ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.3942.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 3942/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobců a) D. F., zastoupené Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Na bělidle 830/2, PSČ 150 00, a b) P. B., zastoupeného zákonnou zástupkyní J. F., zastoupeného Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Na bělidle 830/2, PSČ 150 00, proti žalovanému D. Š., zastoupenému Mgr. Renatou Hovorkovou, advokátkou, se sídlem v Kamenici, Slámová 670, PSČ 251 68, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 23 Cm 133/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2014, č. j. 6 Cmo 494/2013-272, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2014, č. j. 6 Cmo 494/2013-272, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2013, č. j. 23 Cm 133/2005-224, ve znění usnesení ze dne 5. června 2013, č. j. 23 Cm 133/2005-228, s výjimkou výroků o částečném zastavení řízení a částečném zrušení směnečného platebního rozkazu, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. června 2013, č. j. 23 Cm 133/2005-224, ve znění usnesení ze dne 5. června 2013, č. j. 23 Cm 133/2005-228, zastavil řízení ohledně „návrhu žalobců“ na zaplacení částky 118 520,73 Kč s 6% úrokem od 1. června 2002 do zaplacení a směnečné odměny 395,07 Kč (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů ohledně té části řízení, které bylo výrokem I. zastaveno (výrok II.), zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 30. září 2005, č. j. 23 Sm 253/2004-14, „v rozsahu, v němž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům směnečný peníz ve výši 118 520,73 Kč s 6% úrokem od 1. června 2002 do zaplacení, směnečnou odměnu 395,07 Kč a náhrada nákladů řízení“ a ponechal tento směnečný platební rozkaz v platnosti ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům směnečný peníz ve výši 631.479,27 Kč s 6% úrokem od 1. června 2002 do zaplacení a směnečnou odměnu 2.104,93 Kč (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a o povinnosti uhradit náklady řízení státu (výroky IV. a V.). Učinil tak poté, kdy usnesením ze dne 18. července 2012, č. j. 23 Cm 133/2005-170, s odkazem na ustanovení §107 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) rozhodl, že v řízení bude pokračováno (vzhledem k úmrtí původního žalobce Z. B.) na straně žalobce s P. B. a D. F.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. května 2014, č. j. 6 Cmo 494/2013-272, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, tj. v bodu III. výroku v části, v níž byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti, a v bodech IV. a V. výroku potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Šlo v pořadí o druhá rozhodnutí soudů nižších stupňů, když předchozí rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. prosince 2008, č. j. 23 Cm 133/2005-87 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2010, č. j. 6 Cmo 325/2009-129, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. srpna 2011, č. j. 29 Cdo 4674/2010-156, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přitom vyslovil pro soudy nižších stupňů závazný právní názor, podle něhož popře-li žalovaný ve sporu o zaplacení vlastní směnky (jako soukromé listiny) pravost svého podpisu na směnce, leží důkazní břemeno ohledně pravosti takového podpisu na žalobci, který směnku k důkazu předložil a který ze skutečností v ní uvedených dovozuje žalobou uplatněný nárok.
Odvolací soud − odkazuje na zjištěný skutkový stav a vycházeje z ustanovení §175 odst. 1 a §159a odst. 4 o. s. ř. a z ustanovení čl. I. §75 a násl. zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – dospěl k závěrům, podle nichž:
1) Podpis výstavce na směnce (R. Š., právního předchůdce žalovaného), o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem (dále jen „směnka“), je jeho pravým podpisem.
2) Směnka má náležitosti stanovené směnečným zákonem a tyto náležitosti jsou kryty „potřebným“ podpisem směnečně zavázané osoby. Výstavce směnky je přímým směnečným dlužníkem, vůči němuž je bez významu i případné zmeškání lhůty k předložení směnky (k placení).
3) Směnečný zákon nebrání tomu, aby směnka byla „učiněna splatnou“ u remitenta; potud neobstojí námitka žalovaného, podle níž směnka obsahuje (nepřípustně) více platebních míst.
4) Nebylo povinností původního žalobce (Z. B.), aby v žalobě tvrdil „další skutečnosti související s emisí směnky, jako např. ohledně funkce dané směnky“, když bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že směnečný nárok nebo nárok směnkou zajištěný zanikl.
5) Osamocené tvrzení žalovaného „o údajném zániku jiného tvrzeného zajišťovacího instrumentu“ (zajišťovacího převodu práva) odlišného od směnky bez dalšího neumožňuje učinit závěr, že žalovaným uváděná kauza směnky (tvrzená půjčka) nevznikla nebo zanikla.
6) V právní věci dědictví po výstavci směnky (R. Š., zemřelém dne 27. září 2002 bez zanechání závěti) rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 18. ledna 2012, č. j. 26 D 399/2007-487, které téhož dne nabylo právní moci (dále jen „usnesení“). Usnesením soud určil obvyklou cenu majetku zůstavitele k datu smrti částkou 5.122.282,- Kč a výši dluhů částkou 5.955.571,59 Kč; potvrdil, že celé dědictví nabyl žalovaný. V důvodech usnesení dále uvedl, že v (jediným dědicem D. Š. uznaných) pasivech dědictví je zahrnuta i pohledávka ze směnky.
Správným (odvolací soud) shledal rozhodnutí soudu prvního stupně v tom směru, že po odečtení přednostních pohledávek ve výši 682.456,- Kč (podle ustanovení §175v odst. 2 a 3 o. s. ř.) aktiva dědictví představují částku 4.439.826,- Kč a pasiva částku 5.273.125,59 Kč, a to včetně určení koeficientu 0,841972360457282, kterým „bylo třeba redukovat všechny zbývající neuhrazené pohledávky k jejich poměrnému uspokojení“.
Usnesení (o dědictví) je závazné pro každého ve výrocích „týkajících se dědického práva určujícího osobu dědice“; v ostatních výrocích, např. určujících aktiva a pasiva dědictví a „cenu dědictví“ je závazné „pro účastníka dědického řízení a v tomto rozsahu také pro všechny soudy a orgány veřejné správy“. Jakkoli je zřejmé, že vázanost ostatních výroků „dědického rozhodnutí“ se nevztahuje na případného zůstavitelova věřitele, jenž nebyl účastníkem dědického řízení (tento věřitel může tvrdit vyšší rozsah majetku dědictví nabytého dědicem a tedy i vyšší rozsah odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele), v projednávané věci žalobce (jeho právní nástupci) rozhodnutí o dědictví nezpochybňují. Proto soudu prvního stupně nelze nic vytknout, jestliže z usnesení vycházel a určil „správně výši závazku žalovaného v závislosti na rozsahu ceny žalovaným nabytého dědictví“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., maje za to, že odvolací soud se při řešení otázek (ne)pravosti podpisu výstavce směnky, (ne)platnosti směnky (z hlediska „plurality místa placení“) a rozsahu odpovědnosti dědice (žalovaného) za dluhy zůstavitele odchýlil od (v dovolání konkretizované) judikatury Nejvyššího soudu a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel akcentuje, že:
a) Pravděpodobnostní závěr o pravosti podpisu výstavce směnky nevylučuje možnost, že sporný podpis je padělkem, přičemž bez provedení dalších důkazů, nelze dospět k závěru, že žalobce unesl důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu výstavce směnky.
b) Místo placení musí být na směnce uvedeno, respektive musí ze směnky vyplývat určitě a nesmí být v rozporu s domicilem či jiným určením místa placení. Na směnce je uvedena adresa výstavcova bydliště, což je podpůrně podle zákona místo placení. Zároveň je uvedeno, že má výstavce zaplatit u remitenta s adresou P. Místo placení je tak uvedeno neurčitě a nejasně.
c) Soud při posouzení odpovědnosti dědice za dluhy (zůstavitele) není vázán rozhodnutím o dědictví, ale sám zjišťuje, zda vymáhaná pohledávka přesahuje cenu nabytého dědictví. Z výsledku dědického řízení (byl-li proveden důkaz příslušnými listinami z dědického spisu) lze zpravidla v tomto směru vycházet, jen jestliže nebylo žalujícím věřitelem nebo žalovaným dědicem tvrzeno a prokázáno něco jiného. Není-li věřitel v tomto směru vázán usnesením, není jím vázán ani dědic; i on tak může prokazovat „něco jiného, než je uvedeno v dědickém rozhodnutí“. Z obsahu spisu přitom jednoznačně plyne, že „žalovaný tvrdil a prokazoval hodnotu dědictví v jiné výši, když tuto hodnotu dědictví nelze ztotožňovat s výší aktiv uvedenou v usnesení“.
d) V situaci, kdy soudní řízení o vydání směnečného platebního rozkazu bylo zahájeno již proti žalovanému „jako dědici ze směnky“, nebylo možné ve věci rozhodnout směnečným platebním rozkazem, když „dědic povinné osoby není uveden ve výčtu osob, proti nimž lze uplatnit právo ze směnky směnečným platebním rozkazem“; návrh na vydání směnečného platebního rozkazu měl proto být pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného zamítnut.
e) Soudy nižších stupňů porušily právo žalovaného na spravedlivý proces, když „neodůvodněně“ neprovedly významné důkazy ve věci navrhované žalovaným.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda a v jakém rozsahu je dovolání žalovaného podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Polemikou se závěry odvolacího soudu o (ne)pravosti podpisu výstavce směnky dovolatel jednak zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu, podle něhož výstavce (právní předchůdce žalovaného) směnku podepsal, jednak brojí proti hodnocení důkazu provedenému soudy nižších stupňů. Posuzováno podle obsahu dovolání – uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá, a dále zpochybňuje správnost hodnocení důkazů, které − se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
Obecný závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, jednoznačně plyne z ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2010, pod číslem 183, popř. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010 a ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010). O tom, že soud prvního stupně řádně odůvodnil, proč žalovaným navrhované důkazy vztahující se k (ne)pravosti podpisu neprovedl, nemá pochyb ani Nejvyšší soud.
Pochybnosti přitom nelze mít ani o tom, že tzv. zákonné platební místo podle ustanovení čl. I. §76 odst. 3 směnečného zákona se uplatní – jak plyne přímo z dikce tohoto ustanovení – jen tehdy, není-li na směnce ohledně platebního místa směnky výslovně nic (ať již přímo nebo prostřednictvím domicilu) uvedeno (k tomu srov. např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2013, sp. zn. 29 Cdo 169/2013 a ze dne 30. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 1080/2012).
Konečně zjevná bezdůvodnost výhrady, podle níž směnečným platebním rozkazem nelze rozhodnout o povinnosti právního nástupce výstavce vlastní směnky směnku zaplatit, plyne z ustanovení §460 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“); nabyl-li žalovaný dědictví smrtí zůstavitele, přešly na něj (tímto okamžikem) rovněž i povinnosti zemřelého směnečného dlužníka (srov. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2016, sp. zn. 29 Cdo 1844/2015).
K řešení shora vymezených otázek tak dovolání žalovaného přípustné není.
Dovolání žalovaného je však podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné k zodpovězení otázky rozsahu odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele, když v tomto směru je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §470 obč. zák. dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí (odstavec 1). Je-li více dědiců, odpovídají za náklady zůstavitelova pohřbu a za dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví (odstavec 2).
Podle ustanovení §481 obč. zák., je-li dědic jen jeden, potvrdí mu soud, že dědictví nabyl.
Podle ustanovení §471 obč. zák., je-li dědictví předluženo, mohou se dědici s věřiteli dohodnout, že jim dědictví přenechají k úhradě dluhů. Soud tuto dohodu schválí, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům (odstavec 1). Nedojde-li k dohodě mezi dědici a věřiteli, řídí se povinnost dědiců plnit tyto dluhy ustanoveními občanského soudního řádu o likvidaci dědictví. Dědici přitom neodpovídají věřitelům, kteří své pohledávky neoznámili přesto, že je k tomu soud na návrh dědiců vyzval, pokud je uspokojením pohledávek ostatních věřitelů cena jimi nabytého dědictví vyčerpána (odstavec 2).
Podle ustanovení §175a odst. 2 o. s. ř. soud zahájí řízení i bez návrhu, jakmile se dozví, že někdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého. Usnesení o zahájení řízení není třeba doručit.
Podle ustanovení §175b o. s. ř. účastníky řízení jsou ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, a není-li takových osob, stát. Věřitel zůstavitelův je účastníkem řízení v případě §175p, v případě, kdy se vypořádává jeho pohledávka, a při likvidaci dědictví. V řízení podle §175h je účastníkem řízení pouze ten, kdo se postaral o pohřeb.
Podle ustanovení §175q odst. 1 o. s. ř. soud v usnesení o dědictví a) potvrdí nabytí dědictví jedinému dědici, nebo b) potvrdí, že dědictví, které nenabyl žádný dědic, připadlo státu, nebo c) schválí dohodu o vypořádání dědictví nebo dohodu o přenechání předluženého dědictví k úhradě dluhů, nebo d) potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů, nedojde-li mezi dědici k dohodě.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že:
1) Závěr učiněný soudem v řízení o dědictví ve smyslu ustanovení §175o o. s. ř. o obecné ceně majetku zůstavitele, výši dluhů a čisté hodnotě dědictví, popřípadě výši předlužení dědictví, není definitivním závěrem o rozsahu a hodnotě zůstavitelova majetku předurčujícím odpovědnost dědiců za zůstavitelovy dluhy (srov. §470 obč. zák.). V nalézacím řízení, v němž zůstavitelův věřitel uplatnil vůči zůstavitelovým dědicům pohledávku, kterou měl vůči zůstaviteli, se proto soud vždy musí zabývat zjištěním rozsahu a hodnoty zůstavitelova majetku a na základě takového zjištění teprve řešit otázku, v jakém rozsahu odpovídá dědic podle ustanovení §470 obč. zák. za zůstavitelovy dluhy. Výrok usnesení vydaného v dědickém řízení, který se týká dědického práva, který určuje, kdo je zůstavitelovým dědicem, je závazný pro každého. Ostatní výroky usnesení soudu vydané v dědickém řízení jsou závazné jen pro účastníky dědického řízení, jejich právní nástupce a v tomto rozsahu také (§159 a odst. 4 o. s. ř.) pro všechny soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy. Jsou-li aktiva a pasiva dědictví mezi účastníky (dědického řízení) sporná, omezí se soudy na zjištění jejich spornosti; při výpočtu čistého majetku k nim nepřihlíží (§175k odst. 3 a §175m věta druhá o. s. ř.) [srov. např. důvody usnesení ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 21 Cdo 3183/2007, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2010, pod číslem 16), k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 19. února 2015, sp. zn. 21 Cdo 4290/2013, uveřejněném pod číslem 77/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
2) V případě, že soud v usnesení o dědictví potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů [§483 obč. zák. a §175q odst. 1 písm. d) o. s. ř.], nejsou věřitelé účastníky řízení o dědictví a výroky usnesení vydaných v řízení o dědictví o tom, jaký majetek patří do dědictví, jaká je cena tohoto majetku nebo jaké dluhy zůstavitel zanechal, nejsou vázáni; mohou proto v řízení, v nichž se domáhají zaplacení svých pohledávek za zůstavitelem proti jeho dědicům, tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti, aniž by soud mohl vycházet ze závěru, že o těchto otázkách již bylo v jiném řízení (v usnesení o dědictví nebo v jiném usnesení vydaném v řízení o dědictví) pravomocně rozhodnuto.
Protože v řízení, v němž se domáhají zaplacení svých pohledávek za zůstavitelem proti jeho dědicům, nejsou pro věřitele (jako účastníky tohoto řízení) závazné výroky pravomocných usnesení vydaných v řízení o dědictví o rozsahu zůstavitelova majetku nebo dluhů, nemohou být tyto výroky (v řízení o zaplacení pohledávek za zůstavitelem vedeném proti jeho dědicům) závazné ani pro soud, a tedy ani vůči dědicům (jako účastníkům řízení o zaplacení pohledávek za zůstavitelem proti nim vedeném). Závěr soudů o tom, že by výrok pravomocného rozhodnutí mohl být závazný jen pro některé z účastníků řízení, je třeba odmítnout. Závaznost výroku pravomocného soudního rozhodnutí je třeba v každém řízení před soudem posuzovat samostatně a uplatní se pouze tehdy, je-li výrok pravomocného rozhodnutí soudu závazný pro všechny účastníky příslušného řízení a je-li proto (z důvodu, že je závazný pro účastníky) závazný (ve smyslu ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř.) také pro soud; tak tomu ovšem není (a nemůže být) v řízení, v němž se věřitel domáhá zaplacení svých pohledávek za zůstavitelem proti jeho dědicům, kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví podle podílů ve smyslu ustanovení 483 obč. zák. a §175q odst. 1 písm. d) o. s. ř. (srov. též důvody rozsudku ze dne 4. prosince 2014, sp. zn. 21 Cdo 4197/2013).
3) Převyšují-li dluhy zůstavitele a přiměřené náklady spojené s pohřbem cenu nabytého dědictví a neodpovídá-li proto dědic za pasiva dědictví ve smyslu ustanovení §470 obč. zák. v plném rozsahu, je dědic (v zájmu ochrany práv věřitelů) povinen postupovat při uspokojování věřitelů způsobem, který je (jinak) předepsán pro rozvrh výtěžku v ustanovení §175v odst. 2 písm. b) až f) a §175v odst. 3 o. s. ř. V případě, že v řízení o dědictví byla provedena tzv. konvokace věřitelů podle ustanovení §175n o. s. ř., je dědic povinen nepřihlášené pohledávky uvedeným způsobem uspokojit, jen jestliže již nevyčerpal cenu nabytého dědictví ve prospěch všech těch věřitelů, kteří se na výzvu soudu učiněnou podle ustanovení §175n o. s. ř. v řízení o dědictví včas a řádně přihlásili.
Věřitelé zůstavitele nejsou (s výjimkou případu, kdy by byla v dohodě o vypořádání dědictví také vypořádávána pohledávka věřitele a kdy by byl vyžadován souhlas věřitele s touto dohodou) vázáni výroky usnesení o dědictví (a jiných usnesení vydaných v řízení o dědictví) o tom, jaký majetek patří do dědictví, jaká je cena tohoto majetku nebo jaké dluhy zůstavitel zanechal. Z výsledků dědického řízení vychází soud v jiném řízení při posuzování odpovědnosti dědiců za zůstavitelovy dluhy jen tehdy, nebude-li jeho účastníky tvrzeno a prokázáno něco jiného (srov. usnesení ze dne 27. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v důvodech rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. prosince 2014, sp. zn. 31 Cdo 1170/2012, uveřejněného pod číslem 30/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
4) Nedošlo-li ke konvokaci věřitelů podle ustanovení §175n o. s. ř., ani k dohodě mezi dědicem a věřiteli o přenechání dědictví k úhradě dluhů ve smyslu §471 odst. 1 obč. zák. a nebyla ani nařízena likvidace dědictví, řídí se povinnost dědice uhradit dluhy zůstavitele (do výše ceny nabytého dědictví) ustanoveními občanského soudního řádu o likvidaci dědictví (§175t až §175v o. s. ř.). Dědic si nemůže vybrat, kterého z věřitelů uspokojí. Jestliže proti němu více věřitelů uplatňuje své pohledávky, které nemohou být uspokojeny zcela, neboť jejich celková výše přesahuje cenu nabytého dědictví, uspokojí se podle zásad stanovených v §175v odst. 2 a 3 o. s. ř.; patří-li pohledávky do stejné skupiny, uspokojí se poměrně (srov. rozsudky ze dne 26. června 2007, sp. zn. 33 Odo 346/2005 a ze dne 22. září 2010, sp. zn. 32 Cdo 1828/2009).
V poměrech projednávané věci (posuzováno podle dosavadního obsahu spisu) nejde o žádný z (výše zmíněných) případů, kdy by žalobci (jako věřitelé zůstavitele) byli vázáni výrokem usnesení o ceně zůstavitelova majetku, pročež takovým výrokem není vázán ani žalovaný. Skutečnost, že žalobce (jeho právní nástupci) netvrdil (ani neprokazoval) jinou (vyšší) cenu zůstavitelova majetku, nemá na právo dědice tvrdit (a prokazovat) jinou (nižší) cenu takového majetku vliv.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu, jde-li o rozsah odpovědnosti dědice (žalovaného) za dluhy zůstavitele, spočívá, není správné, Nejvyšší soud toto rozhodnutí zrušil. Důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2016
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu