ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.558.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 558/2016 -25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 5. 2016 o dovolání podaném Mgr. E. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 3 To 383/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 128/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2015, sp. zn. 5 T 128/2015, byla Mgr. E. M. uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) [pod bodem 1) výroku o vině] a přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [pod bodem 2) výroku o vině], když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, přičemž jí takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků a zároveň byl nad obviněnou stanoven dohled. Dále byla obviněné uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradila poškozené způsobenou škodu. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podala Mgr. E. M. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 3 To 383/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [bod 2) výroku o vině], ve výroku o uloženém trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. poté nově rozhodl tak, že obviněná byla odsouzena za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, který zůstal v napadeném rozsudku nedotčen, k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, přičemž jí takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Dále jí byla uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradila poškozené způsobenou škodu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Podle §226 písm. b) tr. ř. byla obviněná zproštěna obžaloby pro skutek pod bodem 2) napadeného rozsudku, ve kterém bylo podanou obžalobou spatřováno spáchání přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku s tím, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala Mgr. E. M. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněná Mgr. E. M. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovoláním přitom napadla výrok o vině trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a související výroky o trestu a o náhradě škody. Podotkla, že v předmětné věci absentuje subjektivní a objektivní stránka trestného činu podvodu. Zavinění ve formě úmyslu je přitom vyvráceno nejen výpovědí obviněné, ale i svědkyně S. Č. Případné uvedení v omyl jednatelky poškozené společnosti poté bylo vyvráceno obsahem její vlastní výpovědi, stejně jako výpověďmi obviněné a svědkyně Mgr. L. N. Obviněná uvedla, že pokud by se soud prvního stupně s těmito výpověďmi dostatečně vypořádal, nemohl by dojít k závěru o úmyslu obviněné uvést jednatelku poškozené společnosti v omyl a získat tak pro sebe majetkový prospěch. Závěrům soudu prvního stupně následně přisvědčil i soud druhého stupně, který nadto nevyhověl návrhu obviněné na doplnění dokazování, které by přitom mohlo zásadním způsobem zasáhnout do dosavadních skutkových zjištění. Uvedení v omyl dle obviněné předpokládá, že by měla vyvíjet aktivitu směřující k přesvědčení jednatelky poškozené společnosti o tom, že bude schopna poskytnutou půjčku hradit a že její platební schopnosti jsou dostačující. K tomuto připomenula obsah jednotlivých svědeckých výpovědí a soudům vytkla, že dospěly k nesprávným závěrům. Mj. podotkla, že jednatelka poškozené společnosti Bc. K. Š. jednoznačně věděla o finančních problémech s nájmem prostor butiku a o tom, že butik v rozhodné době nevydělával ani na pokrytí nákladů na nájem. Dle názoru obviněné poškozená podáním trestního oznámení řeší neúspěch podnikatelského záměru poskytnout půjčku, na které měla bez větší aktivity vydělat přes 300.000 Kč. Tato okolnost přitom dle obviněné zodpovídá otázku, proč k poskytnutí půjčky došlo i přes vědomost o finančních problémech obviněné. Obviněná dále popřela, že by jednala v úmyslu poskytnuté prostředky nevrátit, či se srozuměním, že toho nebude schopna. Rovněž opětovně podotkla, že půjčka byla poptávána za účelem nákupu zboží pro podzimní a zimní sezónu, která byla podnikatelsky vždy úspěšná. Obviněná tak na základě předchozích zkušeností byla přesvědčena o tom, že se prodejům bude dařit a že tak bude mít prostředky na splácení půjčky. Poukázala, že pokud teprve po uzavření smlouvy o půjčce vznikly překážky, které bránily dlužníkovi závazek z půjčky splnit, případně dlužník až dodatečně pojal úmysl peníze vůbec nevrátit, pak jeho jednání nelze považovat za trestný čin podvodu ve smyslu §209 tr. zákoníku. Rovněž uvedla, že ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku absentují takové okolnosti, které by odůvodňovaly existenci úmyslné formy zavinění. Z obsahu rozsudku poté není ani zřejmé, o jakou formu zavinění se má jednat, když jednou z variant by byla forma vědomé nedbalosti. Právní závěry soudu druhého stupně tudíž považuje za extrémně nesouladné se zjištěnými skutečnostmi. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud předmětný rozsudek v napadených výrocích zrušil a podle §226 písm. b) tr. ř. rozhodl o zproštění obžaloby. Pokud by Nejvyšší soud neshledal podmínky pro vlastní meritorní rozhodnutí, navrhla, aby byl předmětný rozsudek v napadených výrocích podle §265k tr. ř. zrušen, aby bylo zrušeno i vadné řízení jemu předcházející, a aby věc byla přikázána soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve podotkla, že obviněná totožné výhrady uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení jako součást své obhajoby. Námitku stran absence subjektivní stránky považuje za uplatněnou právně relevantně, avšak neshledala ji jako opodstatněnou. Dle státní zástupkyně byla obviněná zcela důvodně uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, když soudy obou stupňů vycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Přisvědčila rovněž názoru soudu druhého stupně, že obviněná jednala přinejmenším v nepřímém úmyslu. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.; srov. rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněné přitom zčásti směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněná totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí) a přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro ni příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích logicky rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněné vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Na neprovedení dodatečného výslechu některých obhajobou navrhovaných svědků přitom nelze nahlížet jako na tzv. opomenuté důkazy, které by mohly mít vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku, neboť soud druhého stupně dospěl k závěrům, že shromážděný důkazní materiál bylo možné považovat za dostatečný a soud již dále nepovažoval za nutné doplňovat dokazování výslechem dalších svědků, kteří buď již byli vyslechnuti, anebo jejich výpověď byla čtena se souhlasem státního zástupce i obviněné. Nejvyšší soud v této souvislosti dále připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud nemohl ani přisvědčit námitkám obviněné, že závěry soudu druhého stupně jsou extrémně nesouladné s učiněnými skutkovými zjištěními. O tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, která se týkají významné skutkové okolnosti, jde zejména v případě, že konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu. V takovém případě by byl odůvodněn mimořádný zásah do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud však ve věci neshledal žádný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. V této souvislosti lze rovněž podotknout, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou.
Stran námitek absence subjektivní stránky předmětné skutkové podstaty lze podotknout, že obviněná i v tomto překládá svoji verzi skutkového stavu věci, která však byla vyvrácena provedeným dokazováním. Již z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že byla dovozena úmyslná forma zavinění. Soud druhého stupně poté konstatoval, že obviněná jednala přinejmenším v úmyslu nepřímém. Úmyslné jednání obviněné lze dále dovodit z odůvodnění jednotlivých rozhodnutí a byť některé z uvedených formulací mohou navozovat polemiku, zda soudy dospěly k závěru o úmyslu přímém či nepřímém, tato okolnost již nemá vliv na samotnou podstatu věci, tedy úmyslnou formu spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
Pokud jde o namítanou absenci objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, tak skutková zjištění korespondují s výsledky provedeného dokazování, kdy bylo mj. zjištěno, že obviněná poškozenou ujišťovala, že situaci zvládne a bude schopná dostát svým závazkům. Obviněná přitom již od samého počátku věděla, že nebude schopna dostát svým závazkům a jednala tak s vědomím, že peníze nebude moci vrátit přinejmenším ve smluvené lhůtě. Přitom nelze nikterak dovodit, že překážky, které obviněné bránily plnit závazek z půjčky, vznikly až dodatečně po uzavření smlouvy.
Dále lze podotknout, že Nejvyšší soud sice zastává názor, že případná trestní represe uplatňovaná proti jednomu z účastníků soukromoprávního vztahu nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho soukromých práv a nahrazovat instituty jiných právních odvětví, které jsou určeny k ochraně těchto práv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010), avšak namístě je rovněž podotknout, že o podvodné jednání ve smyslu §209 tr. zákoníku se bude jednat i v případě, jestliže si je poškozená schopna prověřit skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněna působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas, přičemž je třeba vzít v úvahu, že poškozený (resp. poškozená) nemá uloženou povinnost v obdobných případech provádět zmíněné ověření, byť lze takový postup považovat za obezřetný a obvyklý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003).
Poškozená přitom potvrdila, že jí byly známy některé aspekty stran finanční situace obviněné, avšak rozhodné okolnosti jí byly zamlčeny, resp. byla obviněnou utvrzována, že ta situaci zvládne a o dalších finančních problémech obviněné již tak poškozená povědomí neměla. Pokud tedy obviněná vyvolala u poškozené přesvědčení, že jí ve sjednaných lhůtách vrátí finanční prostředky a poškozená jí tyto prostředky poskytla v přesvědčení, že obviněná bude schopna své závazky splnit, je z hlediska trestní odpovědnosti za trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku irelevantní, že poškozená do jisté míry znala její špatnou finanční situaci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 9 Tz 93/2000).
Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že použitá právní kvalifikace jednání obviněné jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku je zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 5. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu