ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.603.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 603/2016 -32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 11. 5. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněnou J. S., roz. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 8 To 98/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 16/2014, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 8 To 98/2015, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněná nebere do vazby.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 50 T 16/2014, byla obviněná J. S. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „v noci z 6. 12. 2013 na 7. 12. 2013 v P., ulici K. N., v bytě, po prodělaném těhotenství, jehož si musela být jako matka, která již v minulosti ve zdravotnickém zařízení porodila dvě děti, vědoma, a které po celou dobu před všemi známými i manželem tajila a neabsolvovala v průběhu těhotenství pravidelné gynekologické prohlídky, při překotném porodu porodila ve vaně v koupelně bytu, v němž bydlela, novorozence mužského pohlaví o hmotnosti 2.200 g a délce 46 cm, při porodu ani po něm nepřivolala manžela ve vedlejší místnosti spícího, poté živě narozeného a životaschopného novorozence bez makroskopicky zjevných vrozených vývojových vad omyla, zbavila mázku a krve, nepřivolala lékařskou pomoc ani novorozenci neposkytla potřebnou péči, a namísto toho novorozence, s úmyslem usmrtit jej, zabalila do ručníků a dětské deky, uložila do silonové tašky modrobíločervené barvy, kterou v průběhu dopoledne dne 7. 12. 2013 odnesla do plastového kontejneru na komunální odpad před domem v téže ulici, kde tašku s novorozencem zanechala a kde mrtvé tělo novorozence bylo dne 8. 12. 2013 v 08:00 hodin nalezeno, přičemž příčinou smrti novorozence byl otok mozku a otok plic, které se rozvinuly v důsledku podchlazení organismu novorozence“. Za to byla obviněná podle §140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
K odvolání obviněné Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 8 To 98/2015, podle §258 odst. 1, písm. e), odst. 2 tr. ř. shora citovaný rousdek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. jí poté podle §140 odst. 3 tr. zákoníku nově uložil trest odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 3 tr. zákoníku znovu zařadil do věznice s ostrahou. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 11. 11. 2015 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v odvoláním napadeném nezrušeném výroku o vině právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Uvedené rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná J. S. následně dovoláním , jež současně směřovala i do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně. Uplatnila v něm důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
V rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná namítla, že skutková zjištění soudů neskýtala dostatečný podklad pro závěr, že svým jednáním naplnila všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. V této souvislosti uvedla, že provedené dokazování nevedlo k jednoznačnému a nepochybnému zjištění doby a okolností úmrtí novorozence, což je podstatné pro posouzení otázky jejího zavinění. Za nedostatečné považuje dovolatelka v tomto směru především závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Znalci podle jejího přesvědčení neměli potřebnou odbornost, aby se mohli zodpovědně vyjádřit k tomu, zda porodila dítě donošené či nedonošené, jaké byly jeho adaptační schopnosti a jaké byly nároky na jeho poporodní péči. Právě tato zjištění však byla významná pro zodpovězení otázky, zda v minimálním časovém úseku, po který novorozenec ještě žil, byla vůbec schopna zajistit mu potřebnou péči, aby odvrátila jeho smrt. K tomu je ovšem zapotřebí speciálních znalostí a odbornosti přesahujících rámec oboru soudního lékařství. Proto považuje dovolatelka i nadále za potřebné doplnit dokazování znaleckým posudkem z oboru pediatrie, resp. neonatologie.
V další části dovolání namítla, že v řízení nebyla náležitě objasněna subjektivní stránka trestného činu vraždy v jejím jednání. Připomněla závěry znaleckého zkoumání z odvětví psychologie a psychiatrie k její osobnosti a soudům vytkla, že při svém rozhodování nevzaly v úvahu její rozumovou nedostatečnost, nízkou intelektovou úroveň a nestandardní osobnostní specifika, pro které zřejmě nebyla po porodu schopna adekvátně a včas reagovat na vzniklou situaci. Podle dovolatelky tedy nadále přetrvávají pochybnosti o tom, zda skutečně jednala v úmyslu, byť i nepřímém, dítě usmrtit, či zda pouze odklízela jeho mrtvé tělíčko, jakož i o tom, zda byla schopna s ohledem na své mentální předpoklady rozlišit, jestli je dítě ještě živé, nebo již zemřelo. Její vlastní výpovědi, z nichž mimo jiné soudy také vycházely, k dovození spolehlivých skutkových závěrů nedostačovaly, zvláště jestliže si sled kritických událostí přesně a v podrobnostech nezapamatovala. Dokazování proto mělo být doplněno ve směru požadovaném její obhájkyní. Soudy podle dovolatelky navíc náležitě nehodnotily výpovědi některých svědků, podle nichž byla pečující a milující matkou. Rovněž tato skutečnost měla pro posouzení subjektivní stránky činu nepochybný význam. Závěr o tom, že od počátku plánovala odklizení novorozence do kontejneru, nemá podle dovolatelky v provedených důkazech dostatečnou oporu. Jinými slovy, její úmysl směřující k usmrcení dítěte nebyl prokázán mimo jakoukoliv pochybnost. Pokud by skutečně prokázán byl a zároveň byla shledána příčinná souvislost mezi jejím jednáním a úmrtím novorozence, pak by všechny zjištěné okolnosti nasvědčovaly tomu, že jednala v rozrušení způsobeném porodem, jak má na mysli ustanovení §142 tr. zákoníku o trestném činu vraždy novorozeného dítěte matkou, případně ustanovení §141 tr. zákoníku o trestném činu zabití. K tomu obviněná dodala, že v době hlavního líčení opětovně otěhotněla a dne 2. 9. 2015 porodila zdravé donošené dítě, které s manželem poskytli k adopci. Průběh těhotenství byl přitom obdobný jako v posuzovaném případě, nevěděla o něm a bylo potvrzeno až v červnu 2015 při lékařské kontrole v průběhu její hospitalizace v psychiatrické léčebně. S ohledem na tuto skutečnost v řádném opravném prostředku navrhovala rozšířit dokazování o výslech ošetřující lékařky MUDr. J. K. k okolnostem, za kterých bylo její další těhotenství zjištěno, zprávu z gynekologicko - porodnického oddělení nemocnice v M. k okolnostem její hospitalizace a porodu, a poté případně i o doplnění znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie a odvětví gynekologie a porodnictví a opětovný výslech příslušných znalců. Odvolací soud jí však nevyhověl, aniž by o těchto důkazních návrzích rozhodl.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je podle obviněné založen tím, že ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně není popsáno, jaké její konkrétní jednání vedlo k úmrtí novorozence, resp. k podchlazení jeho organismu, které mělo být příčinou smrti. To, že dítě omyla a zabalila do ručníků a deky, jak je vyjádřeno v popisu skutku, samo o sobě jeho podchlazení přivodit nemohlo. Potud je tedy podle dovolatelky výrok rozhodnutí soudu neúplný.
Proto závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 8 To 98/2015, i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 8. 2015, č. j. 50 T 16/2014-994, ve výroku o vině a trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a aby navrhované rozhodnutí bylo učiněno v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak dovolatelka vyjádřila i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně připomněl, že námitky v něm obsažené jsou v zásadě totožné s těmi, jež obviněná opakuje od počátku trestního řízení a s nimiž se zejména soud prvního stupně podle jeho přesvědčení vypořádal náležitým způsobem. K uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak zdůraznil, že jeho prostřednictvím se zpravidla nelze úspěšně domáhat přezkoumání správnosti provedeného dokazování a úpravy skutkových zjištění, jimiž je Nejvyšší soud při svém rozhodování o dovolání v podstatě vázán. Výjimku tvoří pouze situace, kdy se proces dokazování dostane do střetu s pravidly spravedlivého procesu. Jde o případy, kdy soudy opomenou provést některé důkazy nebo o nich rozhodnout, užijí nezákonných důkazních prostředků nebo jsou jejich skutková zjištění v tzv. extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Podle státního zástupce však takovými nedostatky řízení v projednávané trestní věci netrpí. Soudy podle jeho mínění v souladu s procesními předpisy zajistily a provedly veškeré pro rozhodnutí podstatné důkazy a řádně je vyhodnotily. Proces dokazování nebyl svévolný. Pokud některý z navržených důkazů neprovedly, tento postup řádně zdůvodnily. Dostály tak všem parametrům řádného a spravedlivého procesu a z jimi stabilizovaných skutkových zjištění je třeba nadále vycházet. Námitka obviněné, že dostatečně neobjasnily otázku, zda narozené dítě skutečně zemřelo až v důsledku jejího jednání a nikoli dříve, byla podle názoru státního zástupce ve skutečnosti uplatněna v rozporu s hmotněprávní povahou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle ustálených skutkových zjištění se totiž dítě narodilo živé, zdravé, bez zjevných vrozených či vývojových vad a tedy životaschopné. Novorozenec po porodu fakticky přežíval několik hodin a nikoli jen několik málo minut, jak naznačuje dovolatelka. Příčinou jeho smrti bylo podchlazení, jež nastalo až v souvislosti s jejím jednáním, když mu neposkytla náležitou péči, nezajistila mu lékařskou péči a namísto toho jej zabalila do ručníků, uložila do tašky a tu poté odnesla do kontejneru na odpadky. Přitom pokud by se dítěti dostalo náležité poporodní péče, náležitě by prospívalo a jeho smrti by bylo možno zabránit.
Námitku obviněné, týkající se nedostatečného objasnění subjektivní stránky trestného činu, státní zástupce označil za právně relevantní, přestože i ona byla podle jeho mínění z velké části založena na výhradách proti ve věci učiněným skutkovým zjištěním. Nepovažuje ji však za opodstatněnou. V daných souvislostech připomněl, že obviněná od počátku záměrně tajila své těhotenství, popírala je a vymýšlela si nejrůznější nepravdivá vysvětlení, aby před svědky odůvodnila své zdravotní problémy. O svém těhotenství jako zkušená rodička věděla dobře. Je vyloučeno, aby je nerozpoznala. Po porodu pak jednala způsobem, jak byl popsán ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Muselo jí být přitom jasné, že dítě bez patřičné pomoci zemře. Pokud dovolatelka v uvedených souvislostech poukazuje na svou nižší inteligenci, státní zástupce připomněl, že podle závěrů znaleckého posudku sice je simplexní osobností s průměrným intelektem, ale současně netrpí žádnou duševní poruchou. Rozpoznávací schopnosti u ní byly plně zachovány a schopnosti ovládací byly sníženy jen nepodstatně. Jednala v důsledku vlastního volního rozhodnutí, bez chorobných vlivů. Její úmyslné zavinění je tak nepochybné. Ze skutkových zjištění nevyplývá ani to, že by usmrtila novorozené dítě v rozrušení způsobeném porodem. Právní kvalifikace skutku podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku tak byla zcela namístě.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce v další části vyjádření připomněl, že jej lze uplatnit toliko ve dvou alternativách, kdy v napadeném rozhodnutí buď určitý výrok chybí, přestože jej podle zákona soud do výrokové části měl pojmout, nebo sice určitý výrok v napadeném rozhodnutí učiněn byl, ale není úplný, protože neobsahuje některou ze zákonem stanovených podstatných náležitostí. Pokud obviněná namítla, že v popisu skutku není výslovně uvedeno, jakým konkrétním jednáním novorozence usmrtila, pak se podle státního zástupce její výhrady s obsahovým vymezením tohoto dovolacího důvodu míjí, neboť nedostatky v popisu skutku samy o sobě výrok o vině neúplným nečiní. Nad rámec uvedeného státní zástupce dodal, že skutek byl ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně vyjádřen v souladu s požadavky §120 odst. 3 tr. ř. a dostatečně přesně tak, aby nemohl být zaměněn se skutkem jiným. Příčinná souvislost mezi jednáním obviněné a vzniklým škodlivým následkem z něj přitom vyplývá jednoznačně.
S ohledem na výše rekapitulované důvody státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ předvídaný v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 2. 5. 2016 obhájkyni dovolatelky s upozorněním, že k němu může zaujmout stanovisko (tzv. repliku). Do nařízení neveřejného zasedání však žádnou další reakci ze strany obhájkyně neobdržel.
Obviněná J. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., na které odkázala. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Určitý průlom do výše rozvedených obecných obsahových východisek tohoto dovolacího důvodu představuje judikatura Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení zařadil i tzv. opomenutí důkazů obecným soudem.
Z uvedeného je zřejmé, že pokud obviněná odvolacímu soudu vytýká, že ve veřejném zasedání nijak nerozhodl o některých z jejích návrhů na doplnění dokazování, které vtělila do odůvodnění řádného opravného prostředku, uplatnila již touto námitkou zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně.
Protože Nejvyšší soud zároveň v projednávané věci neshledal důvody pro odmítnutí dovolání (jako celku), přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je předně zapotřebí uvést, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy pak soud hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je přitom na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Řízení před soudem však ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto prakticky vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně např. publikované nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. I. ÚS 425/97, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. IV. ÚS 802/02, sp. zn. II. ÚS 402/05 aj.).
Lze tedy shrnout, že soud sice na straně jedné není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93) , avšak z hlediska práva na spravedlivý proces se na straně druhé musí důkazními návrhy zabývat a rozhodnout o nich. To znamená, že jeho rozhodnutí také v tomto směru musí respektovat požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3) .
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací se však těmito zásadami důsledně neřídil.
Obviněná v rámci písemného odůvodnění odvolání (č. l. 1008 - 1014 spisu) namítla jednak neprovedení dříve navrženého důkazu znaleckým posudkem z oboru pediatrie, resp. neonatologie soudem prvního stupně, ale současně formulovala také další návrhy na doplnění dokazování ve veřejném zasedání. Konkrétně se domáhala provedení výslechu lékařky MUDr. J. K., která ji vyšetřovala dne 12. 6. 2015 a konstatovala u ní nové těhotenství, dále vyžádání zprávy gynekologicko - porodnického oddělení nemocnice v M. k okolnostem její hospitalizace a samotného porodu, a konečně doplnění znaleckých posudků z odvětví psychiatrie a psychologie k rozdílům v jejím subjektivním rozpoložení v průběhu obou těhotenství. Tyto důkazy podle jejího přesvědčení mohly významnou měrou přispět k řádnému objasnění subjektivní stránky trestného činu. Přestože odvolací soud nové důkazní návrhy nepřehlédl, jak je patrno z odůvodnění jeho rozsudku na str. 2, žádným způsobem se s nimi nevypořádal, resp. o nich nijak nerozhodl. Tento jeho procesní postup vyplývá jednak z obsahu protokolu o veřejném zasedání ze dne 11. 11. 2015 (č. l. 1018 - 1020 spisu), a dále ze samotného odůvodnění napadeného rozsudku. V něm se na str. 3 omezil toliko na konstatování, že „…Obžalované se narodilo živé dítě, které bylo podle závěru znalců - soudních lékařů dokonce životaschopné a donošené. Odvolací soud má tyto závěry za nezpochybnitelné a nepokládá za nutné provádět v tomto směru další dokazování“. Z výše uvedené formulace lze bez důvodných pochybností dovodit pouze tolik, že soud druhého stupně nepovažoval za nutné doplňovat dokazování k otázce, zda obviněná porodila životaschopné dítě a po jakou dobu novorozenec přežíval, vyžádáním navrhovaného znaleckého posudku z oboru pediatrie či neonatologie. Pokud jde o další obhajobou navržené důkazy, soud k jejich významu pro objasnění věci a potřebnosti (resp. nepotřebnosti) jejich provedení či neprovedení již žádné konkrétní stanovisko nezaujal. K otázce naplnění subjektivní stránky trestného činu se omezil na pouhé konstatování, že úmyslné zavinění obviněné na smrti dítěte má za nezpochybnitelné. Tím ovšem zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti a tím i protiústavnosti (viz shora), pro niž nelze na jeho právní moci spravedlivě trvat.
Proto Nejvyšší soud z podnětu důvodně podaného dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 8 To 98/2015, zrušil. Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Vrchní soud v Praze bude muset znovu projednat řádný opravný prostředek (odvolání) obviněné J. S. a rozhodnout o něm po úplně a řádně provedeném přezkumu. V novém řízení bude povinen postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve zrušujícím rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Jde v podstatě o to, aby rozhodl o všech návrzích obviněné na doplnění dokazování, které uplatnila v řádném opravném prostředku (odvolání), a v odůvodnění nového rozhodnutí náležitě vysvětlil , jakými úvahami se při rozhodování o nich řídil. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi akceptuje v zásadě pouze tři důvody, na nichž lze založit odmítnutí důkazního návrhu účastníka řízení; a sice, že 1) tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, 2) důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, a 3) pro ustálení skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a rozhodnutí o vině obviněného jde o důkaz nadbytečný (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 118/09).
Pokud jde o další námitky obviněné, uplatněné pod dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., Nejvyšší soud se jimi prozatím nezabýval. Ve stávající fázi řízení to pokládá za předčasné. Za stavu, kdy Vrchní soud v Praze bude rozhodovat o jejím odvolání znovu a bude se muset vypořádat s dosud opomenutými důkazy, nepochybně nelze předjímat, s jakým výsledkem tak učiní a o jaké úvahy se bude jeho nové rozhodnutí, které by již mělo vzejít z řádně konaného odvolacího řízení, opírat.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. V důsledku zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu pozbyly dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem právní moci a tedy i vykonatelnosti. To znamená, že ve výkonu trestu uloženého obviněné v projednávané trestní věci nelze pokračovat. Nejvyšší soud rozhodl podle §265 l odst. 4 tr. ř. tak, že se obviněná J. S. do vazby nebere, když z předloženého spisu nevyplývají žádné relevantní skutečnosti, jež by u ní v nynějším stadiu řízení zakládaly kterýkoli z důvodů vazby podle ustanovení §67 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 5. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu