ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1647.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1647/2016 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 6. 12. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný T. V. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2016, č. j. 6 To 560/2015-226, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 25/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2015, č. j. 3 T 25/2015-153, byl obviněný T. V. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „v období od 1. 12. 2012 do 9. 12. 2014 v Ostravě ani nikde jinde řádně nepřispíval na výživu svých nezletilých dětí syna „X“ *) a dcery „Y“ *) , ačkoliv si byl dobře vědom této své povinnosti, která mu do 31. 12. 2013 vyplývala přímo ze zákona o rodině a od 1. 1. 2014 z §910 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a která byla konkretizována rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2011, číslo jednací 45 P a Nc 87/2010, 0 P 748/2010, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2011, jednací číslo 14 Co 291/2011-222, který nabyl právní moci dne 2. 12. 2011, kterým byl zavázán přispívat s účinností od 4. 2. 2010 na výživu svého syna „X“ částkou ve výši 2.500 Kč a na výživu své dcery „Y“ částkou ve výši 2.200 Kč měsíčně, vždy každého 1. dne v měsíci předem k rukám matky oprávněných dětí M. V., a takto způsobil dluh na výživném na syna „X“ ve výši 62.500 Kč a na dceru „Y“ ve výši 55.000 Kč, celkově tedy způsobil dluh na výživném ve výši 117.500 Kč, přičemž plnění vyživovací povinnosti se vyhýbal a vymáhání dlužného výživného znemožňoval tím, že po většinu inkriminovaného období nebyl nikde zaměstnán ani o získání zaměstnání, v němž by dosáhl příjmu, který by mu umožnil výživné hradit, neusiloval, neboť byl evidován jako uchazeč o zaměstnání u úřadu práce ve stíhaném období pouze do 19. 5. 2013, kdy byl sankčně vyřazen“. Za to byl obviněný podle 196 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 1. 2016, č. j. 6 To 560/2015-226, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 29. 1. 2016 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný T. V. následně dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) poukázal na to, že v daném případě došlo k porušení ustanovení o přítomnosti obžalovaného u hlavního líčení i u veřejného zasedání o jeho odvolání a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Ohledně hlavního líčení, které soud prvního stupně konal dne 18. 5. 2015 od 8.00 hodin, uvedl, že téhož dne v 7.47 hodin zaslal soudu e-mailem omluvu své neúčasti ze zdravotních důvodů a současně požádal o přidělení advokáta ex offo. Ačkoli byla omluva zaslána z podatelny soudu na trestní oddělení v 7.50 hodin, soudci byla předložena až v 9.00 hodin. Ten mezitím věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Dovolatel je přesvědčen, že tímto postupem byl zkrácen na svých právech, neboť se nemohl náležitě hájit. Stejná situace pak dle jeho poukazu nastala při veřejném zasedání o jeho odvolání, které se konalo u Krajského soudu v Ostravě dne 29. 1. 2016. Toho dne zaslal soudu druhého stupně v brzkých ranních hodinách znovu omluvu své neúčasti ze zdravotních důvodů a požádal o odročení veřejného zasedání. Odvolací soud však opět jeho žádosti nevyhověl a věc projednal a rozhodl bez jeho přítomnosti. Dovolatel se ani v tomto případě nemohl k věci vyjádřit a uplatnit své právo na obhajobu.
Nesprávné hmotněprávní posouzení skutku pak obviněný spatřuje v tom, že soud prvního stupně chybně posoudil otázku výše výživného, které byl povinen poskytovat svým nezletilým dětem, když toliko přihlédl k rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení. V něm však civilní soud určil výši výživného již v roce 2011 a pouze na základě jakéhosi potenciálního příjmu, kterého by mohl teoreticky dosahovat, pokud by byl zaměstnán. Takový postup však již podle mínění dovolatele uplatňovat nelze s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 979/2013, kde byl vysloven právní názor, podle nějž nosným důvodem a v podstatě jediným kritériem pro určení výživného nemají být pouze hypotetické úvahy, přičemž splatnost výživného má být stanovena způsobem umožňujícím ze strany povinné osoby reálné plnění. Z toho obviněný dovodil, že při stanovení výživného se již obecně k předpokládaným příjmům povinné osoby nepřihlíží a soud prvního stupně měl výši výživného v rámci předmětného trestního řízení řešit jako předběžnou otázku.
S ohledem na výše konstatované důvody pak navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby navrhované rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. dne 15. 6. 2016 písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Podle jeho názoru je námitky dovolatele stran porušení ustanovení o účasti obviněného v hlavním líčení a veřejném zasedání třeba jednoznačně odmítnout, neboť ze způsobu, jakým se snažil omluvit z obou soudních jednání, je zřejmá účelová snaha řízení mařit a oddálit vydání meritorního rozhodnutí ve věci. V případě hlavního líčení u soudu prvního stupně dovolatel podle státního zástupce musel vědět, že pokud do podatelny soudu zašle e-mailem svou „omluvu“ pouhých 13 minut před zahájením jednání, nebude s největší pravděpodobností předána příslušnému soudci včas. Tímto způsobem navíc nepostupoval poprvé, neboť obdobně se pokusil – jak plyne z odůvodnění odsuzujícího rozsudku – dosáhnout odročení hlavního líčení v předchozí trestní věci u téhož soudu vedené pod sp. zn. 74 T 7/2013, kde byl rovněž uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy dle §196 odst. 2 tr. zákoníku. Stejnou taktiku pak dovolatel zvolil i v lednu 2016, kdy prostřednictvím e-mailu zaslal odvolacímu soudu obdobnou omluvu v den konání veřejného zasedání o jeho řádném opravném prostředku. Oběma soudům lze podle státního zástupce přisvědčit v tom, že omluvy obviněného – ohledem na jejich načasování a obsah – nebyly věrohodné ani dostatečné. Pokud by obviněný měl akutní zdravotní problémy, které v omluvě z hlavního líčení zmínil (horečka, zvracení, střevní potíže, oslabenost pod vlivem léků), těžko by byl schopen sepsat e-mailové podání o rozsahu jedné strany A4, obsahující i žádost o přiznání bezplatné obhajoby a rozbor problematiky nezaměstnanosti na Ostravsku a Karvinsku. V případě tak akutní zdravotní indispozice by se jevilo logickým provést omluvu telefonicky, tj. rychleji a jednodušeji, než sepisováním ne zcela stručného e-mailového podání. Nedostatečnost omluv pak státní zástupce spatřuje ve skutečnosti, že obviněný tvrzené zdravotní obtíže nijak nedoložil, když k nim nepřipojil ani rozhodnutí o pracovní neschopnosti, ani doklad o vyhledání lékařského ošetření ani žádnou relevantní lékařskou zprávu. V tomto ohledu státní zástupce odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 574/05, v němž Ústavní soud konstatoval, že obecně soudy jako dostatečný podklad o neschopnosti určité osoby zúčastnit se soudního jednání akceptují potvrzení o pracovní neschopnosti, ovšem v pochybnostech mají prostor k tomu, aby tvrzené důvody pro nepřítomnost zkoumaly důkladněji a podle okolností konkrétního případu vyžadovaly doklad průkaznější. Nejvyšší soud přitom judikoval, že ani rozhodnutí o pracovní neschopnosti samo o sobě není dostatečným podkladem pro závěr, že obviněnému brání v účasti u veřejného zasedání zdravotní důvody. Z jeho usnesení ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 32/2007, vyplývá, že důvodem pro odročení veřejného zasedání o odvolání ze zdravotních důvodů je například situace, kdy obviněný ke své omluvě připojí relevantní lékařské zprávy, ze kterých je zřejmé, že není schopen účasti na soudním jednání a že odročení veřejného zasedání tak nepožaduje svévolně a účelově. V nyní řešeném případě však dovolatel jím tvrzené zdravotní obtíže nijak průkazně nedoložil. Oba soudy tak podle přesvědčení státního zástupce měly pádný důvod pro to, aby jeho omluvy považovaly za nedostatečné a nevěrohodné. Ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení a veřejného zasedání svým postupem neporušily. Naopak, byly splněny všechny podmínky pro to, aby věc projednaly a rozhodly bez přítomnosti dovolatele. Jeho právo na obhajobu a spravedlivý proces tím nijak nezkrátily.
Za zcela neopodstatněnou považuje státní zástupce rovněž námitku obviněného, že soud prvního stupně neurčil v rámci řešení předběžné otázky správně výši výživného, kterým měl přispívat na výživu svých nezletilých dětí. Soud se podle něj naopak touto záležitostí zabýval detailně a jako předběžnou otázku ji řešil, jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozsudku. Tvrzení obviněného, že výživné neplatí proto, že nemá zaměstnání, ačkoli činí vše pro to, aby práci získal, podle státního zástupce obstát nemůže, když je z obsahu spisu naopak zřejmé, že skutečný zájem o nalezení zaměstnání nemá a vyhovuje mu stav, kdy nepracuje. To vyplývá i z toho, že byl pro nespolupráci sankčně vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání u úřadu práce a nezaměstnaný je dlouhodobě, ačkoli má vysokoškolské vzdělání a úřady práce evidovaly v regionu, kde žije, četná volná pracovní místa odpovídající nejen jeho vzdělání i kvalifikaci s výdělky kolem 16.000 Kč čistého měsíčně. Za této situace bylo jeho jednání právem kvalifikováno jako přečin zanedbání povinné výživy dle §196 odst. 2 tr. zákoníku. V uvedené souvislosti státní zástupce připomněl právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1645/2011, že úmyslným vyhýbáním se plnění vyživovací povinnosti podle §196 odst. 2 tr. zákoníku se rozumí i případy, kdy je pachatel zaviněným porušením povinností uchazeče o zaměstnání sankčně vyřazen z evidence úřadu práce a v důsledku toho podstatně ztěžuje či vylučuje možnost získat odpovídající zaměstnání a současně dosáhnout výdělku. Soudy činné dříve ve věci také případně poukázaly na to, že jakkoli dovolatel tvrdí, že na úhradu výživného nemá prostředky, byl současně schopen opatřit si částku 150.000 Kč na úhradu studia za účelem získání zahraničního vysokoškolského titulu. Státní zástupce shrnul, že obviněný dlouhodobě nepracuje, ačkoli reálnou možnost zaměstnání měl a má. Soudy tak při posuzování toho, jak vysoké výživné je schopen plnit, důvodně vycházely z toho, jakých výdělků by při přijetí některého z volných pracovních míst mohl objektivně ve své situaci dosahovat. Obviněný však o reálně dosažitelná zaměstnání nemá zájem, přičemž tento závěr podporuje i výpověď matky dětí, k jejichž rukám mělo být výživné hrazeno.
Své vyjádření uzavřel státní zástupce návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 21. 7. 2016 obhájkyni dovolatele s upozorněním, že dovolatel k němu může jejím prostřednictvím zaujmout vlastní stanovisko (tzv. repliku). Do nařízení neveřejného zasedání však eventuální další reakci z jeho strany neobdržel.
Obviněný T. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Smyslem a účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je v zásadě to, aby mu byla zajištěna reálná možnost vyjádřit se před soudem ke skutečnostem, které jsou mu v obžalobě kladeny za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Proto jsou poněkud odlišně trestním řádem stanoveny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§196 a násl. tr. ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, a podmínky, za kterých lze jednat v nepřítomnosti obviněného ve veřejném zasedání (§232 a násl. tr. ř.). Předmětný dovolací důvod však nedopadá na jakýkoli případ, kdy je hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného. Jak již bylo naznačeno výše, může být uplatněn pouze za situace, kdy soudy konají hlavní líčení či veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného a činí tak v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu takto postupovat nelze.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku deklaroval naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. argumentací spočívající v tom, že mu bylo odepřeno právo osobně se zúčastnit jednání jak u soudu prvního stupně, tak u soudu odvolacího, přestože je hodlal realizovat a svou neúčast z již nařízených jednání omluvil včas a řádně takovými objektivními skutečnostmi, které odůvodňovaly jejich odročení. Tyto jeho námitky lze považovat z hlediska zvoleného dovolacího důvodu za právně relevantní . Nejvyšší soud však zároveň dospěl k závěru, že jim nelze přiznat opodstatnění .
V obecné rovině platí, že právo obviněného na osobní účast u hlavního líčení nebo veřejného zasedání je jedním ze základních a neopominutelných prvků práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Zásah do tohoto práva v podobě konání řízení před soudem v nepřítomnosti obviněného je pak akceptovatelný jen na podkladě zákona a při současném splnění podmínky, že soudní řízení jako celek tím nebude dotčeno do té míry, že pozbude podstatných rysů spravedlivého procesu (k tomu srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, nebo ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1559/2010, aj.).
Výjimky ze zásady o přítomnosti obviněného při hlavním líčení jsou zakotveny v ustanovení §202 tr. ř. Podle §202 odst. 2, odst. 3 tr. ř., jež ve věci uplatnil soud prvního stupně, lze hlavní líčení konat v nepřítomnosti obviněného (který není vazebně stíhán a není ve výkonu trestu – k tomu srov. §202 odst. 4, odst. 5 tr. ř.) tehdy, má-li soud za to, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného (tzv. materiální podmínka ) a obviněnému byla řádně doručena obžaloba, k hlavnímu líčení byl včas a řádně předvolán, o skutku, který je předmětem obžaloby, byl už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut, bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování podle §166 odst. 1 tr. ř. (tzv. formální podmínky ). Postup podle §202 odst. 3 tr. ř. je podmíněn skutečností, že se obviněný nedostavil k hlavnímu líčení bez řádné omluvy .
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mj. i ve veřejném zasedání (§232 a násl.), může k jeho naplnění dojít také porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle nějž lze v nepřítomnosti obviněného, který je omezen na svobodě, protože je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. A konečně, s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26/2004, pod č. T 621). Nejvyšší soud rovněž připomíná, že ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, podle nějž je nutno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. posuzovat nikoli pouze z formálního hlediska, ale také z hlediska věcného; tzn. hodnotit, do jaké míry a v jaké kvalitě namítaný postup odvolacího soudu reálně zasáhl do práva obviněného na obhajobu (k tomu srov. např. jeho usnesení ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 194/2015-II). Při předmětném zkoumání je třeba zaměřit pozornost na skutečnost, zda byl obviněný v řízení před odvolacím soudem zastoupen přítomným obhájcem, zda v něm bylo prováděno dokazování, v jehož důsledku došlo ke změnám ve skutkových zjištěních, nebo mělo podstatný vliv na úvahy soudu o uložení odpovídajícího trestu, či případně vedlo k významnější revizi výroku o náhradě škody, zejména pak v neprospěch nepřítomného obviněného.
Výše uvedená obecná východiska soudy obou stupňů v daném případě neporušily.
Z obsahu předloženého procesního spisu Nejvyšší soud zjistil, že obžaloba spolu s předvoláním k hlavnímu líčení na den 18. 5. 2015 byly obviněnému řádně doručeny dne 21. 4. 2015 (č. l. 143). Usnesení o zahájení trestního stíhání mu bylo doručeno dne 31. 12. 2014 (č. l. 10 verte). O skutku, který byl předmětem obžaloby, byl procesně účinným způsobem vyslechnut policejním orgánem v přípravném řízení dne 19. 1. 2015 (viz protokol o výslechu obviněného na č. l. 13 a násl. spisu). Usnesení o zahájení trestního stíhání splňovalo veškeré požadavky zakotvené v §160 odst. 1 tr. ř. (č. l. 8 a násl. spisu). Obviněný využil možnosti prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování dne 2. 2. 2015 (č. l. 116 spisu). To znamená, že i v nepřítomnosti obviněného bylo možné provést dokazování v nutném rozsahu, dostatečně zjistit skutkový stav a spravedlivě ve věci rozhodnout, a to jak v otázce viny, tak v otázce trestu. V řízení bylo zároveň zachováno právo obviněného na obhajobu a zásada rovnosti stran. Obviněný měl dostatečnou možnost se k věci vyjádřit, přičemž jeho stanovisko bylo zřejmé již z jeho výpovědi z přípravného řízení, kdy protokol o výslechu byl podle §207 odst. 2 tr. ř. přečten jako důkaz v hlavním líčení. Soud měl navíc k dispozici také celou řadu dalších, k objasnění věci potřebných důkazů, které rovněž provedl (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 150 spisu). Krajský soud v Ostravě pak přítomnost obviněného u veřejného zasedání o jeho odvolání, které nařídil na den 29. 1. 2016, nepovažoval za nutnou a počítal i s alternativou, že odvolání může být projednáno v jeho nepřítomnosti. K veřejnému zasedání ho tedy nepředvolával, ale toliko ho o jeho konání vyrozuměl , a to vzorem č. 7a (vyrozumění o veřejném zasedání) podle Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 4. 2004, č. j. 20/2004-Org. o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“ doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení (viz pokyn předsedkyně senátu na předkládací zprávě na č. l. 176 a doklad o doručení na č. l. 190 spisu). Vyrozumění převzal obviněný osobně již dne 18. 12. 2015. Svůj řádný opravný prostředek založil na námitkách uplatňovaných od počátku trestního řízení, jimž odvolací soud nepřiznal důvodnost bez toho, aby jakkoli doplňoval dokazování, k němuž by měla být obviněnému dána možnost se vyjádřit.
Z výše uvedeného je zřejmé, že formální i materiální podmínky jak pro konání hlavního líčení, tak pro konání veřejného zasedání o odvolání obviněného v jeho nepřítomnosti splněny byly. Nejvyšší soud zároveň nesdílí názor dovolatele, že byl zkrácen na svém ústavně garantovaném právu na spravedlivý proces, jestliže soudy nevyhodnotily jeho omluvy z účasti na nařízených jednáních jako řádné a nevyhověly tak jeho žádostem o jejich odročení.
Omluvu neúčasti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání je možné považovat za řádnou tehdy, pokud obsahuje dostatečný podklad pro závěr, že tvrzené zdravotní důvody mu skutečně znemožňují účast na něm. Soudům lze v posuzované věci přisvědčit v tom, že dovolatel své omluvy z účasti na nařízených jednáních objektivně a hodnověrně ničím (ani dodatečně) nedoložil . V obou případech se omezil na prosté, nijak ověřitelné tvrzení, že mu jeho akutní zdravotní obtíže brání se k jednání soudu dostavit. Takovou omluvu za dostatečnou pokládat nelze. Soud prvního stupně nadto v odůvodnění svého meritorního rozhodnutí ve věci ústavně konformním způsobem vysvětlil, proč omluvu dovolatele z účasti na hlavním líčení pokládal za zcela nepřesvědčivou a účelovou.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že uplatněnému důvodu dovolání neodpovídá obecně formulovaná námitka obviněného, že soudy v daném případě porušily zásadu trestního řízení zakotvenou v §2 odst. 5 tr. ř., podle níž orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, a jsou povinny přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu a objasňovat i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. Tato námitka má ryze procesní a nikoli hmotněprávní charakter a pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ji podřadit nelze .
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených vad však dovolatel napadenému usnesení odvolacího soudu, rozsudku soudu prvního stupně ani jim předcházejícímu řízení konkrétně nevytkl.
Nejvyšší soud tak pouze jako obiter dictun poznamenává, že z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by soud dospěl k rozhodným skutkovým zjištěním po selektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů. Zároveň mu nelze vytýkat, že by se náležitě nevypořádal s obhajobou obviněného, podle níž se plnění vyživovací povinnosti vůči svým nezletilým dětem v posuzovaném období úmyslně nevyhýbal, ale bránila mu v něm objektivní překážka, existující nezávisle na jeho vůli, a sice nedostatek volných míst na trhu práce a absence zaměstnání, v němž by mohl dosahovat pravidelného a dostatečného příjmu (k tomu viz příslušné části odůvodnění rozsudku na str. 3/4 a 5/6). S prakticky totožnou procesní argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) musel vypořádat i odvolací soud. Pokud vůči příslušným skutkovým zjištěním soudu prvního neměl žádných výhrad, i on své stanovisko v tomto směru na stranách 3 a 4 shora písemného vyhotovení napadeného usnesení odůvodnil v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.). Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v dané trestní věci skutkový stav zjišťován nedostatečně či povrchně, nebo že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto směru projevem nepřípustné libovůle.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně námitkou, že soudy v rámci řešení tzv. předběžné otázky nepřípustně určily výši výživného, kterým měl přispívat na výživu svých nezletilých dětí, na principu tzv. výdělečné potenciality otce, jakkoli takový postup odporuje stávající judikatuře Ústavního soudu. Ani tuto výhradu však Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou .
Dovolatel v uvedených souvislostech poukázal na závěr vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 979/13, kterým byla přezkoumána rozhodnutí soudů vydaná v občanskoprávním řízení, v němž byla stěžovateli pravomocně uložena povinnost platit na běžném a současně dlužném výživném na své dvě dcery úhrnnou částku 15.000 Kč měsíčně, ačkoli jeho stávající příjem ze zaměstnání činil 9.640 Kč čistého měsíčně. Takto uloženou povinnost tedy stěžovatel, přestože byl zaměstnán, objektivně plnit nemohl. V řízení zároveň nebylo nijak zjišťováno, zda eventuálně úmyslně odmítal nabízená pracovní místa a dobrovolně se tak vzdával možnosti dosahovat vyšších výdělků. Ústavní soud tak v předmětné věci reagoval na výrazně odlišnou skutkovou situaci, než z jaké vycházely soudy při hmotněprávním posouzení jednání dovolatele. Jeho názor vycházel ze specifické situace konkrétní povinné osoby a nepochybně nebyl míněn jako obecné pravidlo, které bude nutno do budoucna bezvýhradně uplatňovat v každém případě.
Skutečnost, že obviněný neměl v rozhodném období zaměstnání odpovídající jeho vzdělání, právnímu posouzení stíhaného skutku podle §196 odst. 2 tr. zákoníku nebránila; zvláště pak při zjištění, že vyjma tvrzeného sledování internetových portálů s pracovními nabídkami nepodnikl žádné aktivní kroky k tomu, aby přechodně dosahoval alespoň nějakých příjmů (např. výkonem sezónních nebo brigádnických prací), z nichž by i jen částečně na výživu svých nezletilých dětí přispíval, a to až do doby, než se mu podaří zajistit si zaměstnání podle svých vlastních představ. Svůj negativní postoj k povinnosti přispívat jako otec na výživu svých dětí demonstroval i svým chováním ve vztahu k úřadu práce, z jehož evidence byl jako uchazeč o zaměstnání vlastním zaviněním sankčně vyřazen a připravil se tak i o potenciální možnost čerpat alespoň dávky sociální péče (k tomu srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1645/2011). Rovněž z těchto důvodně zdůrazněných skutečností soud prvního stupně vycházel při řešení předběžné otázky (§9 odst. 1 tr. ř.), jakou minimální částkou mohl obviněný na výživu „X“ a „Y“ přispívat. Rozhodnutí soudů v občanskoprávním řízení, jimiž bylo výživné na obě děti stanoveno v úhrnné částce nedosahující ani výše 5.000 Kč měsíčně, pak hodnotil jako jeden z důkazů podle pravidel ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
Dovolateli tak nebylo možno přisvědčit v názoru, že byl přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 tr. zákoníku uznán vinným neprávem, v důsledku nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Protože dovolání obviněného T. V. bylo dílem opřeno o námitky, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a dílem o námitky, jimž z hlediska uplatněných důvodů podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. nebylo možno přiznat žádné opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 12. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.