ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.608.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 608/2016 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 5. 2016 o dovolání podaném V. M. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 14 To 225/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 2/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 3 T 2/2015, byl V. M. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin a dále za sbíhající se zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 25 T 78/2014, a dále za pokus přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. 8 T 219/2013, a dále za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 50 T 41/2014, byl podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a dvou měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci a podle §75 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu na území okresu Pardubice v trvání čtyř let. Současně byly zrušeny výroky o trestu z rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 25 T 78/2014, Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. 8 T 219/2013, a Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 50 T 41/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podal V. M. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 14 To 225/2015, tak, že je jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal V. M. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný V. M. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně uvedl, že došlo k nesprávnému hodnocení otázky protiprávního jednání, neboť vyslovené právní závěry jsou v extrémním nesouladu se zjištěnými skutečnostmi. Zejména pak zjištění učiněná stran skutku pod bodem 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (se kterým se soud druhého stupně ztotožnil) neumožňují jednoznačně prokázat vinu obviněného. K tomuto připomenul některé skutkové okolnosti, ze kterých soudy vycházely, a konstatoval, že neexistuje přímý důkaz, že to byl právě obviněný, kdo předmětná jízdní kola odcizil. Rovněž nepřímé důkazy jsou dle obviněného v této věci nedostačující, přičemž bylo pouze zjištěno, že jízdní kola někdo odcizil a že obviněný vydal policii některé věci z příslušenství jízdních kol. Přitom z výpovědi obviněného lze dovodit, že jízdní kola zakoupil v zastavárně. Soudu druhého stupně vytkl, že se blíže nezabýval hodnověrností majitele zastavárny D. O., který dle obviněného mohl vypovídat účelově, aby se sám nevystavil trestnímu stíhání. Orgány činné v trestním řízení ani neprovedly žádné šetření, zda se svědek D. O. nacházel v zastavárně dne 13. 6. 2014 již před otevírací dobou. Soudu druhého stupně rovněž vytkl, že v předložené verzi, dle které mohla celá událost proběhnout jinak, než jak dovodily orgány činné v trestním řízení, spatřoval pouze účelovou verzi obhajoby. Dle obviněného tak byla porušena zásada presumpce neviny a z ní vyplývající zásada in dubio pro reo . Obviněný k tomuto shrnul, že nebylo prokázáno, že by spáchal skutek uvedený pod bodem 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Rovněž nemůže obstát výrok stran způsobené škody, resp. její výše. V tomto rozporuje úplnost a správnost závěrů odborných vyjádření znalkyně Ing. Marie Kozákové, která své závěry řádně neodůvodnila. Soud druhého stupně se následně nedokázal vypořádat s námitkou nepřezkoumatelnosti těchto odborných vyjádření. Výše škody přitom může mít vliv na právní kvalifikaci předmětného jednání, tudíž musí být zjištěna bez jakýchkoli pochybností. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek a podle §265 l tr. ř. přikázal věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 16. 3. 2016 po seznámení s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušný státní zástupce vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Nejvyšší soud dále považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom výhradně směřují do oblasti skutkové a procesní, přičemž námitky, které by bylo možné považovat za právně relevantní s přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu, v podaném dovolání absentují. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Obviněný přitom nerozporuje jednání kladené mu za vinu pod body 1) a 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž toliko jednání uvedené pod bodem 3) výroku o vině. Ve stručnosti lze k tomuto jednání připomenout, že obě předmětná jízdní kola, která byla odcizena v P., byla u obviněného zajištěna 13. 6. 2014 v P. Dle obviněného si je zakoupil v bazaru v P. Tato verze však byla spolehlivě vyvrácena provedeným dokazováním, přičemž za daného skutkového stavu se ani nejeví jako nezbytné, aby orgány činné v trestním řízení prováděly šetření, zda svědek D. O. nemohl být v zastavárně dne 13. 6. 2014 již před otevírací dobou. Dle Nejvyššího soudu se zajištěné a provedené důkazy (podrobně rozvedené v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně) staly dostatečným podkladem pro skutková zjištění, o nichž nevznikají důvodné pochybnosti. Stran námitky obviněného, že většina ve věci provedených důkazů je pouze nepřímého charakteru, je nezbytné připomenout, že v žádném případě není vyloučeno, aby závěr o vině byl založen toliko na nepřímých důkazech. Ty však musí tvořit logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících a podmiňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti zažalovaného skutku, aby tedy ve výsledku byly způsobilé k prokázání viny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1190/2014; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1491/2014; případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 231/2014). Soudy prvního i druhého stupně ve svých rozhodnutích přitom podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Právní kvalifikaci jednání obviněného jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku lze tedy vzhledem k zjištěnému skutkovému stavu označit za přiléhavou.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti zároveň respektuje zásady vyplývající z práva obviněných na spravedlivý proces, přičemž o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je nutné uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. O tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, která se týkají významné skutkové okolnosti, jde zejména v případě, že konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu. V takovém případě by byl odůvodněn mimořádný zásah do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud však ve věci neshledal žádný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou.
Stran námitek obviněného k výroku o náhradě škody lze uvést, že obviněný opětovně pouze rozporuje výsledky provedeného dokazování. Přitom soudy, byť ve stručnosti, avšak řádně odůvodnily, z čeho při stanovení výše náhrady škody vycházely. Obviněnému lze přisvědčit, že výše škody musí být zjištěna bez důvodných pochybností, a proto také v případech, kdy poškození požadovali vyšší nárok na náhradu škody, než jaká byla zjištěna, byli se zbytky svých nároků na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného důvodu než je uveden v §265b. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 5. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu