ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.646.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 646/2016 -71
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2016 o dovoláních podaných V. Š., a M. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 4 To 5/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 8/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 53 T 8/2015, byl V. Š. uznán vinným zločinem (správně zvlášť závažným zločinem ) vraždy podle §140 odst. 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) a přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a M. S. byl uznán vinným zločinem (správně zvlášť závažným zločinem ) vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl V. Š. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti roků a M. S. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků. Pro výkon trestu byli oba zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.), §229 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody a nemajetkové újmy.
V předmětné věci podali obvinění V. Š. a M. S. a poškození P. S., a nezletilý „X. X.“ *), zastoupený matkou, P. S., odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 4 To 5/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání poškozených P. S. a nezletilého „X. X.“ *) částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody týkajícího se poškozené P. S. a nezletilého „X. X.“ *). Podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. bylo při nezměněných výrocích o vině, trestech a náhradě škody týkajících se ostatních poškozených nově rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. o náhradě majetkové škody a nemajetkové újmy ve vztahu k poškozeným P. S. a nezletilému „X. X.“ *). Podle §256 tr. ř. byla odvolání obviněných V. Š. a M. S. zamítnuta jako nedůvodná.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali obvinění V. Š. a M. S. dovolání, a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný V. Š. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž své dovolání směřuje proti výroku o vině, o trestu, jakož i proti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy. Nejprve namítl, že se žádného skutku popisovaného v napadených rozhodnutích nedopustil a jeho jednání tedy nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Obviněný, vědom si podstaty uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a s tím souvisejících (limitovaných) možností Nejvyššího soudu k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, poukázal na přítomnost extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Jako součást dovolání přiložil kopie úředního záznamu a mapy, jež tvoří součást spisového materiálu, z nichž dovozuje informace o místě pohybu poškozeného v čase, kdy mělo dojít k vraždě, z čehož dle obviněného plyne, že se měl v rozhodné době nacházet stovky metrů od místa vraždy. Dále uvedl, že soud druhého stupně neakceptoval návrhy na doplnění dokazování, když tyto ani neprovedl, ani věc nevrátil soudu prvního stupně k doplnění dokazování. Následně připomenul soudy zjištěné nepřímé důkazy, jež mají prokazovat jeho vinu, a k těmto uvedl své námitky. K cestě do O. jej vyzýval F. P., přičemž v tomto bodě lze uzavřít toliko, že obviněný podnikl cestu do O. a nelze jakkoli usuzovat na vinu obviněného. K přenosu povýstřelových zplodin mohlo dojít manipulací s tělem oběti, případně mohly vzniknout den před vraždou při střelbě z poplašné pistole. Rovněž ke vzniku krevní stopy mohlo dojít při manipulaci s tělem oběti, neboť součásti oblečení měli od krve de facto všichni, kdo poskytovali první pomoc poškozenému (svědkyně P. S. uvedla, že obviněný poškozenému poskytoval první pomoc, jak vyplývá z úředního záznamu ze dne 1. 10. 2013), resp. všichni kdo manipulovali s tělem. V tomto ohledu by naopak bylo podezřelé, kdyby se na oblečení obviněného žádné krevní stopy nevyskytovaly. Nadto upozornil na závěr soudu prvního stupně, že M. Š. měl logicky vysvětlit, jak se jeho pachová stopa mohla přenést na nábojnice. Soudům dále vytkl mylnou formulaci stran doby smrti poškozeného, když tyto nerespektovaly názory lékařů a soudních znalců. Pokud soudy uvádějí, že dobu smrti je možné najisto postavit od 19:06 hodin dne 30. 9. 2013 až do doby maximálně hodinu poté, tak takové závěry nemají oporu v provedeném dokazování. Ze znaleckého posudku a z výslechu soudních znalců MUDr. Jana Krajsy, Ph.D. a MUDr. Bc. Tomáše Vojtíška vyplývá, že je vyloučeno, aby ke smrti poškozeného došlo po 19:00 hodině, nýbrž zřejmě se tak stalo maximálně do třiceti minut před příjezdem rychlé záchranné služby, tedy nejdříve v čase 22:16 hodin. Přitom vzhledem ke skutečnostem, že poškozený měl mít ve večerních hodinách ještě další schůzku (s dosud neustanovenou osobou, o které hovořili vyslechnutí svědci i obvinění), je soudem prvního stupně presumovaná doba smrti poškozeného vyvrácena. V tomto obviněný opětovně spatřuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, přičemž soudy si nemohou samy učinit úsudek o době úmrtí oběti, nýbrž svá zjištění mají založit na závěrech soudních znalců. Podotkl, že pokud poškozený nezvedal své manželce telefon, tak nelze jednoznačně presumovat, že již byl mrtvý. S ohledem na výše uvedené shrnul, že byl odsouzen za skutek, který nespáchal, zatímco skutečný pachatel potrestán nebyl. Poukázal na absenci úmyslu podle §15 tr. zákoníku, na porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, absenci procesně použitelných důkazů, na nevyslechnutí navržených svědků, na nezajištění a nevyhodnocení biologických, genetických, pachových, daktyloskopických, balistických a trasologických stop všech podezřelých osob, nezajištění záznamů telekomunikačního provozu, jakož i e-mailové a facebookové komunikace podezřelých osob, na osobnostní profil poškozeného, a na extrémní pochybnosti stran spáchání činu právě obviněným. Dle obviněného nebyl naplněn žádný znak skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, tedy ani subjektivní či objektivní stránka, ve vztahu k jeho osobě. Rovněž uvedl, že nesouhlasí s projednáním věci u Nejvyššího soudu v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek, stejně jako rozhodnutí jemu předcházející, zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o tr. ř. před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
Obviněný M. S. ve svém dovolání uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž své dovolání směřuje proti výroku o vině, o trestu, jakož i proti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy. Nejprve podotkl, že i přes návrh obhajoby nebylo provedeno mnoho důkazů, mj. výslechy svědků, zajištění a vyhodnocení biologických, genetických, pachových, daktyloskopických, balistických a trasologických stop, opatření a zajištění všech záznamů telekomunikačního provozu a údajích o nich, zajištění všech operativně pátracích prostředků, které dle obviněného nebyly policejním orgánem záměrně doloženy do trestního spisu apod. Rovněž vyjmenoval další potenciální důkazy, které mohly být provedeny pro řádné zjištění skutkového stavu předmětné trestní věci. Nadto podotkl, že státní zástupce je povinen v trestním řízení zajišťovat důkazy svědčící v neprospěch, ale i ve prospěch obviněného, což však v projednávané věci nečinil a dokládal důkazy podporující výhradně verzi obžaloby. Obviněný poté vznesl k Nejvyššímu soudu požadavek, aby byly záznamy telekomunikačního provozu mezi obviněným a svědkem O. U. zařazeny do trestního spisu, neboť tak dosud učiněno nebylo. Poukázal, že jediným usvědčujícím důkazem je svědecká výpověď O. U., kterého však obviněný označuje za absolutně nevěrohodného. Připomenul jeho tvrzení a zdůraznil, že pokud již zmíněnému svědkovi sděloval nějaké informace stran vraždy poškozeného, jednalo se o poznatky ze zaměstnání a od policejního orgánu, kde byl vytěžován jako svědek. Připomenul časovou osu ve vztahu k dosahu buněk mobilního operátora, z čehož má jasně vyplývat, že se v (soudy dovozenou) dobu vraždy nemohl nacházet na místě činu. K tomu poukázal, že v okolí místa činu byla detekována SIM karta mobilního telefonu Ing. L. K., který poškozenému J. S. krátce před jeho úmrtím hrozil fyzickou likvidací. Stran závěrů soudů o nelogické cestě obviněného ke svědku O. U. s jeho osobními doklady podotkl, že to byl svědek U., kdo jej o to požádal a že tato cesta nebyla nijak předem plánovaná, když obviněný nemohl jakkoli ovlivnit, že si svědek u obviněného předcházející den zapomenul své doklady. A byť se soudům zdá jednání obviněného zcela nelogické, tento tak činil jednoduše s cílem pomoci O. U. Připomenul audiozáznam hovoru mezi O. U. a jeho manželkou A. U., z něhož vyplývá snaha svědka o úmyslné poškození obviněného. Rovněž poukázal, že svědci O. U. a D. M. měli být předem policisty instruováni, jakým způsobem mají vypovídat. Dále upozornil na některé nepřesné závěry soudů, např. komu měla být doručena listina s poskládaným textem, kdy dle soudu byla doručena O. U., avšak ve skutečnosti byla doručena O. U. panu J. G. Dle obhajoby rovněž nelze vyloučit, že podíl na smrti poškozeného mohl mít J. M., který dokonce vlastní (případně vlastnil) zbraň, kterou mohl být poškozený zastřelen. Nadto poukázal na podnikatelské aktivity J. S., soudní spory, osobní konflikty apod., kterými se měly orgány činné v trestním řízení blíže zabývat, neboť právě v těchto mohl pramenit motiv pro vraždu J. S. Obviněný se ve svém dovolání rovněž obsáhle zmínil o nepřímých důkazech, na jejichž základě byl uznán vinným spoluobviněný V. Š. Rovněž podotkl, že se orgány činné v trestním řízení blíže nezabývaly potenciální rolí M. Š., jehož pachové stopy byly nalezeny na některých nábojnicích a jehož vysvětlení k tomuto vzbuzuje pochybnosti. Připomenul, že M. Š. je dlouhodobým uživatelem návykových látek, pro dobu vraždy se snažil obstarat falešné alibi, v přípravném řízení uvedl vícero verzí, kde se měl v době vraždy nacházet, přičemž tyto byly vyvráceny, apod. Obviněný dále rozporuje závěry soudů, stran doby smrti poškozeného. V tomto odkázal na znalecký posudek a výslech soudních znalců MUDr. Jana Krajsy, Ph.D. a MUDr. Bc. Tomáše Vojtíška. Dle obviněného nebyly řádně provedeny všechny obhajobou navrhované důkazy a skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností. Státnímu zástupci vytkl, že postupoval v rozporu se zákonem, když se omezil na zjišťování důkazů pouze v neprospěch obviněného. Dále s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. 3 Tdo 439/2009, připomenul znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy a podotkl, že pro uznání pachatele vinným pokusem nebo účastenstvím ve formě pomoci zvlášť závažného zločinu vraždy, musí být bezpečně prokázán úmysl tento zvlášť závažný zločin spáchat. Nepostačí přitom pouhé zjištění, že pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo nebo mohlo způsobit jiné osobě smrt. Úmysl (přímý či nepřímý) totiž musí směřovat ke způsobení smrti. K tomuto odkázal na judikaturu Ústavního soudu stran eventuálního úmyslu, který nelze automaticky presumovat. Pokud by tedy měl obviněný vylákat poškozeného (což vylučuje) do míst, kde došlo k jeho usmrcení, musel by (obviněný) zároveň vědět, že dojde k usmrcení poškozeného, což nelze dovodit pomocí pouhých domněnek. V rovině domněnek se dle obviněného rovněž pohybují teze o majetkovém motivu vraždy. V projednávané věci tak mělo dojít k porušení jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a to za přítomnosti extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry. Soudy prvního a druhého stupně nerespektovaly konzistentní judikaturu Ústavního soudu, podle které existují-li jakékoli rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného, a to v duchu zásady in dubio pro reo . Obviněný shrnul, že nebyly provedeny žádné relevantní důkazy, z nichž by bylo možné dovodit jeho vinu ve vztahu k zvlášť závažnému zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, absentuje subjektivní i objektivní stránka skutkové podstaty a nadále existují extrémní pochybnosti o pachatelství konkrétní osoby předmětného skutku. Rovněž uvedl, že nesouhlasí s projednáním věci u Nejvyššího soudu v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek, stejně jako rozhodnutí jemu předcházející, zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o tr. ř. před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
K takto podaným dovoláním se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve ve stručnosti zrekapitulovala dosavadní vývoj předmětné trestní věci. Následně podotkla, že obvinění svými dovolacími námitkami opakují argumentaci uplatněnou již v předchozích stadiích trestního řízení. V daném případě přitom byly zajištěny nepřímé důkazy, které tvoří ucelený řetězec a spolehlivě prokazují vinu obou obviněných. Rovněž připomenula, že dovolání je do značné míry formalizovaným opravným prostředkem, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí. Námitkami obviněných, jak je uvedli ve svých dovoláních, se dle státní zástupkyně dostatečně zabýval již soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Nadto poukázala, že se obvinění ve své dovolací argumentaci zabývají výlučně skutkovými otázkami a soudům vytýkají nesprávné hodnocení důkazů. Skutková zjištění přitom vyplývají z provedeného dokazování a použitá právní kvalifikace je rovněž přiléhavá. Námitky obviněných, které směřují pouze proti správnosti hodnocení důkazů, přitom nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který primárně směřuje k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně navrhla, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.
Nejvyšší soud předně shledal, že dovolacími námitkami obou obviněných, které se navíc povětšinou shodují, se zabývaly již soudy prvního a druhého stupně, kdy tyto byly součástí jejich obhajoby jak v nalézacím řízení, tak i předmětem podaných odvolání.
Nejvyšší soud dále považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněných přitom zčásti směřují do oblasti skutkové a procesní. Obvinění totiž soudům vytýkají nesprávné hodnocení důkazů (svědeckých výpovědí, doby úmrtí poškozeného, krevních stop na oblečení V. Š., přenos povýstřelových zplodin, dosah buněk mobilního operátora, podnikatelských aktivit poškozeného, pachových stop na některých nábojnicích, potenciální role M. Š., případně nelogičnost cest obviněných za svědkem O. U. resp. do O.) a současně prosazují vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro ně příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely.
Pokud dále obvinění namítají, že nebyly provedeny mnohé navrhované důkazy, tak k tomuto lze uvést, že již soud prvního stupně náležitě zdůvodnil, proč nepřistoupil na výslech de facto desítek nahodilých osob za účelem zjištění, zda se náhodou nepodaří zjistit nějaké nové informace k objasnění věci. Stejně tak k ostatním navrhovaným důkazům bylo logicky zdůvodněno, proč byly předmětné návrhy zamítnuty pro nadbytečnost. V tomto ohledu tedy nelze usuzovat na existenci tzv. opomenutých důkazů. Podstatné je zároveň zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soudy provedly jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněných (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Z hlediska posuzování námitky týkající se tzv. „opomenutého důkazu“ je navíc významná i otázka kvality předmětného důkazu, a tedy skutečnost, zda by mohl zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tím i konečné rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1132/2014).
Rovněž s námitkami stran doby úmrtí poškozeného se logicky a přesvědčivě vypořádaly oba ve věci činné soudy nižších stupňů (srov. str. 32 a str. 40 a násl. rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 15 rozsudku soudu druhého stupně). Nelze přisvědčit názoru obhajoby, že závěry soudů nemají oporu v provedeném dokazování, nýbrž právě naopak. Na základě zjištěného skutkového stavu lze najisto postavit, že v čase 19:06 (dne 30. 9. 2013) poškozený ještě žil. Přitom lze důvodně předpokládat, že po 20:00 již byl po smrti, když manželce nezvedal telefon. Samozřejmě je možné polemizovat, z jakých důvodů telefon nebral, avšak v tomto soudy přihlédly k dalším zjištěním a dobu smrti tak mohly zasadit do omezeného časového rámce. Obhajoba sice dále poukazuje na závěry znaleckého zkoumání právě stran doby úmrtí, avšak v tomto opětovně vytrhává z kontextu relevantní informace. Ostatně v tomto lze plně odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (viz str. 32 a str. 40 rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 15 rozsudku soudu druhého stupně).
K M. S. namítané nevěrohodnosti svědka O. U. je namístě připomenout, že jeho věrohodnost byla znalecky zkoumána, a stejně tak měl již soud prvního stupně možnost bezprostředního dojmu během výslechu v rámci hlavního líčení. Z rozhodnutí obou soudů je navíc patrné, že k této výpovědi přistupovaly poměrně obezřetně. Přesto nebyly shledány žádné okolnosti, proč by informace z předmětné výpovědi nemohly být považovány za relevantní, když tyto zapadají do celkového skutkového děje.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud v tomto ohledu konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by byl dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. O tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, která se týkají významné skutkové okolnosti, jde zejména v případě, že konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu. V takovém případě by byl odůvodněn mimořádný zásah do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Takový rozpor však shledán nebyl a Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou.
Jednání kladené za vinu oběma obviněným je sice založeno výhradně na nepřímých důkazech, přesto je nezbytné připomenout, že v žádném případě není vyloučeno, aby závěr o vině byl založen právě na těchto (ve věci podrobně popsaných) důkazech nepřímých. Ty však musí tvořit logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících a podmiňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti zažalovaného skutku, aby tedy ve výsledku byly způsobilé k prokázání viny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1190/2014; případně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1491/2014). Jak dále uvedl Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 231/2014, „ není pochybením, pokud soud při absenci důkazů přímých, postaví závěr o vině obviněného na důkazech nepřímých, které hodnotí obezřetně, nicméně ve vzájemné souvislosti, a doplní je vlastní logickou úvahou v úvahu připadající souvztažnosti .“ Provedené (nepřímé) důkazy je přitom nezbytné hodnotit v jejich vzájemných souvislostech a doplnit je o vlastní logické úvahy. Obvinění v tomto postupují zcela opačně, kdy se snaží každý provedený důkaz izolovat zvlášť a následně jakkoli zpochybnit. Zvolený způsob obhajoby je samozřejmě výsostným právem obviněných, avšak soudy jsou oproti tomu (za účelem zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti) povinny hodnotit důkazy jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu.
Nadto oba obvinění uplatnili námitky stran nesprávné právní kvalifikace jejich jednání, kdy namítají absentující subjektivní i objektivní stránku skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy ve smyslu §140 tr. zákoníku. Přesto i v tomto ohledu oba vychází z vlastního hodnocení důkazů a vlastní (pro ně příznivé a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišné) verze skutkového stavu věci. Nejvyšší soud přitom s ohledem na zjištěný skutkový stav považuje právní kvalifikaci jednání V. Š. jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku a přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a jednání M. S. jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku jako zcela přiléhavou. V tomto lze odkázat na podrobnější hodnocení obou soudů (srov. str. 51 rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 16 rozsudku soudu druhého stupně). Pokud nadto M. S. namítá, že teze o majetkovém motivu vraždy se pohybují pouze v rovině domněnek, tak v tomto mu lze přisvědčit, nicméně soudy v rámci právní kvalifikace jednání obviněných případný majetkový motiv ani nebraly na zřetel. Soud prvního stupně zcela jasně ve svém rozhodnutí uvedl, že majetkový motiv nebylo možné spolehlivě prokázat, tudíž jednání obviněných nebylo kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin vraždy ve smyslu §140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, načež se soud druhého stupně s těmito právními závěry ztotožnil.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podaná dovolání V. Š. a M. S. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněná. S ohledem na takto přijaté rozhodnutí potom také o podaných návrzích na odložení výkonu napadeného rozhodnutí dovolací soud již nerozhodoval. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 6. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 sb.