ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.2317.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 2317/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Ing. M. Č. , zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Fabianem, advokátem, se sídlem Brně, Marešova 304/12, PSČ 602 00, proti žalovanému Ing. Václavu Svobodovi , jako správci konkursní podstaty úpadce J. D., zastoupenému JUDr. PhDr. Jaromírem Saxlem, advokátem, se sídlem v Brně, Údolní 567/33, PSČ 602 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 271/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2014, č. j. 15 Cmo 2/2014-300, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 31. října 2013, č. j. 13 Cm 271/2008-271, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „konkursní soud“) určil, že žalobce (Ing. M. Č.) má za úpadcem J. D. (dále též jen „úpadce“) pohledávku ze směnky ve výši 8 460 200 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Šlo v pořadí o třetí rozhodnutí konkursního soudu. První rozhodnutí – rozsudek ze dne 24. března 2009, č. j. 13 Cm 271/2008-77, kterým konkursní soud žalobu na určení pravosti pohledávky zamítl, zrušil Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 8. března 2010, č. j. 15 Cmo 182/2009-92. V tomto rozhodnutí odvolací soud zavázal konkursní soud právním názorem, podle něhož je uplatňovaná pohledávka pohledávkou ze směnky.
Druhé rozhodnutí – rozsudek ze dne 11. listopadu 2010, č. j. 13 Cm 271/2008-115, kterým konkursní soud žalobě naopak vyhověl, odvolací soud zrušil usnesením ze dne 16. dubna 2012, č. j. 13 Cmo 43/2011-137.
Konkursní soud vyšel z toho, že:
1/ Podle smlouvy o půjčce ze dne 25. března 1999 měl žalobce poskytnout pozdějšímu úpadci částku 1 200 000 Kč. Poskytnutí peněz bylo doloženo potvrzením ze dne 2. dubna 1999. Půjčka měla být zajištěna směnkou vlastní vystavenou na částku 2 000 000 Kč. Třemi dodatky z 25. září 1999, 12. května 2000 a 12. května 2001 došlo ke změně zajištění, kdy výše směnečné sumy byla změněna na částku 7 000 000 Kč.
2/ Podle smlouvy o půjčce ze dne 12. května 1999 měl žalobce poskytnout pozdějšímu úpadci částku 1 700 000 Kč. Poskytnutí peněz bylo doloženo potvrzením ze dne 20. května 1999. Půjčka měla být zajištěna směnkou vlastní vystavenou na částku 3 400 000 Kč. Dodatkem došlo ke změně zajištění, kdy výše směnečné sumy byla změněna na částku 7 000 000 Kč.
3/ Podle smlouvy o půjčce ze dne 15. listopadu 1999 měl žalobce poskytnout pozdějšímu úpadci částku 300 000 Kč.
4/ Podle smlouvy o půjčce ze dne 12. května 2000 měl žalobce poskytnout pozdějšímu úpadci částku 1 100 000 Kč. Půjčka měla být na základě dodatku ze dne 12. května 2001 zajištěna směnkou na částku 7 000 000 Kč.
5/ V průběhu let 1999 až 2001 přenechal žalobce pozdějšímu úpadci částku celkem 7 000 000 Kč.
6/ Dne 12. května 2001 vystavil pozdější úpadce směnku vlastní na částku 7 000 000 Kč, splatnou 12. května 2003, na řad žalobce, bez protestu, avalovanou společností VÝSTAVNÍ A PRODEJNÍ CENTRUM BRNO, s. r. o.
7/ Dne 8. září 2005 podepsal pozdější úpadce zápis, z něhož mimo jiné plyne způsob, jakým chce vypořádat svůj závazek vůči žalobci ve výši 7 000 000 Kč.
8/ Dne 2. listopadu 2005 žalobce uplatnil práva ze shora označené směnky u soudu. Řízení bylo vedeno u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Sm 328/2005.
9/ Usnesením ze dne 3. listopadu 2006, č. j. 11 K 26/2006-27, prohlásil konkursní soud konkurs na majetek úpadce.
10/ Podáním ze dne 30. listopadu 2006 přihlásil žalobce do konkursního řízení mimo jiné pohledávku ve výši 8 460 200 Kč, a to částku 7 000 000 Kč jako jistinu, částku 1 460 200 Kč jako 6% úrok p. a. od 12. května 2003 do 3. listopadu 2006. K právnímu důvodu uplatněné pohledávky uvedl, že „na základě smlouvy o půjčce půjčil věřitel úpadci 12. května 2001 finanční částku 7 000 000 Kč, kterou zajistil směnkou vlastní se splatností 12. května 2003“. Dále v přihlášce uvedl, že „ve věci byla dne 2. listopadu 2005 podána směnečná žaloba, na jejímž základě bylo zahájeno u Krajského soudu v Brně nalézací řízení vedené pod č. j. 42 Sm 328/2005“.
11/ Žalovaný takto uplatněnou pohledávku žalobce při přezkumném jednání konaném dne 2. ledna 2008 popřel.
Na tomto základě konkursní soud uzavřel – jsa vázán rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 24. března 2009 – že přihlášená pohledávka je pohledávkou ze směnky. Žalobce prokázal poskytnutí peněz a pohledávka není promlčená, neboť splatnost pohledávky nastala 12. května 2003 a pohledávka byla dne 2. listopadu 2005 uplatněna u soudu.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek konkursního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry konkursního soudu. Zdůraznil, že důkazy navržené a předložené žalovaným k závěru o neexistenci kauzy směnky nepostačují. Přitom důkazní břemeno ohledně neexistence kauzy směnky leží výlučně na tom, kdo takové relativní námitky vznáší a neexistenci kauzy tvrdí. Z provedených důkazů pak nelze dovodit neexistenci kauzy směnky, která byla právním důvodem přihlášené směnečné pohledávky, naopak provedené důkazy kauzu směnky prokazují.
Výtku žalovaného, že jej konkursní soud nepoučil podle §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), o tom, že důkazy jím označené nestačí k prokázání jeho kauzálních námitek, nepovažoval odvolací soud za důvodnou. Vzhledem k tomu, že účastníci byli opakovaně poučováni podle §119a o. s. ř., „žalovaný žádné další návrhy na dokazování neuvedl a neoznačil, neučinil tak ani v písemném odvolání ani při odvolacím jednání“, byl odvolací soud přesvědčen o tom, že žalovaný žádné další důkazy k dispozici nemá, proto nedostatek poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. postrádá opodstatnění a nemůže být vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a byla důvodem pro zrušení rozhodnutí konkursního soudu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, a to výslovně proti oběma výrokům, podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné, když míní, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel předně vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí nesplňuje náležitosti rozhodnutí stanovené §157 odst. 2 o. s. ř. a že se odvolací soud nevypořádal s námitkami dovolatele vznesenými proti pohledávce uplatněné v tomto řízení žalobcem, zejména s námitkami nedostatku „kauzy směnky, podpisu směnky z ochoty a dalšími námitkami“. Rovněž vytýká oběma soudům zpochybňování zcela věrohodné výpovědi svědkyně MUDr. A. Č.
V rovině ohlášeného dovolacího důvodu (nesprávného právního posouzení věci), pak především namítá, že pohledávka žalobce byla chybně považována za pohledávku ze směnky, přestože do konkursu přihlásil pohledávku ze smlouvy o půjčce. Přitom zdůraznil, že podle §23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), se žalobce v tomto soudním řízení může „dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku může uplatnit jen do výše v nich uvedené“.
Kromě toho podle dovolatele nebyla prokázána existence sporné pohledávky, naopak tato byla důvodně zpochybněna (výpověďmi svědků a tím, že předložené smlouvy o půjčce nedosahují v součtu částky 7 000 000 Kč), „a tím byla a contrario prokázána neexistence tvrzené uplatňované pohledávky“. Poukazuje dále na to, že smlouva o půjčce je reálným kontraktem, který nevzniká pouhým uzavřením smlouvy, ale až odevzdáním předmětu půjčky. Důkazní břemeno u pohledávky z půjčky (o tom, že smlouva o půjčce byla uzavřena) nese věřitel.
Smlouvu o půjčce považuje dovolatel za absolutně neplatnou, neboť písemně uzavřená dohoda (tedy dříve uzavřené smlouvy o půjčce) může být změněna pouze písemně. Smlouva o půjčce na částku 7 000 000 Kč však byla toliko ústní.
Všechny smlouvy o půjčce jsou podle dovolatele navíc absolutně neplatné podle §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), pro nedostatek svobodné, vážné, určité a srozumitelně projevené vůle účastníků, když písemné právní úkony byly oběma stranami vědomě simulované a své závazky žalobce jako věřitel neplnil nebo neplnil ve sjednaném rozsahu. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem a okolnostem má dovolatel za to, že žalobce při nabývání směnky jednal vědomě na škodu úpadce jako dlužníka ve smyslu čl. I. §17 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „ZSŠ“).
V neposlední řadě dovolatel namítá, že žalobce nemohl v konkursu uplatnit pohledávku ze směnky, neboť tato pohledávka byla uplatněna v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Sm 328/2005 a dovolatel v souladu s §14 odst. 1 písm. c/ ZKV žalobce vyzval, aby podal návrh na pokračování v přerušeném řízení. Podle dovolatele tak žalobce mohl do konkursního řízení přihlásit jen pohledávku z jiného právního důvodu, např. ze smlouvy o půjčce.
Konkursní soud i soud odvolací konečně podle dovolatele pochybily, když mu neposkytly poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. k prokázání tvrzení, že směnka nemá kauzu „a dalších tvrzení“. Poukazuje na to, že pokud (jak tvrdí odvolací soud) žádné další návrhy na doplnění dokazování neuvedl a neoznačil, pak to neznamená, že žádné další návrhy neměl, ale že byl přesvědčen o unesení svého důkazního břemene. Tvrdí, že rozhodnutí mají být předvídatelná, zatímco dovolatel byl rozhodnutími obou soudů překvapen. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 20 Odo 818/2006 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 818/2006), od něhož se soudy obou stupňů dle dovolatele odchýlily.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ze dne 26. května 2014 s napadeným rozhodnutím ztotožnil.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., když konkursní soud byl vázán právním názorem odvolacího soudu uvedeným v předchozím kasačním rozhodnutí ze dne 8. března 2010, že pohledávka uplatněná žalobcem je pohledávkou ze směnky, přičemž tento závěr je v dovolání zpochybněn.
Ačkoliv dovolatel uvádí, že napadá oba výroky rozhodnutí odvolacího soudu, ve skutečnosti (posouzeno podle obsahu dovolání) jeho dovolací námitky směrují pouze proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), se ze spisu nepodávají.
V této souvislosti nelze přehlédnout dovolatelovo tvrzení, že je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí „nesprávné právní posouzení uplatněné pohledávky v řízení o určení pohledávky“, neboť vyzval žalobce podle §14 odst. 1 písm. c/ ZKV, aby podal návrh na pokračování přerušeného řízení a v rámci tohoto řízení uplatnil popřenou pohledávku; žalobce tak „do konkursu mohl přihlásit pohledávky na základě jiného právního důvodu, např. ze smlouvy o půjčce“.
Přestože není zcela zřejmé, co dovolatel z takto formulované námitky dovozuje (v čem spatřuje nesprávnost procesního postupu či právního posouzení věci odvolacím soudem), Nejvyšší soud v tomto směru podotýká, že podle §14 odst. 1 písm. c/ věty za středníkem ZKV lze v řízeních (jejichž účastníkem byl úpadce a jež byly přerušeny konkursem) pokračovat na návrh správce, popřípadě ostatních účastníků řízení, avšak pouze tehdy, nejde-li o řízení o pohledávkách, které je třeba přihlásit v konkursu (§20 ZKV). Přitom pohledávka ze směnky je typickou pohledávkou, která, má-li být v konkursním řízení uspokojena, přihlášena být musí. Skutečnost, že věřitel ještě před prohlášením konkursu uplatnil vůči pozdějšímu úpadci pohledávku v nalézacím řízení, mu nijak nebrání v tom, aby si stejnou pohledávku přihlásil do konkursu. S možností přihlásit do konkursního řízení i pohledávku, o níž se vede soudní řízení, zákon naopak výslovně počítá (srov. dikci §20 odst. 1 věty první ZKV).
K uvedenému zbývá pro úplnost dodat - pro případ, že snad dovolatel mínil, že žalobce měl postupovat tak, že podá návrh na pokračování v přerušeném řízení [čemuž by mohl nasvědčovat obsah výzvy žalovaného k uplatnění popřené pohledávky u soudu ze dne 16. ledna 2008 (č. l. 3)] - že §24 odst. 4 ZKV, který tento postup upravoval, byl s účinností k 4. dubnu 2003 zrušen nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 11. března 2003, uveřejněným pod č. 101/2003 Sb. Tedy ještě před zahájením konkursního řízení, z něhož vzešel tento incidenční spor.
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda napadené rozhodnutí netrpí dovolatelem vytýkanými vadami (dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolatel vytýká konkursnímu soudu i odvolacímu soudu, že jej nepoučily podle §118a odst. 3 o. s. ř., aby doplnil důkazy k prokázání svých tvrzení.
Podle §118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
Podle §118b o. s. ř. ve sporech vyvolaných konkursem a vyrovnáním mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději do skončení prvního jednání, které se v nich konalo; k později uvedeným skutečnostem a důkazům se nepřihlíží. To neplatí, jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly (vznikly) po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést (odstavec 1). O povinnostech podle odstavce 1 a o následcích nesplnění těchto povinností musí být účastníci poučeni v předvolání k prvnímu jednání ve věci (odstavec 2).
Není pochyb o tom, že předmětný spor (o určení pravosti pohledávky) je sporem vyvolaným konkursem (srov. shodně i stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. června 2007, Opjn 8/2006, uveřejněné pod číslem 74/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podléhajícím režimu zákonné koncentrace řízení ve smyslu §118b o. s. ř.
O zákonné koncentraci byli účastníci poučeni, a to v předvolání k jednání konanému 27. ledna 2009 (dále jen „první jednání“), na začátku prvního jednání a na konci prvního jednání (viz protokol z prvního jednání).
Jak se přitom podává ze spisu, do skončení prvního jednání uplatnili účastníci v řízení následující tvrzení:
Žalobce tvrdil:
A/ v přihlášce pohledávky, že:
1/ Na základě smlouvy o půjčce půjčil věřitel (žalobce) pozdějšímu úpadci 12. května 2001 finanční částku 7 000 000 Kč, kterou zajistil směnkou vlastní se splatností 12. května 2003.
2/ Ve věci byla podána „směnečná žaloba“, která je vedena u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Sm 328/2005.
3/ Výše jeho pohledávky je 7 000 000 Kč, příslušenství tvoří úrok 6 % p. a. z uvedené částky za dobu od 12. května 2003 do 3. listopadu 2006, tj. 1 460 200 Kč a směnečná odměna ve výši 23 100 Kč. Do konkursu pak přihlašuje pohledávku ve výši 8 460 200 Kč.
B/ v žalobě, že:
4/ Existuje ještě jedna pohledávka ve výši 2 700 000 Kč, taktéž zajištěná směnkou. V této pohledávce však není zahrnuta pohledávka ve výši 7 000 000 Kč, která se skládá ze souboru několika různých půjček a je zajištěna směnkou vystavenou na částku 7 000 000 Kč.
C/ při prvním jednání, že:
5/ Půjčka 7 000 000 Kč se skládala z více různých půjček, které proběhly v letech 1999 až 2001. Jednou z nich byla půjčka částky 1 700 000 Kč.
6/ Vedle půjčky 7 000 000 Kč a 2 700 000 Kč (obou uplatněných v konkursním řízení) si úpadce od žalobce půjčil ještě částku 150 000 Kč a 950 000 Kč.
Žalovaný založil svou procesní obranu na těchto argumentech:
A/ ve výzvě k podání žaloby na určení pravosti pohledávky:
1/ Popřená pohledávka je zajišťovacím instrumentem zjištěné pohledávky věřitele (žalobce) a jako taková v sobě zahrnuje i samotnou pohledávku zjištěnou.
B/ ve vyjádření k žalobě
2/ Žalobce neprokázal existenci pohledávky ze smlouvy o půjčce.
3/ Směnka zajišťuje pohledávku ve výši 1 700 000 Kč ze smlouvy o půjčce ze dne 12. května 1999, nikoliv pohledávku ve výši 7 000 000 Kč ze smlouvy o půjčce ze dne 12. května 2001.
Při prvním jednání žalovaný svá skutková tvrzení nedoplnil, ani nenavrhl nové důkazy k prokázání svých předchozích tvrzení, přestože byl poučen podle §118b a 119a o. s. ř.
Řízení bylo koncentrováno ke konci prvního jednání.
Po vydání rozhodnutí, kterým konkursní soud zamítl žalobu na určení pravosti pohledávky, odvolací soud k odvolání žalobce rozhodnutí konkursního soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu z důvodu nesprávného právního posouzení uplatněného nároku. Zároveň uložil konkursnímu soudu povinnost, aby vyzval účastníky sporu podle §118a odst. 2 o. s. ř. k doplnění rozhodných skutečností.
Při novém jednání (které již bylo koncentrováno) byly obě strany poučeny podle §118a odst. 2 o. s. ř., že uvedený nárok bude posuzován jako nárok ze směnky a žalobce byl vyzván, aby doplnil rozhodná skutková tvrzení a důkazy k prokázání pohledávky ze směnky.
Poučení žalovaného nebylo třeba, neboť pokud žalobcovým rozhodným tvrzením (do skončení prvního jednání, kterým bylo řízení koncentrováno), o nějž opíral svůj nárok, bylo uplatnění pohledávky plynoucí ze směnky, bylo jeho povinností tvrdit a prokázat existenci této směnky. Naopak žalovaného rozhodným tvrzením (do konce prvního jednání) bylo, že pohledávka zajištěná směnkou neexistuje, tedy kauzální námitka neexistence zajištěného dluhu (aniž tuto námitku blíže specifikoval). Soud však provedeným dokazováním (zejména výslechem žalobce) zjistil, že pohledávka ze smlouvy o půjčce, kterou směnka zajišťovala, skutečně existuje.
Důkazním břemenem se přitom rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestli zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny, neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka, ani o tom, že by bylo nepravdivé. O důkazní povinnosti a o důkazním břemenu je soud povinen účastníky poučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 515/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1238/2006).
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1199/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 4249/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 3670/2013) vyplývá, že poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci v řízení tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili také vhodné důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žalobě bylo vyhověno (jako v projednávaném případě) nikoli proto, že by žalovaný (jehož tížilo břemeno důkazní ohledně námitky neexistence kauzy směnky) neunesl důkazní břemeno nebo břemeno tvrzení, ale na základě zjištěného skutkového stavu (umožňujícího posoudit nedůvodnost dovolatelem namítané neexistence zajišťované pohledávky ze smlouvy o půjčce), nebyl zde ani důvod pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř.
Směnečné námitky spočívající v nedostatku skutečné vůle, podpisu směnky z ochoty, nedostatku vydání směnky, nepředložení směnky k placení a zaplacení směnky uplatnil žalovaný teprve v odvolání (proti rozhodnutí konkursního soudu ze dne 11. listopadu 2010), tedy poté co nastala koncentrace řízení. Navíc tyto námitky uplatnil, aniž by k nim uvedl jakákoliv konkrétní skutková tvrzení.
K těmto námitkám tak konkursní soud nemohl přihlédnout.
Účinky zákonné koncentrace řízení podle §118b o. s. ř. totiž nebyly v důsledku zrušení druhého rozhodnutí konkursního soudu nikterak dotčeny (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, uveřejněný pod číslem 27/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vytýká-li dovolatel napadenému rozhodnutí (jakož i rozhodnutí konkursního soudu) nepřezkoumatelnost, pak Nejvyšší soud shledal, že obě rozhodnutí vyhovují požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku, jež vyplývají z §157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění rozhodnutí lze seznat, jakými úvahami se soudy řídily při posuzování existence žalobou uplatněné pohledávky a z jakých důvodů měly žalobu za důvodnou.
K tomu lze doplnit, že v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2013“), Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
Dovoláním napadené rozhodnutí (potažmo rozhodnutí konkursního soudu) pak zjevně není nepřezkoumatelné ani v intencích výše citovaných závěrů formulovaných v R 100/2013.
K dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §20 odst. 2 věty druhé ZKV v přihlášce je třeba zvlášť uvést důvod a výši každé přihlášené pohledávky.
Podle §23 odst. 2 ZKV konkursní věřitelé nevykonatelných pohledávek, které zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo pořadí, mohou se domáhat určení svého práva; žalobu musí podat u soudu, který prohlásil konkurs, proti popírajícím konkursním věřitelům i správci; smějí se v ní dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku mohou uplatnit jen do výše v nich uvedené. O pořadí pohledávky rozhoduje vždy soud.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle §40 obč. zák. nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný (odstavec 1). Písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně (odstavec 2).
Podle §657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
Podle čl. I. §17 ZSŠ kdo je žalován ze směnky, nemůže činit majiteli námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo k dřívějším majitelům, ledaže majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka.
Tvrdí-li dovolatel, že přihlášená pohledávka nebyla pohledávkou ze směnky, ale pohledávkou ze smlouvy o půjčce, pak napadá právní posouzení uplatněného nároku.
Žalobce ve své přihlášce pohledávky uvedl, že výše pohledávky je celkem 7 000 000 Kč a příslušenství 6 % úrok p. a. z uvedené částky od 12. května 2003 do 3. listopadu 2006, tj. 1 460 200 Kč a směnečná odměna 23 100 Kč.
K důvodu vzniku přihlášené pohledávky uvedl, že „na základě smlouvy o půjčce půjčil věřitel úpadci 12. května 2001 finanční částku 7 000 000 Kč, kterou zajistil směnkou vlastní“. Dále tvrdil, že má nárok na úhradu směnečného příslušenství a že byla ve věci podána u Krajského soudu v Brně směnečná žaloba.
Z uvedených tvrzených skutečností, z toho, že žalobce uvádí o přihlášené pohledávce, že příslušenství tvoří i směnečná odměna (byť tuto neuplatňuje), že směnka byla vystavena k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce, že má nárok na úhradu směnečného příslušenství, i z toho, že „ve věci“ byla podána směnečná žaloba, nelze mít žádných pochyb o tom, že žalobce v posuzované věci uplatňoval v konkursním řízení pohledávku ze směnky. Ostatně i z listiny sepsané dovolatelem, kterou vyrozuměl žalobce o popření jeho přihlášené pohledávky a vyzval jej, aby podal žalobu na určení pohledávky, plyne, že dovolatel považoval přihlášenou pohledávku za pohledávku ze směnky (viz větu uvedenou v této listině „Popřená pohledávka je zajišťovacím instrumentem zjištěné pohledávky věřitele a jako taková v sobě zahrnuje i samotnou pohledávku zjištěnou.“).
Nejvyšší soud tak nemá pochyb, že žalobce si do konkursního řízení přihlásil směnečnou pohledávku a dovolatelův odkaz na ustanovení §23 odst. 2 ZKV není případný.
S ohledem na to, že v tomto případě nejde o pohledávku ze smlouvy o půjčce, ale pohledávku ze směnky, pak nemůže být úspěšná ani další dovolatelova námitka ohledně povinnosti věřitele (žalobce) nést důkazní břemeno ohledně smlouvy o půjčce.
Nejvyšší soud formuloval již v rozsudku ze dne 27. března 2001, sp. zn. 32 Cdo 1338/2000 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2001, pod číslem 97) právní názor, podle kterého směnka představuje abstraktní a nesporný závazek a její majitel nemusí při jejím předložení k placení ani při případném vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že je majitelem platné směnky. Platná směnka je sama o sobě dostatečným důvodem pro vznik nároku na částku v ní uvedenou. Jestliže dlužník ze směnky popírá existenci závazku ze směnky plynoucího, nese v tom směru důkazní břemeno (k tomu srov. rozsudek ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84, jakož i rozsudek ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007 a důvody usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na dovolateli jako na žalovaném tak leželo důkazní břemeno týkající se neexistence (směnkou zajištěné) pohledávky ze smlouvy o půjčce.
Považuje-li dovolatel smlouvu o půjčce za absolutně neplatnou (a tím i neexistující kauzální vztah směnkou zajištěný), neboť písemnou smlouvu je možné změnit pouze písemně (odkazuje na §40 odst. 2 občanského zákoníku), pak opomíjí skutkové závěry soudů nižších stupňů, že předmětná směnka nezajišťovala toliko jednu pohledávku ze smlouvy o půjčce, ale několik různých pohledávek z více smluv o půjčce. Aplikace §40 odst. 2 občanského zákoníku tak nebyla nutná, neboť nedošlo ke změně písemně uzavřených (předchozích) smluv o půjčce, ale o uzavření nové smlouvy o půjčce, na níž reagoval úpadce vystavením nové směnky zajišťující dluh z předchozích smluv o půjčce i z nové smlouvy o půjčce. Samotná smlouva o půjčce přitom stanovenu písemnou formu ze zákona nemá (srov. §40 odst. 1, §657 a §658 obč. zák.).
Tvrdí-li dovolatel, že žalobce při nabývání směnky jednal vědomě na škodu úpadce (odkazuje na ustanovení čl. I. §17 ZSŠ), pak není patrné, co touto námitkou sleduje. Uvedené ustanovení omezuje použitelnost některých (tzv. relativních) směnečných námitek vůči některým subjektům, ledaže majitel směnky jednal při jejím nabývání vědomě na škodu dlužníka. Dovolatel však uvedeným ustanovením omezen nebyl (ani nemohl, neboť uvedené omezení se nevztahuje na vztah mezi výstavcem a remitentem), když kauzálními námitkami, které dovolatel vznesl před zákonnou koncentrací řízení podle §118b o. s. ř. (námitkou neexistence zajišťovaného dluhu) se soudy nižších stupňů zabývaly.
Pokud dovolatel uplatňuje obranu spočívající v tom, že smlouvy o půjčce jsou absolutně neplatné pro rozpor s §37 obč. zák. pro nedostatek svobodné, vážné, určité a srozumitelně projevené vůle účastníků, neboť „byly oběma stranami vědomě simulované a ujednané závazky nebyly žalobcem jako věřitelem reálně plněny“, o čemž mají svědčit výpovědi svědků, zakládá své tvrzení na skutkových okolnostech, které uplatnil opět až po zákonné koncentraci řízení, a jimiž se soudy nižších stupňů neměly a nemohly zabývat. Soudy jsou totiž povinny zkoumat důvody absolutní neplatnosti z úřední povinnosti jen tehdy, jsou-li z takového úkonu bez dalšího patrny (např. jde-li o právní úkon neurčitý nebo nesrozumitelný). Jinak je zkoumá (může zkoumat) jen na základě konkrétních (skutkových) tvrzení (v tomto směru srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1993/2010).
Uplatňováním uvedených námitek, a dále tvrzením, že nebyla prokázána existence sporné pohledávky žalobce a tím byla a contrario prokázána neexistence tvrzené uplatňované pohledávky i neexistence kauzy směnky, navíc podává vlastní verzi skutkového stavu (odlišnou od zjištění soudů obou stupňů) o tom, zda došlo k poskytnutí peněžitých částek a uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (spočívající v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se však nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněného pod číslem 27/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Samotné hodnocení důkazů nelze dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. napadnout, když na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) - jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.
Hodnocení důkazů soudem je založeno na zásadě volného hodnocení důkazů; ustanovení §132 o. s. ř. soudu předepisuje, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a aby přitom pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a hodnota pravdivosti. Východiskem pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti je posouzení věrohodnosti určité zprávy získané provedením konkrétního důkazu, pro něž je významné posouzení věrohodnosti samotného důkazního prostředku (§125 o. s. ř.); věrohodnost použitého důkazního prostředku soud hodnotí jednak izolovaně (z hlediska druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona důkaz provádí), jednak ve srovnání se zprávami získanými provedením ostatních důkazů (z ostatních důkazních prostředků) [k tomu shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněný v časopise soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 175].
V poměrech projednávané věci žádný z výše uvedených důvodů, pro které by bylo možné usuzovat, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, dán není, a závěr odvolacího soudu, podle něhož existuje pohledávka ze směnky i pohledávka ze smlouvy o půjčce, odpovídá tomu, co mělo být zjištěno postupem podle ustanovení §132 o. s. ř.
Konečně, pokud dovolatel tvrdí, že soudy neuvěřily zcela věrohodné výpovědi svědkyně MUDr. A. Č. (považovaly její výpověď za nevěrohodnou), pak vytýká soudům nižších stupňů nesprávnost hodnocení důkazu (které není způsobilým dovolacím důvodem). Nadto nelze přehlédnout, že soudy obou stupňů ve skutečnosti nehodnotily výpověď MUDr. A. Č. (bývalé manželky žalobce) jako nevěrohodnou, ale jen z ní neučinily zjištění, že by jmenovaná měla reálnou představu o majetku žalobce a výši půjčených částek (neboť v době jejich poskytnutí pozdějšímu úpadci již nebyla s žalobcem v bližším vztahu). Z výpovědi tak nevyplynul jakýkoliv závěr o konkrétních částkách či výši finančních prostředků, které měl žalobce k dispozici pro účely poskytování půjček.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí je věcně správné, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl jako nedůvodné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s §25a odst. 1 ZKV, tedy tím, že ve sporu o pravost, výši nebo pořadí popřených pohledávek nemá žádný z účastníků proti správci konkursní podstaty právo na náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2016
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu