ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1486.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1486/2016 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 11. 2016 o dovolání, které podal obviněný T. E., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 4 To 91/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 202/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného T. E. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 24. 2. 2016 , sp. zn. 1 T 202/2015 , byl obviněný T. E. uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině pomocí k přečinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) a §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a pomocí k přečinu porušování domovní svobody podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednání spočívajícím v tom, že „ ačkoli byl obžalovaný L. S. rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 2. 2009, sp. zn. 2 T 105/2008, pravomocným dne 27. 2. 2009, a rozsudkem Okresního soudu Kladno ze dne 27. 11. 2008 sp. zn. 5 T 192/2007 pravomocným dne 22. 4. 2009, odsouzen mj. za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, k nepodmíněným navazujícím trestům odnětí svobody, které vykonal dne 4. 6. 2015, dne 28. 6. 2015 v době kolem 1.50 hod. v chatové oblasti zvané R. na ul. Z. v J., kam oba obžalovaní přijeli autem řízeným T. E., který jediný z obou obžalovaných toto místo v té době znal, po přestřižení ocelového lanka zajišťujícího vjezdovou bránu vnikl obžalovaný L. S. na pozemek náležící k rekreační chatě, odkud následně vnikl nezajištěnými vchodovými dveřmi do vnitřních prostor chaty, kterou prohledal, a z kuchyňské linky odcizil igelitový sáček s hotovostí 250 Kč, osobními doklady na jméno A. Š., a věrnostní kartičkou do lékárny, čímž způsobil poškozenému A. Š. škodu ve výši 250 Kč a poté se vrátil do auta, se kterým oba obžalovaní společně odjeli “ .
Za to byl odsouzen podle §178 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 1 (jednoho) roku.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený A. Š., bytem Z., J., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudkem dále bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného L. S.
Dále byli obvinění T. E. a L. S. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek, který byl obžalobou kvalifikován jako přečin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 1 T 202/2015, podal obviněný T. E. odvolání směřující do všech výroků rozhodnutí. Odvolání podal též obviněný L. S., a to do výroku o vině pod bodem 1) a výroku o uloženém trestu.
O odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 4. 2016 , sp. zn. 4 To 91/2016 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného T. E. zamítl. Současně zamítl i odvolání obviněného L. S.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 4 To 91/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 507-508), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítá, že soudy nesprávně posoudily jednání spoluobviněného L. S. zejména stran naplnění skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody, kdy mělo dojít k překonání překážky přestřižením ocelového lanka zajišťujícího vjezdovou bránu. Z provedeného dokazování však toto jednoznačně nevyplývá. Spoluobviněný vypověděl, že byl nějaký problém s přestřihnutím lanka, ale byl pod vlivem drog a už si to nepamatuje, tedy nevyvrátil, ani nepotvrdil, že k tomu došlo. Obviněný zdůrazňuje, že skutečnost, že na ocelovém lanku byla zajištěna pachová stopa spoluobviněného, pouze dokazuje, že tento přišel do kontaktu s ocelovým lankem, nikoliv však, že ho i přestřihl. Taktéž není jasné, jakým nástrojem došlo k přestřižení ocelového lanka, kdy odvolací soud poukazuje na černý zavírací nůž, jenž byl u spoluobviněného zajištěn, aniž by toto však blíže specifikoval. Za stěžejní považuje ovšem fakt, že v rozhodné době došlo v chatové oblasti k obdobné trestné činnosti. Za dané důkazní situace tedy nelze vyloučit možnost, že před vniknutím spoluobviněného do objektu se snažil vykrást chatu někdo další, kdo přestřihl ocelové lanko, a spoluobviněného mohlo při procházení se chatovou oblastí toto lanko zaujmout, mohl ho začít prozkoumávat a to mohlo vést k myšlence vniknout do objektu. S touto podstatnou skutečností se odvolací soud nijak nevypořádal, resp. se k ní vůbec nevyjádřil. Obviněný má tedy zato, že nebyla namístě právní kvalifikace jednání spoluobviněného jako přečinu porušování domovní svobody a krádeže, a tedy ani právní kvalifikace jeho jednání jako pomoci k těmto přečinům. Z provedeného dokazování nevyplývá závěr o jeho úmyslném jednání, resp. že byl srozuměn s úmyslem spoluobviněného dopustit se trestné činnosti. Soud zcela opominul důkazy svědčící v jeho prospěch, zejména výpověď spoluobviněného a naopak ostatní důkazy vyhodnotil v jeho neprospěch.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 4 To 91/2016, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 1 T 202/2015, přezkoumal a podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a ve věci rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství , které jej obdrželo dne 7. 9. 2016 (č. l. 518). Dne 9. 9. 2016 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, sp. zn. 1 NZO 1072/2016, v němž uvedlo, že se k podanému dovolání obviněného T. E., vzhledem k povaze obviněným uplatněných námitek, nebude věcně vyjadřovat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 4 To 91/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným T. E. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (výpověď spoluobviněného L. S., dále odborné vyjádření z oboru mechanoskopie k zajištěnému nástroji, jímž mělo dojít k přestřižení ocelového lanka a pachová stopa spoluobviněného L. S. zajištěná na ocelovém lanku) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění, jakým nástrojem, kdy a kým došlo k přestřižení ocelového lanka a taktéž zjištění ve vztahu k páchání obdobné trestné činnosti další osobou v daném čase a místě), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že soudy zcela opomenuly důkazy svědčící v jeho prospěch a naopak ostatní důkazy vyhodnotily v jeho neprospěch) a nepřímo i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že za dané situace je možné, že objekt se snažila před spoluobviněným L. S. vykrást další osoba a spoluobviněného toliko při procházení chatovou oblastí mohlo přestřižené ocelové lanko zaujmout, mohl ho začít prozkoumávat, a to ho mohlo vést k myšlence vniknout do objektu).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
K zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Jihlavě, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.
Obviněný sice vznesl námitku, že nejednal úmyslně, resp. že nebyl srozuměn s úmyslem spoluobviněného páchat předmětnou trestnou činnost, kteroužto by bylo možno ve formální rovině podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitky obviněným vznesené byly uplatněny neregulérním způsobem, neboť byly uplatněny pouze a výlučně s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, jeho vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného T. E. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 11. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu