) ve výši 2 633 007 EUR.
5/ Stejného dne pozdější úpadce výslovně uznal co do důvodu i výše svůj dluh vůči M. J. ve výši 5 348 007 EUR, když šlo o dosud neuhrazené závazky pozdějšího úpadce, které M. J. nabyl na základě výše uvedené smlouvy o postoupení pohledávky.
6/ Dne 10. května 2006 postoupil M. J. společnosti GLOBO S. R. L. (dále jen „společnost G“) pohledávky v celkové nominální hodnotě 3 848 007 EUR, a to částku 2 633 007 EUR ze „smlouvy o půjčce“ ze dne 27. listopadu 2002, částku 290 000 EUR ze „smlouvy o půjčce“ ze dne 1. prosince 2003 a částku 925 000 EUR ze „smlouvy o půjčce“ ze dne 30. prosince 2004.
7/ Stejného dne pozdější úpadce uznal svůj závazek ve výši 3 848 007 EUR vůči společnosti G co do důvodu i výše s tím, že jde o pohledávky, které tato společnost nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 10. května 2006 uzavřené s M. J.
8/ Téhož dne pozdější úpadce uznal vůči M. J. dluh ve výši 250 000 EUR s tím, že jde o dosud neuhrazené závazky dlužníka vůči tomuto věřiteli. Z uznání vyplývá, že šlo o zbylou nepostoupenou část pohledávky ze „smlouvy o půjčce“ na částku 590 000 EUR ze dne 1. prosince 2003, když postoupena byla část ve výši 290 000 EUR včetně příslušenství na společnost G. Pozdější úpadce a M. J. současně uzavřeli dohodu o změně obsahu závazku, ve které pozdější úpadce tento svůj závazek opět uznal.
9/ Dne 12. května 2006 uzavřeli M. J. a společnost G dodatek ke smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 10. května 2006, kterým změnili smlouvu tak, že předmětem postoupení se stala částka 2 633 007 EUR ze „smlouvy o půjčce“ ze dne 27. listopadu 2002, částka 340 000 EUR ze „smlouvy o půjčce“ ze dne 1. prosince 2003, částka 925 000 EUR ze „smlouvy o půjčce“ ze dne 30. prosince 2004 a částka 10 510 EUR ze „smlouvy o půjčce ze dne 31. prosince 2003“ (správně zřejmě ze dne 31. prosince 2005), tj. celkem 3 908 517 EUR.
10/ Téhož dne uzavřel M. J. s pozdějším úpadcem dohodu o vypořádání závazků, ze které vyplývá, že pozdější úpadce dne 12. května 2006 uhradil M. J. částku 1 250 000 EUR, když na výše uvedené závazky bylo započteno 1 189 490 EUR (800 000 EUR na pohledávku ze „smlouvy o půjčce“ ze dne 30. prosince 2003, čímž pohledávka z této smlouvy zanikla zcela; 389 490 EUR na pohledávku ze „smlouvy o půjčce“ na částku 400 000 EUR ze dne 31. prosince 2005, takže její zůstatek činil 10 510 EUR). 60 510 EUR bylo pak započteno na pohledávku M. J. za pozdějším úpadcem z titulu jiné půjčky. Současně dohoda obsahovala prohlášení, že zůstatek pohledávky 3 908 517 EUR postoupil M. J. společnosti G a že vůči pozdějšímu úpadci má ke dni dohody pouze peněžitou pohledávku 250 000 EUR podle „smlouvy o půjčce“ na částku 590 000 EUR ze dne 1. prosince 2003.
11/ Dne 22. ledna 2007 uzavřel M. J. s pozdějším úpadcem dodatek k dohodě o změně obsahu závazku ze dne 10. května 2006, v němž se pozdější úpadce zavázal vyplatit M. J. částku 250 000 EUR s tím, že její úhradou je výše uvedená pohledávka, specifikovaná v dohodě o změně obsahu závazku ze dne 10. května 2006, zcela zaplacena a že strany vůči sobě nemají žádné další nároky.
12/ Dne 30. dubna 2007 uzavřel pozdější úpadce se společností G dohodu o vzájemném započtení pohledávek, na jejímž základě se měla pohledávka společnosti G ve výši 3 908 517 EUR snížit o částku 857 530,77 EUR.
13/ Společnost G podala do konkursního řízení úpadce (konkurs na jeho majetek byl prohlášen dne 10. března 2008) přihlášku pohledávky ze dne 16. května 2008, doplněnou dne 27. června 2008, v níž přihlásila pohledávky za úpadcem v celkové výši 64 065 265,68 Kč (2 558 517 EUR přepočtené dle kurzu ke dni prohlášení konkursu). Na přezkumném jednání dne 23. července 2008 žalovaný správce konkursní podstaty pohledávku popřel zcela „pro nárok“.
14/ Společnost G podala včasnou žalobu o určení pravosti své pohledávky ve výši 64 065 265,68 Kč. Po zahájení řízení pak předmětné pohledávky postoupila dne 15. prosince 2008 žalobci, který vstoupil do konkursního řízení na její místo (na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2009, č. j. 91 K 73/2007-333).
Na tomto základě soud prvního stupně dospěl k závěru, že úpadce uzavřel s původním věřitelem (společností B) dohody o převzetí plnění dle §534 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), avšak v průběhu řízení nebyla prokázána úhrada jediného konkrétního závazku, který by měl původní věřitel uhradit za pozdějšího úpadce. Soud tak „neměl za prokázané“ uzavření smluv o půjčkách, když především měl za to, že žalobce ani po poučení dle §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neprokázal, kdy a jaké finanční prostředky byly poskytnuty pozdějšímu úpadci, případně jaké částky na úhradu jakých závazků byly poskytnuty. Nepodařilo se mu tedy doložit fakticky jedinou konkrétní platbu a „skutková tvrzení, resp. výpovědi svědků, zůstala pouze v obecné rovině jakýchsi tvrzených plateb na jakési tvrzené účely“.
Soud prvního stupně dále uvedl, že „veškeré dokumenty týkající se postupování a uznávání částek vykazují takové nesrovnalosti“, že je nebylo možno přijmout „jako věrohodné důkazy o výši tvrzeného dluhu“.
Závěrem soud prvního stupně poznamenal, že „vzhledem k tomu, že nebyly zjištěny konkrétní platby ve prospěch úpadce, nebylo možno posoudit věc ani na základě jiného právního ustanovení, např. z hlediska bezdůvodného obohacení, když dokumenty obsahující event. uznání závazků byly tak rozporné, že k nim soud nepřihlédl“.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a jeho právní argumentaci měl za „v zásadě správnou“. Doplnil, že jednoznačně hlavním důvodem, pro který nemůže být žalobce v tomto sporu úspěšný, je to, že žalobcem předkládané a soudem prvního stupně provedené důkazy jsou nedostatečné pro závěr, že společnost B stačila jednak navýšit základní kapitál úpadce o 31 mil. Kč a vedle těchto nevratných investic ještě úpadci fakticky poskytnout půjčky nebo přistoupit k jeho závazkům ve výši přihlášené do konkursu.
Jestliže žalovaný od počátku řízení tvrdil, že původní věřitel pozdějšímu úpadci žádné půjčky neposkytl a nic za něj neplatil, bylo podle odvolacího soudu na žalobci, aby reálné plnění prokázal, když negativní skutečnosti se logicky dokázat nedají. Připustil, že je sice „teoreticky správně“, že důkazní břemeno o neexistenci uznaného dluhu je na žalovaném a že žalovaný v tomto sporu žádné konkrétní důkazy o svém negativním tvrzení nepředložil, nicméně to, že úpadcem uznaný dluh v době uznání neexistoval ve výši přihlášené do konkursu, lze logicky dovodit z toho, že žalobce nepředložil relevantní důkazy o faktickém poskytnutí půjček původním věřitelem pozdějšímu úpadci a reálnou existenci dluhu v době jeho uznání pozdějším úpadcem značně zpochybňuje i účastnická výpověď jednatele úpadce, bývalého jednatele úpadce a slyšeného svědka.
Odvolací soud uzavřel, že žalobcem předložené a navržené důkazy k prokázání existence sporné pohledávky z půjček nejsou dostatečně určité a věrohodné tak, aby mohly vést soud k závěru o důvodnosti žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z obsahu dovolání vyplývá, že uplatňuje dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Dovolatel především namítá, že odvolací soud v dané věci nesprávně vyložil §323 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), a §133 o. s. ř. V této souvislosti dovolatel poukazuje na skutková zjištění soudu prvního stupně o uznání závazků ze dne 10. května 2006 a na dohodu o vzájemném započtení ze dne 30. dubna 2007 obsahující dle dovolatele taktéž uznání závazku, přičemž zdůrazňuje, že soudy ani v jednom případě neshledaly tato uznání za neplatná. Zdůrazňuje, že v důsledku uplatnění vyvratitelné právní domněnky existence závazku v době uznání bylo na žalovaném, aby tuto domněnku vyvrátil. Pouhé pochybnosti o reálné existenci závazku v době jeho uznání podle dovolatele nedostačují k vyvrácení domněnky. Podle mínění dovolatele nelze předmětnou domněnku vyvrátit ani úvahou odvolacího soudu, že provedené důkazy nesvědčí pro závěr o tom, že společnost B „stačila“ současně navýšit základní kapitál a poskytnout finanční prostředky úpadci. Je totiž postavena na skutkových zjištěních, která nevyplývají z provedených důkazů (nejsou v napadeném rozsudku obsažena).
Na podporu své argumentace dovolatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, a to rozsudek ze dne 25. října 2000, sp. zn. 29 Cdo 2854/99, rozsudek ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2002, pod číslem 127, rozsudek ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2003, pod číslem 113, rozsudek ze dne 22. června 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003, uveřejněný v témže časopise číslo 8, ročníku 2004, pod číslem 154, a o rozsudek ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2005, pod číslem 1. Tato rozhodnutí jsou – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže – veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Žalovaný ve vyjádření označuje dovolání za nedůvodné. Má za to, že odvolací soud věc správně právně posoudil, když z výsledků dokazování před soudem prvního stupně vyplynulo, že žalobce neprokázal, že původní věřitel poskytl pozdějšímu úpadci podle smluv o půjčkách nějaké půjčky, samy smlouvy o půjčkách jsou neplatné pro neurčitost a žalobce neprokázal ani existenci platného uznání závazku pozdějším úpadcem.
Nejvyšší soud předesílá, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem) byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (§433 bod I. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (nejde o případ předvídaný §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným v posouzení dovolatelem předestřené otázky výkladu §323 obch. zák. a §133 o. s. ř., neboť právní posouzení věci odvolacím soudem je v tomto směru v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud se v hranicích právních otázek vymezených dovoláním zabýval dovolatelem uplatněným dovolacím důvodem dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud ve své konstantní rozhodovací praxi již opakovaně vyložil, že uznáním závazku (dluhu) dle §323 odst. 1 obch. zák. či §558 obč. zák. se zakládá vyvratitelná právní domněnka o existenci uznaného závazku v době uznání. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazního břemene z věřitele na dlužníka (zde na správce konkursní podstaty úpadce), na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v §133 o. s. ř., které určuje, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i velmi závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle ustanovení §133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2854/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 633/2000, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 341/2001, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 180/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/2003, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 453/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 4139/2009, nebo /nověji/ rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2015, sp. zn. 32 Cdo 1174/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 3902/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 1801/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2006, sp. zn. 33 Odo 133/2005).
Pro poměry dané věci se z takto ustaveného judikaturního rámce podává, že za situace, kdy dovolatel (žalobce) v řízení předložil několik uznání závazků, nemohl odvolací soud uzavřít, že důvodem pro zamítnutí žaloby je neprokázání existence sporné pohledávky, aniž by současně přijal a odůvodnil závěr, proč k uznáním závazku nepřihlédl (zejména k uznání ze dne 10. května 2006). Zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene dovolatelem by bylo možné pouze tehdy, kdyby neplatilo, že v důsledku uznání závazku byl důkazním břemenem ohledně neexistence závazku v době uznání zatížen žalovaný. Takovýto postup by byl na místě pouze, kdyby veškerá dovolatelem předložená uznání závazků byla shledána neplatnými, což se v daném případě z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu nepodává. Naopak, konstatoval-li odvolací soud, že je „sice teoreticky správně, že důkazní břemeno o neexistenci uznaného dluhu je na žalovaném“, vycházel podle všeho z toho, že uznání závazků (či alespoň některá z nich) jsou platná.
Žalovaný proto nemohl v řízení uspět pouze na základě tvrzení, že sporné pohledávky za úpadcem neexistují. Bylo totiž na něm, aby tvrdil a prokázal konkrétní skutečnosti o tom, že dané pohledávky nevznikly (např. z důvodu, že právní předchůdce žalobce úpadci neplnil či za něj neplnil), zanikly (např. tím, že úpadce pohledávku zaplatil) nebo byly převedeny na jiného.
Odvolací soud tedy pochybil v otázce posouzení důkazního břemene, resp. nevyvodil důsledky z toho, že v důsledku uznání závazků bylo důkazního břemeno o neexistenci předmětných pohledávek přeneseno na žalovaného. Nesprávně tak vyvozoval závěry z toho, že dovolatel nepředložil relevantní důkazy o faktickém poskytnutí půjček a že další dokazování (výslechy účastníků a svědka) „zpochybňuje“ existenci dluhu v době jeho uznání. Bylo naopak na žalovaném, aby prokázal, že závazek úpadce v uznaném rozsahu neexistuje (že nevznikl). Jak plyne ze shora citované judikatury, pouhá, třeba i velmi závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není správné, Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. a věc podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
V dalším řízení se bude odvolací soud zabývat žalobcem tvrzenými uznáními závazků, přičemž kromě výše uvedeného neopomene judikaturu Nejvyššího soudu k určitosti uznání závazku (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007, sp. zn. 33 Odo 493/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3664/2011, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2013, pod číslem 44) a u dohody o vzájemném započtení pohledávek ze dne 30. dubna 2007 pak závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2009, sp. zn. 23 Cdo 3549/2007, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2010, pod číslem 42. Dospěje-li k závěru o platném uznání závazku, nepomine přesun důkazního břemene na žalovaného ohledně vyvrácení domněnky existence závazků v jejich uznaném rozsahu a současně, bude-li toho třeba, neopomene žalovaného poučit v souladu s §118a odst. 3 o. s. ř. (k tomu srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 3212/2013).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. února 2016
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu