ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.5070.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 5070/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v konkursní věci úpadce M. S., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 48 K 94/2002, o zproštění výkonu funkce správce konkursní podstaty a o vydání rozvrhového usnesení, o dovolání úpadce, zastoupeného JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Nádražní 344/23, PSČ 150 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2015, č. j. 3 Ko 4/2013, 3 Ko 5/2013, 3 Ko 6/2013-1159, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále též jen „konkursní soud“):
[1] Usnesením ze dne 26. července 2004, č. j. 48 K 94/2002-276, zprostil funkce dosavadního správce konkursní podstaty úpadce Ing. Zdeňka Hlaváčka (bod I. výroku) a novým správcem konkursní podstaty úpadce ustavil JUDr. Milana Růžičku (dále jen „M. R.“) [ bod II. výroku ] .
[2] Usnesením ze dne 11. listopadu 2004, č. j. 48 K 94/2002-305, zprostil funkce M. R. a novým správcem konkursní podstaty úpadce ustavil JUDr. Romana Krmenčíka.
[3] Usnesením ze dne 16. dubna 2012, č. j. 48 K 94/2002-921, uložil správci konkursní podstaty úpadce, aby do 15 dnů od právní moci rozhodnutí zaplatil z konkursní podstaty úpadce jednotlivým věřitelům pohledávek druhé třídy k úhradě jejich pohledávek ve výroku specifikované částky, odpovídající 1,8412 % jejich zjištěných pohledávek (bod I. výroku), s tím, že věřitelé, jejichž pohledávka byla zjištěna a bude uspokojena, mají sdělit správci konkursní podstaty bankovní spojení (respektive adresu), na které jim má být poukázána částka určená k uspokojení (bod II. výroku).
K odvolání úpadce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. února 2015, č. j. 3 Ko 4/2013, 3 Ko 5/2013, 3 Ko 6/2013-1159:
[1] Potvrdil usnesení konkursního soudu z 26. července 2004 (první výrok).
[2] Potvrdil usnesení konkursního soudu z 11. listopadu 2004 (druhý výrok).
[3] Potvrdil usnesení konkursního soudu z 16. dubna 2012 (třetí výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podal úpadce „v celém rozsahu“ dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a požaduje jeho zrušení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon - zde v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. - připouští.
Ustanovení §238, §238a odst. 1 písm. b/ až g/ a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že ve věci nejde o žádný z tam vyjmenovaných případů; totéž platí pro přípustnost dovolání podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř., dovolání též přípustné není.
Dovolání proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zprostil správce konkursní podstaty výkonu funkce, a ustanovil nového správce konkursní podstaty úpadce, je objektivně nepřípustné (což se v poměrech dané věci týká prvního a druhého výroku napadeného usnesení). Je tomu tak proto, že potud není usnesení odvolacího soudu usnesením „ve věci samé“.
Srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2002, sp. zn. 29 Odo 478/2002, uveřejněné pod číslem 52/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 29 Odo 719/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2003, pod číslem 11 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 586/2003, uveřejněné v témže časopise v čísle 9 téhož ročníku, pod číslem 155.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti prvnímu a druhému výroku usnesení odvolacího soudu, je tudíž Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř., aniž by v dotčeném rozsahu zkoumal (mohl zkoumat) zásadní právní význam napadeného usnesení.
Proto je rovněž nepřiléhavá dovolatelova výtka, že odvolací soud jej v rozsahu oněch výroků nesprávně poučil o (ne)přípustnosti dovolání.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti třetímu výroku napadeného usnesení (jímž odvolací soud potvrdil rozvrhové usnesení konkursního soudu), je sice splněna podmínka, aby šlo o usnesení „ve věci samé“, leč důvod založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá. Dovolatel mu totiž (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.).
Jako otázku dovolacím soudem neřešenou předkládá dovolatel Nejvyššímu soudu k posouzení to, že odvolací soud vyšel při rozhodování věci beze zbytku z obsahu rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2963/2012-1125 (jde o usnesení ze dne 29. května 2014, jímž Nejvyšší soud zamítl dovolání úpadce proti usnesení ze dne 23. září 2011, č. j. 2 Ko 15/2011-813, kterým odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu ze dne 9. listopadu 2010, č. j. 48 K 94/2002-761, o schválení konečné zprávy o zpeněžování majetku konkursní podstaty úpadce, včetně vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty), aniž by sám hodnotil úpadcovy odvolací důvody.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že napadené usnesení je co do zkoumání podmínek pro vydání rozvrhového usnesení souladné se závěry obsaženými v posledně označeném usnesení Nejvyššího soudu (a v tom, že z něj vychází, žádná vada řízení zjevně nespočívá), jakož i (obecně) s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu o tom, že nabude-li právní moci usnesení o schválení konečné zprávy, je zásadně vyloučeno, aby se soudy problematikou, k jejímuž řešení je konečná zpráva primárně určena, zabývaly v konkursu později, např. při vydání rozvrhového usnesení či při vydání usnesení o zrušení konkursu. Srov. již důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2003, sp. zn. 29 Odo 777/2002, uveřejněného pod číslem 48/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Závěr, podle kterého námitkami, které měly zaznít při projednání a schválení konečné zprávy, se soud v rozvrhovém usnesení již nezabývá, formuloval Nejvyšší soud výslovně např. též v usneseních ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 1750/2008, ze dne 17. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 4838/2008, ze dne 26. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1505/2011, ze dne 28. července 2011, sp. zn. 29 Cdo 1692/2010, ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 2315/2012, a ze dne 29. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 2694/2010 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 6. června 2013, sp. zn. IV. ÚS 4583/2012).
Zbývá dodat, že dovolatel dovolání sepsané advokátem posléze doplnil (coby osoba bez odpovídajícího právnického vzdělání) vlastnoručně sepsanými podáními došlými konkursnímu soudu 28. srpna 2015 (č. l. 1207 a 1208) a 7. září 2015 (č. l. 1212-1222).
Důvod vypořádat se s těmi dovolacími argumenty, jež dovolatel (coby obsahově nové) formuloval v těchto podáních, Nejvyšší soud neměl. Měnit dovolací důvody (a to i kvalitativní změnou dovolací argumentace v rámci již uplatněného dovolacího důvodu) totiž lze jen po dobu trvání lhůty k dovolání (srov. §242 odst. 4 o. s. ř.) a doplňující podání dovolatele tuto časovou podmínku nesplňují; srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 601/2008, uveřejněného pod číslem 148/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (dovolateli známé) usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2963/2012, v němž se Nejvyšší soud opožděnými doplněními dovolání rovněž nezabýval. Ostatně, obě doplnění dovolání diskvalifikuje (coby způsobilá dovolacího přezkumu) též to, že je dovolatel učinil je zjevném rozporu s požadavkem na sepis dovolání advokátem (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné i v rozsahu, v němž směřovalo proti třetímu výroku usnesení odvolacího soudu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. prosince 2016
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu