ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1405.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1405/2016 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 11. 2016 o dovolání, které podal obviněný M. N. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 7 To 351/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 4 T 64/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného M. N. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 4 T 64/2013, byl obviněný M. N. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) v jednočinném souběhu s přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil jednáním spočívajícím v tom, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „ dne 17. 01. 2013 kolem 20,40 hodin ve V., okr. D., v K. ulici u zadního vchodu do domu, po předchozím požití alkoholu, přivolal poškozeného V. P., z bytu před dům, požadoval na něm vrácení zbytku zapůjčené finanční hotovosti ve výši 200 Kč, když mu tento sdělil, že peníze nemá, aby mu je mohl vrátit, napadl jej verbálně, začal mu vyhrožovat rozbitím dveří, okna, současně vytáhl z kapsy kalhot neustanovený kapesní nůž, kterým otevřeným opakovaně útočil proti tělu poškozeného, současně mu opakoval výhrůžky a přitom jej nožem zasáhl do oblasti loketní jamky pravé ruky, kde mu způsobil bodnořeznou ránu o délce 7 cm se žilním krvácením, zranění si vyžádalo lékařské ošetření, hospitalizaci v Lužické nemocnici v Rumburku do 19. 01. 2013 s následným vyřazením z běžného způsobu života po dobu nejméně 14 dnů “ .
Za shora uvedený zločin a dále za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, dvojnásobný přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 24 T 80/2011, a dále za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Děčíně ze dne 20. 9. 2013, sp. zn. 4 T 9/2013, byl podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců.
Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 24 T 80/2011, a dále trestního příkazu Okresního soudu v Děčíně ze dne 20. 9. 2013, sp. zn. 4 T 9/2013, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ 47672234, se sídlem v Ostravě-Vítkovice, Jeremenkova 11, na náhradě škody částku 11.464 Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému V. P., trvale bytem V., K., na náhradě škody částku 1.440 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený V. P. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 4 T 64/2013, podal obviněný odvolání směřující do všech výroku napadeného rozsudku.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 7 To 351/2015, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. N. uznal vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil jednáním spočívajícím v tom, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „ dne 17. 01. 2013 kolem 20,40 hodin ve V., okr. D., v K. ulici u zadního vchodu do domu, po předchozím požití alkoholu, přivolal poškozeného V. P., z bytu před dům, požadoval na něm vrácení zbytku zapůjčené finanční hotovosti ve výši 200 Kč, když mu tento sdělil, že peníze nemá, aby mu je mohl vrátit, napadl jej verbálně, začal mu vyhrožovat rozbitím dveří, okna, současně vytáhl z kapsy kalhot neustanovený kapesní nůž, kterým otevřeným opakovaně útočil proti tělu poškozeného, současně mu opakoval výhrůžky a přitom jej nožem zasáhl do oblasti loketní jamky pravé ruky, kde mu způsobil bodnořeznou ránu o délce 7 cm se žilním krvácením, zranění si vyžádalo lékařské ošetření, hospitalizaci v Lužické nemocnici v Rumburku do 19. 01. 2013 s následným vyřazením z běžného způsobu života po dobu nejméně 14 dnů “ .
Za shora uvedené trestné činy a dále za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a dva přečiny poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 11. 9. 2014, č. j. 24 T 80/2011-255, a dále za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Děčíně ze dne 20. 9. 2013, č. j. 4T 9/2013-262, který mu byl doručen dne 4. 1. 2014, byl podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 11. 9. 2014, č. j. 24 T 80/2011-255 ohledně obžalovaného, a dále výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Děčíně ze dne 20. 9. 2013, č. j. 4 T 9/2013-262, jakož i všechna další rozhodnutí, na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obžalovanému uložena povinnost zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ 47672234, se sídlem v Ostravě-Vítkovice, Jeremenkova 11, na náhradě škody částku 11.464 Kč a poškozenému V. P., trvale bytem V., K., částku 1.440 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený V. P. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 7 To 351/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 266, 270), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný uvedl, že nepopírá, že ve vztahu k poškozenému nejednal správně a lituje, že došlo k jeho zranění. Není sporu o tom, že došlo k ublížení na zdraví poškozeného, avšak nejednal v úmyslu poškozeného zranit, nýbrž odvrátit a zastrašit jeho opilecké ataky, jež následovaly po předchozím konfliktu týkajícího se financí. Odkázal na odůvodnění svého odvolání, kdy nesouhlasí se závěry soudu, že obrana při použití nože musí automaticky zakládat přinejmenším nepřímý úmysl zranit útočníka. Jednalo se o nešťastnou souhru náhod, kdy při vzájemné emotivní hádce mu poškozený takříkajíc naběhl na nožík. Má tedy za to, že skutek byl soudy nesprávně právně posouzen a měl být uznán vinným toliko trestným činem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku či trestným činem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 tr. zákoníku. Stejně tak s odkazem na obsah svého odvolání nepovažuje za správnou souběžnou kvalifikaci skutku jako trestného činu vydírání, jelikož od počátku byl srozuměn s tím, že poškozený mu dluh ihned nevrátí a další průběh konfliktu byl „pouhou“ rvačkou na pěsti a nože, kdy si navzájem vyčítali své životní postoje. Jeho jednání nemohlo být nucením poškozeného něco konat, tedy vrátit dluh, přestože při konfliktu došlo k násilí a mělo být tedy kvalifikováno podle §158 tr. zákoníku. Soudy nebylo v nejmenším zjištěno, že přišel za poškozeným se záměrem, že z něj se zbraní vyrazí peníze nebo jej pobodá. Taktéž z hlediska právní kvalifikace jeho jednání nelze brát v potaz jeho trestní minulost a způsob jeho obhajoby, kdy se hájil nepravdivým údajem.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 7 To 351/2015, a následně věc vrátil soudu první instance k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství , které jej obdrželo dne 7. 9. 2016 (č. l. 273). Dne 26. 9. 2016 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, sp. zn. 1 NZO 1091/2015, v němž státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedla, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soud v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 7 To 351/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. N. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. N. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzených vadných skutkových zjištění (zejména námitky stran zjištění příčiny a průběhu konfliktu mezi obviněným a poškozeným), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, a to především ve vztahu, zda obviněný jednal v záměru napadnout poškozeného se zbraní, pokud mu nevrátí dluh) a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že se jednalo toliko o nešťastnou souhru náhod a „pouhou“ rvačku na pěsti a nože, kdy nechtěl poškozeného zranit, nýbrž odvrátit jeho opilecké ataky a celého incidentu lituje), pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Děčíně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. V této souvislosti je třeba konstatovat, že po obsahové stránce byly důkazy nalézacím soudem hodnoceny pečlivě a v souladu s objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém souhrnu, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Nalézací soud se v procesu hodnocení důkazů nedopustil žádného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí v plném rozsahu odkázal na skutkový stav věci zjištěný nalézacím soudem a konstatoval, že o skutkovém stavu věci nejsou žádné důvodné pochybnosti. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o ne zcela konkrétní polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podal nalézací soud, resp. soud odvolací, kdy se obviněný neztotožňuje se soudem zjištěným skutkovým stavem věci a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.
Namítá-li pak obviněný nenaplnění subjektivní stránky uvedeného přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, kdy u zločinu vydírání poukazuje též na nenaplnění jeho objektivní stránky, kteréžto jsou v obecné rovině námitkami pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné, činí tak způsoben neregulérním, neboť námitky jsou podloženy pouze a výlučně s odkazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci, jeho vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem. V otázce skutkových závěrů je dovolací soud vázán skutkovými závěry učiněnými soudy nižších stupňů ve věci, zejména pak soudem nalézacím, kdy do těchto lze zasahovat toliko zcela výjimečně, a to pouze za situace naznačené výše, tedy, že to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který však v projednávané věci dovodit nelze. Na existenci extrémního rozporu nicméně nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Nad rámec výše uvedeného lze poukázat, že danými námitkami obviněného se zabýval již odvolací soud, jenž v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „[…] z výpovědi poškozeného je zřejmé, že obžalovaný byl po celou dobu veden touto snahou, tedy přimět poškozeného k vrácení dluhu ve výši 200 Kč. Obžalovaný mu poté, co odmítl zaplatit z důvodu nedostatku finančních prostředků, opakovaně hrozil, aby tak přesto učinil, jinak „rozkope dveře “ (str. 5 rozsudku odvolacího soudu), kdy se dále taktéž vyjádřil k námitkám obviněného stran formy zavinění, kdy odvolací soud na rozdíl od soudu nalézacího shledal u obou trestných činů zavinění ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jelikož dle skutkových zjištění obviněný jednoznačně chtěl donutit poškozeného k vrácení dluhu pomocí zbraně a současně mu způsobit zranění a přitom věděl, že tímto jednáním způsobí poruchu objektu obou trestných činů, tedy zájmu na ochraně svobody lidského rozhodování a tělesné integrity. Nejvyšší soud dodává, že těmto závěrům nelze ničeho vytknout a právní kvalifikace je na dané jednání zcela přiléhavá. Za daného stavu je tedy namístě taktéž odmítnout úvahy obviněného o možné posouzení jeho jednání toliko jako trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a r. zákoníku, či trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 tr. zákoníku a trestného činu rvačky podle §158 tr. zákoník. Ani námitce obviněného, že při úvahách o vině vzal odvolací soud v potaz v jeho neprospěch způsob obhajoby, tedy uvedení nepravdivého údaje či jeho trestní minulost, nelze přiznat jakékoliv opodstatnění. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že těmito námitkami obviněného se odvolací soud zabýval toliko ve vztahu k výpovědi poškozeného, zjištěnému skutkovému stavu věci a s tím souvisejícími úvahami o vině obviněného (str. 6 rozsudku odvolacího soudu). Úvahy stran trestní minulosti obviněného byly zmíněny toliko ve vztahu k uloženému trestu. V podrobnostech lze dále odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího, potažmo nalézacího soudu.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného M. N. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 11. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu