ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.290.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 290/2016 -51
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 2. 3. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným P. J., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 10. 2015, č. j. 10 To 207/2015-542, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 2 T 236/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 5. 5. 2015, č. j. 2 T 236/2013-484, byl obviněný P. J. uznán vinným v bodě ad 1) výroku o vině zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), a v bodě ad 2) přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém základě, že
„ 1) jako strážník Městské policie J. v době mezi 13:00 hod. až 13:20 hod. dne 14. 4. 2011 v J., na ulici, okr. N., protiprávně jednal v rozporu se svými pravomocemi uvedenými v zákoně č. 553/1991 Sb., o obecní policii, neboť neoprávněně použil donucovací prostředky podle §18 odst. 1 písm. a) zákona č. 553/1991 Sb., o obecní polici, poté, co společně s dalšími členy hlídky, strážníkem M. M. a strážníkem P. D., provedl zákrok proti L. H., který předtím slovně urážel a vyhrožoval strážníkům této hlídky, pročež strážníci této hlídky podle §18 odst. 1 písm. a), d) zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, proti L. H. použili donucovací prostředky, konkrétně hmaty, chvaty a nasazení pout, a dále bylo podle §13 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, rozhodnuto o tom, že bude předveden na Obvodní oddělení Policie ČR v J., kam měl být eskortován na zadním sedadle služebního motorového vozidla Městské policie J., přičemž ale v danou chvíli ve služebním vozidle na začátku této eskorty poté, co byl L. H. strčen do interiéru vozidla, ho fyzicky napadl tak, že ho bez jakéhokoliv oprávnění a zjevné příčiny opakovaně udeřil pěstí a loktem do obličeje i přesto, že byl L. H. již omezen na osobní svobodě, byl spoután a prakticky bez možnosti kladení jakéhokoliv odporu, čímž mu způsobil závažnou újmu porušením jeho občanských i osobních práv a i zranění vyžadující zdravotní ošetření; po předání L. H. policistům Obvodního oddělení Policie ČR J. byla tato událost zaevidována v systému „D.“, užívaném Městskou policií J., a strážníky této hlídky byl vytvořen úřední záznam o předvedení osoby, úřední záznam o použití donucovacích prostředků, nicméně pouze o použití donucovacích prostředků, které předcházely jeho zajištění a omezení na osobní svobodě, neboť následující zákrok ve vozidle nebyl služebním zákrokem a oprávněným použitím donucovacích prostředků, protože k tomu nebyly splněny podmínky uvedené v §18 odst. 2 a 3 citovaného zákona o obecní policii,
2) jako strážník Městské policie J. v přesně nezjištěné době během nočních hodin v měsíci listopadu 2011 na silnici v blízkosti restaurace „K.“ v J., okr. N., protiprávně jednal v rozporu se svými pravomocemi uvedenými v zákoně č. 553/1991 Sb., o obecní policii, neboť neoprávněně použil donucovací prostředky podle §18 odstavec 1 písmeno a) zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, a to tak, že v okamžiku, kdy společně s dalšími strážníky městské policie řešil podezření z možného spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu s M. K., který chtěl jet na jízdním kole po pozemní komunikaci v podnapilém stavu, mu nařídil, aby si odmontoval ventilky od duší jízdního kola, a když to udělal, tak mu je vyrazil z ruky, ač takový způsob projednání věci není uveden v jakémkoli právním předpise, a dále ho zcela bezdůvodně a nad rámec jeho oprávnění fyzicky napadl tak, že k němu přistoupil a rukou ho udeřil do obličeje, čímž mu způsobil závažnou újmu porušením jeho občanských práv, a dále mu způsobil bolest a poranění nosu, ze kterého mu tekla krev, aniž by toto zranění poškozenému způsobilo omezení na běžném způsobu života, přičemž tento zákrok následně nebyl ani zaevidován v systému „D.“, užívaným Městskou policií J., a nebyl ani služebním zákrokem a oprávněným použitím donucovacích prostředků, neboť k tomu nebyly splněny podmínky uvedené v §18 odstavec 2 a 3 citovaného zákona o obecní policii“.
Za to byl obviněný podle §329 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu soud uložil rovněž trest zákazu činnosti, a to výkonu funkce „člena strážníka obecní policie a jiného ozbrojeného sboru“ na dobu tří let.
Proti shora citovanému rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch také státní zástupce odvolání. Obviněný jím napadl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu; státní zástupce je pak zaměřil pouze do výroku o uloženém trestu, který považoval za nepřiměřeně mírný. Krajský soud v Hradci Králové jako soud druhého stupně o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl tak, že je usnesením ze dne 29. 10. 2015, č. j. 10 To 207/2015-542, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tím k uvedenému datu nabyl právní moci (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný P. J. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že skutková zjištění soudů rozvedená v odůvodněních obou napadených rozhodnutí neskýtala dostatečný podklad pro závěr, že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Způsob hodnocení provedených důkazů podle jeho názoru nerespektoval nejen významnou procesní zásadu, že v pochybnostech musí být rozhodnuto ve prospěch obviněného, ale především nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, vydaný ve „skutkově shodné“ trestní věci vedené Okresním soudem v Náchodě pod sp. zn. 3 T 115/2013 proti obviněnému P. S., rovněž strážníku Městské policie v J. Dovolatel připomněl, že oznamovatelem údajné trestné činnosti byl v obou případech jejich bývalý kolega M. M., na jehož výpovědích jako na klíčovém důkazu soudy při zjišťování skutkového stavu věci opřely své závěry. Zatím co v trestní věci obviněného P. S. však v důsledku zásahu Ústavního soudu nakonec nebyla výpověď zmiňovaného svědka vyhodnocena jako zcela věrohodná a stíhaný strážník byl obžaloby zproštěn, v nyní posuzovaném případě ji soudy vyhodnotily zcela opačným způsobem. Se skutečnostmi obsaženými ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu se přitom patřičně nevypořádaly a svůj rozdílný přístup k hodnocení tvrzení zjevně podjatého svědka odůvodnily paušálním poukazem na skutkové odlišnosti obou případů. Dovolatel je přesvědčen, že v jeho trestní věci měl být k osobě svědka M. M. opětovně vypracován znalecký posudek z odvětví psychologie, který se měl zabývat i otázkou jeho vztahu a vyhraněných postojů ke kolektivu strážníků Městské policie v J. jako celku a jeho případného motivu k podávání řady trestních oznámení na jejich osoby. To se však nestalo, když se soudy spokojily toliko s provedením listinného důkazu přečtením nekomplexního posudku vypracovaného Mgr. Lenkou Čermákovou ve věci obviněného P. S. a s výslechem této znalkyně v hlavním líčení. Výpovědi svědka M. a údajně poškozených L. H. a M. K. pak zcela nekriticky přijaly za základ pro svá skutková zjištění, zatímco skutkovou verzi dovolatele, podporovanou například výpovědí svědkyně P. D., bez dalšího nedůvodně označily toliko za jeho účelovou snahu zprostit se trestní odpovědnosti za své jednání.
V závěrečné části dovolání obviněný soudům vytkl, že se dodatečně nevypořádaly ani s otázkou intenzity údajně vzniklé újmy na právech poškozených L. H. a M. K., která měla význam nejen z hlediska naplnění zákonného znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle §329 tr. zákoníku v podobě úmyslného způsobení závažné újmy jinému, ale i z hlediska posouzení případné společenské škodlivosti stíhaného jednání.
Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 5. 5. 2015, č. j. 2 T 236/2013-484, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 10. 2015, č. j. 10 To 207/2015-542, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Náchodě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 27. 1. 2016. Písemné vyjádření pověřeného státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) obdržel Nejvyšší soud dne 1. 3. 2016.
Státní zástupce v něm předně poukázal na to, že dovolatel v rozporu s hmotně právní povahou uplatněného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýká soudům prvního a druhého stupně především nesprávný způsob hodnocení provedených důkazů, zejména pak věrohodnosti výpovědí svědka M. M. jako osoby podávající trestní oznámení. Takové výhrady sice jsou výjimečně způsobilé vyvolat dovolací přezkum, ovšem v nyní projednávané trestní věci se podle názoru státního zástupce o takovou situaci nejedná. Soudy shromáždily a provedly veškeré důkazy v souladu s procesními předpisy a jejich obsah následně řádně a logicky vyhodnotily. O vině dovolatele tak nerozhodly svévolně a nijak nevybočily z parametrů spravedlivého procesu. K poukazu obviněného na podobnost projednávaného případu s trestní věcí obviněného P. S., v níž k odsouzení jmenovaného kolegy strážníka nakonec nedošlo, státní zástupce zdůraznil významné skutkové odlišnosti obou kauz se závěrem, že vytýkané jednání dovolatele vůči poškozeným L. H. a M. K. nepředstavovalo legitimní zákrok strážníka s odůvodněným použitím zákonem předvídaných donucovacích prostředků, nýbrž nezákonný akt násilí, jehož cílem mělo být ponížení poškozených a jejich dodatečné potrestání za projevený nesouhlas s provedenou kontrolou, resp. zajištěním osoby. Pokud dovolatel namítl, že soudy dostatečně neposoudily intenzitu újmy vzniklé poškozeným jako otázky významné z hlediska naplnění všech znaků objektivní stránky trestného činu i jeho společenské škodlivosti, státní zástupce jeho argumentaci nepovažuje za důvodnou. Znovu přitom poukázal na skutečnost, že dovolatel významně překročil své zákonem svěřené pravomoci i uložené povinnosti. Demonstrací své síly a nadřazenosti oba poškozené nejen krvavě zranil v obličeji, ale především svým „šikanózním“ jednáním zasáhl do jejich osobnostních práv. Přitom vystupoval v pozici strážníka městské policie, tedy osoby, jež by především měla ctít a respektovat právní předpisy. Za daných skutkových okolností se státní zástupce nedomnívá, že by předmětné skutky vykazovaly natolik nízkou společenskou škodlivost, aby věc postačovalo řešit podle netrestních právních norem.
Proto své vyjádření uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Toto vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud dovolateli, resp. jeho obhájci k případnému vlastnímu vyjádření (tzv. replice) nezasílal nejen z důvodu, že takovou povinnost mu neukládá žádné ustanovení trestního řádu, ale především proto, že v posuzované konkrétní věci nejde o situaci, kdy by tento postup mohl představovat porušení principu kontradiktornosti řízení. Vyjádření totiž neobsahuje žádné nové, pro dovolatele dosud neznámé významné okolnosti, s nimiž by bylo nutno ho dodatečně seznámit a ke kterým by mu měla být dána možnost případně zaujmout stanovisko. Státní zástupce v něm prezentoval v zásadě na obdobné právní závěry, jak byly obsaženy v odůvodněních napadených rozhodnutí. Dovolateli a jeho obhájci jsou tak dobře známy. Použitý postup neodporuje ani současné judikatuře Ústavního soudu (k dané otázce srov. přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 573/10, IV. ÚS 1535/15 nebo sp. zn. IV. ÚS 2107/15).
Obviněný P. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování spočívá na řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Jistý průlom do výše rozvedených zásad představuje rozhodovací praxe Ústavního soudu, který v minulosti v řadě svých rozhodnutí vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existence tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Takový flagrantní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo mohla mít podstatný význam pro konečné hmotně právní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za splnění tohoto předpokladu lze výjimečně připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé vyvolat dovolací přezkum.
Při vědomí posledně uvedených ústavně právních aspektů výkladu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. posoudil Nejvyšší soud námitku dovolatele vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, za právně relevantní . Současně však dospěl k závěru, že v daném případě jde o námitku zjevně neopodstatněnou .
Na tomto místě je v prvé řadě třeba poukázat na to, že závěry obsažené v dovolatelem připomínaném nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/2014, nelze interpretovat tak, že jím byla kategoricky vyslovena obecná nevěrohodnost svědka M. M. nebo konstatován jeho mstivý motiv při podání trestního oznámení na svého bývalého kolegu. Ústavní soud ve svém rozhodnutí obecným soudům pouze vytkl, že při hodnocení věrohodnosti výpovědí svědka ponechali stranou zjevné konflikty a nepřátelství, panující dlouhodobě mezi dvěma skupinami strážníků na služebně Městské policie v J., kdy strážníci M. a S. patřili každý do jiné z těchto antagonistických skupin; tj. že se hypotetickou možností msty, jíž mohl být svědek veden při podání trestního oznámení, nezabývaly důsledněji.
V nyní posuzované věci se však již soudy obou stupňů vytýkaného procesního pochybení nedopustily. Specifickou věrohodnost svědka M. M. (oznamovatele) tentokrát podrobily důsledné analýze, jak je patrno z pasáží odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 13 dole až 15 shora a str. 18/19, a odůvodnění usnesení odvolacího soudu na str. 8 až 10 shora. Pokud pro účely jejího posouzení nenechaly na osobu svědka vypracovat nový znalecký posudek z odvětví psychologie a spokojily se v této souvislosti pouze se čtením posudku Mgr. Lenky Čermákové, který podala v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 3 T 115/2012 (obviněný P. S.), a zároveň s podrobným rozborem k osobnostní charakteristice oznamovatele, předneseným v rámci výslechu této znalkyně u hlavního líčení ve věci dovolatele, neznamená to, že by postupovaly procesně chybným způsobem, v důsledku čehož nedostatečně zjistily skutkový stav a tím porušily jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces.
Zákon v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. neurčuje žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Je výlučně na úvaze soudu, jaké důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je pak důležitý právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., příp. §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který napadená rozhodnutí obou soudů v předmětné trestní věci splňují.
Nejvyšší soud zároveň nedospěl k závěru, že by soudy činné v předmětné věci hodnotily ve věci provedené důkazy, včetně výpovědi svědka M. M., způsobem odporujícím pravidlům formální logiky, selektivně či dokonce svévolně v neprospěch dovolatele, jak jim bylo Ústavním soudem vytýkáno v jiném případě - trestní věci vedené Okresním soudem v Náchodě pod sp. zn. 3 T 115/2013, byť v obou případech vystupovala stejná osoba oznamovatele.
V nyní posuzované trestní věci soudy vycházely z toho, že dovolatel byl ze spáchání skutků popsaných v obžalobě usvědčován nejen výpovědí svědka M., ale především výpověďmi samotných poškozených L. H. a M. K. Oba v podstatných rysech popsali excesivní jednání dovolatele, spočívající v jejich bezdůvodné fyzické inzultaci nad rámec řádného (zákonného) služebního zákroku v zásadě shodně s tím, co vypovídal svědek M. V daném směru se jednalo o výrazně odlišnou důkazní situaci, než tomu bylo u obviněného strážníka P. S., který byl původně Okresním soudem v Náchodě ve věci sp. zn. 3 T 115/2013 odsouzen téměř výhradně na základě osamoceně stojící svědecké výpovědi M. M., jehož tvrzení o neoprávněném použití donucovacích prostředků ze strany obviněného při služebním zákroku dne 1. 10. 2011 nebylo ani v souladu s popisem skutkového děje, jak jej vylíčil sám poškozený R. J. a také jeho družka, svědkyně S. P. (viz bod IX/31 a 32 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14).
Opodstatnění postrádá rovněž hmotně právní námitka dovolatele, podle níž soudy v dosavadním průběhu řízení nevěnovaly dostatečnou pozornost tomu, zda svým jednáním naplnil znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku, spočívající ve způsobení „jiné závažné újmy“ poškozeným.
Otázkou intenzity způsobené nemateriální újmy se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) podrobně zabýval odvolací soud, jehož právním úvahám obsaženým na str. 11 a 12 shora nelze po stránce věcné ničeho vytknout. Soud správně vystihl, že míru závažnosti takové újmy zde nelze posuzovat pouze podle subjektivního vnímání (prožitků) dotčené osoby, nýbrž i podle objektivní povahy neoprávněného zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a současně podle pohnutky, jíž byl pachatel v postavení úřední osoby při takovém zásahu veden. Připomněl, že motivem dovolatele k inkriminovanému činu, zjevně přesahujícímu rámec jeho zákonem vymezených oprávnění, byla v prvém případě jakási odveta, tj. dodatečné potrestání již spoutaného poškozeného L. H. za odpor, který předtím kladl při ověřování totožnosti a zajištění své osoby, a dále za verbální útoky a urážky, kterými zasahující hlídku častoval i při převozu na stanici městské policie; ve druhém případě pak šlo o ztrestání či umlčení poškozeného M. K., když v nevulgární rovině vznesl slovní výhrady vůči oprávněnosti a důvodnosti prováděného služebního zákroku vůči jeho osobě.
Násilný způsob (údery rukou do obličeje), jakým si dovolatel v postavení úřední osoby chtěl u obou poškozených důrazně zjednat toliko více respektu, nepochybně lze kvalifikovat jako zákonu ( zák. č. 553/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o obecní policii /§6 odst. 1, §18 ost. 2, odst. 3/) odporující výkon pravomoci úřední osoby. Ponižující zacházení s oběma poškozenými zároveň představovalo porušení jejich ústavně zaručeného základního práva na nedotknutelnost osoby ve smyslu čl. 7 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), včetně práva nebýt podroben ponižujícímu zacházení či týrání, a rovněž práva na zachování lidské důstojnosti podle čl. 10 Listiny. Poněvadž dovolatel od počátku jednal se znalostí všech rozhodných skutečností, soudy obou stupňů správně dovodily, že se činu dopustil s úmyslem způsobit jinému následek v kvalitě (intenzitě) představující závažnou újmu (zde újmu imateriální, tzn. na právech).
Soudem prvního stupně použitá právní kvalifikace stíhaných skutků byla zcela namístě nejen vzhledem k naplnění veškerých zákonných znaků skutkových podstat zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku (bod ad 1/ výroku o vině) a přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod ad 2/ výroku o vině), ale i z pohledu zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Společenská škodlivost jednání dovolatele je podle názoru Nejvyššího soudu značně zvyšována již tím, že zasáhlo do významné oblasti, jako je důvěra občanů v nestranný, objektivní a korektní přístup strážníka městské policie ke každému adresátovi jím vykonávané veřejné (úřední) moci, spojený s plným zachováváním právních předpisů při plnění svěřených úkolů a při realizaci oprávnění, jimiž je pro tyto účely nadán (zde zejména podle zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii). Uplatnění trestně právní represe jako prostředku ultima ratio bylo proto v dané věci zcela namístě.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného P. J. bylo opřeno o námitky, kterým z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. 3. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu